ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.224.2014:28
sp. zn. 4 Azs 224/2014 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 45 Az 31/2014 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 4. 2014, č. j. OAM-123/ZA-ZA13-ZA14-2013
rozhodl tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud
v Praze shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud shledal, že žalobcem tvrzené obavy z výhrůžek
bezpečnostních orgánů nepředstavují reálnou hrozbu pronásledování především proto,
že žalobce se shromáždění, které vyvrcholilo potyčkou a policejním zatýkáním, zúčastnil
již v roce 2008 a poté v Arménské republice bez potíží s policií do roku 2013 žil, pracoval
a dokončil vysokoškolské studium. Vzhledem k tomu, že žalobce žádné potíže se státními orgány
neměl, ač s nimi přišel do kontaktu při dalších volebních akcích, či při vydání jeho cestovního
dokladu, nelze přijmout závěr, že by se v posuzovaném případě jednalo o pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu, nebo
že by mu hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Důvodnou neshledal krajský soud
ani námitku stěžovatele ohledně neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť
rozhodnutí žalované je v části týkající se humanitárního azylu přezkoumatelné, není
nesrozumitelné a netrpí vadou spočívající v nedostatku důvodů. Žalovaný si totiž obstaral
potřebné množství informací o zemi původu žalobce, podrobně rozebral jeho situaci a zohlednil
relevantní skutečnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce, že ve vlasti
nikoho nemá, jeho matka žije v České republice a v zemi původu mu hrozí pronásledování
ze strany soukromých osob, neboť jde o tvrzení nová, v případě tvrzení o pronásledování zcela
nekonkrétní a ve správním řízení vůbec neuvedená. Žalovaný tak zjistil skutkový stav
v potřebném rozsahu a neporušil tedy ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
jak tvrdil žalobce. Žalovaný rovněž přihlédl ke všem tvrzením žalobce a ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, a obstaral si dostatek informací k vydání rozhodnutí. Podle krajského soudu nelze
žalovanému vytýkat, že si pro své rozhodnutí měl obstarat další podklady – zprávu norské
zpravodajské agentury, jak tvrdí žalobce, neboť žalovaným shromážděné materiály o zemi
původu pocházejí z věrohodných zdrojů a obsahují dostatečně relevantní informace. Výtkami
ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a nevstřícnosti žalovaného vůči žalobci
se krajský soud blíže nezabýval, neboť nebyly formulovány dostatečně konkrétně. K námitce
žalobce, že se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádal s definicí bezpečné země původu,
krajský soud uvedl, že v posuzované věci nebyl důvod se touto definicí zabývat, neboť
ta je relevantní pouze v případě, kdy správní orgán rozhoduje podle §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž prvé řadě požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Krajskému
soudu vytknul, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu
a vyšly najevo v průběhu řízení před krajským soudem, v důsledku čehož nesprávně posoudil
právní otázky související s podmínkami pro udělení azylu. Jak správní orgán, tak krajský soud
se v rámci přezkoumávání předcházejícího řízení omezily pouze na přezkoumávání důvodu
pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu a obecně konstatovaly,
že stěžovateli v zemi původu žádné pronásledování nehrozí. Krajský soud se dále nevypořádal
s důvody, které pro udělení azylu uváděl stěžovatel ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu a dostatečně nezkoumal, zda Arménská republika je státem, který splňuje
podmínky definice bezpečné země původu a nevypořádal se v této souvislosti s definicí
pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 8 zákona o azylu. Tím své rozhodnutí učinil
nepřezkoumatelným.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť se domnívá,
že rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Zdůraznil, že se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi a opatřil
si dostatek informací, se kterými měl stěžovatel možnost se v průběhu správního řízení seznámit.
K návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se jedná
o žádost nadbytečnou, jelikož kasační stížnost má odkladný účinek ze zákona na základě §32
odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
[5] Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl podán
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“.
[6] O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat mj. „tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“.
[7] V souzeném případě však Nejvyšší správní soud neshledal, že by tyto podmínky byly
splněny a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[8] K obecné námitce stěžovatele vytýkající krajskému soudu nedostatečná skutková zjištění,
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že jak žalovaný, tak krajský soud se vypořádaly se všemi
námitkami a tvrzeními stěžovatele. V případě této námitky odkazuje Nejvyšší správní soud
rovněž na svou judikaturu, např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61,
kde konstatoval, že za situace, kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině
obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného, nelze tvrdit, že by žalovaným provedené
dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla
oporu ve spise (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, ve kterém
Nejvyšší správní soud konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům
předloženým stěžovatelem nebylo přihlédnuto.
[9] Obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, v němž uvedl,
že „pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které
konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení
bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím
řízení nezjistil důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí“. V souvislosti s uvedenou kasační námitkou je třeba uvést, že žalovaný má povinnost zjistit
skutkový stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o mezinárodní ochranu uvedl
v průběhu správního řízení. Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci
tak je limitována tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém
rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 – 42.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku že se krajský soud nevypořádal
s důvody, které pro udělení azylu uváděl ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, když dostatečně nezkoumal, zda Arménská republika je státem, který splňuje podmínky
definice bezpečné země původu a nevypořádal se v této souvislosti s definicí pronásledování
tak, jak je upravena v 2 odst. 8 zákona o azylu. Krajský soud totiž jasně a přehledně zdůvodnil
svůj závěr o tom, že stěžovatel nebyl ve své zemi původu pronásledován, přičemž zohlednil také
situaci v zemi původu stěžovatele, když poukázal na skutečnost, že žalovaný vycházel ze zprávy
organizace Feedom House a Ministerstva zahraničí USA, podle kterých po volbách v roce 2012
organizace Freedom House zlepšila hodnocení Arménské republiky na stát částečně svobodný.
Krajský soud dále přiléhavě poukázal na skutečnost, že v posuzované věci nebylo na místě
se definicí bezpečné země původu zabývat, neboť ta je relevantní pouze v případě, kdy správní
orgán rozhoduje podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
[11] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že z oficiálních informací, z nichž žalovaný
při posouzení věci vycházel, je zřejmé, že celková situace v Arménii není nebezpečná,
byť se podle zprávy o dodržování lidských práv za rok 2012 ze dne 19. 4. 2013 vydané
Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických vyskytují porušení lidských práv a podle
zprávy organizace Freedom House z ledna 2013 dochází k omezování svobody tisku
a problémem je všeobecná korupce. Podle informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 17. 7. 2013, č. j. 108209/2013 – LPTP, nejsou občané Arménie po návratu
ze zahraničí vystavování šikaně, nebezpečí ani diskriminaci.
[12] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky vznesené stěžovatelem
v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou a proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
[14] Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo
ze zákona - §32 odst. 5 zákona o azylu a stěžovatel je chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 3 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu;
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, nejdéle po dobu
1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Platnost uvedeného víza podle §78 odst. 4 zákona o azylu zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti.
[15] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu