ECLI:CZ:NSS:2014:5.ADS.99.2014:38
sp. zn. 5 Ads 99/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: J. D.,
zastoupená JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem se sídlem Krapkova 709/4, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha
2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. SZ/599/2013/9S-OLK, č. j.
MPSV – UM/5107/13/9S-OLK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 41 A 48/2013 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Martinu Štěpánkovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1300 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. SZ/599/2013/9S-OLK,
č. j. MPSV – UM/5107/13/9S-OLK.
Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Olomouci (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
29. 1. 2013, č. j. MPSV – UM/557460/13/HMN, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, v níž především namítala
nedodržování principů vyplývajících z Listiny základních práv a svobod ze strany správních
orgánů, a dále, že nemá být v řízení o žádosti posuzována společně se sestrou R. P., neboť
společně nevedou domácnost. Pokud jde o p. P., v jejím případě nemá být používáno existenční
minimum, neboť je poživatelkou starobního důchodu a ustanovení §5 zákona č. 110/2006 Sb., o
životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o životním a
existenčním minimu”), to jasně zakazuje.
Krajský soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně a žalovaného a zrekapituloval
podmínky nároku na doplatek na bydlení, které jsou upraveny v §33 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pomoci
v hmotné nouzi”). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 6 Ads 98/2008 – 53, z něhož vyplývají tři kumulativní podmínky, jež musí být splněny,
aby žadateli vznikl nárok na uvedený doplatek: žadatel musí 1) mít nárok na příspěvek na bydlení
ze systému státní sociální podpory, 2) mít nárok na příspěvek na živobytí ze systému v hmotné
nouze a 3) být nájemcem (vlastníkem) bytu, který užívá. V daném případě však bylo zcela
jednoznačně zjištěno, že rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Olomouci,
kontaktní pracoviště Prostějov, ze dne 27. 12. 2012, byla stěžovatelce zamítnuta žádost o dávku
státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesplnila jednu
z uvedených podmínek, rozhodovaly správní orgány v souladu se zákonem, pokud stěžovatelce
doplatek na bydlení nepřiznaly. Nad rámec krajský soud označil za správný postup správních
orgánů, které posuzovaly jak příjmy stěžovatelky, tak i osoby s ní společně posuzované, p. P. Ze
správního spisu nebylo rovněž prokázáno, že by při zjišťování skutkového stavu věci, či při
aplikaci příslušných ustanovení zákonů na situaci stěžovatelky, došlo k jakékoliv diskriminaci
nebo porušení Listiny vůči její osobě.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnost jsou obsaženy obdobné argumenty jako v žalobě, týkající
se diskriminace stěžovatelky ve smyslu čl. 3 Listiny, a dále obecnou kritiku postupu správních
orgánů a soudů, které nerespektují §698 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Kasační stížnost byla dne 28. 8. 2014 doplněna ustanoveným zástupcem stěžovatelky,
který uvedl, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, a to z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti zástupce stěžovatelky
uvedl, že stěžovatelka má za to, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku, zda
má stěžovatelka nárok na doplatek na bydlení jakožto dávku v systému hmotné nouze ve smyslu
podmínek stanovených v §33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka považuje
napadené rozhodnutí krajského soudu za nezákonné v důsledku nesprávného výkladu právní
normy obsažené v §33 citovaného zákona a domnívá se, že splnila všechny podmínky
pro přiznání doplatku.
Stěžovatelka rovněž tvrdí, že pokud jde o její sestru, R. P., neměla být tato společně
posuzována pro účely doplatku na bydlení se stěžovatelkou, neboť jinak by tímto přístupem
docházelo k sociálnímu vylučování (stěžovatelka nemá ke své sestře vyživovací povinnost, nevede
s ní společnou domácnost, každá si hradí na své potřeby sama). Navíc v této souvislosti došlo k
nesprávnému posuzování příjmů jak stěžovatelky, tak p. P.
Stěžovatelka nad rámec uvedeného prohlašuje, že v řízení před krajským soudem
i v řízeních jemu předcházejících, byla porušena její základní ústavní práva, zejména čl. 30 Listiny
základních práv a svobod. Vzhledem ke své příslušnosti k romské rase byla v těchto řízeních
diskriminována, a to při zjišťování skutkového stavu věci a aplikaci příslušných právních předpisů
na situaci stěžovatelky, tzn., nebyla jí přiznána ve smyslu čl. 3 Listiny práva, která jsou jinak
přiznávána majoritní většině společnosti.
Stěžovatelka se domnívá, že zákon o životním a existenčním minimu a zákon o pomoci
v hmotné nouzi, by mohly být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, a proto žádá Nejvyšší správní
soud, aby ve smyslu §95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu. Pro případ, že věc
nebude předložena Ústavnímu soudu, stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Ze spisového materiálu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci:
Stěžovatelka podala u správního orgánu I. stupně dne 16. 7. 2012 žádost o doplatek
na bydlení ve smyslu §33 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V žádosti uvedla místo trvalého
pobytu a dále, že na stejné adrese je k trvalému pobytu společně s ní hlášena a byt také skutečně
užívá její sestra R. P. O žádosti rozhodl správní orgán I. stupně dne 13. 8. 2012 tak, že
stěžovatelce požadovaný doplatek nepřiznal. K odvolání stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání za účelem doplnění
dokazování a zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Bylo zjištěno, že stěžovatelka v rozhodném období, za které byl zjišťován příjem
společně posuzovaných osob dle §10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. měsíce
červen, květen a duben 2012, pobírala starobní důchod ve výši 4373 Kč měsíčně, a dále
že jí byl zvýšen příspěvek na živobytí z částky 1479 Kč na částku 1531 Kč ode dne 1. 5. 2012.
Z rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Prostějov,
ze dne 27. 12. 2012, č. j. 146 305/12/PV, bylo zjištěno, že stěžovatelce byla zamítnuta žádost
o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení - ode dne 1. 7. 2012. Společně posuzovaná
osoba, R. P., byla ve stejné době poživatelkou starobního důchodu ve výši 7245 Kč měsíčně,
příspěvek na živobytí jí poskytován nebyl.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 29. 1. 2013, č. j. MPSV –
UM/557460/13/HMN, správní orgán dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení
stěžovatelce nevznikl. V odůvodnění uvedl, že ustanovení §33 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi stanoví, že nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který
užívá byt, a to za podmínky, že po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení (snížených
o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu) jeho příjem nebo příjem společně
posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí je nižší než částka živobytí osoby,
nebo částka živobytí společně posuzovaných osob. Okruh společně posuzovaných osob pro
účely doplatku na bydlení je dle ust. §8 zákona o pomoci v hmotné nouzi shodný jako
u příspěvku na bydlení (poskytovaného ze systému státní sociální podpory), tj. společně
posuzovanými osobami jsou všechny osoby, které jsou v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu.
Za příjem se dle ust. §9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi považuje 70% příjmu
ze závislé činnosti, 80% z náhrady mzdy nebo sníženého platu po dobu prvních 21 dnů dočasné
pracovní neschopnosti, z dávky nemocenského pojištění a z podpory v nezaměstnanosti
a podpory při rekvalifikaci a 100% ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním
a existenčním minimu. Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti
o dávku pomoci v hmotné nouzi, je dle ust. §10 odst. 2 zákona o hmotné nouzi, období
tří kalendářních měsíců předcházejících měsíci, ve kterém byla podána žádost o dávku.
Správní orgán I. stupně v souladu s ustanovením §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi
započítal do odůvodněných nákladů na bydlení stěžovatelce v měsíci červenci 2012 náklady
v celkové výši 5806 Kč (tj. náklady na dodávku elektřiny, nájemné a náklady za služby).
Částka živobytí stěžovatelky a společně posuzované osoby byla stanovena dle §3 zákona
o životním a existenčním minimu (resp. §2 nařízení vlády č. 409/2011 Sb. o zvýšení částek
životního minima a existenčního minima) v návaznosti na §33 odst. 4 zákona o pomoci
v hmotné nouzi ve výši 6470 Kč měsíčně (tj. 3140 Kč, tj. částka životního minima stěžovatelky,
která je posuzovaná jako první v pořadí + navýšení částky životního minima o 1130 Kč z důvodu
dietního stravování u diabetické diety + 2200 Kč existenční minimum R. P., které není
poskytován příspěvek na živobytí).
Výše doplatku na bydlení tedy byla v souladu s ustanovením §35 zákona o pomoci
v hmotné nouzi stanovena výpočtem z následujících údajů: (odůvodněné náklady na bydlení
ve výši 5806 Kč – příspěvek na bydlení ve výši 0 Kč) – (příjem společně posuzovaných osob
zvýšený o příspěvek na živobytí ve výši 13 149 Kč – částka živobytí společně posuzovaných osob
ve výši 6470 Kč) = - 873. Z uvedené vypočtené záporné částky je zřejmé, že příjem stěžovatelky
a pro účely doplatku na bydlení společně posuzované R. P. v měsíci červenci 2012 převýšil po
úhradě odůvodněných nákladů na bydlení částku živobytí společně posuzovaných osob o 873 Kč.
Nebyla tak splněna podmínka nároku na doplatek na bydlení a správní orgán I. stupně jej
stěžovatelce nepřiznal.
Na základě výše uvedeného posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé námitky
stěžovatelky a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje dva typy
dávek k zajištění základních životních podmínek fyzických osob, a to v první skupině dávky
měsíčně se opakující - příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení (jenž navazuje na dávku státní
sociální podpory příspěvek na bydlení) a ve druhé skupině dávky jednorázové označované
souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci, kde zákon zakotvuje v podstatě čtyři varianty
této dávky (§2 odst. 3, 4, 5 a 6 zákona). Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou
základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi a jedná se o dávky
obligatorní, tedy takové, na něž vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem.
K výplatě se přiznávají od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o dávku. K zajištění
základních životních potřeb, nestačí-li k tomu dávky výše uvedené, lze pak z důvodů stanovených
zákonem přiznat v případě mimořádných okolností ještě další, tj. jednorázovou dávku.
Doplatek na bydlení ve smyslu ustanovení §33 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi
se poskytuje k doplnění příjmů osob v hmotné nouzi, kterým ani příspěvek na bydlení ze systému
státní sociální podpory nestačí na úhradu skutečných odůvodněných nákladů na bydlení. Jde
zejména o případy, kdy skutečné náklady na bydlení budou odůvodněně vyšší než náklady, které
se zohledňují pro příspěvek na bydlení (normativní náklady na bydlení), a o případy, kdy osoba
nemá příjem ani na úrovni životního minima (viz důvodovou zprávu k zákonu o pomoci
v hmotné nouzi). Doplatek na bydlení tak představuje garanci ústavně zaručeného práva
dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na takovou pomoc státu, která je nezbytná pro
zajištění základních životních podmínek. Tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů,
které uvedené ustanovení Listiny provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z hlediska výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud podotýká, že v rámci vymezeného
předmětu řízení posoudily správní orgány i krajský soud žádost stěžovatelky o uvedenou dávku
v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi. Odůvodněné náklady na bydlení stěžovatelky
(tedy doložené nájemné a úhrada dodávky a spotřeby el. energie, plynu ad.) byly stanoveny
v souladu s §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi a částka na živobytí dle §3 zákona o životním
a existenčním minimu. Zákon o životním a existenčním minimu totiž nepředstavuje vůči zákonu
o pomoci v hmotné nouzi lex specialis (především nemají stejný předmět úpravy); pokyn obsažený
v §5 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu omezující možnost použít existenční
minimum u některých skupin osob proto na pomoc v hmotné nouzi podle zákona o pomoci
v hmotné nouzi nedopadá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 6 Ads 98/2008 – 53).
Stěžovatelka tyto rozhodné skutečnosti (výši zjištěných příjmů a výdajů) předložila
správnímu orgánu, jejich správnost opakovaně nezpochybnila, naopak na ně v jednotlivých
podáních odkazuje, potvrzuje jejich správnost a nezpochybňuje ani proces jejich zjišťování
(např. nezohlednění jiných relevantních skutečností).
Stěžovatelka v zásadě požaduje, aby soud nerespektoval příslušná zákonná ustanovení,
podle nichž se rozhoduje o doplatku na bydlení a domáhá se posouzení její žádosti v její
prospěch, jelikož má za to, že splnila všechny podmínky pro přiznání doplatku. Pro vznik nároku
na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze však musí být dle §33 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, mimo prokazatelně nižšího příjmu než částky živobytí posuzované osoby,
kumulativně splněny následující podmínky, jak zcela správně uvedl krajský soud: žadatel musí mít
nárok na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory (zákon o státní sociální
podpoře), nárok na příspěvek na živobytí ze systému hmotné nouze (§2 odst. 2 písm. a/ a §21
zákona o pomoci v hmotné nouzi) a musí být nájemcem (vlastníkem) bytu, který užívá.
Stěžovatelce však příspěvek na bydlení přiznán nebyl, nárok na navazující dávku doplatku
na bydlení tudíž neměla.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že neměla být posuzována společně s R. P.,
kterou přitom sama uvedla v žádosti o doplatek na bydlení. Bylo doloženo, že stěžovatelka užívá
byt, jehož je nájemkyní, v němž je spolu s ní hlášena k trvalému pobytu další osoba. Tyto osoby
tvoří společenství pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení v systému státní sociální
podpory (§7 odst. 6 zákona o státní sociální podpoře). K tomu Nejvyšší správní soud v již
uváděném rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ads 98/2008 - 53 konstatoval, že ,,[v] tomto případě
se odhlíží od jakýchkoli vzájemných rodinných a vyživovacích povinností. Je to logické, neboť stát tak nepřímo
vyžaduje, aby se ti, kdo užívají společně určitý typ bydlení, všichni podíleli na úhradě jeho nákladů. Náklady
bydlení také s počtem osob užívajících byt rostou (zejména v položkách služeb a energií) a není přijatelné, aby stát
fakticky z prostředků státního rozpočtu přispíval na bydlení pouze nájemci (vlastníku), jemuž svědčí právní
povinnost náklady hradit, bez ohledu na skutečnost, že takový byt užívají ještě další osoby s vlastními příjmy.”
Nejvyšší správní soud vycházel z nesporných skutkových zjištění o příjmové a sociální situaci
stěžovatelky, proto nemůže ničeho vytknout závěru správního orgánu I. stupně, dospěl-li tento
k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na doplatek na bydlení. Ve zbytku odkazuje Nejvyšší
správní soud na výstižné a podrobné odůvodnění jak rozhodnutí odvolacího správního orgánu -
žalovaného, tak i napadeného rozsudku krajského soudu, s nimiž se plně ztotožňuje.
Pokud jde o stěžovatelčinu domněnku, že zákon o životním a existenčním minimu
a zákon o pomoci v hmotné nouzi by mohly být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, a proto
žádá zdejší soud, aby věc ve smyslu §95 odst. 2 Ústavy předložil Ústavnímu soudu, Nejvyšší
správní soud uvádí, že není názoru, že se jedná o zákony v rozporu s ústavním pořádkem, proto
neshledal důvod k postupu podle článku 95 odst. 2 Ústavy.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí
tvrzenou vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení ze zákona, ve věcech sociálního zabezpečení pak nemá podle
§60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení ani úspěšný správní orgán. Nejvyšší správní
soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014,
č. j. 5 Ads 99/2014 – 24, ustanoven zástupce JUDr. Martin Štěpánek, advokát. Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání
kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
a to ve výši 1000 Kč (srov. §9 odst. 2, §7 bod 3 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Ze soudního spisu neplyne,
že by ustanovený zástupce byl plátcem DPH. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
stěžovatelky tedy činí 1300 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů po právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu