ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.49.2013:28
sp. zn. 5 Afs 49/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
KIMEX CASINO, a. s., se sídlem Mitrovická 37, Paskov, zastoupený JUDr. Oldřichem
Krpcem, advokátem se sídlem Chrobákova 543/6, Ostrava – Stará Bělá, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2013, č. j. 29 Af 40/2011 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 1. 2011, č. j. MMB/0021705/2011,
a č. j. MMB/0021729/2011; kterými byla zamítnuta odvolání proti platebním výměrům Úřadu
městské části města Brna, Brno – střed, odbor obchodu, dopravy a služeb, ze dne 10. 11. 2010,
č. j. 100074606/REIP/VHA/002, a ze dne 1. 12. 2010, č. j. 100074606/REIP/VHA/003.
Platebními výměry byl stěžovateli vyměřen místní poplatek za 17 ks jiných technických herních
zařízení povolených na území městské části Brno - střed, a to za období od 1. 7. 2010
do 30. 9. 2010 a od 1. 10. do 31. 12. 2010.
I. Posouzení věci krajským soudem
Krajský soud nejprve přezkoumal námitku ohledně protiústavnosti zákona č. 183/2010 Sb. v části, jíž byl novelizován zákon o místních poplatcích. Krajský soud tuto námitku označil
za nedůvodnou a poukázal přitom na nález Ústavního soud ze dne 9. 1. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 6/12, kterým Ústavní soud shledal, že při projednávání návrhu zákona č. 183/2010 Sb.
byla dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. Ústavní soud tak konstatoval,
že novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl v §§1 a 10a
zaveden poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného
právního předpisu, byla přijata ústavně konformním způsobem. Krajský soud se s tímto závěrem
ztotožnil, navíc připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelný nález
Ústavního soudu závazný pro všechny orgány i osoby.
Krajský soud považoval ve věci za jádro sporu především výklad pojmu „jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ (dále jen ,,JTHZ”) uvedený v §1
písm. g) zákona o místních poplatcích. Dle stěžovatele je tento pojem zcela obecný a neurčitý
a jím provozované interaktivní videoloterní terminály (dále jen „VLT“) pod něj vůbec nespadají.
Krajský soud upozornil na to, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“
s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. Podle §1 odst. 1 zákona o loteriích
se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba,
která zaplatí vklad, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje; nezáleží při tom na tom, provádí-
li se hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných
zařízení. V rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž
provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také
v jednotlivých povoleních specifikováno. Mnohdy se jedná o loterie a jiné podobné hry
neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí
na základě zmocnění uvedeného v §50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her dle
krajského soudu patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterního systému (dále jen
„CLS“), jehož součástí jsou koncové VLT. Tyto hry by bez povolení herního zařízení, které
realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo
možno provozovat.
Krajský soud konstatoval, že pojem JTHZ v zákoně o loteriích definován není, nicméně
z logického a systematického hlediska, ze srovnání znění ustanovení §1 písm. g) zákona
o místních poplatcích a §17 zákona o loteriích, lze mít za to, že se v případě stěžovatele sice
jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící témuž účelu; koncový VLT
sice není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku napojení na centrální řídící jednotku (popř.
další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat celý herní proces ve smyslu §1 odst. 1
zákona o loteriích. Krajský soud nezpochybnil, že VLT coby součást CLS má jinou
technologickou povahu než výherní hrací přístroj dle §17 zákona o loteriích. To však nebrání
tomu, aby VLT podléhal předmětnému místnímu poplatku za JTHZ. Krajský soud v této
souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ve kterém
Ústavní soud zařadil VLT k zařízením výherním hracím přístrojům podobným a sloužícím témuž
účelu, což odpovídá závěrům správce poplatku, žalovaného i krajského soudu.
Krajský soud rovněž zmínil celkový smysl regulace loterií a jiných podobných her.
Zákonodárce umožnil obcím, aby mohly ovlivňovat negativní externality vznikající na jejich
území. Z tohoto hlediska je důležité, kde jsou umístěny jednotlivé koncové VLT, neboť hráče
zajímá hra, resp. výhra a není pro něj podstatné, jakým způsobem dojde k vygenerování výhry
nebo prohry, zda v samotném automatu nebo na jiném místě. Z hlediska poplatkové povinnosti
ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je tedy nerozhodné, na jakém principu
či prostřednictvím jakého mechanismu je povolená loterie či hra provozována. Uvedenou
argumentaci krajský soud dále podpořil zkoumáním úmyslu zákonodárce při schvalování zákona
č. 183/2010 Sb., zavádějící předmětný poplatek (viz stenozáznam ze dne 23. 4. 2010, ze třetího
dne 18. schůze Senátu Parlamentu České republiky k senátnímu tisku č. 259 a stenoprotokol
ze 79. schůze Poslanecké sněmovny ze dne 18. 5. 2010, ke sněmovnímu tisku č. 756).
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel provozoval povolenou loterii nebo jinou
podobnou hru prostřednictvím JTHZ a tato byla povolená Ministerstvem financí podle jiného
právního předpisu (zákona o loteriích); byly tudíž splněny všechny zákonné podmínky pro to,
aby bylo možno každý jeho povolený koncový VLT subsumovat pod zákonnou povinnost platit
místní poplatek podle ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích.
Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkami stran metodického sdělení Ministerstva
financí ze dne 6. 8. 2010, zda místnímu poplatku podléhají již JTHZ povolená nebo zda tato musí
být fakticky provozována. S poukazem na rozhodnutí a platební výměry krajský soud
k uvedenému sdělení odmítl, že by z něj žalovaný nebo správce daně vycházeli; konstatoval
rovněž, že samotné gramatické znění §§1 písm. g) a 10a odst. 1 a 3 zákona o místních poplatcích
ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje nebo
JTHZ, neboť z citovaných ustanovení vyplývá, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací
přístroj nebo JTHZ. Jedná se tedy o poplatek paušální a sazba poplatku nezávisí na faktickém
provozu výherního hracího přístroje nebo JTHZ. K tomuto závěru krajský soud rovněž odkázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, v němž se Ústavní soud
zabýval podmínkou provozování výherního hracího přístroje u poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj, a to ve vztahu k dřívějšímu, avšak analogickému znění zákona o místních
poplatcích. Vzhledem k obdobnému charakteru řešené právní otázky lze z tohoto usnesení
vycházet i v předmětné věci.
Krajský soud rovněž uvedl, že dle §14 zákona o místních poplatcích patří zavedení
a případná modifikace jednotlivých druhů místních poplatků v území obce do její samostatné
působnosti.; v daném případě existovala obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného
zmocnění (zde obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu), a dle jejího čl. 2 místnímu poplatku podléhal stejně jako
dle zákona o místních poplatcích každý povolený výherní hrací přístroj nebo JTHZ. Podle čl. 6 této
vyhlášky poplatková povinnost vznikala ode dne vydání povolení k provozování JTHZ a zanikala dnem
trvalého ukončení provozu tohoto zařízení. Krajský soud neshledal, že by správní orgány při
vyměřování předmětného místního poplatku nepostupovaly v souladu s obecně závaznými
předpisy.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že jeden správní úkon (vydání povolení
Ministerstvem financí) byl zatížen dvojí odvodovou povinností, konstatoval, že poplatek lze
chápat jako zákonem stanovené nenávratné peněžité plnění vybírané státem nebo jinými
veřejnoprávními korporacemi při nastoupení zákonem konkrétně určené právní skutečnosti jako
vyrovnání za individuální výhodu. Režim místních poplatků se řídí primárně zákonem
o místních poplatcích, přičemž tyto poplatky plynou do veřejného rozpočtu obce a většinou
je za ně poskytnut ekvivalent (protiplnění) ze strany obce. U poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj nebo JTHZ lze toto protiplnění spatřovat v tom, že obec do jisté míry toleruje
na svém území zařízení sloužící k provozování loterií nebo jiných podobných her, které mohou
negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího
okolí, jak se k tomu vyjádřil např. i Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10.
Výše tohoto místního poplatku je pak stanovena pevnou částkou za určité období. Na druhou
stranu u správního poplatku dle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
účinném do 31. 12. 2011, lze v dané věci protiplnění spatřovat ve vydání povolení správním
orgánem k provozování loterie a jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, což
je nutný předpoklad pro provozování loterie či jiné podobné hry. Jeho výše je naopak stanovena
procentuální částkou ze zisku dosaženého provozem herního zařízení. Předmět zpoplatnění
z hlediska jeho účelu je tak odlišný a o „dvojí zdanění“ se jedná pouze zdánlivě.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stran uplatnění zásady „ve prospěch
stěžovatele“; krajský soud zdůraznil, že lze pomocí interpretace dojít k závěru, že konkrétní
zařízení musí mít určité vlastnosti, aby pod tento pojem spadalo. Zákonodárce úmyslně zvolil
takový obecný pojem, pod který bude možné v budoucnu podřadit i nově vzniklá zařízení
sloužící ke stejnému účelu jako „klasické“ výherní hrací přístroje. Zařízení stěžovatele tyto
vlastnosti splňovala, a byla proto správně zpoplatněna. Jiným výkladem nebylo možné dospět
k závěru, že posuzovaná zařízení poplatku nepodléhají, a tedy ani nebyl v dané věci prostor
postupovat v pochybnostech ve prospěch stěžovatele (in dubio pro libertate).
Obiter dictum krajský soud připomněl další legislativní vývoj v dané problematice,
především novelu zákona o místních poplatcích, provedenou zákonem č. 300/2011 Sb., jejímž
cílem bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her
prostřednictvím CLS s koncovými VLT, a další novelu, provedenou zákonem č. 458/2011 Sb.,
kterou došlo ke zrušení poplatků za výherní hrací přístroj a koncový VLT.
II. Kasační námitky stěžovatele
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel rozsudku krajského soudu vytýká především jeho nezákonnost. Krajský soud
dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, co lze či nelze rozumět pod pojmem JTHZ,
zavedeným novelou zákona o místních poplatcích zákonem č. 183/2010 Sb., a zda je tak možno
vyměřit a vybrat místní poplatek za provoz VLT, jakožto koncových zobrazovacích jednotek
technického zařízení CLS; dále, zda je možno tento místní poplatek vyměřit a vybrat nejen
za VLT, jež jsou provozovány, nýbrž i za ty, jejichž provoz byl povolen, avšak tyto dosud nebyly
uvedeny do provozu či dokonce dosud nebyly na území Statutárního města Brna ani umístěny.
Stěžovatel namítá, že krajský soud interpretoval právo vadně, bez opory v platném zákoně
či Ústavě, a k tíži stěžovatele.
Stěžovatel po úvodním shrnutí žalobních bodů uplatněných v předcházejícím řízení
konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval všemi žalobními
body, přičemž stěžovatel kasační stížnost dále strukturuje podle textu odůvodnění napadeného
rozsudku a vyjadřuje se k jednotlivým argumentům krajského soudu, které dále potvrzuje
či vyvrací. Nejvyšší správní soud pak námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti
pro přehlednost rozčlenil do několika tematických okruhů.
1) Stěžovatel zejména nesouhlasí se subsumpcí koncových VLT pod pojem JTHZ
ve smyslu zákona o místních poplatcích, neboť proto, aby bylo možno technické zařízení
pod uvedený pojem zařadit, musí takové zařízení naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje
dle §17 odst. 1 zákona o loteriích. Je-li výherní hrací přístroj kompaktním a celistvým zařízením,
zejména pak funkčně nedělitelným, které umožňuje uskutečnění celého sázkového procesu
od začátku do jeho konce, pak tento účel dle stěžovatele může splňovat výhradně CLS, neboť
VLT není kompaktním zařízením a sám o sobě není schopen realizovat celý herní proces. VLT
tedy nemá stejné, ani podobné vlastnosti jako výherní hrací přístroj, ty má pouze CLS jako celek.
2) Stěžovatel s krajským soudem nesouhlasí ani v tom, že je relevantní, jaký dojem
z koncových VLT má hráč, popř. že smysl novely zákona o místních poplatcích měl spočívat
v možnosti obcí ovlivňovat negativní externality na svém území. Krajský soud si zde
dle stěžovatele protiřečí a směšuje dva rozdílné principy. Stěžovatel uvádí, že ačkoli regulace
loterií a jiných podobných her ze strany obcí byla v minulosti vnímána poměrně striktně a úzce,
zákonem č. 300/2011 Sb. došlo k jejímu rozšíření a překvapivému značně širokému výkladu
ze strany Ústavního soudu. Ten dle názoru stěžovatele nejen proti své recentní judikatuře přiznal
obcím možnost regulovat provoz loterií na svém území prostřednictvím ustanovení §10 písm. a)
zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na existenci
zvláštního zákona, jež tuto regulaci upravuje, nýbrž dokonce vyložil pojem výherního hracího
přístroje toliko ve vztahu k problematice vydávání povolení takovým způsobem, že do něj
subsumoval i VLT. Stěžovatel má však za to, že v uvedeném případě se však nejedná
o regulatorní pravomoc obcí, v tomto případě má místní poplatek jako místní daň fiskální
charakter. Podle stěžovatele se v případě stanovení, vyměření a výběru místního poplatku jedná
o vztah mezi provozovatelem a obcí, nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Krajský soud
nepochopil odlišnost mezi loterií a „kanálem“, jehož prostřednictvím může být loterie či jiná
podobná hra realizována.
3) Stěžovatel rozporuje i odkaz na úmysl zákonodárce, který považuje za dosti pochybný,
a to právě z důvodů namítané protiústavnosti již ve správní žalobě. Novela byla připravována
ve značném chvatu a o její nekvalitnosti ostatně není sporu. Stěžovatel mimo jiné namítá,
že k novele nebyla vypracována důvodová zpráva a argumentace zachycená ve stenozáznamu
a stenoprotokolu se tříští. Pokud zákonodárce měl v úmyslu zavést místní poplatek z VLT, měl
tak výslovně učinit a předejít všem výkladovým pochybnostem. Stěžovatel odmítá, aby byl trestán
za nedbale odvedenou práci zákonodárce.
4) Jestliže krajský soud k žalobní námitce konstatoval, že předmětem soudního řízení
nebylo metodické sdělení odboru 26 Ministerstva financí ze dne 6. 8. 2010, pak stěžovatel uvádí,
že z tohoto sdělení čerpalo jak Statutární město Brno, tak i žalovaný a je nepochybné, že sdělení
mělo vliv i na úvahy krajského soudu.
5) Stěžovatel dále namítá, že předmětem poplatku je pouze povolené JTHZ, které
je umístěno na konkrétním místě uvedeném v povolení k provozu a je uvedeno do provozu
(zahájením činnosti předpokládané povolením). Tento názor podporuje publikace Kanceláře
veřejného ochránce práv. Krajský soud pro svůj opačný názor používá nepřiléhavou judikaturu
Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99. Stěžovatel si nedovede
představit, jak by místnímu poplatku mohla podléhat zařízení, která vůbec nebyla fakticky
umístěna na území obce. V takovém případě by byla zcela setřena hranice mezi správním
poplatkem a místním poplatkem, týž úkon by byl zatížen dvojí odvodovou povinností.
6) Stěžovatel nesouhlasí také s poukazem krajského soudu na legislativní vývoj, který měl
potvrdit správné argumentační závěry správce místního poplatku a žalovaného. Předmětná
novela č. 300/2011 Sb. pouze reagovala na společenskou poptávku, která se ve velké míře zvedla
po přijetí nejasného zákona č. 183/2010 Sb. Úprava týkající se místních poplatků byla do zákona
č. 300/2011 Sb. včleněna právě proto, aby obce a města měla možnost stanovení výběru místních
poplatků, mimo jiné, i z VLT, protože to v té době nebylo zřejmé.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud vyložil pojem JTHZ jinak
než stěžovatel. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že jako adresát normy měl různé možnosti,
jak pochopit zákon č. 183/2010 Sb. Zákony by však měly být přijímány tak, aby pochybnosti
nevyvolávaly. Míra interpretační nejistoty, jaké byl vystaven stěžovatel, je již za hranicí, co lze
po adresátovi právní normy žádat, stěžovatel je toho názoru, že interpretace krajského soudu byla
provedena k tíži stěžovatele.
Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a jemu předcházející správní rozhodnutí nebo aby zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah spisu krajského soudu
a s ohledem na správnost rozsudku krajského soudu navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněného důvodu, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s, přičemž stěžovatel především obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem
interpretace a aplikace ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění,
neboť namítá, že VLT (jakožto koncové jednotky CLS) nelze považovat za JTHZ; nadto
v případě, kdy VLT dosud nebyly uvedeny do provozu. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou
povinnost dle citovaného ustanovení.
Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného
rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci
nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších)
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.), čímž
argumentuje stěžovatel.
Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu JTHZ,
a to s ohledem na fungování VLT jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického
zařízení CLS. Stěžovatel se ve své argumentaci přidržuje obecných argumentů, jež byly
v rozhodovací praxi zdejšího soudu již vícekrát řešeny (srov. např. rozsudky č. j. 2 Afs 27/2013 -
34, ze dne 3. 6. 2013, č. j. 2 Afs 73/2013 - 39, ze dne 7. 10. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 21/2013 - 23, ze dne 30. 8. 2013, č. j. 5 Afs 30/2013 - 19, ze dne
30. 8. 2013, č. j. 5 Afs 33/2013 - 24, ze dne 23. 9. 2013, č. j. 5 Afs 35/2013 - 24 z téhož dne, etc.)
a Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své dosavadní konstantní judikatury odchýlit.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především
§10a zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto ustanovení totiž
(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku za každý
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na tři měsíce činí
od 1000 Kč do 5000 Kč.
Pojem JTHZ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon č. 183/2010 Sb., kterým
se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje
a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách
a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České
republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona
o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji ústavně nekonformní (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013). Přestože stěžovatel s názorem Ústavního soudu
nesouhlasí, zdejšímu soudu nepřísluší tuto otázku hodnotit.
Stěžovatel však má pravdu v tom, že uvedená novela činila značné aplikační problémy.
Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. v praxi narazila na pochybnosti ohledně
definice pojmu JTHZ, a tím pádem také polemiku o oprávnění obecních úřadů, jakožto správců
daně, vybírat předmětný místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností
od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která
novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn
předmět místního poplatku dle §10a tak, že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj
[§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l)
zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona
o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních
poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem
o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením
jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl
novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i) zákon o loteriích, byl §10a zákona
o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
Termín „jiné technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak definován. Se stěžovatelem
lze souhlasit v tom, že aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. JTHZ ve smyslu
zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího
přístroje. Dle ustanovení §17 odst. 1 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí
kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho
hráče. U výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech
více hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost
musí být uvedena v osvědčení o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto
osvědčení. Vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž
především z jejich funkce. Na JTHZ nelze nicméně klást stejné požadavky jako na výherní hrací
přístroje (např. pokud jde o požadavek kompaktnosti). V takovém případě by nebylo třeba
konstruovat vedle výherních hracích přístrojů novou kategorii JTHZ. Jak zevrubně dovodil
krajský soud, zákonodárce dal svým postupem při projednávání zákona č. 183/2010 Sb. jasně
najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a VLT jakožto JTHZ, a to právě z hlediska
poplatkové povinnosti potencionálně stanovené místní samosprávou. S tímto názorem se zdejší
soud plně ztotožňuje.
Z toho důvodu lze přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Stěžovatel
nemá pravdu, když striktně rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou
a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Žalovaný ani krajský soud neinterpretovali
aplikovatelnou právní úpravu svévolně. Striktně totiž vyšli ze shora uvedené novely zákona
o místních poplatcích a správně si vyložili její dopad též na VLT.
Pokud stěžovatel tvrdí, že VLT nelze zahrnout pod zákonné pojmy uváděné v zákoně
o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem ze striktně technických
parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže vycházet
pouze a jedině ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup
odporující základním východiskům interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo
dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní
normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní soud odmítnout.
Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu žádoucí.
Technické odlišnosti VLT a „klasického“ výherního hracího přístroje nebyly v řízení
nikým zpochybněny. Z pohledu právní kvalifikace VLT jako JTHZ nejsou nicméně relevantní.
Dále je třeba zdůraznit, že pokud by soud akceptoval stěžovatelem nabízenou interpretaci, ztratil
by místní poplatek fakticky smysl. Předmětem poplatku by totiž byla pouze centrální loterijní
jednotka. Provozovatelé VLT by pak mohli umístit v obci nespočet koncových zařízení určených
pro hru, čímž by byl naprosto popřen smysl a účel daného poplatku a přijatých norem. Nehledě
na to, že stěžovatelem prosazovaný výklad koliduje s judikaturou Ústavního soudu [srov. např.
nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]. Proto
Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s krajským soudem, že z hlediska poplatkové povinnosti
není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována,
ale především její vnější forma zpřístupněná uživateli. Do této logiky proto zapadá zpoplatňování
videoterminálů vždy v závislosti na konkrétním počtu koncových zařízení, a to proto, že právě
s nimi přichází uživatelé her do kontaktu.
K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
místního poplatku se jedná pouze o vztah mezi provozovatelem a obcí, jak tvrdí stěžovatel,
a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Dle stěžovatele je tudíž právně bezvýznamné,
jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit za výherní hrací
přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno veřejnoprávním
vztahem a tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací (obec) a provozovatelem.
Stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku je vyloučena regulatorní pravomoc
obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci. Takovýto výklad je čistě formalistický
a neodráží smysl a účel dané právní úpravy (k tomu, že místní poplatky obecně neplní toliko
fiskální funkci, nýbrž též funkci regulační a ochrannou, viz Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb,
P. – Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 251).
Správce poplatku totiž při stanovení poplatku může (ba dokonce musí) vycházet
z konkrétních reálií, protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu dobré
správy. Pokud tedy s ohledem na fakticitu podoby a provozu výherních automatů (jakožto
výherních hracích přístrojů) a VLT (jakožto JTHZ) tyto považuje za přístroje fakticky totožné
a při stanovení místního poplatku vychází ze znění zákona a dotčené obecně závazné vyhlášky,
nelze proti jeho postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to, zda může
dojít k „vizuální záměně“ terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci stejného jevu
(byť realizovanému poněkud odlišnými technickými prostředky), který obce zpravidla a z velmi
dobrých důvodů považují za negativní až nebezpečný. Místní poplatek plní v tomto případě
regulační funkci, byť samozřejmě nikoliv tím, že by stanovil, zda, kde a v jakém počtu mohou být
na území obce VLT umístěny. K takové regulaci slouží administrativní nástroje právní regulace
(rozhodnutí Ministerstva financí, vyhlášky obcí). Místní poplatek je ekonomickým nástrojem
regulace, jehož účelem je stimulovat provozovatele VLT ke společensky žádoucímu chování.
Právě to, že určitá právně významná skutečnost je zatížena finanční povinností, má vést k tomu,
aby subjekt provozující tuto činnost pečlivě zvažoval své jednání, a to právě při vědomí, že jeho
činnost (společensky nežádoucí, nicméně legální) bude zatížena speciální daní.
Nejvyšší správní soud odmítá rovněž tvrzení stěžovatele, že odkaz na úmysl zákonodárce
je dosti pochybný. Mezi běžně používané metody výkladu práva patří také zdroje, příčiny
či důvody vzniku právních norem (tzv. historický zákonodárce). Přijetí předmětné úpravy přitom
zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou dvojkolejností výběru poplatku
za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí ČR za VLT) a nad faktickou
nemožností regulace VLT obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy
ukazují, že zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a VLT na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného
ustanovení není terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je jasně patrná z průběhu
parlamentních debat (v podrobnostech viz odstavce 23 a 24 rozsudku krajského soudu)
a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti. V nyní posuzované věci lze s pomocí
historického výkladu spolehlivě přiřadit zákonem užitému neurčitému pojmu konkrétní obsah.
Jedná se tedy o validní způsob interpretace normy. Argumentaci novelou provedenou zákonem
č. 300/2011 Sb. uvedl krajský soud pouze obiter dictum, tedy nad rámec rozhodovacích důvodů;
navíc úvaze, že tato novela potvrdila úmysl zákonodárce zavést místní poplatek z koncových
VLT, lze stěží něco vytknout. Jak bylo zmíněno výše, nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom
směru, že v případě vybírání posuzovaného místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální
charakter, aniž by souvisel i s regulatorní pravomocí obcí. Je pravdou, že rozhodnutí Ústavního
soudu, které stěžovatel v kasační stížnosti neurčitě zmiňuje (pravděpodobně v odůvodnění
napadeného rozsudku citovaný nález ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10) řešilo především
otázku možnosti zákazu provozu VLT obecně závaznou vyhláškou, to však nikterak nerozporuje,
že i samotná poplatková povinnost má regulatorní charakter.
Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že u místních poplatků hrají fiskální otázky důležitou roli,
jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit. Typickým příkladem je třeba
poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst [§1 písm. f)
zákona o místních poplatcích]. Jeho cílem je právě omezit frekvenci vjezdu motorových vozidel
do určitých míst, pokud obec považuje za vhodné a nezbytné vjezd do těchto míst regulovat.
Totéž platí o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo JTHZ. Stanovením
poplatku, který se výší vymyká jiným místním poplatkům, se obec nejenom snaží získat příjmy
do rozpočtu, ale nespornou funkcí tohoto poplatku je i snaha o regulaci těchto přístrojů, včetně
možného snížení jejich počtu v dané obci. Normativní zakotvení daného poplatku totiž reflektuje
negativní dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především patologické hráčství)
a v žádném případě ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů. Podobně jako poplatek
za psa či poplatek za užívání veřejného prostranství v sobě nese očekávání vynaložených příjmů
obcí či strpění některých negativních jevů na území obce. Neboli, jak uvedl krajský soud ve svém
odůvodnění, u poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj lze toto protiplnění spatřovat
v toleranci zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her.
Otázka, zda je za místní poplatek poskytováno poplatníkovi nějaké protiplnění,
je významná z hlediska teoretického, neboť právě protiplnění je charakteristickým znakem
odlišujícím poplatek od daně (srov. Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb, P. – Marková, H. a kol.
Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 154). Z pohledu zákonnosti rozhodnutí
o vyměření místního poplatku je rozhodující pouze to, zda tato veřejnoprávní platba byla
stěžovateli vyměřena v souladu se zákonem, nikoliv to, zda jde z hlediska teoretického
o daň či poplatek. Jinými slovy řečeno, i kdyby stěžovateli nebylo ze strany obce poskytováno
žádné protiplnění, jak naznačuje stěžovatel, nečinilo by to vyměřování místního poplatku
nezákonným.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje nezbytně silnou pozici
samosprávy na poli regulace výherních hracích zařízení. Jak uvedl i Ústavní soud, „je notorietou,
že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře
různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy
jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. (…) Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom,
zda by tato oblast jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní
posuzovaného návrhu spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně.“ (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, cit. výše). Jakékoli snížení možností místní samosprávy regulovat tuto oblast
bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo zasahováno do práva obcí
na samosprávu.
Soud tedy uzavírá, že VLT coby koncové zařízení (zobrazovací jednotka) CLS
lze podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení“, užitý §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích (v rozhodném znění). Předmětem místního poplatku tak je každé koncové zařízení
a námitka stěžovatele stran nesprávné subsumpce VLT pod JTHZ je nedůvodná.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením, zda místnímu poplatku podléhá
pouze provozovaný VLT, nebo je dostačující, že bylo příslušným orgánem vydáno povolení
k jeho provozování.
Dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhá poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 2 obecně
závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010 stanoví, že „[p]oplatku podléhá každý povolený
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Toto ustanovení tedy
svým zněním doslovně kopíruje příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
a nikterak nevybočuje z textu zákona.
Se stěžovatelem lze částečně souhlasit v tom, že znění §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo JTHZ [podobně srov. též ustanovení §1 písm. g)
stejného zákona], dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi
označením daného poplatku, jeho konstrukční prvky upravuje druhá část, ve které se již hovoří
o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího
přístroje bude přístroj též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt,
zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu
tak bude. To lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce.
Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného
vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků
pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních
poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané
nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán
též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
K argumentaci krajského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99 (U 55/15 SbNU 309), soud uvádí, že vskutku míří k jinému časovému
aspektu slovního spojení „provozovaný přístroj“. Totiž vylučuje, že by při stanovení výše
místního poplatku mohla být zohledněna otevírací doba provozovny, poruchovost přístroje,
délka odstávky apod. Ve vztahu k nyní posuzovanému právnímu problému nemá právní názor
zaujatý Ústavním soudem přílišnou relevanci. Závěr krajského soudu vyjádřený v rozsudku
napadeném kasační stížností nicméně nekoliduje s právním názorem Ústavního soudu.
Pokud tedy statutární město Brno stanovilo ve vyhlášce č. 9/2010 za rozhodnou
skutečnost povolení daného videoloterijního terminálu Ministerstvem financí, nepřekročilo
zákonné meze své normotvorby. Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak nerozporuje,
že obec mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové povinnosti
a některé obce takto ve svých vyhláškách navázaly vznik poplatkové povinnosti až na samotný
provoz hracího přístroje či VLT (viz např. obecně závazná vyhláška statutárního města Teplice
č. 5/2010). Obce jsou nepochybně oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře
oproti rozsahu předpokládanému v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice překročit,
protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti zákonem. Pokud se však
obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění ustanovení zákona o místních poplatcích,
nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.
Je plně v dispozici stěžovatele, aby požádal o vydání povolení k provozování loterie nebo
jiné podobné hry (resp. o jeho změnu) v okamžiku, kdy skutečně hodlá VLT na konkrétním
místě umístit a uvést do provozu. Sám stěžovatel tedy může svým jednáním ovlivnit délku
prodlevy mezi vydáním povolení a uvedením zařízení do provozu. Nechce-li stěžovatel platit
místní poplatek za již povolené VLT, které reálně nejsou v provozu, stačí, aby požádal o změnu
povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. Motivuje-li konstrukce místního poplatku
k tomu, aby se počet formálně povolených zařízení přiblížil počtu reálně provozovaných zařízení,
jde o pozitivní efekt.
Stěžovatel se mýlí, pokud správní poplatek za přijetí žádosti o vydání povolení
k provozování loterie nebo jiné podobné hry (položka 21 přílohy zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích) a místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí považuje za dvojí zpoplatnění téže
skutečnosti. Účelem správního poplatku je přispět paušálně stanovenou částkou na náklady státní
správy související s vyřízením žádosti o vydání povolení (příspěvek na náklady správního řízení).
Jde o jednorázový poplatek v částce 5000 Kč (v případě žádosti o změnu povolení činí správní
poplatek jen 3000 Kč). Naproti tomu místní poplatek je hrazen za to, že trvá oprávnění držitele
umístit na území obce výherní hrací zařízení či jiné technické hrací zařízení. Neuhrazení místního
poplatku není důvodem zániku platnosti povolení. Místní poplatek je příjmem rozpočtu
samosprávy a plní s ohledem na jeho výši, periodicitu a závislost výše na počtu hracích zařízení
regulační funkci (tu naopak postrádá správní poplatek). Místní poplatek naproti tomu
nepředstavuje příspěvek na úhradu nákladů státní správy souvisejících s vyřizováním agendy
povolení loterií a jiných podobných her.
Soud tedy uzavírá, že předmětem místního poplatku je JTHZ, které bylo povoleno
příslušným orgánem, a to i tehdy, nebylo-li doposud uvedeno do provozu. Námitka
je nedůvodná.
Závěrem Nejvyšší správní soud k námitce, týkající se výkladu k tíži stěžovatele dodává,
že zásada in dubio mitius skutečně představuje jednu ze základních zásad správního (a potažmo
celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli
odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány, potažmo soud,
zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality“ [nález ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 783/06 (N 210/47 SbNU 709)].
Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný
konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady
in dubio mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně
formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených
norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem
poskytnutým krajským soudem či žalovaným a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení
zásady in dubio mitius.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému shledal kasační stížnost
nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně obstojí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud se předloženou věcí pečlivě zabýval, jeho
argumentace je přesvědčivá, má oporu v zákoně a nebyl dán tvrzený kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však neplyne,
že by mu takové náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu