ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.74.2014:25
sp. zn. 4 Azs 74/2014 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: R. P., zast.
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování: odbor
azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, č. j. 22 Az 30/2013 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 11. 2013, č. j. OAM-291/ZA-ZA02-ZA08-2013,
byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná podle §10a
písm. e) zákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“); řízení bylo zastaveno podle §25 písm. i) zákona o azylu.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že předmětem řízení je opakovaná
žádost ze dne 9. 9. 2013, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádali (zvláštní žádostí,
která je posuzována v samostatném řízení) rovněž manželka žalobce a jejich dva synové.
První žádost podal žalobce dne 23. 2. 2010 a bylo o ní vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 10. 2012; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Az 19/2012 – 40, kasační stížnost proti tomuto rozsudku
byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 Azs 13/2013 – 21,
odmítnuta pro nepřijatelnost. V zemi původu, kterou opustil v roce 2007, žalobce po konfliktu
pobodal policistu a soudem mu byla uložena léčba v psychiatrické léčebně, odkud po třech
měsících utekl a krátce poté opustil zemi původu; jeho psychický stav se v důsledku léčení,
které by rád i nadále absolvoval v České republice, postupně zlepšuje. Žalovaný konstatoval,
že žalobce v obou žádostech uvedl totožné důvody pro udělení mezinárodní ochrany, v novém
řízení neuvedl žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala vedení opětovného meritorního
řízení; v zemi původu rovněž nedošlo k zásadní změně politické a bezpečnostní situace.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 3. 12. 2013, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že žalovaný byl povinen jeho opakovanou žádost věcně posoudit, a to vzhledem k vývoji
zdravotního stavu, který pro účely správního řízení doložil lékařskou zprávou ze dne 27. 8. 2013,
ve které MUDr. H. M., ošetřující psychiatrička, nedoporučuje návrat do Arménie z důvodu
předpokládatelného výrazného zhoršení zdravotního (psychického) stavu.
[4] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2014, č. j. 22 Az 30/2013 – 18, nepřiznal
žalobě odkladný účinek.
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 22 Az 30/2013 – 26, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada
nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění vyšel ze znění §10a písm. e) zákona o azylu, z něhož
dovodil, že věcné projednání opakované žádosti je možné toliko v případě uvedení nových
skutečností nebo zjištění, které bez zavinění žadatele nemohly být zkoumány již v předchozím
řízení. Po porovnání důvodů uvedených v první a opakované žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany krajský soud dospěl k závěru, že tyto jsou co do popisu potíží ve vlasti
shodné. Jediným rozdílem mezi oběma žádostmi je upřesnění údajů o jeho (aktuálních)
psychických obtížích, které byly doloženy lékařskou zprávou ze dne 27. 8. 2013. Krajský soud
uzavřel, že zdravotní stav žalobce byl znám a zohledněn již v předcházejícím správním řízení.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014 se žalobce (dále
též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 1. 4. 2014, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; současně navrhl,
aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Brojil proti závěru žalovaného i krajského
soudu, že v obou žádostech uplatnil totožné důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
Argumentoval, že na rozdíl od řízení o první žádosti, v níž bylo jeho psychické onemocnění
posouzeno toliko v obecné rovině, byla k druhé žádosti přiložena lékařská zpráva ze dne
27. 8. 2013, v níž ošetřující lékař poukazuje na nevhodnost jeho návratu do Arménie z důvodu
očekávatelného zhoršení zdravotního stavu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 15. 4. 2014 navrhl její zamítnutí.
Zdůraznil, že podmínkou věcného posouzení opakované žádosti není uvedení jakýchkoli nových
skutečností, nýbrž jen takových novot, které mohou mít dopad do hmotněprávního postavení
žadatele; stěžovatelem předložená lékařská zpráva však takových vlastností nedosahuje, neboť
toliko dále konkretizuje jeho zdravotní potíže, které však byly předmětem přezkumu již v řízení
o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného ze dne 25. 4. 2014 vyjádřil přesvědčení,
že pokud žalovaný nemínil posoudit zdravotní stav stěžovatele jako nově tvrzenou skutečnost,
měl v tomto směru provést dokazování znaleckým zkoumáním.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem.
[10] Zvážil rovněž nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Vyšel přitom z §32 odst. 5 zákona o azylu, který stanoví, že podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany má ze zákona odkladný účinek. O tomto návrhu proto zvlášť nerozhodoval.
[11] Následně obrátil svoji pozornost k otázce, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním
zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.) či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
jakož i od důvodnosti jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1
s. ř. s.). Pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky
procesní přípustnosti, je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[12] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovateli poskytnuta
již projednáním jeho věci před krajským soudem, a d alší přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[14] V případě stěžovatele se jedná o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
přičemž o jeho první žádosti ze dne 23. 2. 2010 bylo vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 10. 2012, č. j. OAM-72/ZA-06-ZA14-2010, jímž stěžovateli nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona o azylu; žaloba proti tomuto rozhodnutí
byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Az 19/2012 – 40,
kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 Azs 13/2013 – 21. Žalovaný i správní soudy
se v uvedených rozhodnutích zabývaly mj. i tvrzeními stěžovatele, vztahujícími se k jeho obavám
z výrazného zhoršení zdravotního stavu v případě návratu do vlasti; tyto obavy stěžovatel
dokládal lékařskými zprávami arménských i českých lékařů, mj. lékařskou zprávou ze dne
19. 3. 2013, vyhotovenou MUDr. Z. R., Městská psychiatrická ordinace, M. 37, B., žalovaný si
mimoto vyžádal výpověď (předchozího) ošetřujícího lékaře stěžovatele MUDr. K. K.,
Psychiatrické oddělení Nemocnice s poliklinikou H.
[15] V nyní projednávané věci se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského
soudu, že žalovaný nepochybil, pokud nepřipustil věcný přezkum opakované žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 9. 2013, a to na základě stěžovatelem předložené
lékařské zprávy ze dne 27. 8. 2013, ve které MUDr. H. M., Městská psychiatrická ordinace, M. 37,
B., konstatuje posttraumatickou stresovou poruchu stěžovatele v důsledku zážitků během války
v Náhorním Karabachu, přičemž z psychiatrického hlediska podle lékařky není vhodný návrat
stěžovatele do Arménie, kde lze předpokládat opětovné zhoršení (dekompenzaci) jeho
psychického stavu.
[16] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v řízení o první žádosti
bylo jeho psychické onemocnění posuzováno toliko v obecné rovině, a teprve v řízení
o opakované žádosti byly předmětem přezkumu konkrétní projevy jeho choroby. Ze spisové
dokumentace se totiž podává, že již pro účely řízení o první žádosti ze dne 23. 2. 2010
bylo provedeno důkladné posouzení zdravotního stavu, a to na základě lékařských zpráv
arménských i českých lékařů, které byly pro účely řízení předloženy samotným stěžovatelem,
mj. lékařskou zprávou ze dne 19. 3. 2013, vyhotovenou MUDr. Z. R.; žalovaný si opatřil rovněž
výpověď dřívějšího ošetřujícího lékaře stěžovatele MUDr. K. K. Vycházeje mj. z vyhodnocení
lékařských zpráv dospěl žalovaný v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2012, kterým o první žádosti
rozhodl, k závěru, že zdravotní stav stěžovatele neodůvodňuje udělení žádné z forem
mezinárodní ochrany; tento závěr následně aproboval rovněž Krajský soud v Brně v rozsudku ze
dne 21. 3. 2013, jakož i Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 7. 2013.
[17] Pokud stěžovatel v nyní projednávané kasační stížnosti poukazuje na závěr lékařské
zprávy ze dne 27. 8. 2013, týkající se nevhodnosti jeho návratu do Arménie z důvodu možného
zhoršení zdravotního stavu, potom ke stejnému zjištění dospívá i lékařská zpráva ze dne
19. 3. 2013, která byla součástí posouzení jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a v níž ošetřující lékařka konstatuje, že z medicínského hlediska by bylo prospěšné setrvání
stěžovatele v České republice.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu v rozsudku
napadeném nyní projednávanou kasační stížností, totiž že z lékařské zprávy ze dne 27. 8. 2013,
která byla jediným podkladem předloženým pro účely řízení o jeho opakované žádosti ze dne
9. 9. 2013, nevyplývá, že by u stěžovatele v mezidobí od řízení o první žádosti došlo k podstatné
změně zdravotního stavu, která by odůvodňovala věcné projednání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Tato zpráva co do svého obsahu toliko navazuje na lékařské zprávy
dřívější, přičemž podrobněji popisuje aktuální zdravotní stav stěžovatele a projevy
jeho dlouhodobého onemocnění, pro které je v Česku léčen od roku 2010. Sám stěžovatel
mimoto v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že jeho zdravotní stav se mírně zlepšuje.
[19] Na projednávanou věc tedy nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Azs 43/2009 – 66, publikován pod č. 1956/2009 Sb. NSS,
v němž zdejší soud vyslovil, že „výrazné zhoršení zdravotního stavu, byť související s nemocí již posouzenou
v předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve spojení s dalšími relevantními skutečnostmi a zjištěními
(zde nová informace o zemi původu a neaplikovatelnost závěrů učiněných v rozhodnutí o předchozí žádosti)
představuje nové skutečnosti a zjištění ve smyslu §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“
(z aktuální judikatury srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 4 Azs 37/2014 – 23.)
[20] Je třeba zdůraznit, že bylo především na stěžovateli jako žadateli o udělení mezinárodní
ochrany, aby v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany předestřel svůj zdravotní stav,
resp. jeho případné výrazné zhoršení v mezidobí od posouzení žádosti první. To se ovšem
nestalo, neboť stěžovatel předložil žalovanému pro účely řízení o své opakované žádosti toliko
jednu další lékařskou zprávu, navazující na řadu lékařských zpráv, které jím byly předloženy
v rámci řízení o první žádosti. Za situace, kdy stěžovatel v tomto směru ani nic konkrétního
netvrdil, ba naopak v žádosti uvedl, že jeho zdravotní stav se mírně zlepšuje, rovněž
nelze žalovanému vytýkat, že si za účelem posouzení (vývoje) stěžovatelova zdravotního
stavu nevyžádal vypracování znaleckého posudku. V této souvislosti lze poukázat na závěry
rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 – 64, v němž Nejvyšší správní soud judikoval,
že „podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon č. 283/1991 Sb., o azylu,
pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele,
aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě
je nucen správní orgán na základě §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, posoudit žádost
jako nepřípustnou.“
[21] Pro úplnost lze citovat ještě zobecňující závěry rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publikován
pod č. 2642/2012 Sb. NSS: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany zkoumat v souladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové
skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které
nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat
z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-
li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen
hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné
žádosti podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ V nyní projednávané věci stěžovatel v opakované
žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti či zjištění, která by byla relevantní z pohledu udělení
azylu či doplňkové ochrany, a žalovaný tak nepochybil, pokud žádost nevyhodnotil jako
přípustnou a meritorně o ní nerozhodl, nýbrž řízení o žádosti zastavil.
[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost. Pokud má stěžovatel zájem o pobyt a další léčení na území České
republiky, je třeba, aby se orientoval na příslušné instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
jejichž využití je v jeho případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu