ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.122.2013:39
sp. zn. 5 Afs 122/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Solar
Hostouň s.r.o., se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupený Mgr. Michalem Sobotou,
advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 15 Af 27/2013 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce je provozovatelem fotovoltaické elektrárny v obci Hostouň o celkovém
instalovaném výkonu 2,574 MW. Vyrobenou elektřinu dodává distribuční společnosti
ČEZ Distribuce, a. s. (plátce odvodu) za výkupní cenu stanovenou cenovým rozhodnutím
Energetického regulačního úřadu. Žalobce vyúčtoval plátci odvodu za elektřinu vyrobenou
a dodanou v období od 1. 5. 2012 do 30. 6. 2012 dvěma fakturami celkovou výkupní cenu ve výši
10 938 803,01 Kč. Plátce odvodu ovšem žalobci vyplatil jen část této částky ve výši
8 568 728,01 Kč, sníženou o srážku odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle §7a a násl.
zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů“).
Žalobce proto podal dvě stížnosti na postup plátce odvodu podle §237 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, v nichž namítal, že odvod za elektřinu ze slunečního záření byl
sražen neoprávněně. Finanční úřad v Děčíně obě stížnosti zamítl, a to rozhodnutím ze dne
24. 8. 2012, č. j. 169198/12/178913507710, a rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012,
č. j. 1766675/12/178913507710. Proti oběma rozhodnutím správce daně podal žalobce
odvolání. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem však rozhodnutím ze dne 20. 11. 2012,
č. j. 12939/12-1200-506330, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí správce daně potvrdilo.
Žalobce následně napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem žalobou u
Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž ji však rozsudkem ze dne 25. 11. 2013,
č. j. 15 Af 27/2013 - 52, zamítl.
Krajský soud konstatoval, že otázkou ústavnosti odvodu za elektřinu ze slunečního záření
podle §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále jen „odvod“)
se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zveřejněném
pod č. 220/2012 Sb., a dospěl k závěru, že předmětná ustanovení zákona jsou v souladu
s ústavním pořádkem. Ústavní soud nicméně zdůraznil nutnost individuálního posouzení
každého případu s ohledem na možný likvidační (rdousící) účinek odvodu či zasažení samotné
majetkové podstaty výrobce elektřiny. V této souvislosti krajský soud uvedl, že správní soudnictví
je ovládáno zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. Řízení
před soudem nemá nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji
liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. Žalobce v daném případě v žalobě tvrdil,
že v jeho případě dojde k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice
a že zavedení odvodu má rdousící účinek. K prokázání tohoto tvrzení navrhl provést důkaz
vlastním účetnictvím. Podle krajského soudu však měl žalobce prokázat svá tvrzení o likvidačním
účinku zavedení odvodu na jeho podnikání již v průběhu řízení před finančními orgány. Soudy ve
správním soudnictví při svém rozhodování vycházejí ze skutkového a právního stavu v době
rozhodování správního orgánu. Nemůže tedy jít k tíži žalovaného, že nebyl seznámen se všemi
relevantními skutečnostmi a důkazy ze strany daňového subjektu. Výrobci elektřiny mohli
namítat likvidační účinek odvodu již před vyhlášením uvedeného nálezu Ústavního soudu.
V daném případě žalobce ve svých odvoláních proti rozhodnutím správce daně tvrdil, že právě
v jeho případě se jedná o specifický případ a že ustanovení upravující odvod nelze ve vztahu
k němu aplikovat. Toto tvrzení však nijak nekonkretizoval a nepodpořil důkazními návrhy.
Žalobce tak nesplnil povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, které považuje za rozhodné
pro stanovení a výběr odvodu. Finanční orgány proto při správě odvodu nepochybily, neboť
jim nemohlo být nic známo o specifické situaci žalobce. Z tohoto důvodu krajský soud ani
neprovedl žalobcem navržený důkaz účetnictvím, neboť by to bylo nadbytečné vzhledem
k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní měl žalobce primárně splnit již v průběhu
daňového řízení.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Stěžovatel předně uvedl, že nesouhlasí s názorem, že v daňovém řízení neunesl důkazní
břemeno k prokázání svých tvrzení ohledně porušení zákonem garantované patnáctileté doby
návratnosti investice a likvidačního (rdousícího) účinku zavedení odvodu. Podle stěžovatelova
názoru není v kompetenci finančního úřadu posuzovat soulad nálezu Ústavního soudu
se zákonem, v jehož působnosti daný správní orgán vydává svá správní rozhodnutí. V řízení
o stížnostech na postup plátce odvodu totiž vůbec neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda
může mít uvalení odvodu na výrobce elektřiny likvidační účinky. Finanční úřad tak není oprávněn
posuzovat rozpor právních norem a jejich soulad s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Stěžovatel tvrdí, že sražením odvodu byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Je proto
třeba, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav provedením navržených důkazů. Následně mělo být
rozhodnuto o tom, zda projednávaná věc představuje specifický případ zmiňovaný v nálezu
Ústavního soudu. K náležitému zjištění skutkového stavu byl povinen krajský soud, který tak
však neučinil. Pokud by krajský soud dospěl k závěru, že zavedením odvodu došlo k porušení
ústavně zaručených práv stěžovatele, měl věc předložit Ústavnímu soudu, v jehož pravomoci
je posouzení ústavnosti ustanovení upravujících odvod ve světle konkrétních skutkových
okolností ve věci stěžovatele.
Stěžovatel dále uvádí, že finanční orgány se zabývají postupem plátce odvodu vždy pouze
ve vztahu k jednotlivým odvodům. K posouzení porušení garantované patnáctileté návratnosti
investice a rdousícího účinku odvodu je třeba pořídit komplexní znalecký posudek na základě
podkladů z účetnictví stěžovatele. Ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále
kalkulovalo s tím, že solární daň bude uplatňována pouze do konce roku 2013. Nově byl však
stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní
ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic
oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se změnily a porušení zákonem
garantované doby návratnosti je nutno považovat za prokázané. Vzhledem k právní nejistotě
a změnám zákona není tedy možné podat finální znalecký posudek o tom, do jaké míry bude
porušena zákonem garantovaná patnáctiletá doba návratnosti investice a jak silný bude
tzv. rdousící efekt solární daně. Bude třeba, aby soud sloučil kasační stížnosti a následně byl
podán komplexní znalecký posudek. Krajský soud tento důkaz neprovedl.
Stěžovatel také namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, že v daňovém řízení
stěžovatel nesplnil důkazní povinnost. Již v průběhu daňového řízení stěžovatel tvrdil, že v jeho
případě se jedná o specifický případ rdousícího efektu. Bylo-li tedy třeba doložit konkrétní
důkazy, bylo na správci daně, aby v pochybnostech stěžovatele vyzval k jejich doložení a v tomto
směru jej poučil. Porušil-li finanční úřad zákonem stanovený postup a nedostatečně zjistil
skutkový stav, nelze interpretovat tento postup jako neunesení důkazního břemene.
Závěrem stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Uvedl-li krajský
soud, že likvidační účinek odvodu nenamítl již v daňovém řízení, ač tak mohl učinit již před
vyhlášením zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jedná
se o nelogickou a vnitřně rozpornou argumentaci. Není možné uvádět ve správním řízení pojmy,
které byly utvořeny až v rámci rozhodování Ústavního soudu a které nebyly nikdy dříve v této
souvislosti známy. Navíc finanční úřad postupuje při správě daní vždy v souladu se zákonem.
Namítat porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a rdousící účinek
v souvislosti s jednotlivými srážkami odvodu v případě, kdy k tomu není žádný podklad, je proto
nemožné. Tento závěr by ad absurdum vedl k tomu, že by každý plátce, který jakoukoli daň
považuje za odvod zasahující do jeho práv nebo působící rdousící efekt nebo jinou zátěž,
po finančním úřadu požadoval, aby vždy toto tvrzení posoudil, náležitě odůvodnil a následně
rozhodl, zda se u takového subjektu daň vybrat má a nejlépe v jaké výši. Tato fikce je z hlediska
daňového práva naprosto nereálná a její tvrzení činí rozhodnutí krajského soudu
nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. Další vnitřní rozpornost napadeného rozsudku spatřuje
stěžovatel v tom, že podle krajského soudu měl stěžovatel uplatnit příslušné námitky
již v daňovém řízení, ač současně citoval názor finančního úřadu, že není oprávněn posuzovat
jiné než zákonné podmínky výběru daní, a navíc krajský soud uvedl, že takový postup
je nemožný, ba nezákonný.
V doplnění kasační stížnosti se dále stěžovatel vyjádřil i k závěrům,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, dostupném na www.nssoud.cz. Tyto závěry podle názoru stěžovatele
plně korespondují s jeho tvrzením, že není v kompetenci finančního úřadu posuzovat dopady
odvodu na poplatníka z pohledu jejich ústavněprávní konformity. Úvahy o tom, zda stěžovatel
unesl v daňovém řízení své důkazní břemeno, jsou za tohoto stavu irelevantní. Závěr rozšířeného
senátu, aby byl tzv. rdousící efekt odvodu řešen prostřednictvím institutu prominutí daně, nedává
stěžovateli žádnou možnost ochrany jeho zákonem garantovaných práv. Rozšířený senát se tím
dopouští odepření spravedlnosti. Jak vyplývá ze znění nálezu Ústavního soudu, je povinností
soudů udělat vše pro spravedlivé řešení a rozhodnout a ochránit zákonem a ústavou zaručená
práva stěžovatele. Prokáže-li se, že srážením odvodu podle §14 zákona č. 165/2012 Sb.,
o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, mohla být porušena
stěžovatelova ústavně zaručená práva, měl by soud věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení
ústavnosti tohoto zákonného ustanovení ve světle konkrétních skutkových okolností
dopadajících na stěžovatele.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vůči stěžovateli bylo postupováno
zcela v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Byly naplněny zákonné podmínky pro
srážku odvodu, a proto plátce odvodu poplatníkovi zákonem předepsaný odvod srazil. Ústavní
soud přitom dospěl k závěru, že zavedení odvodu ze solární energie samo o sobě neodporuje
ústavnímu pořádku. V řízení před správcem daně byly zjištěny všechny relevantní skutečnosti,
nebyla pochybnost o správnosti a výši daně, výzva k prokázání skutečností potřebných pro
správné stanovení daně by tak byla nadbytečná. Stejně tak není žalovanému známo, o jakých
procesních právech a povinnostech měl nebo mohl být stěžovatel poučen v řízení o stížnosti
na postup plátce odvodu a následně pak v řízení odvolacím. V této souvislosti žalovaný také
poukázal na usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, v němž rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu konstatoval, že za stávající právní úpravy je zohlednění případných
likvidačních účinků odvodu možné pouze prostřednictvím institutu prominutí daně podle §260
daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu,
lze konstatovat, že z jeho odůvodnění jsou zřejmé úvahy, kterými se krajský soud řídil
při hodnocení právních otázek, i závěry, k nimž na základě těchto úvah dospěl. To platí i pro
námitku, že ro zsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu, že krajský soud vycházel
z údajné fikce o tom, že finanční úřady jsou oprávněny posuzovat dopady odvodu na stěžovatele.
Krajský soud totiž jasně konstatoval, že nepřiměřenost dopadů výběru odvodu z elektřiny
ze slunečního záření měl stěžovatel dostatečně konkrétně namítat a doložit konkrétními důkazy
již v řízení před správcem daně, případně v řízení odvolacím, nikoliv až v řízení před krajským
soudem. Tento závěr krajský soud odvodil z povinnosti stěžovatele unést břemeno tvrzení
a břemeno důkazní i z pojetí správního soudnictví založeného na principech subsidiarity
a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. V tomto ohledu se tedy nejedná
o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné nelze považovat ani závěry krajského
soudu k postupu finančních orgánů ve věci, v nichž spatřuje stěžovatel rozpor s vyjádřením
žalovaného. Rekapitulace názorů žalovaného totiž neznamená, že se s nimi krajský soud
ztotožnil. Naopak, krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel musí dát finančním
orgánům možnost zabývat se jeho situací tím, že bude v daném ohledu uvádět konkrétní tvrzení
a že je bude schopen rovněž řádně doložit. Je pravdou, že konstatování krajského soudu, podle
něhož mohly daňové subjekty namítat likvidační efekt odvodu i v případech před vydáním nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, je v daném případě nadbytečné, neboť
samotné období května a června roku 2012, za něž byla sražena příslušná částka odvodu, spadá
z větší části do doby po vydání předmětného nálezu a rovněž tedy navazující daňové řízení
následovalo až po jeho vydání. Z toho ovšem také vyplývá, že rovněž obsáhlá argumentace
stěžovatele k uvedenému závěru krajského soudu se v daném případě míjí s podstatou věci.
Klíčovou právní otázkou je v dané věci naopak posouzení, zda lze konkrétní dopady
odvodu na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce odvodu nebo
v navazujícím soudním řízení a zda je tvrzení a doložení těchto dopadů součástí břemene tvrzení
a důkazního břemene stěžovatele nebo je povinností správce daně či soudu v řízení o žalobě.
Nejvyšší správní soud již v mnoha svých rozsudcích konstatoval, že úprava odvodu
je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom z odůvodnění nálezu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části zákona
o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie obsahující úpravu odvodu. Zároveň
Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl, že v některých případech může mít uvalení odvodu
na konkrétního výrobce elektrické energie rdousící účinek (srov. zejména rozsudky ze dne
4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 5/2013 – 35; ze dne 28. 3. 2013, č. j. 1 Afs 7/2013 - 33; ze dne 15. 8. 2013,
č. j. 2 Afs 13/2013 – 28; ze dne 30. 7. 2013, č. j. 2 Afs 53/2013 - 27; ze dne 23. 4. 2013,
č. j. 7 Afs 104/2012 – 31 a č. j. 7 Afs 13/2013 – 25, všechny dostupné na www.nssoud.cz). I když
explicitně nevyslovil požadavek na vedení dokazování o možném rdousícím účinku v řízení
o stížnosti na postup plátce odvodu, případně v následném soudním řízení, z jeho argumentace
obsažené v citovaných rozsudcích je patrný předpoklad, že by při řádném uplatnění námitky
likvidačního působení odvodu na konkrétní subjekt takové dokazování mělo být vedeno. První
senát Nejvyššího správního soudu, který byl přesvědčen o nemožnosti tohoto postupu, ovšem
předložil tuto právní otázku k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, dospěl k závěru, že konkrétní dopady odvodu na výrobce elektrické
energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce odvodu, ani v soudním řízení,
které na ně navazuje:
„[38] Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený
pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben
kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného
rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané
právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.
[39] I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení adresovaná
plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce daně, umožňuje §237
odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda plátce při srážce solárního
odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné
výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje
žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům, což ostatně konstatoval v bodu
89 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 sám Ústavní soud. Bylo by z ústavního hlediska a s ohledem
na požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila
bez dalšího moc soudní.“
Podle rozšířeného senátu je pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky
odvodu v individuálních případech za stávající právní úpravy proveditelný jen za použití institutu
prominutí daně podle §260 v návaznosti na §259 daňového řádu:
„[56] Rozhodnutí o prominutí solárního odvodu je za stávající zákonné úpravy jediným institutem, jehož
prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit
individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže
odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.“
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že krajský soud zamítl žalobu důvodně,
neboť v obecné rovině je úprava odvodu v souladu s ústavním pořádkem a v konkrétní rovině
nemohly správní orgány v řízení o stížnosti na postup plátce odvodu zohlednit dopady odvodu
na stěžovatele. Nemohl tak učinit ani krajský soud v řízení o žalobě. Chybný je oproti tomu závěr
krajského soudu, že stěžovatel měl dostatečně konkrétně uplatnit námitku rdousícího účinku
odvodu již v řízeních o stížnosti na postup plátce odvodu a doložit ho rovněž konkrétními
důkazy. Přes tento dílčí nesprávný závěr, který je třeba korigovat s ohledem na závěry vyslovené
rozšířeným senátem v citovaném usnesení, je však napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl
na místě takový postup, který navrhl stěžovatel, tj. zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť krajský soud by s ohledem na závěry rozšířeného senátu
nemohl v dané věci rozhodnout jinak než žalobu zamítnout, byť s částečně odlišným
odůvodněním. Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud pouze korigoval právní názor vyslovený
v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publikovaný pod č. 781/2006 Sb. NSS, nebo
rozsudek ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106, www.nssoud.cz, případně usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud tak ani neprovedl stěžovatelem navržený důkaz znaleckým
posudkem zaměřeným na dopady odvodu na stěžovatele, neboť by to bylo s ohledem
na uvedené závěry nadbytečné.
Pokud jde o návrh, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem
na zrušení §14 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých
zákonů, neshledal Nejvyšší správní soud důvody pro tento postup. Uvedený předpis nebyl totiž
v daném případě aplikován. Navíc otázkou ústavnosti odvodu podle §7a a násl. zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, jehož sazba byla vyšší než sazba odvodu podle nové
právní úpravy, se již Ústavní soud zabýval ve zmiňovaném nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn.
Pl. ÚS 17/11, přičemž ze závěrů vyslovených v tomto nálezu vycházely jak rozšířený senát
v usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, tak i nyní rozhodující senát Nejvyššího
správního soudu při posouzení dané věci.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec
běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu