ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.23.2014:41
sp. zn. 4 Azs 23/2014 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) F.
P., b) nezl. I. P., c) nezl. T. P., d) nezl. A. P., e) nezl. Ch. P., a f) nezl. S. P., zast. JUDr.
Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování: odbor azylové
a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2014, č. j. 62 Az 2/2012 – 76,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti žalobců a), c) d) a f) se z a s t a v u je .
II. Kasační stížnost žalobců b) a e) se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Zástupci žalobců JUDr. Milanu Ostřížkovi, advokátu, se sídlem Sadová 553/8,
Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 6.353 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2012, č. j. OAM-5/ZA-06-ZA04-2010, nebyla
žalobcům a) až e) udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí ze dne 21. 5. 2012 žalovaný poukázal na to, že v případě
posuzované žádosti ze dne 6. 1. 2010 se ohledně žalobců a) až d) jednalo o opakované žádosti,
přičemž v řízení o původních žádostech nebyla žalobcům udělena žádná z forem mezinárodní
ochrany [žalobkyně a) se svými dětmi o azyl v minulosti neúspěšně žádala rovněž v Polsku
a Rakousku]; žaloby proti rozhodnutí o původních žádostech byly zamítnuty, kasační stížnost
proti příslušnému rozsudku byla odmítnuta. Žalobkyně a) opustila zemi původu v březnu 2005,
a to společně se svým manželem, který v České republice rovněž žádá o mezinárodní ochranu;
v původní žádosti neuvedla, že byla v prosinci 2000 v Čečensku znásilněna, a to dvěma muži,
v nichž poznala pachatele teroristického útoku (výbuch), který překazil její bratr; od té doby trpí
posttraumatickými stavy a užívá antidepresiva. O mezinárodní ochranu žádá zejména kvůli
dětem, když T. a A. [žalobci c) a d)] mají v důsledku komplikací při porodu poškozené ruce (trpí
obrnou pažní pleteně) a Ch. [žalobce e)] trpí opakovanými potížemi s dýcháním. Žalovaný dospěl
k závěru, že žalobci nenaplnili podmínky pro udělení žádné z forem azylu či doplňkové ochrany;
ohledně tvrzeného znásilnění konstatoval, že neshledal žádnou objektivní příčinu, pro kterou o
něm žalobkyně a) nemohla vypovídat v řízení o původní žádosti, přičemž proti tomuto
kriminálnímu činu se měla bránit u orgánů země původu. Zdravotním stavem žalobců b) až e) se
žalovaný zabýval již v řízení o původních žádostech, přičemž jejich zdravotní stav je stabilizován,
popř. vykazuje zlepšení. Po návratu do země původu žalobcům nic nebrání pobývat namísto
Čečenska v Pskovské oblasti (nacházející se poblíž hranic Ruska s Estonskem a Lotyšskem),
kde v minulosti žalobkyně a) se svým manželem dlouhodobě pobývala.
[3] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2013, č. j. OAM-371/ZA-HA18-ZA04-2012,
nebyla žalobci f) udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
o azylu. V odůvodnění vyšel z toho, že žalobce f) se narodil na území České republiky, přičemž
důvody pro udělení mezinárodní ochrany byly navázány na důvody uplatněné v žádostech
žalobkyně a) a jejích ostatních dětí; ani v jeho případě žalovaný neshledal důvody pro udělení
žádné z forem mezinárodní ochrany.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2012 se žalobci a) až e) bránili žalobou ze dne
29. 5. 2012, ve znění doplnění žaloby ze dne 6. 11. 2012, která byla u Krajského soudu v Ostravě
vedena pod sp. zn. 62 Az 2/2012 a ve které žalobci navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítali, že žalovaný si neopatřil dostatečné a aktuální
zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu a řádně nevyhodnotil tvrzení
o znásilnění žalobkyně a) a zdravotním stavu jejích dětí; pochybil rovněž při posouzení možnosti
vnitřního přesídlení do Pskovské oblasti, kde byla žalobkyně a) pro svůj čečenský původ
v minulosti vystavena agresivnímu chování okolí.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2013 se žalobce f) bránil žalobou ze dne
29. 3. 2013, ve znění doplnění žaloby ze dne 6. 11. 2012, ve které navrhl, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 8. 2013, č. j. 62 Az 2/2012 – 30, spojil
věci vedené u něj pod sp. zn. 62 Az 2/2012 a pod sp. zn. 62 Az 2/2013 ke společnému řízení
s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 62 Az 2/2012.
[7] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. 62 Az 2/2012 – 66, ustanovil
žalobkyni a) pro řízení zástupce JUDr. Milana Ostřížka, advokáta.
[8] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, č. j. 62 Az 2/2012 – 76, žaloby
proti oběma rozhodnutím žalovaného zamítl a rozhodl dále, že se žádnému z účastníků
nepřiznává náhrada nákladů řízení; současně rozhodl o odměně ustanoveného zástupce.
V odůvodnění se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v případě žalobců nejsou splněny zákonné
podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, když za tyto důvody nelze pojímat
nepřátelský postoj okolí, resp. některých jedinců v Pskovské oblasti, kde žalobkyně a) před
odchodem z vlasti pobývala; pro udělení azylu samo o sobě nepostačuje ani to, že se žalobkyně a)
stala v zemi původu obětí znásilnění. Konstatoval, že žalovaný vycházel z dostatečného množství
informací o dodržování lidských práv v Čečensku a své závěry přesvědčivě odůvodnil; zohlednil
rovněž rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobkyně a), jakož i věk a zdravotní stav
ostatních žalobců jako dětí žalobkyně a), přičemž vycházel mj. ze značného množství odborných
lékařských nálezů. Zabýval se rovněž psychickými potížemi žalobkyně a).
[9] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalobci (dále též „stěžovatelé“) bránili
kasační stížností ze dne 30. 1. 2014, ve které navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil; současně navrhli, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Namítali,
že zprávy o stavu dodržování lidských práv v Čečensku, z nichž žalovaný i krajský soud vycházeli,
nelze použít na daný případ; tyto zejména nereagují na potíže, které stěžovatelům hrozí z důvodu
zvykového práva v oblasti víry a náboženského smýšlení. Pokud by stěžovatelka a) svoji situaci,
která u ní vyústila v dlouhodobé trauma, řešila v zemi původu snahou o aplikaci zákona, byla
by pravděpodobně zabita v důsledku rodinné krevní msty; v případě návratu do země původu
by jí mimoto hrozilo odnětí dětí rodinou manžela.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 2. 2014 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost. Setrval na závěrech vyjádřených v žalobami
napadených rozhodnutích, totiž že v případě stěžovatelů nejsou dány důvody pro udělení žádné
z forem mezinárodní ochrany; je přesvědčen, že jejich námitkami se dostatečně zabýval
jak on, tak i krajský soud v napadeném rozsudku.
[11] Stěžovatelé v replice k vyjádření žalovaného ze dne 11. 3. 2014 opakovaně zdůraznili,
že zejména osobní stav stěžovatelky a) nese znaky pronásledování a nebyl žalovaným
ani krajským soudem řádně vyhodnocen.
[12] Nejvyšší správní soud zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. V této otázce je třeba poukázat na ustanovení §32 odst. 5 zákona
o azylu, které stanoví, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany má ze zákona odkladný účinek. O tomto
návrhu stěžovatelů proto zdejší soud zvlášť nerozhodoval.
[13] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud o věci rozhodnout, bylo mu doručeno podání
ze dne 9. 7. 2014, kterým vzali stěžovatelé a), c), d) a f) podanou kasační stížnost zpět.
[14] Podle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm
soud nerozhodl.“ Podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. před středníkem „soud řízení usnesením zastaví,
vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět.“
[15] Jelikož právní úkon stěžovatelů a), c), d) a f), kterým došlo ke zpětvzetí kasační stížnosti,
jako projev vůle směřující ke vzniku, změně či zániku jejich subjektivních práv a povinností,
které právní norma s takovým projevem spojuje, zde k zastavení řízení o kasační stížnosti, splňuje
veškeré právem požadované formální i obsahové náležitosti, a toto podání, jímž uvedení
stěžovatelé disponují řízením, bylo soudu rovněž doručeno v zákonem požadované formě
(datovou schránkou), Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti žalobců a), c) d) a f) podle
ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. výrokem I. zastavil. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
pro úplnost dodává, že projednávanou kasační stížnost nebylo možno považovat za společný
návrh ve smyslu §47 písm. a) s. ř. s. za středníkem, a to již vzhledem k tomu, že napadeným
rozhodnutím žalovaného sice bylo rozhodnuto společně o žádostech více stěžovatelů, fakticky
ale bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeno samostatně s každým ze stěžovatelů
jako žadatelů.
[16] Následně Nejvyšší správní soud obrátil svoji pozornost k posouzení zákonných
náležitostí kasační stížnosti stěžovatelů b) a e) a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu
§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), a stěžovatelé jsou v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem.
[17] Předně se zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační
stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako
otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[18] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovatelům b) a e) poskytnuta
již projednáním jejich věci před krajským soudem, a další přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatelů,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[20] V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 1. 2010 byly ohledně stěžovatele e)
jako důvod udělení mezinárodní ochrany uváděny potíže s dýcháním [ze správního spisu
se podává, že stěžovatel e) trpí obstruktivní bronchitidou]; ohledně stěžovatele b), v jehož
případě se navíc jedná o opakovanou žádost, nejsou v kasační stížnosti prezentována žádná
konkrétní tvrzení. V této souvislosti je třeba podotknout, že ve vztahu k nezletilým stěžovatelům
b) a e) nelze bez dalšího přezkoumávat důvody pro udělení mezinárodní ochrany uplatněné
ohledně stěžovatelky a) jako jejich matky, a to zvláště za situace, kdy sama stěžovatelka a)
vyloučila jejich přezkum tím, že ve vztahu ke svojí osobě [a ve vztahu ke stěžovatelům c), d) a f)
jako ostatním svým dětem) vzala kasační stížnost zpět.
[21] O původní žádosti stěžovatele b) o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 4. 2005 bylo
rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2006, č. j. OAM-681/VL-20-P07-2005, rozhodnuto
tak, že stěžovateli nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany; žaloba proti tomuto
rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 32 Az 65/2006 – 62; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 4 Azs 3/2008 – 148, odmítnuta pro opožděnost.
[22] Souběžně s řízením v projednávané věci je vedeno řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany manželovi stěžovatelky a) a otci stěžovatelů b) až f); rozhodnutími žalovaného ze dne
21. 5. 2012, č. j. OAM-6/ZA-06-ZA04-2010, mu nebyla udělena žádná z forem mezinárodní
ochrany; jeho žaloba proti uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. 1. 2014, č. j. 62 Az 3/2012 – 44; řízení o kasační stížnosti proti tomuto
rozsudku je Nejvyšším správním soudem vedeno pod sp. zn. 4 Azs 24/2014.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé b) a e) v kasační stížnosti
ani v předchozím řízení prostřednictvím své matky jako zákonné zástupkyně neuvedli žádné
relevantní důvody, pro které by jim měl být udělen azyl či doplňková ochrana, když za takové
důvody zejména nelze bez dalšího považovat tvrzení o potížích stěžovatele e) s dýcháním
z důvodu obstruktivní bronchitidy, a to zejména bez upřesnění, zda či z jakých důvodů
je vyloučena jeho léčba v zemi původu, a z jakých důvodů stěžovatel považuje za nedostatečné
dokazování žalovaného, který ohledně této okolnosti vycházel ze značného množství odborných
lékařských nálezů. Ohledně stěžovatele b) pak nebyly uplatněny žádné konkrétní důvody
pro udělení mezinárodní ochrany a bylo toliko v obecné rovině odkázáno na tvrzení
stěžovatelky a) jako jeho matky, jejichž bližšímu přezkumu však brání zpětvzetí kasační stížnosti
stěžovatelkou a), jak bylo uvedeno výše; důvody pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli b)
byly mimoto předmětem řízení o jeho původní žádosti ze dne 5. 4. 2005.
[24] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje
a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu
tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody
v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen
se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval
důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny
důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat
např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42. Nelze
než konstatovat, že stěžovatelé b) a e) požadavkům konstantní judikatury nedostáli,
když nevymezili relevantní důvody, pro které by jim měla být mezinárodní ochrana udělena.
[25] K meritornímu přezkumu kasační stížnosti stěžovatelů b) a e) nemohlo být přistoupeno
ani na základě obecné námitky, že zprávy o stavu dodržování lidských práv v Čečensku, z nichž
žalovaný i krajský soud vycházeli, nelze na daný (individuální) případ použít. Nejvyšší správní
soud shledal rozsah informací o zemi původu s ohledem na okolnosti případu dostačující
co do rozsahu i aktuálnosti. Pokud stěžovatelé namítají, že tyto zprávy nereagují na normy
zvykového práva či riziko rodinné krevní msty [pro případ, že by v tamním prostředí vyšly najevo
bližší okolnosti znásilnění z roku 2000, popř. stěžovatelka a) usilovala o postih pachatele],
a že v dosavadním řízení nebylo zohledněno nebezpečí odnětí dětí stěžovatelce a) rodinou
manžela, nebylo možno se těmito tvrzeními blíže zabývat, neboť stěžovatelé je ponechali
v obecné rovině a tyto normy, resp. rizika odpovídajícím způsobem nekonkretizovali. V této
souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka a) v průběhu řízení opakovaně uvedla, že v zemi
původu tuto událost utajila, a žádným způsobem nespecifikovala, zda jsou tato rizika aktuální
nejen pro případ návratu do Čečenska, ale i pro případ vnitřního přesídlení do Pskovské oblasti,
která se od Čečenska nachází ve vzdálenosti cca 2500 km (poblíž hranic Ruska s Estonskem
a Lotyšskem) a kde stěžovatelka a) v minulosti dlouhodobě pobývala.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci
pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky
jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004,
č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Pokud má stěžovatelka a) se svými dětmi zájem setrvat v České
republice a žít zde se svým manželem, je třeba, aby o to usilovala právě prostřednictvím institutů
zákona o pobytu cizinců, nikoli na základě institutů zákona o azylu, který je určen pro specifické
případy, o jaký se však v daném případě nejedná.
[27] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů b) ani e), a podle
§104a s. ř. s. ji výrokem II. odmítl pro nepřijatelnost.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem III. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení o kasační stížnosti stěžovatelů a), c), d) a f)
bylo zastaveno a kasační stížnost stěžovatelů b) a e) byla odmítnuta.
[29] Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky a), která je současně zákonnou zástupkyní
stěžovatelů b) až f), a zástupce tak jejím prostřednictvím zastupuje i ostatní stěžovatele jako
nezletilé děti stěžovatelky a), pro řízení byl ustanoven usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 10. 12. 2013, č. j. 62 Az 2/2012 – 66, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování
v souladu s §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto
důvodu mu Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby – kasační stížnost
ze dne 30. 1. 2014 – ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů],
a zpětvzetí kasační stížnosti žalobců a) c) d) f) ve výši
1
/
2
sazby podle §11 odst. 2, 3 advokátního
tarifu a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3
téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci výrokem IV. celkem přiznal odměnu
za zastupování a hotové výdaje ve výši 5.250 Kč. Jelikož zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku
odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 5.250 Kč, tj. 1.103 Kč. Zástupci stěžovatelů bude
tedy vyplacena celková částka ve výši 6.353 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu