ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.159.2012:63
sp. zn. 5 As 159/2012 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobců:
a) LONDA spol. s r. o., se sídlem Na příkopě 22, Praha 1, zast. JUDr. Tomášem Jindrou,
advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, b) RADIO BONTON a.s., se sídlem
Wenzigova 4, Praha 2, zast. JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 4,
Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 6,
Praha 2, zast. JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem Rašínova 522, Zlín, za účasti:
BROADCAST MEDIA, s. r. o. (nyní Radio Investments s. r. o.), se sídlem Říčanská 3, Praha 10,
zast. JUDr. Pavlem Dobiášem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, o kasačních
stížnostech žalované a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 A 172/2012 - 62,
takto:
I. V řízení o kasačních stížnostech se namísto společnosti BROADCAST MEDIA, s. r. o.
pokračuje se společností Radio Investments s. r. o., se sídlem Říčanská 3,
Praha 10.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti žalované částku 4114 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Tomáše Jindry, advokáta.
IV. Žalobci a) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
nepřiznává .
V. Žalobci b) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalované ani o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení nepřiznává .
VI. Osobě zúčastněné na řízení se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč. Tato částka bude osobě zúčastněné
na řízení vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 2011/1033/zab/BRO, č. j. zab/2689/2012,
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila provozovateli BROADCAST MEDIA, s. r. o.,
souhlas ke změně skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání
prostřednictvím vysílačů programu Radio Beat (licence Ru/138/01) spočívající ve změně
souboru technických parametrů licence a územního rozsahu vysílání s přidělením kmitočtu
Svitavy Opatov 107,8 MHz/200 W, souřadnice WGS 84: 16 30 45 / 49 49 21. Žalovaná
ve výroku tohoto rozhodnutí rovněž uvedla, že vyhodnotila soubor technických parametrů
na základě ústního odborného vyjádření znalce jako nedostatečně bonitní na to, aby mohl být
předmětem licenčního řízení.
Žalobci napadli rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
jí rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 A 172/2012 - 62, vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se předně zabýval aktivní legitimací
žalobců k podání žaloby, přičemž vycházel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 2. 2011, č. j. 7 As 111/2010 – 163, dostupného na www.nssoud.cz. Žalobci tvrdili
zkrácení na svých právech tím, že nebylo vypsáno samostatné licenční řízení dle zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
(dále jen „zákon o rozhlasovém a televizním vysílání“), ač tak učiněno být mělo, což ve svém
důsledku vedlo k tomu, že nemohli jednat jako účastníci tohoto správního řízení. Městský soud
v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že vzhledem k tomu,
že bez věcného posouzení napadeného rozhodnutí nelze učinit závěr, zda byly splněny podmínky
pro udělení souhlasu žalovanou či nikoliv, je třeba žalobcům přiznat aktivní legitimaci k podání
žaloby.
K námitce, že změny licenčních podmínek dle §21 odst. 3 zákona o rozhlasovém
a televizním vysílání pro program Radio Beat probíhaly permanentně a že se těmito změnami
zásadně měnil a mění územní rozsah vysílání, a tudíž se nemůže jednat o pouhou změnu
v intencích původně udělené licence, městský soud zdůraznil, že předmětem tohoto řízení
nemohou být dřívější rozhodnutí žalované, kterými byly měněny skutečnosti uvedené v žádosti
o licenci. Tato dřívější rozhodnutí nejsou rozhodnutími podkladovými pro přezkoumávané
rozhodnutí, a proto městskému soudu nepřísluší se jimi zabývat a hodnotit je.
Dále městský soud uvedl, že k možnosti udělení souhlasu se změnou skutečností
uvedených v žádosti o licenci existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu
a samotného městského soudu; i když každý případ je třeba posuzovat podle konkrétních
okolností, lze judikatorní závěry zobecnit tak, že u žádostí o udělení souhlasu se změnou
územního rozsahu vysílání musí být posouzeno, zda požadovaný kmitočet nemá takovou bonitu,
že by jeho přidělení mělo být předmětem samostatného licenčního řízení. V daném případě
žalovaná odůvodnila svůj závěr o nedostatečné bonitě předmětného kmitočtu odkazem
na vyjádření znaleckého ústavu RSM TACOMA a. s., které zcela převzala do odůvodnění
rozhodnutí a nijak je nehodnotila.
Důvodnou shledal městský soud námitku, že správní spis neobsahuje znalecký posudek,
byť je na něj v rozhodnutí odkazováno. Žalovaná vycházela z vyjádření Ing. S., které považovala
za vyjádření znalce, a tedy za dostatečný podklad, s tím, že znalecký posudek nemusí být součástí
spisu. Z §56 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) však vyplývá, že znalecký posudek, je-li správním orgánem vyžádán, musí být vždy
vypracován v písemné podobě. Vyjádření znalce k němu je možné, ale není přípustné podání
znaleckého posudku formou ústního vyjádření, byť by bylo zachyceno v protokolu sepsaném
správním orgánem. Dále je třeba rozlišovat, kdo znalecký posudek vypracoval. Pokud je
vypracován fyzickou osobou, podává k němu vyjádření znalec. Je-li však vypracován ústavem,
může k němu podat vyjádření fyzická osoba, která je k takovému úkonu zmocněna. Tato osoba
však není v postavení znalce. Správní spis však neobsahuje žádný doklad, že společnost RSM
TACOMA a. s. byla ustanovena jako znalec, ani znalecký posudek tímto znaleckým ústavem pro
daný kmitočet vypracovaný. Ze spisu také není zřejmé postavení Ing. S. při sepisu vyjádření dne
31. 7. 2012. Vyjádření neobsahuje žádné konkrétní údaje, které byly hodnoceny, a je dle
městského soudu v podstatě pouze popisem metody hodnocení.
Městský soud dále poukázal na to, že znalec může být ustanoven k posouzení
ekonomických hledisek, avšak závěr o bonitě kmitočtu přísluší žalované. Úkolem znalce může
být pouze stanovení předpokládaných příjmů a výdajů provozovatele rozhlasového vysílání
za daných podmínek v místě pokrytém určitým kmitočtem.
Městský soud na základě uvedených skutečností konstatoval, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí nemá oporu v obsahu správního spisu a že je nepřezkoumatelné, neboť v podstatě
neobsahuje vlastní úvahu žalované, která pouze převzala závěry vyslovené Ing. S.
Městský soud tak rozhodnutí žalované pro nepřezkoumatelnost podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek městského soudu napadla kasační stížností žalovaná [stěžovatelka 1)] i osoba
zúčastněná na řízení [stěžovatelka 2)].
Stěžovatelka 1) opírala svou kasační stížnost o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. a navrhla, aby zdejší soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Stěžovatelka 1) v kasační stížnosti poukázala na to, že městský soud posoudil otázku
týkající se dokazování před správním orgánem příliš formálně a restriktivně. Městský soud podle
jejího názoru směšuje pojmy znalecký posudek a vyjádření znalce a vůbec mezi nimi nerozlišuje,
ačkoliv mají odlišný obsah a slouží různým účelům. Pro použití v řízení jako podklad pro správní
úvahu postačuje odborné vyjádření. Není nezbytný složitý, zákonem striktně upravený, znalecký
posudek. Navíc zákon nenařizuje stěžovatelce 1) obstarávat právě znalecký posudek. Názor
městského soudu zcela pomíjí §51 odst. 1 správního řádu.
Stěžovatelka 1) je přesvědčena, že z §56 správního řádu neplyne bezvýjimečná povinnost
správních orgánů vždy zvolit jako důkazní prostředek pouze a výlučně znalecký posudek.
Městský soud neuvádí, o jaké ustanovení právního předpisu opírá svůj implicitně vyjádřený názor,
že v předmětné věci nemohlo být dokazování provedeno odborným vyjádřením znalce,
ale že měl být ustanoven znalec ke zpracování znaleckého posudku. Stěžovatelka 1) je naopak
přesvědčena, že je třeba aplikovat již zmiňovaný §51 odst. 1 správního řádu, který jí umožňuje
provádět v řízení také jiné důkazy. S ohledem na toto ustanovení může odborné vyjádření znalce
rovněž sloužit jako důkaz, i když nemá formu znaleckého posudku. Písemně zachycené vyjádření
znalce, které je jím také podepsáno, má povahu přípustného listinného důkazu. Přitom ze zásady
volného hodnocení důkazů vyplývá, že všechny důkazy jsou v zásadě rovnocenné. Nelze proto
ani a priori přisuzovat odbornému vyjádření znalce nižší důkazní hodnotu než znaleckému
posudku. Rozhodující pro důkazní hodnotu odborného vyjádření znalce jako listinného důkazu
není jeho forma, nýbrž postavení znalce jako odborné zkušené autority, jejíž vyjádření
je přínosem a dostatečným podkladem pro rozhodování stěžovatelky 1).
Provedení důkazu odborným vyjádřením znalce místo znaleckého posudku je navíc
odůvodněno zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelce 1) je doručováno značné množství
žádostí o změnu licence (změnu územního rozsahu vysílání) a v řízeních o nich dochází
opakovaně k posuzování bonity kmitočtů. Tato posouzení jsou si typově podobná. Liší
se obvykle zejména konkrétními údaji, které vstupují do hodnocení. Bylo by proto nehospodárné,
kdyby stěžovatelka 1) pokaždé zadávala nákladnější znalecký posudek, když stejně efektivně lze
jako podklad pro rozhodnutí použít méně nákladné odborné vyjádření znalce. Závěr městského
soudu o nutnosti provést ve věci důkaz pouze znaleckým posudkem je tak podle přesvědčení
stěžovatelky 1) založen na nesprávném posouzení právní otázky. Nadto je tento závěr také
nedostatečně odůvodněn, když z napadeného rozsudku nevyplývá, jak městský soud ve své úvaze
zohlednil §51 odst. 1 správního řádu a proč nepřipouští provedení důkazu odborným vyjádřením
znalce coby listinným důkazem.
Stěžovatelka 1) odborné vyjádření znalce vyhodnotila, o čemž svědčí fakt, že se s ním
seznámila přímo na svém jednání a v přímé interakci se znalcem. Kritérium pro posouzení bonity
kmitočtu, tj. možnost nového provozovatele provozovat vysílání z předmětného kmitočtu
beze ztráty, je relativně jednoduché a pro jeho vyhodnocení není nezbytné obsáhlé hodnocení,
když na základě vyjádření znalce je zřejmé, že výdaje na provozování vysílání z kmitočtu
by převyšovaly příjmy z tohoto vysílání. Závěr o nedostatečné bonitě kmitočtu je pak zřejmý
již bez dalšího.
Žalobce a) se ke kasační stížnosti stěžovatelky 1) vyjádřil v podání doručeném Nejvyššímu
správnímu soudu dne 22. 3. 2013. Navrhl, aby tato kasační stížnost byla jako nedůvodná
zamítnuta, a označil tvrzení stěžovatelky 1) za ryze účelová, motivovaná snahou vyhnout
se odpovědnosti za vlastní vadná rozhodnutí. Žalobce a) měl za to, že stěžovatelka 1) měla být
s to odborně posoudit bonitu kmitočtu samostatně. Stěžovatelka 1) přitom podřazuje institut
„odborného vyjádření znalce“ pod nepoužitelný právní předpis a zaměňuje pojmy důkaz
a důkazní prostředek. Důkaz je věc nebo postup, které mohou přispět k objasnění projednávané
věci. Důkazní prostředek je konkrétní věc, která slouží k prokázání určité skutečnosti. Je tedy
prostředkem k získání důkazu. Takovou věcí je kromě jiného znalecký posudek. Jeho použití
v řízení je možné, avšak musí se tak stát postupem předepsaným správním řádem.
Domnívá-li se stěžovatelka 1), že nemá odborné znalosti, neumožňuje jí správní řád jiný
postup, než ustanovit znalce, který vypracuje znalecký posudek. Městský soud objasnil, proč
se účast znalce ve správním řízení řídí výhradně podle §56 správního řádu. Formalizovaný
postup při přibírání znalce není samoúčelný. Znalec, resp. znalecký ústav, je garantem správnosti
závěrů, které předkládá ve svém posudku, a vyjádřením této záruky je písemná znalecká doložka
připojená k posudku. Nelze proto přijmout názor stěžovatelky 1), že by v některých „méně
důležitých“ případech postačilo ústní odborné vyjádření znalce. Žalobce a) rozporoval i tvrzení
stěžovatelky 1), že je bez dalšího zřejmý závěr o nedostatečné bonitě kmitočtu, který zrušeným
rozhodnutím přidělila. Vysíláním z tohoto kmitočtu má být pokryto přes 41 652 trvale usazených
obyvatel. Takové pokrytí nelze považovat za bezvýznamné.
Podle konstantní judikatury je vždy bonitní takový kmitočet, který by novému
provozovateli umožnil vysílání beze ztráty. Z toho však nevyplývá, že ostatní kmitočty jsou
nebonitní. Naopak, tyto kmitočty bývají vítaným doplněním portfolia stávajících provozovatelů.
Postupuje-li však stěžovatelka 1) podle §20 odst. 4, resp. §21 odst. 3 zákona o rozhlasovém
a televizním vysílání, je těmto provozovatelům znemožněno zúčastnit se soutěže o takový vzácný
statek, což je v rozporu s účelem citovaného zákona.
Žalobce b) se v podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 3. 2013
k samotnému obsahu kasační stížnosti stěžovatelky 1) nevyjádřil.
Stěžovatelka 2) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky 1) uvedla, že její text
podporuje argumentaci vyjádřenou ve vlastní kasační stížnosti ze dne 7. 1. 2013. Z rozsudku
městského soudu také není zřejmé, zda městský soud reflektoval §51 odst. 1 správního řádu
v tom smyslu, že odborné vyjádření znalce, písemně zachycené a znalcem podepsané, je třeba
kvalifikovat jako řádný listinný důkaz.
Stěžovatelka 1) se v replice k vyjádření žalobce a) ze dne 10. 4. 2013 ohradila vůči
vyhrocenému tónu argumentace žalobce a). K věci samé dodala, že určení možné ziskovosti
či ztrátovosti budoucího vysílání je především otázkou ekonomickou, a proto je na místě závěry
o bonitě kmitočtu opřít o odborné vyjádření znalce v příslušném oboru. Ve smyslu §51 odst. 1
správního řádu bylo myslitelné, aby znalec či znalecký ústav podali své stanovisko i v jiné formě,
než je znalecký posudek. V daném případě bylo odborné vyjádření znalce dostačující a je to také
on, kdo odpovídá za obsah tohoto vyjádření. Žalobce a) také mylně interpretuje právní názor
městského soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 14. 11. 2012, č. j. 10A 140/2012 – 52;
z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že odborné vyjádření znalce je možné jedině ve spojení
se znaleckým posudkem či že by vyžádání odborného vyjádření městský soud považoval
za nezákonné. Nekonkrétní a neodůvodněný je podle stěžovatelky 1) rovněž argument žalobce a),
podle něhož počet „pokrytých obyvatel“ sám o sobě postačuje k posouzení bonity kmitočtu.
Stěžovatelka 2) své kasační námitky podřadila pod důvody uvedené v §103 odst. 1 písm.
a), c) a d) s. ř. s. a podobně jako stěžovatelka 1) navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka 2) v kasační stížnosti namítala, že městský soud zrušil rozhodnutí
stěžovatelky 1) pro nepřezkoumatelnost, ačkoliv pro to neměl zákonnou oporu na základě
skutkového a právního stavu. Napadeným rozsudkem byla navíc poskytnuta ochrana
nezákonnému šikanóznímu postupu žalobců, který byl motivován snahou znemožnit
potenciálnímu konkurentovi rozvíjet v souladu se zákonem svou podnikatelskou činnost.
Za nepodložená považovala stěžovatelka 2) tvrzení žalobců, která by měla vést k závěru,
že rozhodnutím stěžovatelky 1) došlo v podstatě k nezákonnému zvýhodnění stěžovatelky 2)
oproti ostatním možným žadatelům o udělení licence. Žalobcům totiž v uplynulém období
stěžovatelka 1) udělila souhlasy ke změně skutečností uvedených v jejich žádostech o licenci
k provozování rozhlasového vysílání. Pokud by tedy stěžovatelka 1) žádosti stěžovatelky 2)
o přidělení kmitočtu Svitavy Opatov 107,8 MHz/200 W nevyhověla, došlo by k porušení zásady
rovného zacházení s účastníky správního řízení a také k porušení obecného zákazu diskriminace
podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod a konkrétního zákazu diskriminace podle §1 odst. 1
písm. b) zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). V této souvislosti
stěžovatelka 2) upozornila na skutečnost, že i žalobci vysílají na větším počtu tzv. dokrývacích
kmitočtů, a jejich argumentace je tak překvapující.
Zmatečnost řízení před městským soudem spočívá podle stěžovatelky 2) v tom,
že chyběla základní podmínka řízení, a to aktivní legitimace žalobců. V tomto případě se jedná
pouze o drobnou změnu územního rozsahu vysílání, a nikoliv o přidělení tzv. dokrývacího
kmitočtu. Žalobci v minulosti neprojevili žádný zájem o předmětný kmitočet, který
si stěžovatelka 2) sama na své náklady vyhledala, ani se nezúčastnili řízení o udělení kmitočtu,
u kterého došlo k rozšíření pokrytí udělením souhlasu ke změně územního rozsahu vysílání
ve smyslu §21 odst. 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí spatřovala stěžovatelka
2) v tom, že napadený rozsudek není řádně odůvodněn. Městský soud přisvědčil námitce žalobců,
že rozhodnutí stěžovatelky 1) je nepřezkoumatelné. Toto rozhodnutí je ale zcela dostatečně
zdůvodněno na základě posouzení všech nezbytných aspektů. Právě otázkou, zda předmětný
kmitočet je bonitní či nikoliv, se stěžovatelka 1) ve svém rozhodnutí zabývala důkladně. Tvrdí-li
žalobci v žalobě, že stěžovatelka 1) si měla nechat zpracovat znalecký posudek z oboru kultura,
ignorují relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které má být znalecký posudek
ohledně bonity kmitočtu zpracován znalcem v oboru ekonomika. Sami žalobci doložili výpis
ze seznamu znaleckých ústavů ohledně znaleckého ústavu RSM TACOMA a. s., který
má specializaci v oboru ekonomika. Nelze tedy akceptovat tvrzení žalobců, že tento znalecký
ústav nemá „akreditaci“ k vypracování znaleckého posudku z oboru rozhlasového a televizního
vysílání.
Znalec, Ing. S., vyhodnotil kmitočet Svitavy Opatov 107,8 MHz/200 W jako nebonitní z
důvodů uvedených v rozhodnutí stěžovatelky 1) na str. 2 a 3 podle modelu použitého ve
znaleckém posudku č. 39-11/2012. Stěžovatelka 1) jeho závěry k bonitě požadovaného kmitočtu
na základě vlastní úvahy vyhodnotila evidentně již tím, že mimo jiné na nich předmětné
rozhodnutí postavila. Z tvrzení žalobců, že správní řád nezná ústní odborné vyjádření znalce,
vyplývá jejich neznalost teorie a praxe správního řízení. Podle §51 odst. 1 správního řádu lze jako
důkaz použít v podstatě cokoli, co má určitou vypovídací hodnotu pro dané řízení, může přispět
ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem. Neexistuje tedy žádný důvod, proč
by bonita vysílacího kmitočtu nemohla být posouzena v ústním odborném vyjádření znalce, resp.
znaleckého ústavu, zaznamenaném v protokolu. Tvrzení žalobců, že stěžovatelka 1) si měla
obstarat vyjádření jiného správního orgánu, je ryze účelové, což dokládá i skutečnost, že žalobci
neuvedli jediný správní orgán, který by byl způsobilý vyjádřit se k bonitě vysílacího kmitočtu.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky 2) se žalobci ani stěžovatelka 1) nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasačních stížností
a shledal, že kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), jsou podány osobami
oprávněnými, neboť stěžovatelka 1) byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel,
a stěžovatelka 2) osobou na tomto řízení zúčastněnou (§102 s. ř. s.), a obě stěžovatelky
jsou zastoupeny advokáty (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku k osobě stěžovatelky 2) vyplývá, že původní
stěžovatelka 2), tj. společnost BROADCAST MEDIA, s. r. o., se sídlem Říčanská 3/2399,
Praha 10, ke dni 31. 8. 2013 zanikla v důsledku vnitrostátní fúze sloučením s řadou dalších
zanikajících společností a dále se společností Radio Investments s. r. o., se sídlem
rovněž Říčanská 3/2399, jako nástupnickou společností, na kterou přešlo jmění všech
zanikajících společností. Nejvyšší správní soud tedy prvním výrokem tohoto rozhodnutí podle
§107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. rozhodl o tom, že v řízení o kasačních stížnostech
bude pokračováno namísto společnosti BROADCAST MEDIA, s. r. o. se společností Radio
Investments s. r. o. [dále rovněž „stěžovatelka 2)“].
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasačních stížností v mezích jejich
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud na základě již uvedeného shrnuje, že stížní námitky obou
stěžovatelek se týkaly především nesouhlasu s právním názorem městského soudu ohledně
aplikace §56 správního řádu, tj. nutnosti vypracování písemného znaleckého posudku
k posouzení otázky bonity přiděleného kmitočtu Svitavy Opatov 107,8 MHz/200 W.
Podle §21 odst. 1 písm. b) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je provozovatel
vysílání s licencí povinen předem požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy
stěžovatelku 1), o písemný souhlas se změnou časového rozsahu vysílání nebo územního rozsahu
vysílání.
Podle §21 odst. 3 věty čtvrté zákona o rozhlasovém a televizním vysílání Rada pro
rozhlasové a televizní vysílání souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení
licence na základě veřejného slyšení.
Podle §56 správního řádu, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze
opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení
se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce
správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek
vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také
vyslechnout.
V dané věci Nejvyšší správní soud především poukazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2009,
č. j. 7 As 50/2009 – 76, publikovaný pod č. 2305/2011 Sb. NSS, v němž se již zabýval
problematikou licenčního řízení a řízení o změně licenčních podmínek. V tomto rozsudku
zdůraznil, že „požadavek zákazu podstatných změn parametrů licence ostatně lze nalézt i v zákoně o vysílání,
konkrétně v ust. §21 odst. 3 věta třetí, které souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci vylučuje
v případě, že by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Citované ustanovení definuje,
a zásadním způsobem i omezuje, okruh přípustných změn skutečností uvedených v žádosti o licenci v řízení podle
ust. §21 zákona o vysílání pouze na takové změny, které svým obsahem fakticky nevedou k popření výsledků
řízení o udělení licence, tj. k popření výsledků soutěže uchazečů o licenci. Rada tedy není oprávněna provést
takovou změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci, která by znamenala, že posuzovala-li by se žádost
provozovatele vysílání o licenci se zohledněním změn podle ust. §21 zákona o vysílání, provozovatel
by v původním licenčním řízení nebyl nejúspěšnějším uchazečem. Rada tedy je v řízení podle citovaného ustanovení
oprávněna provést ve vztahu k určitému provozovateli vysílání jen takové změny skutečností uvedených v žádosti
o licenci, které by, posuzováno zpětně, nezpůsobily jiný výsledek řízení o udělení licence, na základě
něhož provozovatel vysílání licenci získal“.
V intencích citovaného právního názoru je pak nutno posoudit i povahu změny,
o jejíž schválení stěžovatelka 2) žádala. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v režimu §21
odst. 1 písm. b) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nelze vyslovit souhlas s takovou
změnou parametrů, která by de facto představovala novou licenci. Na základě žádosti o změnu
licence nelze obejít požadavky licenčního řízení. K tomu by došlo i v případě, kdy by změnou
územního rozsahu a technických parametrů byl přidělen kmitočet, který by představoval pokrytí
území větších parametrů, a nikoliv tzv. dokrývací kmitočet. K terminologii a správní praxi
stěžovatelky 1) při poskytování dokrývacích kmitočtů se vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 8 As 61/2005 – 91, publikovaném pod č. 1100/2007 Sb.
NSS, v němž bylo zdůrazněno, že „žalovaná nemá povinnost vyhlásit licenční řízení vždy v případě existence
‚neobsazeného‘ kmitočtu, ale může se zabývat posouzením otázky, zda je takový kmitočet dostatečně bonitní,
tj. zda může být samostatným předmětem licenčního řízení, či zda bude využit pouze jako kmitočet dokrývací,
ke zlepšení existujícího územního pokrytí držitelem jiné licence za její současné změny“. Posouzení, zda
se u žádosti o změnu územního rozsahu a technických parametrů nejedná o pouhou změnu
v intencích původně udělené licence, ale fakticky o nové licenční řízení, je předmětem odborného
posouzení stěžovatelky 1) jako k tomu zřízeného odborně specializovaného správního orgánu,
které musí být podloženo racionální úvahou opřenou o, po skutkové, a tedy technické, stránce,
dostatečně zjištěné parametry vysílání, jež by přidělením kmitočtu žadatel získal.
Jak vyplývá z citované judikatury Nejvyššího správního soudu, u žádosti o udělení
souhlasu se změnou územního rozsahu vysílání musí stěžovatelka 1) posoudit, zda požadovaný
kmitočet nemá takovou bonitu, že jeho přidělení by mělo být předmětem samostatného
licenčního řízení. Posouzení bonity požadovaného kmitočtu se provádí na základě vyhodnocení
ekonomických parametrů provozu rozhlasového vysílání, tj. zda subjekt dosud nedisponující
licencí pro provoz rozhlasového vysílání je schopen po případném získání licence k využití
daného kmitočtu hradit výdaje (náklady) související se zajištěním vysílání. Posouzení bonity
kmitočtu je tedy otázkou odborně ekonomickou, kdy je nutno vyhodnotit případnou ziskovost
či naopak ztrátovost budoucího vysílání. Stěžovatelka 1) je odborným správním orgánem
pro oblast rozhlasového a televizního vysílání, ale nedisponuje odbornými ekonomickými
znalostmi, což ostatně i sama konstatovala na str. 6 vyjádření k žalobě ze dne 29. 10. 2012,
kde uvedla: „Protože stanovení předpokládaných příjmů a nákladů provozovatele vysílání spojených s vysíláním
na příslušném kmitočtu a jejich posouzení tak, aby bylo možné vyhodnotit ziskovost či ztrátovost budoucího
provozování vysílání, je především věcí odbornou ekonomickou, zatímco žalovaná je odborným správním orgánem
v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, opřela se žalovaná při rozhodování o bonitě kmitočtu o odborné
vyjádření znalce v příslušném oboru, jehož písemné zachycení také založila jako důkaz do správního spisu.“
Rovněž je nesporné, že odborné posouzení skutečností rozhodných pro otázku bonity kmitočtu
nelze opatřit od jiného správního orgánu.
Ve správním spisu byl však ke dni vydání napadeného rozhodnutí založen pouze „Protokol
o provedení důkazu“ ze dne 31. 7. 2012, přičemž prováděný úkon byl označen jako „[d]okazování
ústním odborným vyjádřením znalce §55 správního řádu“, s tím, že „[p]řítomné osoby si vyslechly ústní
vyjádření znalce ze znaleckého ústavu RSM TACOMA a. s.“; resp. je ve správním spise též „[p]rotokol
z ústního vyjádření znalce“ ze dne 31. 7. 2012. Z tohoto protokolu vyplývá, že Ing. P. S. , „[a]nalyst
znaleckého ústavu společnosti RSM TACOMA a. s.“, vycházel zejména z tzv. bonitního modelu
konstruovaného „pro účely znaleckého posudku 39-11/2012“; toto vyjádření, včetně odkazu na
zmíněný znalecký posudek 39-11/2012, žalobou napadené rozhodnutí stěžovatelky 1) bez dalšího
převzalo.
Ze správního spisu však není zřejmé, že by znalecký ústav RSM TACOMA a. s. (resp.
Ing. S. ) byl ustanoven znalcem, a správní spis ani neobsahuje znalecký posudek tímto znaleckým
ústavem vypracovaný. Stěžovatelky 1) i 2) v této souvislosti poukazovaly na §51 odst. 1
správního řádu s tím, že protokol o ústním vyjádření znalce může být jedním z důkazních
prostředků. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že ve správním řízení lze v souladu s §51
odst. 1 větou prvou správního řádu k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které
jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními
předpisy, přičemž znalecký posudek je v jejich demonstrativním výčtu uveden pouze jako jeden
z nich. Avšak za situace, kdy rozhodnutí správního orgánu závisí na posouzení skutečností,
k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a není-li možné opatřit odborné
posouzení skutečností od jiného správního orgánu, má správní orgán podle §56 správního řádu
povinnost usnesením ustanovit znalce. Správní řád neumožňuje, aby byl znalecký posudek podán
ústně. Znalecký posudek musí být vždy vypracován písemně, což se v daném případě nestalo.
Obecně nelze vyloučit, aby správní orgán provedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným
mimo předmětné řízení, např. v jiném řízení, jako důkaz listinou ve smyslu §53 správního řádu,
a stejně tak nelze vyloučit, aby jako listinný důkaz bylo použito odborné vyjádření.
To však nemůže být plnohodnotným ekvivalentem znaleckého posudku [lze poznamenat,
že ve zmíněném „Protokolu o provedení důkazu“ stěžovatelka 1) odkazovala na §55 správního
řádu, tedy že Ing. S byl vyslechnut jako svědek, jeho vyjádření tedy bylo pojímáno jako důkaz
svědeckou výpovědí]. Městský soud proto dospěl ke správnému závěru, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí nemá oporu v obsahu správního spisu, že bez bližšího odůvodnění
převzalo hodnocení Ing. S a že je tedy nepřezkoumatelné.
Co se týká argumentace stěžovatelky 2), která mířila nad rámec shora vypořádaných
námitek, dodává Nejvyšší správní soud následující:
Zdejší soud se v nynějším řízení nemůže zabývat rozhodnutími stěžovatelky 1), kterými
byly žalobcům údajně uděleny souhlasy ke změně skutečností uvedených v jejich žádostech
o licenci k provozování rozhlasového vysílání a z toho důvodu ani argumentační linií kasační
stížnosti stěžovatelky 2) týkající se případné diskriminace. Stěžovatelce 2) přitom svědčila, stejně
jako žalobcům v případě nyní přezkoumávaného řízení a rozhodnutí stěžovatelky 1), aktivní
legitimace k podání žaloby proti rozhodnutím stěžovatelky 1). V tomto směru je možné
připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne
24. 2. 2011, č. j. 7 As 111/2010 – 163, dostupný na www.nssoud.cz, na který ve svém rozhodnutí
odkázal i městský soud. Není tudíž důvodná ani kasační námitka, dle níž žalobci nebyli aktivně
procesně legitimováni k podání žaloby, a nelze tudíž ani dospět k závěru, že by řízení před
městským soudem trpělo zmatečností ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnosti nejsou důvodné, a proto je v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Oba žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto mají vůči neúspěšným
stěžovatelkám právo na náhradu nákladů, které v řízení o každé z kasačních stížností důvodně
vynaložili. Žalobce a) se ovšem vyjádřil pouze ke kasační stížnosti stěžovatelky 1), Nejvyšší
správní soud mu tedy přiznal pouze náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce 1), neboť v řízení
o kasační stížnosti stěžovatelky 2) mu žádné náklady nevznikly. Uvedená náhrada spočívá
v odměně advokáta za zastoupení v řízení o kasační stížnosti ve výši 3100 Kč za jeden úkon
právní služby, tj. za vyjádření ke kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a v paušální náhradě hotových výdajů
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy
3400 Kč, zvýšených o částku 714 Kč připadající na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4114 Kč.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalobce a) vynaložené náklady nevyčíslil, Nejvyšší správní
soud proto o náhradě těchto nákladů rozhodl na základě skutečností zřejmých ze spisu. Žalobci
b) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť mu žádné náklady v souvislosti s řízením o
kasační stížnosti stěžovatelky 1) ani kasační stížnosti stěžovatelky 2) nevznikly. K tomu Nejvyšší
správní soud dodává, že zástupce žalobce b) vyčíslil požadované náklady řízení o kasační stížnosti
stěžovatelky 1) ve sdělení doručeném zdejšímu soudu dne 18. 3. 2013. Za samostatný úkon
právní služby však Nejvyšší správní soud nepovažuje samotné toto sdělení spojené pouze
s nevznesením námitky podjatosti. Ani ke kasační stížnosti stěžovatelky 2) se žalobce b)
nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé, nerozhodoval
již o návrhu stěžovatelky 2) na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti, a proto
stěžovatelce 2) vrací z účtu soudu zaplacený soudní poplatek za předmětný návrh ve výši
1000 Kč. Poplatek bude vrácen na účet stěžovatelky 2), jejž stěžovatelka 2) Nejvyššímu
správnímu soudu sdělí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu