ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.37.2014:23
sp. zn. 4 Azs 37/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) A. Ö., b)
Ö. Ö., c) H. Ö., zast. Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.
1. 2014, č. j. 32 Az 4/2013 – 57,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014, č. j. 32 Az 4/2013 – 57,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2013, č. j. OAM-119/ZA-ZA13-ZA14-2013,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2013, č. j. OAM-118/ZA-ZA13-ZA14-2013,
se zrušují a v ě c se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani nákladů řízení
o kasační stížnosti
IV. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Milanu Musilovi, advokátu, se sídlem Velké
nám. 135/19, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 18.731 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení žalobců nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutími ze dne 23. 4. 2013, čj. OAM-119/ZA-ZA13-ZA14-2013,
čj. OAM 118/ZA-ZA13-ZA14-2013, žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany
ve věci žádostí žalobců a), b) a c) podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť
dospěl k závěru, že žádosti jsou nepřípustné podle §10a písm. e) téhož zákona. V odůvodnění
žalovaný uvedl, že žalobci a) a b) opustili v roce 2010 zemi původu a přicestovali
do České republiky, načež opět odjeli do Švýcarska, kde podali žádost o mezinárodní ochranu.
V souladu s tzv. Dublinskou úmluvou byli předáni do České republiky, kde jejich žádost
[a v mezidobí rovněž podaná žádost žalobce c)] o mezinárodní ochranu byla projednána
a rozhodnutími ze dne 13. 9. 2011 jim nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany.
Žalobu podanou proti rozhodnutím ze dne 13. 9. 2011 Krajský soud v Hradci Králové zamítl
rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, čj. 32 Az 28/2011 - 61, následně podaná kasační stížnost byla
odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2012, čj. 3 Azs 54/2012 - 14.
Dne 12. 4. 2013 podali žalobci novou žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedli, že v případě
návratu do Turecka by měl žalobce a) velké potíže, musel by nastoupit do armády a vzhledem
k jeho kurdskému původu by byl vystaven nebezpečí. Žalobkyně b) uvedla, že je těhotná, a proto
se obává vycestování do země původu. Těhotenství žalobkyně b) doložila těhotenským
průkazem. Žalovaný vyhodnotil důvody uvedené žalobci v žádosti a dospěl k závěru,
že jsou shodné s důvody již posouzenými v rozhodnutí o jejich předchozí žádosti ze dne
13. 9. 2011 a že ani není známo, že by v zemi původu došlo k podstatné změně politické
a bezpečnostní situace, která by odůvodňovala odlišné posouzení žádosti žalobců. Proto shledal
jejich opětovnou žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou.
[2] Proti rozhodnutím žalovaného z 23. 4. 2013 podali žalobci a) až c) žalobu u Krajského
soudu v Hradci Králové. Krajský soud jim ustanovil zástupcem Mgr. Milana Musila, advokáta.
Ten doplnil žalobu podáním z 5. 6. 2013, kde uvedl, že žalovaný nesprávně zlehčuje důvody
uplatněné žalobcem a), který tvrdil, že byl politicky činný v kurdské politické straně BDP a stejně
jako jeho příbuzní se zasazoval za práva Kurdů v Turecku. Žalobce a) osobně zejména roznášel
letáky a agitoval na veřejnosti. V minulosti byl opakovaně zadržen a mučen bezpečnostními
složkami, v této souvislosti turecká policie rovněž vyslýchala i žalobkyni b) jako manželku
politického aktivisty. V případě návratu do Turecka se žalobci obávají o život, zejména u žalobce
a) hrozí nebezpečí v souvislosti s jeho nástupem do armády. Žalobce a) se rovněž obává,
že by v armádě byl nucen bojovat proti Kurdům, což by bylo v rozporu s jeho přesvědčením.
Žalovaný pak zcela pominul nově uvedený důvod žádosti spočívající v těhotenství žalobkyně
b) s předpokládaným termínem porodu 9. 9. 2013. Proto nemohla být nová žádost posouzena
jako nepřípustná, ale muselo být o ní meritorně rozhodnuto. Žalobci dále poukázali na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Azs 43/2009, podle něhož výrazné zhoršení
zdravotního stavu představuje novou skutečnost, v jejímž důsledku je opětovná žádost
o mezinárodní ochranu přípustná. Rodina žalobců v případě návratu do země původu v období
kolem porodu by neměla žádné zázemí ani prostředky a byla by v neřešitelné situaci. Žalobci
se domnívají, že tento důvod by mohl být relevantní z hlediska doplňkové ochrany. Dále žalobci
namítli, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně země původu, zejména
nevycházel z relevantních zpráv o dodržování lidských práv v Turecku zpracovaných
Ministerstvem zahraničí USA a Human Rights Watch. Turecké bezpečnostní složky vězní
přes 1000 příslušníků kurdské strany BDP. Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 6 Azs 235/2004, podle něhož postačí, že žadatelé podpoří svá tvrzení věrohodnou
výpovědí a je na žalovaném, aby případně opatřil důkazy vyvracející tvrzení žadatele.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 32 Az 4/2013 – 57, žaloby zamítl.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že o žádostech stěžovatelů bylo rozhodnuto v roce 2011,
rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany bylo přezkoumáno správními soudy.
Krajský soud porovnal důvody uvedené žalobci v původních žádostech a nyní v nových
žádostech a souhlasil s posouzením žalovaného, že se jedná o totožné důvody. K námitce,
že novým důvodem bylo těhotenství žalobkyně b) a poukazu na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 1 Azs 43/2009 krajský soud uvedl, že nelze srovnávat onemocnění AIDS,
které řešil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, a těhotenství. K legalizaci pobytu
žalobců na území ČR je třeba využít institutů zákona o pobytu cizinců.
[4] Proti rozsudku krajského soudu ze dne 31. 1. 2014, č. j. 32 Az 4/2013 – 57, podali žalobci
(dále též stěžovatelé) kasační stížnost. Zopakovali svou argumentaci, že v žádostech
o mezinárodní ochranu uvedli nový důvod spočívající v těhotenství stěžovatelky b). Je zcela
v rozporu s dobrými mravy a zásadami humánního zacházení, aby stěžovatelé byli nuceni
v období kolem očekávaného narození dítěte vycestovat do země původu, kde nemají ubytování,
ani prostředky k zajištění nezbytné péče o matku a novorozeně. Naopak na území ČR
mají stěžovatelé v současné době zajištěno ubytování i potřebné zázemí. Stěžovatelé
poukázali na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
čj. 3 Azs 6/2011-96, podle něhož je nutné při hodnocení, zda se jedná o nepřípustnou
opakovanou žádost o mezinárodní ochranu zkoumat, zda z žádosti nevyplývají nové skutečnosti,
které by mohly být relevantní z hlediska udělení jak azylu, tak i doplňkové ochrany. Pokud takové
nové skutečnosti relevantní z hlediska doplňkové ochrany jsou zjištěny, nelze řízení o žádosti
zastavit a žalovaný je povinen žádost meritorně projednat a rozhodnout o ní. Rozhodnutí
o zastavení řízení musí rovněž obsahovat odůvodněný závěr o tom, že situace v zemi původu
se nezměnila natolik, aby to mohlo vést ke změně posouzení žádosti z hlediska udělení
doplňkové ochrany. Stěžovatelé dále odkázali na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ve věcech sp. zn. 5 Azs 155/2004 a 3 Azs 405/2005, z nichž vyplývá, že těhotenství žadatelky
o mezinárodní ochranu by mohlo být s přistoupením dalších okolností považováno za důvod
hodný zvláštního zřetele ve smyslu zákona o azylu. Toto však žalovaný nehodnotil
ani nezjišťoval. Stěžovatelé dále opětovně poukázali na nepříznivou situaci Kurdů v Turecku
a pronásledování příslušníků kurdských stran, které vyplývají ze zpráv zahraničních institucí
a mezinárodních nevládních organizací. I tyto okolnosti žalovaný nezjišťoval. Stěžovatelé
a) a b) dostatečně podepřeli svá azylově relevantní tvrzení svojí věrohodnou výpovědí, aniž
by žalovaný jejich výpověď účinně zpochybnil či vyvrátil její věrohodnost.
[5] Žalovaný se vyjádřil ke kasační stížnosti podáním ze dne 7. 3. 2014. K důvodům, z nichž
stěžovatelé dovozovali, že jim měla být udělena mezinárodní ochrana, žalovaný uvedl, že se k nim
nebude vyjadřovat, neboť předmětem přezkumu je toliko procesní rozhodnutí o zastavení řízení.
Pokud stěžovatelé namítali, že v řízení o nové žádosti uvedli nový důvod spočívající v těhotenství
stěžovatelky b), žalovaný uvedl, že tuto námitku stěžovatelé uplatnili až v kasační stížnosti, proto
ji žalovaný shledává bezpředmětnou.
II.
Posouzení kasačních stížnosti
[6] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu §102 a 104 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně přesahují vlastní zájmy stěžovatelů
(§104a s. ř. s.). Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení příslušná
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS
(všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Nejvyšší správní soud současně považuje za vhodné zopakovat, že podle jeho konstantní
judikatury platí, že „i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, lze považovat kasační stížnost
za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního
práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.“ (rozsudek
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že přesah vlastních zájmů stěžovatelů spočívá v tom,
že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce relevantní
pro posouzení žaloby (viz níže).
[8] Stěžovatelé uplatnili důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s..
Podle §103 odst. 1 písm. a) lze namítat nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) je možné namítat i vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] V řešené věci jde především o posouzení otázky, zda žalovaný za daných okolností mohl
zastavit řízení o mezinárodní ochraně pro nepřípustnost žádosti.
[11] Podle §25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže (…) je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná. Podle §10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná, (…) podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové
skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[12] Aplikací shora citovaných ustanovení zákona o azylu v souvislosti se skutečnostmi
relevantními pro udělení doplňkové ochrany se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, č. 2642/2012 Sb. NSS, v němž uvedl:
„Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu
s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající
se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout.“
[13] Proto je třeba posoudit, zda skutečnost, že stěžovatelka b) byla v době podání druhé
žádosti těhotná a toto doložila, mohla být považována za skutečnost týkající se důvodů
pro udělení doplňkové ochrany, kterou nemohla bez vlastního zavinění uplatnit již v prvé žádosti
o udělení mezinárodní ochranu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že nejde
o nepřípustnou námitku, kterou by stěžovatelé neuplatnili v žalobě, jak se domnívá žalovaný.
Naopak stěžovatelé tuto námitku řádně uplatnili, neboť usnesením ze dne 20. 5. 2013 krajský
soud ustanovil stěžovatelům zástupce a vyzval je, aby odstranili vady žaloby mj. doplněním
žalobních bodů ve lhůtě 3 týdnů. Ve stanovené lhůtě pak stěžovatelé žalobu řádně doplnili
prostřednictvím ustanoveného zástupce, přičemž v doplnění žaloby uvedli i tuto žalobní námitku,
kterou nyní přípustně uplatňují i v kasační stížnosti.
[14] K tomu je třeba uvést, že obdobným případem se Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, č. j. 4 Azs 26/2012 - 21. V tomto rozsudku dospěl soud k závěru,
že těhotenství manželky a narození dítěte je důvodem, který by měl být posouzen v novém řízení
o udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti soud poukázal na to, že možnost zastavení
řízení pro nepřípustnost žádosti představuje výjimku ze zásady, že žalovaný je povinen posoudit
věcně skutečnosti uváděné žadateli o udělení mezinárodní ochrany, a tuto výjimku je tedy třeba
vykládat a aplikovat restriktivně. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud neshledal
důvod odchýlit se od těchto závěrů. Je zřejmé, že stěžovatelka b) v řízení o udělení mezinárodní
ochrany uvedla, že se obává návratu do země původu z důvodu svého těhotenství a absence
jakéhokoli zázemí v kombinaci s nepříznivými okolnostmi, kterým bude dle svého očekávání
po návratu do země původu čelit [šikana z důvodu politické angažovanosti jejího muže
a kurdského původu, nástup jejího muže do armády, kdy by byla v době očekávaného porodu
spolu s dalším malým dítětem – stěžovatelem c) – ponechána zcela sama a bez pomoci].
Tyto okolnosti nelze označit za prima facie zcela irelevantní z hlediska možného udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu, byť třeba pouze na přechodnou dobu.
[15] Dále je třeba zároveň konstatovat, že stěžovatelé nemohli tyto skutečnosti z objektivních
důvodů uplatnit v předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. O předchozích žádostech
žalovaný rozhodl dne 7. 9. 2011. Stěžovatelka b) přitom otěhotněla nejdříve na konci roku 2012.
Bylo proto na žalovaném, aby tyto nově uváděné skutečnosti řádně posoudil v meritorním
rozhodnutí, neboť závěr, že se jednalo o žádosti nepřípustné, za těchto okolností nemůže obstát.
[16] Naproti tomu Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku stěžovatelů,
že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav ohledně politické a bezpečnostní situace v Turecku.
Žalovaný se k otázce změny poměrů v zemi původu přiměřeně vyjádřil v odůvodnění
napadených rozhodnutí. Přitom ani stěžovatelé nedokázali konkrétně uvést, v čem by změna
poměrů měla spočívat a v čem je tedy posouzení této otázky nesprávné.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Vzhledem k tomu, že v napadený rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou a napadený
rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Protože zjištěnou nezákonností jsou ovšem zatížena již i napadená rozhodnutí
žalovaného a důvod pro jejich zrušení zde byl dán již v řízení před krajským soudem, Nejvyšší
správní soud věc nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, nýbrž zrušil i obě napadená
rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dalším řízení
bude žalovaný vázán závazným právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5
a §110 odst. 2 s. ř. s.).
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšným stěžovatelům žádné náklady
nevznikly, žalovaný pak nemá právo na náhradu nákladů řízení. Totéž platí i pro náklady řízení
před krajským soudem, o nichž byl Nejvyšší správní soud rovněž povinen rozhodnout.
[20] Protože byl stěžovatelům ustanoven zástupcem Mgr. Milan Musil, advokát, rozhodl
Nejvyšší správní soud o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení
o kasační stížnosti. Ustanovený zástupce má právo na odměnu za dva úkony právní služby
(podání kasační stížnosti, porada s klienty doložená dne 10. 2. 2014) ve výši 3.100 Kč
za úkon [§7 a 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Protože ustanovený zástupce
zastupoval v řízení tři osoby, náleží mu odměna za každou zastupovanou osobu, snížená
o 20%, tj. 3100 x 2 x 3 x 0,8 = 14.880 Kč. Dále má zástupce stěžovatelů právo na náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem
600 Kč. Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, zvyšuje se odměna a náhrada
hotových výdajů o příslušnou sazbu daně. Celkem tedy činí náhrada hotových výdajů a odměna
18.731 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese stát.
[21] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že z obsahu spisů krajského soudu vyplývá,
že krajský soud zřejmě opomenul rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů
ustanoveného zástupce stěžovatelů v řízení o žalobě. O těchto nárocích ustanoveného zástupce
může krajský soud rozhodnout dodatečně samostatným usnesením, jejž případně může iniciovat
i ustanovený zástupce svým podáním.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu