ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.29.2013:26
sp. zn. 4 Azs 29/2013 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. D., zast.
JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování: odbor
azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2013, č. j. 32 Az 28/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2012, č. j. OAM-318/ZA-06-P12-2010,
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že v případě žalobce se jednalo
o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 8. 2010, přičemž žalobce
byl v České republice v minulosti odsouzen za převaděčství k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let. Ve vlasti čelil vyhrůžkám poté, co při střetu přívrženců politické strany,
jejímž byl členem, s příznivci konkurenční politické strany zemřel člověk; v České republice žije
s přítelkyní M. K., s níž má dceru S., a rád by zde proto vyřešil svůj další pobyt. Žalovaný
konstatoval protiklady ve výpovědích žalobce oproti řízení o jeho původní žádosti ze dne 31. 10.
2001, které se týkaly průběhu a důvodů incidentu a zejména údaje, které ze stran byl členem (v
původní žádosti uváděl členství ve straně Akali dal, v nynější žádosti naopak ve straně Gahartia
Janata Party). Poukázal na zprávy o dodržování lidských práv v Indii a dospěl k závěru, že
skutečnosti uváděné žalobcem nenaplňují podmínky pro udělení žádné formy azylu ani
doplňkové ochrany, přičemž jediným motivem pro podání žádosti je snaha žalobce o legalizaci
pobytu. Dodal, že neudělení mezinárodní ochrany neznamená nucené opuštění České republiky;
k zajištění dalšího soužití s přítelkyní a dcerou, oběma s českou státní příslušností, může využít
institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 7. 9. 2012, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že země
původu mu není schopna zajistit dostatečnou ochranu před pronásledováním stoupenci
konkurenční politické strany.
[4] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 8. 2013, č. j. 32 Az 28/2012 – 39,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění konstatoval, že žalovaný se podrobně zabýval žalobcem tvrzenými skutečnostmi
a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Poukázal na to, že žalobce v průběhu
řízení o dvou postupně podaných žádostech o udělení mezinárodní ochrany uváděl diametrálně
rozdílné a rozporuplné údaje, což svědčí o nevěrohodnosti předestřeného azylového příběhu.
Námitku nesprávného tlumočení přitom vznesl poprvé až při jednání soudu, přestože tak mohl
učinit v různých fázích správního řízení; důvodnou neshledal ani námitku nepřesného zachycení
názvů politických stran, neboť bylo vždy zřejmé, o kterou stranu se jedná. Krajský soud přihlédl
rovněž k tomu, že sám žalobce v řízení opakovaně uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť
by chtěl vyřešit svůj další pobyt v Česku; jeho žádost proto krajský soud vyhodnotil jako
účelovou, podanou s cílem legalizace pobytu.
[5] Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se žalobce (dále též „stěžovatel“)
bránil kasační stížností ze dne 23. 9. 2013, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že pokud byly jeho
výpovědi v rámci řízení o původní žádosti ze dne 31. 10. 2001 a opakované žádosti ze dne
30. 8. 2010 odlišné, stalo se tak v důsledku nepřesného tlumočení během pohovoru o první
žádosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v dosavadním řízení podrobně popsal důvody pro udělení
azylu, spočívající v ohrožení života, kterému byl v zemi původu vystaven, přičemž jednání tohoto
druhu je v Indii trpěno, resp. není dostatečně potíráno státními orgány.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 10. 2013 navrhl její odmítnutí
pro nepřijatelnost, popř. zamítnutí pro nedůvodnost. Ve vztahu k námitce nesprávného
tlumočení poukázal na to, že stěžovatel byl v průběhu řízení řádně poučen mj. o právu vyjádřit
se k obsahu spisu i k osobě tlumočníka, přičemž rozhodnutí o jeho první žádosti obstálo
při přezkumu krajským soudem i Nejvyšším správním soudem.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem.
[8] Předně se zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační
stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako
otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovateli poskytnuta
již projednáním jeho věci před krajským soudem, a d alší přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] V případě stěžovatele se jedná v pořadí o druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
když v České republice poprvé požádal o udělení azylu dne 31. 10. 2001; o této žádosti žalovaný
vydal rozhodnutí ze dne 12. 9. 2003, č. j. OAM-10688/VL-16-P22-2001, přičemž žaloba proti
tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 8. 2005, č. j. 30 Az 421/2003 – 43, a kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 33/2006 – 74. Žalobce
byl v České republice mimoto v minulosti odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání čtyř let, a to za převaděčství (spolčení s dalšími spoluobžalovanými za účelem zajišťování
ilegální migrace cizinců).
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti ani předchozím řízení
neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana,
když za takové důvody nelze považovat obecné tvrzení, že stěžovatel ve vlasti čelil vyhrůžkám
v důsledku (násilných) střetů příznivců dvou navzájem si konkurujících politických stran, přičemž
státními orgány tyto excesy (údajně) nejsou dostatečně potírány. Nelze se proto rovněž ztotožnit
s tvrzením, že stěžovatel v dosavadním řízení dostatečně vymezil důvody pro udělení azylu.
Jak navíc konstatovali žalovaný i krajský soud, výpovědi stěžovatele v řízeních o jeho dvou
postupně uplatněných žádostech o udělení mezinárodní ochrany se navzájem podstatně
odlišovaly co do vymezení okolností střetu, při němž zemřel člověk a v jehož důsledku mu mělo
být příznivci konkurenční politické strany vyhrožováno. Ba co víc, výpovědi stěžovatele byly
protikladné v základním údaji o tom, které z konkurenčních stran byl členem – v původní žádosti
uváděl své členství ve straně Akali dal (straně Sikhů), v nynější žádosti se naopak označil za člena
strany Gahartia Janata Party (Indické lidové strany jako strany hinduistů).
[13] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje
a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu
tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody
v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen
se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval
důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést
všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“ Mimoto
lze poukázat např. na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 – 42.
[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat
o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky
jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatel si nemůže zvolit
využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní
ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni
či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Jak správně
konstatoval žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, právě instituty právní úpravy pobytu
cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu, když stěžovatel
v správním řízení sám uvedl, že jeho cílem je vyřešit svůj další pobyt v Česku, neboť zde žije
s přítelkyní M. K., s níž má dceru S.
[15] Meritorní přezkum kasační stížnosti nebylo možno připustit ani k námitce stěžovatele,
že rozdíly v jeho výpovědích v rámci řízení o původní žádosti ze dne 31. 10. 2001 a v řízení
o opakované žádosti ze dne 30. 8. 2010 vznikly v důsledku nepřesného tlumočení během
pohovoru o první žádosti. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného
rozsudku ve vztahu k této námitce, v němž krajský soud shledal tuto námitku nedůvodnou,
neboť stěžovatel ji neuplatnil v průběhu správního řízení ani v žalobě; učinil tak poprvé
při jednání před krajským soudem. Pokud v kasační stížnosti konkretizuje, že tyto nepřesnosti
měly vzniknout v průběhu řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
31. 10. 2001, je třeba dodat, že tuto námitku neuplatnil ani ve správním řízení o této první žádosti
či v řízení o soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného o této žádosti ze dne 12. 9. 2003,
a to ani před krajským soudem, ani před Nejvyšším správním soudem. Nelze navíc přehlédnout,
že rovněž v rámci tohoto předchozího řízení byly jeho výpovědi nekonzistentní, jak se ostatně
podává i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2006.
[16] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost. Pokud stěžovatel má i nadále zájem o pobyt na území České
republiky, je třeba, aby se orientoval na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců, jejichž využití
je v jeho případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu