ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.105.2013:32
sp. zn. 5 As 105/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. Y., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 1 A 66/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2013, č. j. CPR-5943-7/ČJ-2013-930310-V234, žalovaný
potvrdil rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“),
č. j. KRPA-151239/ČJ-2012-000022 ze dne 20. 3. 2013, kterým bylo žalobci (dále
jen „stěžovatel“) podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze umožnit
vstup cizince na území členských států Evropské unie, stanovil správní orgán I. stupně podle
§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbyl oprávnění k pobytu
na území České republiky. Současně byla stěžovateli stanovena doba k vycestování podle
§118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to do 25 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Podle
§120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán I. stupně rozhodl, že se na žalobce
nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 1 A 66/2013 - 29, zamítl.
Městský soud dovodil, že zásadní námitka stěžovatele spočívá v argumentu, že řízení
ohledně žádosti stěžovatele o prodloužení dlouhodobého pobytu souvisí s řízením o správním
vyhoštění natolik, že je soud může přezkoumat jako jeden celek. Tento názor však dle městského
soudu akceptovat nelze. Městský soud poukázal na to, že k zastavení řízení o prodloužení
povolení žalobce k dlouhodobému pobytu došlo v jiném řízení, než které vedlo k vydání
rozhodnutí žalovaného, které je předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci
a rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu proto soud
nyní přezkoumávat nemůže.
Městský soud odmítl námitku stěžovatele, že hodnocení dopadů rozhodnutí správních
orgánů podle §174a zákona o pobytu cizinců bylo správními orgány provedeno formalisticky
a neodráželo okolnosti případu stěžovatele. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé,
že do úvahy o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění byly zahrnuty konkrétní
poměry stěžovatele; tento závěr učinil i žalovaný, který se s názorem správního orgánu I. stupně
ztotožnil.
Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že žalovaný nedostatečně
posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména z hlediska zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Správní orgán I. stupně při posouzení dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele vzal v úvahu
údaje sdělené stěžovatelem, že jeho manželka se synem žijí na Ukrajině a v České republice nemá
žádné příbuzenské vazby. V postupu správního orgánu I. stupně žalovaný neshledal pochybení
a rovněž městský soud dovodil, že správní orgány měly dostatek podkladů pro závěr,
že napadené rozhodnutí nepředstavuje pro stěžovatele nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života. Závěrem městský soud uvedl, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána
v souladu se zákonem a rovněž uložené správní vyhoštění bylo stěžovateli uloženo v mezích
zákonného rozpětí.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatnil stížní
důvod podle §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel uvedl, že i v případě, že by se cizinec na území České republiky nacházel
nelegálně, nelze správní vyhoštění uložit, jestliže by se vedení řízení jevilo jako neúčelné
(§66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „správní řád“) nebo v případě, jestliže by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nepřiměřené
(§119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců).
Stěžovatel konkrétně namítal, že jeho protiprávní chování (nelegálnost pobytu) trvalo
jen den, a to od 00:00 hod. do 11:20 hod. dne 22. 11. 2012 (celkem 11,5 hodiny). Přitom není
zanedbatelné, že tento protiprávní stav byl ukončen stěžovatelem, který se dobrovolně dostavil
ke správnímu orgánu I. stupně, aby se „udal“.
V této souvislosti stěžovatel položil otázku, zda takové jeho protiprávní jednání vůbec
zasluhuje uložení správního vyhoštění, a jestliže ano, pak zda je uložení 1 roku zákazu vstupu
na území Evropské unie adekvátní s ohledem na to, že protiprávní stav (nelegální pobyt
stěžovatele) nastal z důvodu nezákonného postupu jiného správního orgánu (Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, dále jen „ministerstvo“).
Městský soud dle stěžovatele mylně dovodil, že stěžovatel po něm požadoval,
aby se zabýval nejen řízením o správním vyhoštění, ale i „pobytovým“ řízením vedeným
ministerstvem. K tomu stěžovatel uvedl, že pokud napadá absolutní nepřiměřenost napadeného
rozhodnutí žalovaného a vychází-li ze skutečnosti, že k jeho nelegálnímu pobytu došlo vinou
nezákonného postupu jiného správního orgánu, tak musí uvést základní rámec této nezákonnosti.
Ocitne-li se cizinec na území České republiky nelegálně pouze proto, že byl zkrácen na svých
právech ministerstvem, nelze jej spravedlivě sankcionovat a pokračování v řízení je neúčelné,
přičemž uložení jednoletého zákazu vstupu se jeví jako „absurdně brutální a cynická“ sankce.
K tomu stěžovatel uvedl, že k protiprávnímu stavu došlo v souvislosti s tím, že stěžovatel
dne 14. 9. 2012 prostřednictvím pošty podal řádnou žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, kterou ministerstvo mylně posoudilo jako žádost o změnu účelu
pobytu, kterou je třeba podávat na pracovišti správního orgánu osobně, proto se žádostí
nezabýval, meritorně nerozhodl a dne 19. 10. 2012 vrátil žádost zpět stěžovateli, přestože institut
„vrácení žádosti“ správní řád nezná a jde tedy o nezákonný postup. Nadto se správní orgán
k tomuto postupu uchýlil více než měsíc po obdržení žádosti a z tohoto důvodu stěžovatel zjistil,
že mu byla žádost „vrácena“ až v době, kdy už vypršely lhůty pro prodloužení pobytového
oprávnění. V důsledku tohoto postupu ministerstva se stěžovatel na území České republiky ocitl
bez povoleného pobytu a byl mu vydán poslední výjezdní příkaz, po jehož uplynutí vznikl
protiprávní stav (nelegální pobyt stěžovatele).
Stěžovatel dále namítl nesprávný výklad §119a odst. 2, §174a zákona o pobytu
cizinců městským soudem, který shledal napadené rozhodnutí žalovaného za přiměřené,
přestože ze stavu věci je zřejmé, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemělo být s odkazem
na §66 odst. 2 správního řádu vůbec vydáváno.
Dále stěžovatel namítl chybnou interpretaci §174a zákona o pobytu cizinců městským
soudem, neboť toto ustanovení vyžaduje, aby správní orgán provedl v každém meritorním
rozhodnutí, které podléhá režimu zákona o pobytu cizinců, posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění nejen s odkazem na obecné ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, ale i s ohledem na konkrétní faktory dle §174a téhož zákona, kterými se musí zabývat,
což správní orgány neučinily.
Městský soud také dle stěžovatele odmítl přihlédnout k okolnostem vedoucím
k nelegálnímu pobytu stěžovatele, resp. k nezákonnému postupu ministerstva, ačkoliv je zřejmé,
že tyto okolnosti přímo souvisí se závažností a druhem protiprávního jednání stěžovatele tak,
jak je uvedeno v §174a zákona o pobytu cizinců. Jestliže tedy správní orgány a následně soud
nepřihlédnou k východiskům protiprávního jednání, pak říkají, že je nutné sankcionovat správním
vyhoštěním jakýkoli nelegální pobyt, a to bez ohledu na to, zda má v dané věci řízení vůbec
nějaký smysl.
Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud se chybně vypořádal s přiměřeností
rozhodnutí, neboť nerozlišuje mezi §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců. Ustanovení
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců totiž hovoří o přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince, zatímco ust. §174a zákona o pobytu cizinců hovoří
o širší množině, tj. nejen o „dopadech rozhodnutí“, ale i o závažnosti a druhu protiprávního jednání
jako takového. Jinými slovy, ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců se zabývá jakousi
ohleduplností rozhodnutí k životu cizince, zatímco ust. §174a zákona o pobytu cizinců se zabývá
i smyslem sankce s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Toto posouzení rozhodnutí
správních orgánů a městského soudu neobsahují; nepostačuje hodnocení, že se příslušný orgán
bude zaobírat jen rodinnými a soukromými poměry cizince (§119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců) a odhlédne od smyslu a přiměřenosti sankce jako takové, přestože §174a zákona
o pobytu cizinců vyžaduje opak.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah svého rozhodnutí ze dne
30. 9. 2013 a obsah rozsudku městského soudu, s nímž se ztotožnil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel pobýval na území České republiky
na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, které bylo platné
do 5. 10. 2012. Dne 14. 9. 2012 podal stěžovatel prostřednictvím zástupce žádost o prodloužení
dlouhodobého pobytu, kterou příslušný správní orgán posoudil jako novou žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu, kterou je nutno podat osobně a dne 19. 10. 2012 ji stěžovateli vrátil.
Dne 22. 10. 2012 bylo při kontrole stěžovatele zjištěno, že se zdržuje na území České republiky
od 6. 10. 2012 bez povolení a dne 23. 10. 2012 s ním bylo zahájeno správní řízení, které bylo
usnesením ze dne 23. 10. 2012, č. j. KRPA-136372/ČJ-2012-000022, zastaveno, neboť
rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo podle §174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřené,
když u stěžovatele mohla vzniknout pochybnost, zda si je vědom skutečnosti, že na území
České republiky pobývá bez platného oprávnění. Následně byl stěžovatel poučen, že musí
z území České republiky vycestovat, neboť nedisponuje žádným pobytovým statusem pro pobyt
na jejím území a současně mu byl vydán výjezdní příkaz s platností do 21. 11. 2012.
Dne 22. 11. 2012 se stěžovatel dostavil na Policii České republiky, Krajské ředitelství
hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly a eskort, tedy v době, kdy již
měl z České republiky vycestovat a následně s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
Městský soud v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. dubna 2012, č. j. 4 As 5/2012 - 22, podle kterého „I přes obsahovou návaznost obou
řízení se rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu a rozhodnutí o správním vyhoštění vyznačují
odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání byla prováděna v různých intencích jiných právních norem
a jejich vyústěním bylo vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně
přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ Tyto závěry jsou uplatnitelné i v této věci, je však je třeba
do jisté míry korigovat s ohledem na to, že z níže uvedených důvodů nelze vrácení předmětné
žádosti považovat za v řízení vydané rozhodnutí.
V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje
předmětný závěr městského soudu a nelegálnost svého pobytu na území České republiky,
argumenty k této námitce směřují k tomu, že při rozhodování o vyhoštění mělo být zohledněno,
že v důsledku postupu ministerstva nelegálnost svého pobytu nezavinil. Takto je také třeba
přistoupit k posouzení dané kasační námitky, kterou je zdejší soud vázán.
Výše uvedené nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, zda cizinec (v daném případě
stěžovatel) pobývá na území České republiky na základě povolení či nikoliv, neboť předpokladem
pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců,
je pobyt cizince bez platného oprávnění k pobytu.
Proto je také třeba se vypořádat s námitkou stěžovatele vytýkající nesprávný postup
ministerstva v případě vrácení jeho žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, kterou
ministerstvo vyhodnotilo jako žádost o změnu účelu pobytu, a to z hlediska existence řízení
o této žádosti.
Podle §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému nebo
trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných
případech od povinnosti podle věty první upustit.
Podle §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným
účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení
k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech
uvedených v §33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v §42 odst. 2. Cizinec, který hodlá
na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení
k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 2 roky.
Z obsahu správního spisu k této otázce konkrétně plyne, že stěžovatel měl od 19. 4. 2012
do 5. 10. 2012 na základě víza R: 00082191 na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt
za účelem zaměstnání.
Dne 14. 9. 2012 podal stěžovatel žádost na formuláři, v němž vyznačil, že jde o „žádost
o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu“, avšak současně jako účel pobytu na území
České republiky uvedl „podnikání – OSVČ“.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že s ohledem na změnu účelu pobytu žádost stěžovatele
nebyla podle svého obsahu (§37 odst. 1 správního řádu) žádostí o prodloužení doby platnosti
dlouhodobého pobytu, ale ve smyslu §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádostí o nové
povolení k dlouhodobému pobytu, kterou byl stěžovatel povinen podle §169 odst. 14 zákona
o pobytu cizinců podat osobně. Z toho vyplývá také závěr, že nepodal-li stěžovatel tuto žádost
osobně, o čemž není sporu, je nutno konstatovat, že k zahájení řízení o jeho žádosti o nové
povolení k dlouhodobému pobytu (za jiným než původním účelem) vůbec nedošlo
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 6 Aps 6/2010 - 106).
Předmětnou žádost stěžovatele jako žádost o povolení dlouhodobého pobytu
vyhodnotilo i ministerstvo, které ji přípisem ze dne 19. 10. 2012 vrátilo zpět stěžovateli právě
s poukazem na to, že nebyly splněny uvedené podmínky pro zahájení řízení o žádosti,
resp. že na žádost je třeba hledět, jako by nebyla učiněna.
Otázkou dále stěžovatelem vytýkaného „vrácení žádosti“ se pak zabýval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 - 35, který prošel i kontrolou ústavnosti,
když Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, uvedl, že „ústavní soud
při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí správního orgánu a správních soudů z hlediska argumentace
uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti konstatuje, že Městský soud v Praze i Nejvyšší správní
soud se v odůvodnění svých rozhodnutí tvrzením stěžovatele k formě podání žádosti obsažně zabývaly (č. l. 35-36,
48-50). Je toho názoru, že výklad podaný správními soudy nepostrádá racionální základnu a učiněný právní
závěr, k němuž správní soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily s konstatováním, že ustanovení §169 odst.
14 obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k §37 odst. 4
správního řádu. Podle tohoto ustanovení správního řádu je sice podání možno učinit i pomocí jiných technických
prostředků, ale za podmínky, že podání bude do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno požadovaným způsobem.
Stěžovatel však své podání v dané lhůtě formou osobního podání žádosti nedoplnil. K námitce stěžovatele,
že dle ustanovení §37 odst. 3 správního řádu měl být při nesplňování řádné formy podání vyzván k odstranění
vad podání, Nejvyšší správní soud vyložil, že nedostatek způsobu doručení není vadou žádosti samé, u níž by byl
takto vyzýván k odstranění vad. Na základě žádosti, která nebyla podána zákonem předepsaným způsobem,
nemohlo být řízení zahájeno a ve věci rozhodnuto, a jako taková byla žádost stěžovateli vrácena. Při posuzování
uvedených stěžovatelových námitek Ústavní soud v posuzované věci svévolnou interpretaci práva neshledal.
Napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry správních soudů
neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému
zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces.“
Z výše uvedeného plyne, že řízení o předmětné žádosti stěžovatele o nové povolení
dlouhodobého pobytu zahájeno nebylo a ministerstvo postupovalo správně, přistoupilo-li
k vrácení jeho žádosti a současně, že od 6. 10. 2012 pobývá stěžovatel na území České republiky
bez povolení.
Vycházel-li rozsudek městského soudu ze závěru správních orgánů, že k zahájení řízení
o prodloužení dlouhodobého pobytu vůbec nedošlo, je toto východisko správné. V daném
případě je tedy nutné jen korigovat dílčí závěr městského soudu v tom směru, že dle názoru
zdejšího soudu byl městský soud oprávněn se existencí tohoto řízení zabývat, byť, jak jinak
městský soud správně uvádí, v případě, že by dané řízení bylo zahájeno a bylo v něm vydáno
rozhodnutí, nemohl by je ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. dubna 2012, č. j. 4 As 5/2012 - 22, přezkoumávat.
Toto dílčí pochybení městského soudu však nemá vliv na zákonnost jeho rozsudku,
námitky stěžovatele ostatně, jak sám uvádí v kasační stížnosti, nesměřovaly proti tomu,
že by městský soud nepřezkoumal správnost postupu správních orgánů v řízení o jeho žádosti
o povolení dlouhodobého pobytu, ale proti tomu, že tento postup správních orgánů nezohlednil
při posouzení kritéria přiměřenosti uloženého správního vyhoštění.
Podle §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bodů 6 a 7 se nevydá, jestliže cizinec žádající o mezinárodní ochranu podle
zvláštního právního předpisu na území přichází přímo ze státu, kde mu hrozí pronásledování
nebo vážná újma, a na území vstoupí nebo pobývá bez povolení a sám se bez prodlení přihlásí
policii nebo ministerstvu a prokáže závažný důvod pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt.
Podle odst. 2 téhož ustanovení rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže
jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Podle §174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §66 odst. 2 správního řádu řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením
zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo
zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci,
odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo,
jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu.
Správní orgány obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly při posuzování dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele se všemi hledisky uvedenými v §174a zákona
o pobytu cizinců, včetně závažnosti a druhu protiprávního jednání stěžovatele, neboť vzaly
v úvahu, že zastavením řízení o správním vyhoštění z důvodu přiměřenosti usnesením ze dne
23. 10. 2012, č. j. KRPA-136372/ČJ-2012-000022, a následným vydáním výjezdního víza s dobou
platnosti do 21. 11. 2012 byla stěžovateli umožněna legalizace dalšího pobytu, avšak stěžovatel
této možnosti nevyužil. Správní orgány v této souvislosti vzaly v potaz i délku neoprávněného
pobytu stěžovatele na území České republiky bez víza, který sice trval pouhý cca 1 den
(resp. 11,5 hodiny), ale jeho pobyt bez víza na území České republiky byl opakovaný, protože
v předchozím správním řízení byl již za tento pobyt (konkrétně v době od 6. 10. 2012
do 22. 10. 2012) řešen.
S tímto hodnocením se ztotožnil i městský soud a jeho závěry považuje Nejvyšší správní
soud z hlediska přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele vzhledem
k závažnosti a druhu protiprávního jednání stěžovatele ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců
za správné. Za situace, kdy se sice stěžovatel dopustil protiprávního jednání po velmi krátkou
dobu, ale již předchozí řízení o správním vyhoštění bylo právě z důvodu přiměřenosti zastaveno
a stěžovatel nevyužil možnosti legalizace svého pobytu na území České republiky, ač tak učinit
mohl, nelze dovodit nepřiměřenost uloženého správního vyhoštění ve smyslu citovaného
zákonného ustanovení.
Nyní uložené správní vyhoštění je tedy jen důsledkem nečinnosti stěžovatele ve vztahu
k legalizaci jeho pobytu a nemá žádnou souvislost ani se stěžovatelem vytýkaným vrácením jeho
žádosti ministerstvem, ke kterému došlo již dne 19. 10. 2012, tato okolnost byla správními orgány
přiléhavě zhodnocena již v předcházejícím řízení o správním vyhoštění, které bylo zastaveno
usnesením ze dne 23. 10. 2012 a za této situace je nelze považovat ani za nepřiměřené.
Správní orgány a potažmo krajský soud se ve svých rozhodnutích zabývaly i ostatními
kritérii §119a a §174a zákona o pobytu cizinců, správně zohlednily, že přes délku pobytu
na území České republiky si zde stěžovatel nevytvořil takové pevné společenské, ekonomické
a kulturní vazby, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění zpřetrhány, stěžovatel
zde nemá žádné příbuzné a žádný majetek, naopak ve svém domovském státě (Ukrajině) vlastní
rodinný dům, na Ukrajině bydlí rovněž jeho manželka se synem. Stěžovatel na území
České republiky pouze pracoval, nijak se nezapojoval ani do veřejného dění a vyhoštění
stěžovatele nebrání ani jeho věk nebo zdravotní stav. Správními orgány zjištěné skutečnosti
přitom mají oporu v obsahu správního spisu, zejména výpovědi stěžovatele, a nelze dovodit,
že by dopady rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele i z těchto hledisek byly z jakéhokoli
důvodu nepřiměřené. Na stěžovatele se nevztahují ani důvody znemožňující vycestování,
jak plyne ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra České republiky ev. č. ZS 20492 ze dne
18. 2. 2013.
Neobstojí ani námitka stěžovatele týkající se doby podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, v délce 1 roku. Tato doba byla s ohledem na zákonné rozpětí stanovena při dolní hranici,
správní orgány v této souvislosti přihlédly i k tomu, že v případě stěžovatele šlo o opakované
protiprávní jednání a ve svém správním uvážení nijak nevybočily z jeho mezí.
Správními orgány obou stupňů a městským soudem byla věc nejen správně posouzena,
ale jejich rozhodnutí jsou rovněž přezkoumatelná po stránce skutkové i právní. Z napadeného
rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se městský soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů a utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, což platí i pro předchozí rozhodnutí správních orgánů. Námitky
stěžovatele proto nejsou důvodné, přičemž v projednávané věci nepřichází v úvahu ani aplikace
§66 odst. 2 správního řádu, neboť v ní nejsou dány podmínky pro zastavení řízení v tomto
zákonném ustanovení uvedené.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu