ECLI:CZ:NSS:2014:5.ADS.44.2014:20
sp. zn. 5 Ads 44/2014 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. F. Č.,
zast. Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Zemkova 20, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 36 Ad 17/2013-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení usnesení Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 4. 2013, č. j. 2012/977756-421, jímž bylo zamítnuto odvolání proti výroku
II. rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajská pobočka v Brně (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 5. 12. 2012, č. j. MPSV-UP/7556654/12/AIS-ZAM, a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Výrokem II. rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně stěžovateli nebyl podle ustanovení §78 odst. 3 a 8 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), poskytnut
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za III. čtvrtletí roku 2012
ve výši 220 000 Kč.
Krajský soud shledal, že se stěžovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, které
je z přezkoumání podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová
pravidla“) vyloučeno. Podle ustanovení §14 odst. 5 rozpočtových pravidel se na rozhodnutí
podle odstavce 4 téhož ustanovení nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno
jeho soudní přezkoumání. Proto žalobu krajský soud odmítl z důvodu její nepřípustnosti.
V kasační stížnosti, která napadá usnesení krajského soudu, stěžovatel uvádí, že usnesení
krajského soudu postrádá dostatečné odůvodnění vztahující se ke konkrétní věci, odkaz
na odůvodnění jiné věci rozhodované Nejvyšším správním soudem není dle něj případný.
Dle stěžovatele závěr, že zákon o zaměstnanosti stanoví, že v případě porušení podmínek
z dohody zaměstnavatelem se postupuje podle právních předpisů upravujících porušení
rozpočtové kázně, není odůvodněn odkazem na stejně nebo podobně znějící ustanovení zákona.
Pokud tím byl míněn §75 odst. 10 rozpočtových pravidel, ten naopak dle stěžovatele nařizuje
úřadu práce, aby v dohodě o zřízení chráněného pracovního místa rozlišil podmínky, při jejichž
nesplnění zaměstnavatelem se jedná o porušení rozpočtové kázně a kdy se o porušení rozpočtové
kázně nejedná. V odstavci 11 tohoto ustanovení se pak přímo stanoví, že porušením rozpočtové
kázně je nevrácení příspěvku ve stanoveném termínu. Z toho plyne, že zákon o zaměstnanosti
v souvislosti s příspěvky na chráněné pracovní místo rozlišuje, kdy se jedná o porušení
rozpočtové kázně a kdy nikoliv. Není tedy podle stěžovatele správný závěr, že se v případě
porušení podmínek z dohody zaměstnavatelem vždy postupuje podle právních předpisů
upravujících porušení rozpočtové kázně. Tento postup se má odvíjet od konkrétní situace.
Z uvedeného podle stěžovatele plyne závěr, že v případě příspěvku podle ustanovení §78 odst. 3
zákona o zaměstnanosti se nejedná o dotaci a nelze aplikovat ustanovení §14 odst. 4 a 5
rozpočtových pravidel, ale jedná se o plnění na základě dohody uzavřené podle ustanovení
§75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Důvodem neposkytnutí příspěvku bylo totiž podle
rozhodujících úřadů chybné právní posouzení stavu, kdy stěžovatel v rámci sdružení podnikatelů
podle ustanovení §829 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jako
zaměstnavatel jen nahradil V. K., aniž se jinak na jejich právech a povinnostech zaměstnavatelů
něco změnilo. Jde tedy dle stěžovatele o právní posouzení věci, kterou zákon o zaměstnanosti
ze soudního přezkumu nevylučuje. Odůvodnění přesvědčení, že v tomto případě nedošlo
ke vzniku nových pracovních poměrů, je obsahem správní žaloby.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a je v ní namítán důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) „s. ř. s.“, tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti činí zásadní otázku, a to, zda měla být v jeho případě
aplikována právní úprava obsažená v rozpočtových pravidlech, resp. tvrdí, že v jeho případě
nemělo být dle uvedeného zákona postupováno, neboť na věc stěžovatele nedopadá. Nutno však
konstatovat, že argumentaci přitom stěžovatel založil na případě skutkově odlišném, neboť
stěžovateli byl poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením,
nejednalo se tedy o vytvoření chráněného pracovního místa. Stěžovatel zároveň namítá
nepřípadnost odkazu krajského soudu na rozsudek NSS sp. zn. 4 Ads 66/2013 Sb.
Se stěžovatelem lze souhlasit do té míry, že v uvedeném případě se jednalo o věc skutkově
odlišnou, neboť byla zamítnuta žádost o vymezení chráněného pracovního místa podle
§75 zákona o zaměstnanosti. Obsahem dohody o vymezení (vytvoření) chráněného pracovního
místa je dle §75 odst. 9 zákona o zaměstnanosti závazek státu poskytnout zaměstnavateli
příspěvek ve stanovené výši a na druhé straně závazek zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené
pracovní místo vhodné pro osoby se zdravotním postižením, skutečně osobu se zdravotním
postižením na vymezeném pracovním místě po stanovenou dobu zaměstnávat a dále podmínky
pro kontrolu dodržování dohody a sankce za její porušení.
V cit. rozsudku zdejší soud konstatoval, že příspěvky poskytované na základě dohody
o vymezení chráněného pracovního místa jsou výslovně podřízeny režimu rozpočtových
pravidel, neboť zákon o zaměstnanosti stanoví, že v případě porušení podmínek z dohody
zaměstnavatelem se postupuje podle právních předpisů upravujících porušení rozpočtové kázně.
Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku uvedl mimo jiné: „tyto příspěvky tak lze zahrnout pod pojem
„dotace“ ve smyslu rozpočtových pravidel, neboť §3 písm. a) rozpočtových pravidel definuje dotaci jako peněžní
prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo
fyzickým osobám na stanovený účel. Postup při rozhodování, zda zaměstnavateli příspěvek (dotace)
bude poskytnuta (zde: zda bude uzavřena dohoda o vymezení chráněného pracovního místa), je upraven
v §14 rozpočtových pravidel. Odstavce 1 a 2 tohoto paragrafu stanoví, že na dotaci nebo návratnou finanční
výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Dotaci nebo návratnou finanční
výpomoc ze státního rozpočtu může poskytnout ústřední orgán státní správy, Úřad práce České republiky,
Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky, Technologická agentura České republiky
nebo organizační složka státu, kterou určí zvláštní zákon (dále jen "poskytovatel"). Uvedeným rozsudkem
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou brojil proti usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby z důvodu zákonné výluky ze soudního přezkumu dle ust. §14 odst. 5
rozpočtových pravidel.
Jakkoli v případě stěžovatele bylo rozhodnuto o neposkytnutí příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti,
lze nepochybně výše uvedené závěry stran povahy těchto příspěvků a případnosti užití
rozpočtových pravidel vztáhnout i na věc nyní projednávanou. Příspěvek dle cit. ustanovení tedy
nepochybně lze zahrnout pod pojem „dotace“ dle ustanovení §3 písm. a) rozpočtových pravidel
(„peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým
nebo fyzickým osobám na stanovený účel“). Odkaz krajského soudu na zmiňovaný judikát tak nelze
považovat za zcela nepřípadný. Obdobně zdejší soud rozhodl o užití rozpočtových pravidel
i ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010 - 81, ve věci dohody o zřízení
společensky účelného pracovního místa
Ustanovení §78 odst. 10 zákona o zaměstnanosti nadto výslovně stanoví: „Poskytnutý
příspěvek nebo jeho poměrnou část je zaměstnavatel povinen prostřednictvím Úřadu práce ve stanovené lhůtě odvést
do státního rozpočtu, jestliže mu byl na základě nesprávných údajů vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši;
obdobně je zaměstnavatel povinen vrátit příspěvek v případě, že mu byl poskytnut v období 12 měsíců přede dnem
nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální práce podle §5 písm. e) bodu 3.
Nesplnění těchto povinností je porušením rozpočtové kázně.
V rozsudku č. j. 4 Ads 66/2013 – 27, ze dne 30. 1. 2014 Nejvyšší správní soud poté
rovněž aproboval závěry, k nimž stran výluky soudního přezkumu dospěl v rozsudku ze dne
27. 5. 2011, č. j. 5 Afs 69/2010 - 135, č. 2456/2012 Sb. NSS. V citovaném rozsudku se Nejvyšší
správní soud mimo jiné rovněž zabýval souladem uvedené výluky ze soudního přezkumu
s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod omezující
zákonné výluky ze soudního přezkumu tak, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
K tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „právo na poskytnutí dotace ze státního rozpočtu není žádným
ze základních práv chráněných Listinou a není ani součástí práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny),
neboť vlastnické právo k peněžním prostředkům představujícím případnou dotaci nabývá příjemce dotace
až v okamžiku jejího poskytnutí. Je-li tedy rozhodnutím podle §14 odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech
rozhodováno, zda dotace bude či nebude poskytnuta, nezasahuje takové rozhodnutí do již nabytého vlastnického
práva. Výluka takového rozhodnutí ze soudního přezkumu proto podle názoru Nejvyššího správního soudu
neodporuje ústavnímu pořádku.“ Obdobně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 58/2005 - 96 konstatoval v souvislosti s aplikací ust. §14 a 15 rozpočtových pravidel:
„Poskytnutí dotace je jakýmsi dobrodiním státu, na něž není obecně právní nárok, jež nepodléhá správnímu řádu
ani soudnímu přezkumu a děje se rozhodnutím poskytovatele dotace, které má zvláštní náležitosti, pouze částečně
shodné s formálními náležitostmi obecného správního rozhodnutí, a je vydáváno poskytovatelem dotace v reakci
na žádost potencionálního příjemce dotace.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli tedy nelze přisvědčit v názoru,
že na projednávanou věc neměla být rozpočtová pravidla a postupy z nich vyplývající uplatněny;
v rozsahu stěžovatelem uplatněných námitek neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, proto ji dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný, který
měl ve věci úspěch, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto
mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. srpna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu