ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.172.2014:26
sp. zn. 4 Azs 172/2014 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: C. V. H.,
zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování:
odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM , o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014, č. j. 45 Az 6/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi, se sídlem
Rumunská 22/28, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2014, č. j. OAM -298/LE-BE03-HA08-2013,
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b z ákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyšel z toho, že žalobce v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 5. 12. 2013 a navazujícím řízení uvedl, že do České republiky
přicestoval v říjnu 2008 za účelem podnikání; po vypršení víza v květnu 2012 nemohl požádat
o prodloužení pobytu, neboť byl ve výkonu dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody,
k němuž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 4. 2012,
sp. zn. 3 T 46/2012, pro trestný čin spočívající v nelegální výrobě marihuany; z výkonu trestu
byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, přičemž po propuštění
vystupoval pod (falešnou) identitou osoby jménem L. T. K. a prokazoval se povolením k pobytu
vydaným této osobě. V Česku má sestru, manželka a dcera žijí ve Vietnamu. Jako důvod žádosti
uvedl, že si v Česku zvykl a rád by se začlenil do zdejší společnosti. Ve Vietnamu má dluhy vůči
bance, pro které zastavil dům a které by chtěl splácet z peněz vydělaných v České republice;
mimoto by rád podporoval rodinu, jejíž majetek byl zničen při záplavách. V případě návratu se
obává neschopnosti splácet své dluhy a špatné ekonomické situace rodiny.
[3] Žalovaný vyšel z výpovědí žalobce v průběhu řízení a informací o stavu dodržování
lidských práv ve Vietnamu a konstatoval, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu z obav
o ekonomickou situaci sebe a své rodiny v případě návratu do země původu, přičemž vietnamské
státní orgány navíc usilují o zlepšení situace v oblasti zaměstnanosti, jakož i z důvodu legalizaci
svého pobytu v České republice. Dospěl k závěru, že žalobce nenaplnil podmínky pro udělení
žádné z forem azylu či doplňkové ochrany, přičemž žádostí o mezinárodní ochranu reagoval
na uložení správního vyhoštění z území České republiky.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou doručenou soudu dne 29. 1. 2014,
ve znění doplnění žaloby ze dne 3. 3. 2014 podaného ustanoveným zástupcem, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že žalovaný nedostatečně posoudil podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť v případě
návratu do země původu žalobce vzhledem k tamním poměrům fakticky nemá možnost splatit
své dluhy; obává se reakce věřitelů i možného uvěznění. V zemi původu nemá již žádné zázemí;
žalovaný nevyhodnotil soukromý a rodinný život žalobce, který má v České republice kromě
mladší sestry rovněž přítelkyni, s níž žije 2 roky ve společné domácnosti.
[5] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. 45 Az 6/2014 – 13, ustanovil
zástupcem žalobce JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., advokáta.
[6] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2014, č. j. 45 Az 6/2014 – 34, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně
rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalobce. V odůvodnění poukázal na to, že žalobce
poprvé až v žalobě zmínil riziko uvěznění pro dluhy v případě návratu do země původu,
a žalovaný tak v tomto ohledu nepochybil při zjišťování skutkového stavu. Žalobce ve správním
řízení primárně poukazoval na horší životní standard v zemi původu oproti České republice.
Krajský soud konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí sice výslovně nehodnotil
soukromý a rodinný život žalobce v České republice, to však nelze hodnotit jako porušení zákona
za situace, kdy v průběhu správního řízení vyšlo najevo, že žalobce má nejbližší rodinu (manželku
a dceru) v zemi původu a v Česku má toliko vzdálenější příbuznou (sestru); nikoho dalšího
neuváděl, přičemž o své (údajné) přítelkyni se zmínil toliko v řízení o správním vyhoštění,
přičemž navíc nebyl schopen uvést její přesné jméno ani datum narození.
[7] Proti rozsudku Krajského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 25. 8. 2014, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V návaznosti na svá tvrzení v žalobě opakovaně
vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany z důvodu možného
ponižujícího zacházení ze strany věřitelů, jakož i v důsledku chudoby a společenského propadu,
které v zemi původu reálně hrozí jemu i jeho rodině. Manželka i dcera mají zájem jej následovat
do České republiky. Zdůraznil, že populace ve Vietnamu je ve srovnání se situací v České
republice významně ohrožena chudobou, přičemž odpovídající opatření dosud nebyla přijata.
Setrval rovněž na žalobní námitce, že rozhodnutí žalovaného znamená nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života, neboť v Česku žije již od roku 2008 a má zde sestru,
s níž má blízký vztah a v minulosti s ní rovněž žil ve společné domácnosti; stěžovatel hodlá
setrvat na území České republiky a najít si zde stabilní práci. Krajský soud pochybil, pokud
nezrušil rozhodnutí žalovaného, který se soukromým a rodinným životem stěžovatele nezabýval;
v odůvodnění rozsudku navíc poukázal na to, že stěžovatel ve Vietnamu pracoval jako dělník,
na jiném místě však uvedl, že stěžovatel v zemi původu nepracoval.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 9. 2014 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které již byly vypořádány v napadeném rozsudku.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) , a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. zastoupen advokátem.
[10] Předně se zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační
stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti
jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[11] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovateli poskytnuta
již projednáním jeho věci před krajským soudem, a další přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] V případě stěžovatele se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne
5. 12. 2013, přičemž jako důvod jejího podání stěžovatel uvedl, že si v Česku zvykl a rád
by se začlenil do zdejší společnosti. Ve Vietnamu má dluhy, pro které byl nucen zastavit dům
a které by chtěl splácet z peněz vydělaných v České republice; mimoto by rád podporoval rodinu,
jejíž majetek byl zničen při záplavách. V případě návratu se obává neschopnosti splácet dluhy
a špatné ekonomické situace rodiny. V Česku pobýval od října 2008 na základě víza za účelem
podnikání; po vypršení jeho platnosti v květnu 2012 nemohl požádat o prodloužení pobytu
z důvodu výkonu dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 3 T 46/2012, pro trestný
čin spočívající v nelegální výrobě marihuany; z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, přičemž po propuštění vystupoval pod (falešnou)
identitou osoby jménem L. T. K. a prokazoval se povolením k pobytu vydaným této osobě.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti ani v předchozím řízení
neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana,
když za takové důvody zejména nelze považovat dluhy, které má stěžovatel v zemi původu
a které by měl v případě návratu vzhledem k tamním špatným ekonomickým poměrům problémy
splácet, přičemž na jeho příjmech je závislá i rodina, která přišla o majetek při záplavách.
[15] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje
a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu
tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody
v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen
se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval
důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvé st všechny
důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat
např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42.
[16] Prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť
pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“; srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatel si nemůže zvolit
využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní
ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni
či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Právě instituty
pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu, když stěžovatel
ve správním řízení sám uvedl, že si v Česku zvykl a rád by se začlenil do zdejší společnosti,
přičemž z peněz vydělaných prací v České republice by rád splácel své dluhy ve Vietnamu,
jakož i vypomáhal rodině.
[17] K meritornímu přezkumu kasační stížnosti nemohlo být přistoupeno ani na základě
námitky možného ponižujícího zacházení ze strany věřitelů v zemi původu, popř. v důsledku
chudoby a společenského propadu, když zhoršené výdělkové poměry a z toho rezultující potíže
při hrazení dřívějších závazků nelze bez dalšího považovat za vážnou újmu ve smyslu §14a
odst. 2 zákona o azylu, pro kterou by stěžovateli svědčilo právo na udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel tyto své obtíže ani žádným způsobem nekonkretizoval, a to s výjimkou obecného
odkazu na informaci Světové banky o neúspěšném boji vietnamských orgánů s chudobou.
V žalobě mimoto poukazoval na možné uvěznění pro dluhy, v kasační stížnosti nicméně tento
možný následek návratu do země původu žádným způsobem nezmínil.
[18] Stejně tak nebylo možno přistoupit k meritornímu přezkumu kasační stížnosti na základě
námitky, že rozhodnutí žalovaného znamená nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatele; tento nelze dovozovat toliko z toho, že stěžovatel žije v České republice
od roku 2008 (od května 2012 neoprávněně), jakož ani z toho, že zde má sestru, když sám
stěžovatel v řízení opakovaně uvedl, že v zemi původu má manželku a dceru jako své nejbližší
příbuzné.
[19] V této souvislosti nelze přehlédnout rozpory v tvrzeních stěžovatele, který v řízení
před krajským soudem uváděl, že v České republice žije po 2 roky s přítelkyní (tj. cca od počátku
roku 2012), v kasační stížnosti ovšem o této přítelkyni pomlčel a naopak poukazoval
na to, že manželka i dcera mají zájem za ním přicestovat do České republiky. Z rozhodnutí
o správním vyhoštění stěžovatele ze dne 19. 5. 2013, č. j. KRPA-94293/ČJ-2013-000022,
jakož i z rozhodnutí ve věci jeho zajištění za účelem správního vyhoštění ze dne 4. 12. 2013, č. j.
OAM-298/LE-BE03-PS-2013, se potom podává, že stěžovatel v březnu 2013 na cizinecké policii
vypověděl, že v České republice má přítelkyni, ohledně které nebyl schopen uvést přesné jméno
ani datum narození a teprve dodatečným ověřením vyšlo najevo, že se jedná o paní L. T. T. H.,
nar. X, se kterou se zná cca 2 měsíce, přičemž spolu nežijí ve společné domácnosti, pouze se
občas stýkají; paní L. T. T. H. tuto výpověď potvrdila s tím, že se stěžovatelem se seznámila
(teprve) dne 9. 2. 2013.
[20] Za takto nastíněných okolností nelze žalovanému vytýkat, že nevěnoval zvláštní
pozornost soukromému a rodinnému životu stěžovatele, který navíc svá tvrzení v azylovém řízení
soustředil výhradně na ekonomickou rovinu věci a o rodinných důvodech se žádným způsobem
nezmínil. Na zákonnost napadeného rozsudku pak nemůže mít vliv nepřesnost spočívající v tom,
že krajský soud na jednom místě odůvodnění svého rozsudku (nesprávně) uvedl, že stěžovatel
v zemi původu pracoval jako dělník, když jinak správně poukazoval na to, že stěžovatel
ve Vietnamu nepracoval a jako dělník pracoval teprve po příchodu do České republiky.
[21] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s.
ji výrokem I. odmítl pro nepřijatelnost.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[23] Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele pro řízení byl ustanovena usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 45 Az 6/2014 – 13, platí jeho hotové výdaje
a odměnu za zastupování v souladu s §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení
s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu mu Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby – kasační stížnost ze dne 25. 8. 2014 – ve výši 3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci stěžovatele výrokem III.
celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 3400 Kč. Jelikož zástupce
nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8 věty
druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani . Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková
částka ve výši 3400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu