ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.22.2014:113
sp. zn. 5 As 22/2014 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
Vysoká škola realitní – Institut Franka Dysona s.r.o., se sídlem v Brně, Masná 229/34,
zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2a, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1,
Karmelitská 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 1. 2014, č. j. 11 A 32/2013 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen ,,stěžovatel”) se včasnou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ministra školství, mládeže
a tělovýchovy ze dne 11. 12. 2012, č. j. MSMT – 26126/2012 – 650. Uvedeným rozhodnutím
byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012,
č. j. MSMT - 1011/2012 – 30, kterým byla stěžovateli dle ustanovení §85 odst. 6 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ,,zákon o vysokých školách”), omezena akreditace počínaje přijímáním
uchazečů ke studiu pro akademický rok 2012/2013 akreditovaného bakalářského studijního
programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”, se standardní dobou studia 3
roky.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Vysoká škola realitní – Institut Franka Dysona s. r. o. (stěžovatel) je soukromou vysokou
školou ve smyslu §39 zákona o vysokých školách. Stěžovatel uskutečňuje bakalářský studijní
program ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř” se standardní dobou studia 3 roky,
a to na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2007, č. j. 27277/2007 – 30. Uvedeným
rozhodnutím byla stěžovateli do 28. 11. 2011 udělena akreditace spočívající v oprávnění přijímat
ke studiu daného studijního programu uchazeče, konat výuku a přiznávat akademický titul Bc.,
jež byla rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 7. 2011, č. j. 21810/2011 – M3 prodloužena
do 31. 7. 2015.
Žalovaný obdržel dne 11. 7. 2011 návrh Akreditační komise podle §85 odst. 2 zákona
o vysokých školách, na omezení akreditace uvedeného bakalářského studijního programu.
Akreditační komise svůj návrh zdůvodnila nedostatečným personálním zabezpečením studijního
programu, skutečností, že vyučující profilujících předmětů nepublikují v oblastech předmětů,
které zajišťují, a dále zhoršením personálního zabezpečení oproti stavu deklarovanému
stěžovatelem v žádosti o udělení státního souhlasu. O zahájení správního řízení o návrhu
na omezení akreditace žalovaný v souladu s ustanovením §47 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,správní řád”) uvědomil přípisem ze dne
9. 8. 2011, č. j. 23875/2011 – 30, stěžovatele, a současně jej vyzval k vyjádření.
Následně mezi stěžovatelem a žalovaným probíhala korespondence, směřující k vyjasnění
důvodů uvedených v návrhu Akreditační komise na omezení akreditace, tyto označil stěžovatel
za vágní, neurčité a neodpovídající skutečnosti. Na výzvu žalovaného poskytl stěžovatel seznam
děl a aktivit garanta studijního programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”,
doc. Ing. F. D., CSc. Žalovaný předložil vyjádření stěžovatele Akreditační komisi, která na svém
zasedání ve dnech 21. – 23. 11. 2011 rozhodla, že na omezení akreditace pro stěžovatele trvá
a dne 9. 12. 2011 předala žalovanému toto stanovisko písemně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 1. 2012, č. j. MSMT – 1011/2012 – 30
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), omezil stěžovateli akreditaci, počínaje přijímáním
uchazečů ke studiu pro akademický rok 2012/2013, u bakalářského studijního programu
,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř” se standardní dobou studia 3 roky.
Proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí podal stěžovatel včasný rozklad, v němž
namítal zmatečnost a nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, neboť z něj není zřejmé,
jaké konkrétní nedostatky jsou stěžovateli vytýkány. Shodně s předchozími vyjádřeními stěžovatel
zopakoval, že závěr Akreditační komise je vágní, neurčitý a neodpovídající skutečnosti. Ze strany
Akreditační komise nebyly stěžovateli vytknuty žádné nedostatky, a není proto zřejmé, z jakého
důvodu se Akreditační komise rozhodla předložit správnímu úřadu návrh na omezení akreditace,
jestliže neměla v minulosti k činnosti stěžovatele žádné připomínky. Ministr školství,
mládeže a tělovýchovy (vedoucí žalovaného) rozhodnutím ze dne 11. 12. 2012,
č. j. MSMT - 26126/2012 – 650, podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil,
neboť shledal, že v řízení bylo postupováno ve shodě s příslušnými ustanoveními zákona
o vysokých školách a správního řádu, a že napadené rozhodnutí je v souladu s právními předpisy
a je věcně správné.
III. Řízení před krajským soudem
Proti rozhodnutí ministra podal stěžovatel dne 13. 2. 2013 žalobu dle části třetí, hlavy II,
dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), v níž zopakoval výše uvedené námitky obsažené již v rozkladu. Žalobou bylo
navíc namítáno porušení zásady individuálního jednání v rámci správního řízení, neboť žalovaný
měl rozhodnout údajně pouze na základě obecných standardů Akreditační komise. Stěžovatel
rovněž upozornil na zásadní procesní pochybení v rámci správního řízení, které je třeba spatřovat
ve skutečnosti, že podle ustanovení §85 odst. 6 zákona o vysokých školách rozhodne
ministerstvo o návrhu Akreditační komise do sto dvaceti dnů; v posuzovaném případě
však žalovaný požadovanou lhůtu nedodržel, přičemž stanoviska Akreditační komise – jak
doporučující prodloužení akreditace, tak i omezující akreditaci - jsou ze stejného data. Závěrem
stěžovatel zmínil likvidační ekonomické důsledky omezení akreditace a nemožnost seznámit
se s výhradami vůči kvalitě studia dříve než na konci správního řízení, bez možnosti se bránit
či sjednat jakoukoliv nápravu.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce porušení zásady individuálního
jednání v rámci správního řízení městský soud uvedl, že zákon o vysokých školách ani jiný
obecně závazný právní předpis nestanovuje specifické standardy pro hodnocení kvality vysokých
škol ani kritéria, která musejí být naplněna, aby činnost vysoké školy byla označena jako kvalitní.
Akreditační komise za účelem posouzení předpokladů pro uskutečňování akreditovaných činností
a pro hodnocení jejich kvality používá vlastní standardy, které jsou veřejně přístupné, platí
pro všechny studijní programy.
Městský soud rovněž konstatoval, že v posuzované věci bylo ve správním řízení zjištěno
nedostatečné personální zabezpečení studijního programu a skutečnost, že vyučující profilujících
předmětů nepublikují v oblastech předmětu, který zajišťují. Oproti stavu, deklarovanému
v žádosti o udělení státního souhlasu, došlo ke zhoršení personálního zabezpečení a ve studijním
programu nyní nepůsobí žádný habilitovaný vyučující, který by byl klíčový pro rozvoj daného
studijního oboru. Městský soud dospěl k závěru, že otázka, zda takto zjištěný skutkový stav
je důvodem pro zahájení správního řízení ve věci omezení akreditace vysoké školy, je otázkou
správního uvážení; hodnocení rozhodných skutečností správním orgánem nebylo v daném
případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka
řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě
důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci městský soud neshledal, že by závěry správního
orgánu nebyly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu,
či že by se správní orgán nevypořádal se všemi námitkami žalobce.
Lhůtu pro vydání rozhodnutí o návrhu na omezení o akreditaci podle ustanovení
§85 odst. 6 zákona o vysokých školách označil městský soud za procesní lhůtu pořádkovou,
neboť zákon o vysokých školách ani jiný obecně závazný právní předpis nespojují s nedodržením
stodvacetidenní lhůty pro vydání rozhodnutí žádný konkrétně vyjádřený právní následek.
Uvedená lhůta není prekluzívní, a proto městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že uvedené
procesní pochybení je nutno kvalifikovat jako zásadní, které by způsobovalo nezákonnost
rozhodnutí a bylo důvodem pro jeho zrušení soudem v rámci přezkumu ve správním soudnictví.
Městský soud stran namítané shody dat stanovisek uvedl, že z obsahu spisového materiálu
vyplývá, že Akreditační komise na svém zasedání ve dnech 20. - 22. 6. 2011 hodnotila činnost
školy a kvalitu akreditovaných činností, přičemž odsouhlasila prodloužení platnosti akreditace
bakalářského studijního programu, zároveň však z důvodu existence závažných nedostatků
při uskutečňování studijního programu navrhla omezení akreditace studijního programu. Přestože
městský soud připustil, že uvedené závěry nebyly zcela srozumitelně vyjádřeny v odůvodnění
vydaných správních rozhodnutí, neshledal uvedenou skutečnost za natolik závažnou vadu,
která by byla důvodem pro zrušení rozhodnutí.
Závěrem městský soud odmítl i stěžovatelovo tvrzení týkající se seznámení s výhradami
vůči kvalitě studia až na konci správního řízení, neboť z obsahu opakovaných vyjádření
stěžovatele v průběhu správního řízení vyplývá opak.
IV. Kasační námitky stěžovatele
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje stížnostní důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení v akceptaci postupu Akreditační komise v rámci posuzování
podmínek pro omezení akreditace. Stěžovatel především zdůrazňuje skutečnost, že Akreditační
komise během zasedání ve dnech 20. – 22. 6. 2011 odsouhlasila platnost prodloužení akreditace
bakalářského studijního programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”, zároveň
však z důvodu existence závažných nedostatků navrhla omezení akreditace, neboť dospěla
k názoru, že může být řádně zabezpečeno pouze studium ve formě dostudování stávajících
studentů. Přestože uvedené závěry nebyly dle stěžovatele zcela srozumitelně vyjádřeny
v odůvodněních vydaných správních rozhodnutí, soud neshledal uvedenou skutečnost za natolik
závažnou vadu, která by měla dopad do práv a právem chráněných zájmů účastníka řízení a byla
důvodem pro zrušení rozhodnutí.
Vadu řízení stěžovatel spatřuje v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním
orgánem, konkrétně porušení lhůty jak dle zákona o vysokých školách, tak i dle správního řádu.
Vychází-li stěžovatel z dělení na lhůty zákonné a soudcovské, pak lhůtu soudcovskou je možné
rozhodnutím soudu prodloužit, ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se stěžovatel neztotožňuje s názorem
soudu, že z důvodu nestanovení důsledku porušení lhůty v ustanovení §85 odst. 6 zákona
o vysokých školách se jedná pouze o lhůtu procesní, jejíž porušení není právní vadou řízení.
Stěžovatel má za to, že se v případě uvedeného ustanovení jedná o lhůtu danou zákonem, tedy
lhůtu zákonnou, kterou je nutné dodržet. Stěžovatel připomíná ustanovení §71 správního řádu,
který správnímu orgánu stanoví povinnost vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu,
a rekapituluje data zahájení řízení a vydání rozhodnutí v posuzovaném případě, jež dělí doba
cca 5 měsíců. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku připouští v dané věci překročení lhůty podle ustanovení §85 odst. 6
zákona o vysokých školách, tj. 120 dnů, a tedy vadu řízení, byť ne takového významu, aby podle
soudu měla vliv na nezákonnost a správního rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo.
Stěžovatel uzavírá stížnost konstatováním o nesplnění podmínky srozumitelnosti,
zřejmosti, jasnosti a nezaměnitelnosti v případě rozhodnutí žalovaného. Opakuje rozpor
v závěrech Akreditační komise a setrvává na svém stanovisku, že mu nebyl dán prostor
pro odstranění nedostatků v přiměřené lhůtě, a že mu konkrétní nedostatky byly vytknuty
až na základě rozhodnutí ministra ze dne 11. 12. 2012, č. j. MSMT – 26126/2012 – 650.
Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření obsáhle reagoval na jednotlivé námitky uplatněné stěžovatelem
v kasační stížnosti. Formulace užité Akreditační komisí byly dle žalovaného přes určitou míru
obecnosti dostatečně konkrétní, určité a srozumitelné, což je patrné i z vyjádření stěžovatele,
který sice na jedné straně určitost návrhu Akreditační komise popírá, na straně druhé však vznáší
proti jednotlivým výtkám konkrétní argumenty, jimiž se snaží konstatované nedostatky vyvrátit.
Žalovaný provedl a prostřednictvím citace stanoviska Akreditační komise v odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí prezentoval hodnocení existujícího skutkového a právního stavu,
včetně popisu zásadních nedostatků při uskutečňování studijního programu stěžovatelem.
Tvrzení stěžovatele o údajné nesrozumitelnosti prvostupňového rozhodnutí proto žalovaný
důrazně odmítá.
K námitce stěžovatele stran postupu, při kterém Akreditační komise vyslovila souhlas
s prodloužením akreditace a zároveň téhož dne navrhla její omezení, žalovaný odkazuje na jeho
vysvětlení k žalobě ze dne 8. 4. 2013. K tomu žalovaný dodává, že se jednalo o reakci
na konkrétní žalobní námitku stěžovatele, která v předchozím správním řízení nebyla
stěžovatelem uplatněna, nebylo proto důvodu daný postup Akreditační komise vysvětlovat,
když důvody pro omezení akreditace byly jednoznačně dány a v prvostupňovém rozhodnutí
popsány.
Pokud jde o lhůtu, stanovenou v ustanovení §85 odst. 6 zákona o vysokých školách,
žalovaný nijak nerozporuje, že návrh Akreditační komise na omezení akreditace bakalářského
studijního programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”obdržel dne 11. 7. 2011
a rozhodnutí omezující akreditaci vyhotovil až dne 6. 1. 2012. Tato dílčí procesní vada však dle
žalovaného neměla vliv na soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy ani na jeho
správnost. Žalovaný poznamenává, že lhůta 120 dnů, uvedená v ustanovení §85 odst. 6 zákona
o vysokých školách, je procesní lhůtou pořádkovou, tedy nikoli prekluzivní lhůtou a tvrzení
stěžovatele o zásadním procesním pochybení je tak neopodstatněné a nesprávné. Uvedené
žalovaný doplňuje výkladem ustanovení §85 odst. 6 zákona o vysokých školách, v kontextu
s ustanovením §105 téhož zákona, a teoretickým exkursem o veřejných subjektivních právech.
K argumentaci stěžovatele, že mu ze strany Akreditační komise nebyly vytknuty žádné
nedostatky, žalovaný konstatuje, že Akreditační komise postupovala v souladu se zákonem.
Ustanovení §85 odst. 1 zákona o vysokých školách totiž předpokládá, že Akreditační komise
doporučí vysoké škole zjednání nápravy v přiměřené lhůtě pouze v případě zjištění takových
nedostatků, které nejsou závažné. Jestliže však Akreditační komise zjistí závažné nedostatky, jako
tomu bylo ve věci stěžovatele, postupuje obligatorně podle ustanovení §85 odst. 2 zákona
o vysokých školách, tj. navrhne podle povahy věci omezení, pozastavení nebo odnětí akreditace.
S ohledem na výše uvedené žalovaný konstatuje, že ani jedno z ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. naplněno nebylo a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Jádrem předmětné kasační stížnosti je rozpor mezi závěry městského soudu a žalovaným
na straně jedné a závěry stěžovatele na straně druhé ve vztahu k otázce výkladu §85 odst. 6
zákona o vysokých školách, a to, zda má lhůta v tomto ustanovení zakotvená charakter lhůty
pořádkové či propadné a zda v návaznosti na to žalovaný nepostupoval v rozporu se zákonem
a zda neměl městský soud prvostupňové rozhodnutí pro vadu v řízení zrušit.
Městský soud v napadeném rozsudku přisvědčil správním orgánům a vyslovil závěr,
že předmětnou lhůtu je nutno považovat za lhůtu pořádkovou. Na postupu žalovaného neshledal
žádné pochybení, které by způsobovalo nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Obdobně
se ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil i žalovaný, svoji argumentaci založil především
na srovnání jednotlivých ustanovení právního řádu, kterými jsou upraveny lhůty v jednotlivých
případech.
Nejvyšší správní soud věc posoudil a plně se ztotožnil s názorem městského soudu, který,
byť stručně, lhůtu podle §85 odst. 6 zákona o vysokých školách vyhodnotil jako lhůtu
pořádkovou, na jejíž uplynutí zákon neváže žádné právní důsledky pro věc samu.
Za lhůtu je nutno považovat časový interval, v němž má být, případně musí být, něco
vykonáno. Lhůtou je rovněž časový úsek, ve kterém může být nárok (subjektivní právo) uplatněn
u příslušného subjektu. Teorie rozlišuje dva druhy lhůt. Jsou jimi lhůty hmotněprávní a procesní.
Hmotněprávní lhůty jsou lhůty, jejichž běh je stanoven zákonem a zpravidla jej nelze ovlivnit
jednáním adresátů příslušných právních norem. Konec lhůty je absolutní a jejich zmeškání
má za následek zánik práva. Tyto lhůty nelze navracet ani prominout. Jedná se o lhůty
prekluzivní, neboli propadné. Procesní lhůty mohou být stanoveny přímo zákonem nebo mohou
být stanoveny správním orgánem (soudem). Tyto lhůty mají svůj význam především ve vztahu
k efektivitě řízení a jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva. S nedodržením těchto
lhůt zákon přímo nespojuje žádné právní následky pro věc samu. Přitom je nutno podotknout,
že v případě zákonných lhůt právní normy obvykle výslovně nestanoví, zda se jedná o lhůtu
propadnou, či pořádkovou. Určení povahy lhůty je proto záležitostí výkladu konkrétní právní
normy upravující předmětnou lhůtu, stejně jak je tomu i v nyní projednávané věci (obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 114/2011 – 58,
dostupný na www.nssoud.cz).
Ustanovení upravující lhůty propadné stanoví s jejich uplynutím konkrétní právní
důsledek, který je zpravidla vyjádřen slovy, že po uplynutí těchto lhůt již nelze něco nadále
vykonat či činit, či naopak, že pouze do uplynutí lhůty něco činit lze (např. zákonné lhůty, které
pro zahájení řízení stanoví např. §41 odst. 1 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo §61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, mají prekluzívní povahu a po jejich uplynutí již nemůže být správní řízení
zahájeno, není-li zákonná lhůta prodloužena postupem podle ust. §80 odst. 4 písm. d) správního
řádu).
Podle §85 odst. 2 zákona o vysokých školách [v] případě závažných nedostatků
při uskutečňování studijního programu navrhne Akreditační komise ministerstvu podle povahy věci a) omezení
akreditace spočívající v zákazu přijímat ke studiu daného studijního programu další uchazeče, nebo b) pozastavení
akreditace spočívající v zákazu konat státní zkoušky a přiznávat akademické tituly, nebo c) odnětí akreditace.
Dle §85 odst. 3 zákona o vysokých školách [v] případě závažných nedostatků v habilitačním řízení nebo
řízení ke jmenování profesorem navrhne Akreditační komise ministerstvu podle povahy věci akreditaci pozastavit
nebo odejmout. Odstavec čtvrtý stanoví, že Akreditační komise navrhne ministerstvu akreditaci odejmout
i v případě, že na straně vysoké školy, její součásti nebo spolupracující právnické osoby nastaly takové okolnosti,
které by odůvodňovaly zamítnutí žádosti o akreditaci, a odstavec pátý upravuje obligatorní postup
Akreditační komise, pominou-li důvody, pro které navrhla restriktivní opatření. Podle §85 odst. 6
zákona o vysokých školách Ministerstvo rozhodne do 120 dnů po obdržení návrhu Akreditační komise podle
odstavců 2 až 5.
Přestože předmětné ustanovení stanoví maximální stodvacetidenní lhůtu pro vydání
rozhodnutí o omezení, pozastavení nebo odnětí akreditace, nevyplývá z něj eo ipso, že by s jejím
nedodržením zákonodárce spojoval důsledky pro řízení ve věci samé, např. že by již nebylo
možno po uplynutí této lhůty v řízení pokračovat (jak je tomu např. v ustanovení §61 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb., ze kterého je patrno, že předmětné správní řízení o uložení pokuty lze zahájit
nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle §32 odst. 1 písm. l); lhůtu
tří měsíců je tak nutno považovat za prekluzivní.). Stěžovatel se tak mýlí, má-li za to,
že předmětné ustanovení zákona o vysokých školách s uplynutím lhůty spojuje následek ve formě
právní vady správního řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že lhůtu podle §85 odst. 6 zákona o vysokých školách
je třeba považovat za pořádkovou lhůtu bez právních důsledků pro věc samu, stejně jako je tomu
u zákonných pořádkových lhůt pro vydání správního rozhodnutí dle ustanovení §71 správního
řádu, dle kterého [s]právní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí
vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž
se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho
předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří
doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle §13 odst. 3, ke zpracování
znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Jak vyplývá z důvodové zprávy ke správnímu
řádu, jde o ustanovení sloužící především zájmům účastníků, jimž dává právní jistotu ohledně lhůty, v níž musí
být věc vyřízena, a v návaznosti na úpravu nečinnosti správního orgánu též efektivní nástroj, jak se domoci vydání
správního aktu v přiměřené lhůtě, neboť dojde-li v důsledku nečinnosti správního orgánu ke škodě, nastupuje
odpovědnost státu.
Požadavek na vyřizování věcí v přiměřené lhůtě v žádném případě neznamená, že je zcela
na libovůli správního orgánu, kdy zahájí řízení a vydá ve věci rozhodnutí. Podle čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných
průtahů. Tomuto požadavku pak odpovídá §6 odst. 1 správního řádu, jenž stanoví, že správní
orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tudíž není zcela
na libovůli správního orgánu, kdy řízení zahájí, a proto správní řád, jak zdejší soud dále uvedl,
zakotvil ve svém §80 mechanismus ochrany před nečinností. Z uvedených ustanovení
pak Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dovodil následující: „Nezahájí-li příslušný
správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení
z moci úřední, učiní nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti. Z toho, že příslušný orgán má (primární)
povinnost zahájit řízení včas a nadřízený orgán má (sekundární) povinnost učinit opatření proti nečinnosti,
nesplní-li příslušný orgán svoji primární povinnost, však nelze dovozovat subjektivní právo osoby, která by měla
být účastníkem takového řízení, na to, aby řízení, jež nebylo zahájeno v přiměřené lhůtě a u něhož nebyla v tomto
smyslu zjednána náprava ani nadřízeným orgánem, již vůbec nebylo zahajováno nebo aby bylo zahájeno, avšak
poté zastaveno bez uložení sankce účastníkovi, bylo-li by jinak na místě sankci uložit. Takový právní důsledek
ze správního řádu pro zahájení řízení z úřední povinnosti neplyne“ (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67). Pokud tedy lze v rámci správního
řízení v případě nečinnosti správního orgánu při zahajování řízení z moci úřední aplikovat
§80 odst. 2 správního řádu, který předpokládá po uplynutí stanovené lhůty aplikaci opatření
nadřízeného správního orgánu proti nečinnosti správního orgánu projednávajícího věc v prvním
stupni, je zřejmé, že třicetidenní lhůta stanovená pro zahájení řízení podle správního řádu nemůže
mít povahu lhůty propadné. Pokud by tomu tak bylo, ustanovení §80 odst. 2 s. ř. by v případě
nedodržení lhůty již nebylo možno aplikovat, neboť jejím uplynutím by již správní orgány,
a to i nadřízený správní orgán, pozbyly možnosti v projednávání věci pokračovat a řízení zahájit.
Tutéž úvahu lze aplikovat rovněž ve vztahu k §85 odst. 6 zákona o vysokých školách,
neboť na řízení vedená podle zákona o vysokých školách se subsidiárně použijí ustanovení
správního řádu (§105 odst. 1 zákona o vysokých školách), a bude tomu tak i v případě
citovaného ustanovení §80 odst. 2 správního řádu. Nicméně s ohledem na speciální délku lhůty
podle §85 odst. 6 zákona o vysokých školách je přijetí opatření proti nečinnosti možné
až po uplynutí zmíněných stodvaceti dnů.
K tvrzení stěžovatele, že v posuzovaném případě neučinil nadřízený správní orgán
opatření proti nečinnosti, Nejvyšší správní soud podotýká, že ze spisového materiálu vyplývá,
že řízení vedené žalovaným nevykazuje známky průtahů. Po zahájení řízení dne 9. 8. 2011
žalovaný postupoval v souladu s ustanovením §36 odst. 1 správního řádu a poskytl stěžovateli
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož stěžovatel prostřednictvím zaslaných
vyjádření využil. Jelikož seznam děl a aktivit garanta studijního programu uskutečňovaného
stěžovatelem, představoval v dané věci klíčovou námitku odborného charakteru k návrhu
na omezení akreditace, žalovaný tento seznam předložil k posouzení Akreditační komisi.
Komise zasedá podle Statutu schváleného Vládou ČR usnesením č. 744 ze dne 28. 7. 2004,
v předem určených termínech, nejméně třikrát ročně (čl. 2 odst. 2 Statutu); vyjádření žalovaného
ze dne 12. 9. 2011 proto Akreditační komise projednala na zasedání ve dnech 21. až 23. 11. 2011.
Dne 9. 12. 2011 předala Akreditační komise žalovanému písemné stanovisko, na jehož základě
bylo dne 6. 1. 2012 vydáno prvostupňové rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v řízení neshledal časové prostoje takového rozsahu, jež by nepřiměřeně prodloužily délku
řízení. Řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání složitosti, skutkové a právní náročnosti
projednávané věci a nutnosti koordinace spolupráce žalovaného a Akreditační komise.
Námitku porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem tudíž Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou.
Druhý okruh kasačních námitek se týkal nesouhlasu stěžovatele s postupem Akreditační
komise, která nejprve souhlasila s prodloužením akreditace a zároveň v rámci svého správního
uvážení dospěla k názoru, že studium může být řádně zabezpečeno pouze ve formě dostudování
stávajících studentů a navrhla akreditaci omezit. Akceptace tohoto postupu způsobuje
dle stěžovatele nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že již dříve jednoznačně zdůraznil význam vysokého
školství ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2013, č. j. 1 Aps 3/2013 – 4, jenž se týkal bránění
ve výkonu mandátu členu akademického senátu a na jehož odůvodnění vztahující se k zasazení
vysokoškolského vzdělávání do kontextu českého právního řádu lze zčásti odkázat i ve vztahu
k nyní posuzované věci.
Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní
stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Základní práva a svobody jsou
konkretizovány zejména v Listině základních práv a svobod. V projednávané věci lze zmínit
čl. 33, podle něhož má každý právo na vzdělání; na základních a středních školách bezplatně,
podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zřizovat jiné školy
než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách
se může vzdělání poskytovat za úplatu. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje
tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách.
Podle §1 zákona o vysokých školách jsou vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací
soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou
úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. „Vysokost“
vysokého školství spočívá především v nezávislém badatelství, edukaci či podněcování kulturního
a společenského dění, sdíleného ve společenství učitelů a studentů (universitas magistrorum
et scholarium).
Zákon o vysokých školách uděluje veřejným i soukromým vysokým školám jistou míru
vnitřní autonomie, neboť jim přiznává široká oprávnění týkající se vnitřní správy vysokých škol
spočívající zejména ve zřizování samosprávných akademických orgánů, volbě kandidátů
na funkce rektora či děkana nebo v právu zřizovat si další orgány akademické samosprávy,
případně úřední aparát.
Činnost vysokých škol podléhá kontrole vnitřní (skrze akademické orgány vysoké školy)
a kontrole vnější. Ústředním orgánem státní správy vysokého školství je Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy (žalovaný), jehož kompetence se soustřeďují zejména do oblasti dozoru
nad vnitřním fungováním vysokých škol. Kontrolní pravomoc ministerstva spočívá především
v rozhodování o náplni studijních programů a o certifikaci absolvování studia. Žalovaný
tak podle §78 a násl. zákona o vysokých školách rozhoduje o oprávněních uskutečňovat výuku
v různých oblastech studia (o akreditacích) na základě předchozího vyjádření Akreditační komise.
Formou akreditací je kontrolována úroveň vzdělávání poskytovaného vysokými školami.
Vzdělávání pouze v akreditovaných studijních programech je pak prostředkem realizace ústavně
zaručeného práva na vysokoškolské vzdělávání (čl. 33 Listiny).
Akreditace udělovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle ustanovení
§78 a násl. zákona o vysokých školách na základě předchozího vyjádření akreditační komise
odpovídá požadavku vnější standardizace úrovně vzdělávání poskytovaného vysokými školami.
Akreditační komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a ve svém vyjádření všestranně
posuzuje vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, inovační a další tvůrčí činnost vysokých
škol (§84 odst. 1 zákona).
Stěžovatel podal žádost o prodloužení platnosti akreditace jím uskutečňovaného
studijního programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”. Následně žalovaný
rozhodnutím ze dne 22. 7. 2011, č. j. 21810/2011-M3, podle §79 odst. 4, §80 odst. 2, §105
zákona o vysokých školách platnost uvedené akreditace prodloužil a v odůvodnění odkázal
na souhlasné stanovisko Akreditační komise ze dne 11. 7. 2011.
Postup pro udělování akreditace je upraven v části osmé zákona o vysokých školách.
Písemnou žádost o akreditaci podává vysoká škola, obsahové náležitosti žádosti upravuje
ustanovení §79 odst. 1 zákona o vysokých školách a vyhláška MŠMT č. 42/1999 Sb., o obsahu
žádosti o akreditaci studijního programu. Vysoká škola musí kromě obecných náležitostí
týkajících se charakteristik studijního programu a pravidel pro vytváření studijních plánů doložit
mj. personální zabezpečení ve studijním programu (§6 vyhlášky), finanční zabezpečení
(§7 vyhlášky) nebo materiální a technické zabezpečení studijního programu (§8 vyhlášky).
Z §80 zákona o vysokých školách vyplývá, že akreditace studijního programu se uděluje
na dobu nejvýše deseti let, počítanou ode dne právní moci rozhodnutí (odstavec 1). Platnost
akreditace lze i opakovaně prodloužit, přičemž na řízení o prodloužení platnosti akreditace
se přiměřeně vztahuje ustanovení §79 (odstavec 2). Během uskutečňování akreditovaného
studijního programu může vysoká škola požádat o akreditaci jeho rozšíření (odstavec 3).
Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu
nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost
pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké
škole (odstavec 4).
Náležitosti žádosti o prodloužení akreditace studijního programu jsou blíže upraveny
v §11 vyhlášky č. 42/1999 Sb. Kromě názvu a sídla žadatele (vysoké školy), názvu studijního
programu a jeho charakteristik, dokladu o personálním zabezpečení programu a vnitřního
hodnocení kvality studijního programu může žádost o prodloužení akreditace obsahovat i návrhy
změn součástí studijního programu, jeho finančního či materiálního a technického zabezpečení
nebo změn záměru rozvoje a odůvodnění studijního programu (§11 odst. 2 vyhlášky).
Řízení o prodloužení akreditace je zahajováno na žádost vysoké školy podle §44
správního řádu. Ministerstvo neprodleně postoupí žádost Akreditační komisi, která ji posoudí
do 120 dnů ode dne, kdy jí byla doručena a po obdržení stanoviska Akreditační komise
ministerstvo rozhodne o udělení akreditace. V posuzovaném případě projednávala Akreditační
komise žádost o prodloužení akreditace stěžovatele na zasedání ve dnech 20. – 22. 6. 2011
a shledala závažné nedostatky při uskutečňování studijního oboru a navrhla omezení akreditace.
Zdůvodnila ji následujícím způsobem:,,Nedostatečné personální zabezpečení studijního programu. Vyučující
profilujících předmětů nepublikují v oblastech předmětů, které zajišťují. Garant studijního programu vykazuje
jako odbornou tvůrčí činnost pouze znalecké posudky k Oceňování lesních pozemků a vytyčování lyžařských
běžeckých tratí. Profilující předměty z oblasti práva, které je rovněž předmětem SZZk, nevyučuje žádný
habilitovaný vyučující. Oproti stavu deklarovanému v žádosti o udělení státního souhlasu došlo k zhoršení
personálního zabezpečení (ve studijním programu nyní nepůsobí habilitovaný vyučující, který by byl klíčový
pro rozvoj studijního oboru).”
Ustanovení §85 odst. 1 zákona o vysokých školách sice po udělení první akreditace
studijnímu programu připouští postup, podle něhož zjistí-li Akreditační komise nedostatky
při uskutečňování akreditovaných činností, doporučí vysoké škole nebo spolupracující právnické
osobě, aby v přiměřené lhůtě zjednala nápravu. Speciální ustanovení §85 odst. 2 však stanoví
pro Akreditační komisi obligatorní postup v případě zjištěných závažných nedostatků
při uskutečňování studijního programu, spočívající podle povahy věci v podání návrhu
žalovanému na a) omezení akreditace spočívající v zákazu přijímat ke studiu daného studijního programu další
uchazeče, nebo b) pozastavení akreditace spočívající v zákazu konat státní zkoušky a přiznávat akademické
tituly, nebo c) odnětí akreditace. Otázka, zda se jedná o nedostatky odstranitelné či natolik závažné,
že ohrožují činnost vysoké školy a cíle studia, je věcí uvážení Akreditační komise, která se kromě
zákona o vysokých školách, zmíněné vyhlášky a statutu řídí vlastními obecnými standardy,
jež stanoví obecné minimální požadavky k projednávání žádostí a vycházejí z textu zákona
a vyhlášky. O návrhu Akreditační komise rozhodne ministerstvo v řízení dle §46 správního řádu.
Zatímco tedy k zahájení řízení o žádosti vysoké školy o prodloužení akreditace ve smyslu
§80 odst. 2 zákona o vysokých školách dochází na základě zásady dispoziční a iniciativa
k zahájení řízení vychází ze strany účastníka řízení – vysoké školy, řízení o návrhu Akreditační
komise dle §85 odst. 2 zákona je zahajováno z iniciativy správního orgánu, který tak činí
oznámením o zahájení řízení adresovaným účastníku řízení. Žádostí o prodloužení akreditace
disponuje účastník řízení, může tak rozšířit předmět žádosti (§80 odst. 3 zákona) nebo vzít
žádost zpět a předmětem řízení před správním orgánem je rozhodování o přiznání práva
uskutečňovat akreditovaný studijní program. Řízení o omezení akreditace je řízením z moci
úřední (ex officio), při kterém je správní orgán povinen při zjištění, že jsou splněny podmínky
zákonem presumované, zahájit řízení vždy. Předpokladem pro zahájení řízení je návrh
Akreditační komise, nezávislého kolektivního státního orgánu, a předmětem řízení je změna nebo
zrušení práva uskutečňovat studijní program. Povaha obou řízení je tedy rozdílná a směřuje
k odlišnému účelu, neboť záměrem vysoké školy je pro svou činnost akreditaci získat, zatímco
Akreditační komise a ministerstvo prostřednictvím akreditace kontrolují úroveň vzdělávání
poskytovaného vysokou školou.
V posuzovaném případě Akreditační komise během zasedání ve dnech 20. – 22. 6. 2011
nejprve rozhodla o stanovisku ve věci žádosti stěžovatele o prodloužení akreditace studijního
programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”, na jehož základě žalovaný vydal
uvedené rozhodnutí ze dne 22. 7. 2011, č. j. 21810/2011 – M3. Jelikož však při posuzování
dokladů o zabezpečení studijního programu Akreditační komise zjistila závažné nedostatky,
postupovala dále v souladu s §85 odst. 2 zákona o vysokých školách a podala dne 11. 7. 2011
návrh žalovanému na omezení akreditace. Z vyjádření žalovaného, který se obdobně vyjádřil
i k žalobě stěžovatele, vyplývá, že souhlas s prodloužením akreditace udělila Akreditační komise
s ohledem na platnost předchozí původní akreditace, neboť dle §80 odst. 4 zákona o vysokých
školách akreditace studijního programu zaniká mj. uplynutím doby, na kterou byla akreditace
udělena, což by v případě stěžovatele nastalo dne 28. 11. 2011. Ze strany Akreditační komise
se jednalo o projev ustálené správní praxe aplikované po celou dobu platnosti zákona o vysokých
školách, se snahou zajistit stávajícím studentům možnost pokračování ve studiu a studentům
posledních ročníků možnost studium dokončit. Současně bylo žalovaným na základě návrhu
Akreditační komise zahájeno správní řízení ve věci omezení akreditace, ke kterému se stěžovatel
mohl před vydáním rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 4 správního řádu vyjádřit.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu Akreditační komise stěžovatelem namítanou
nezákonnost. S ohledem na výše uvedené žalovaný nejdříve rozhodl o žádosti stěžovatele
a posléze v novém řízení o návrhu Akreditační komise na omezení akreditace. Vzhledem k tomu,
že řízení o návrhu na omezení akreditace předpokládá dle §85 odst. 6 zákona o vysokých školách
stodvacetidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí a ta již v posuzovaném případě zasahovala
do rozvrhu studia v akademickém roce vysoké školy, musela Akreditační komise zohlednit
rovněž počet studentů, jejichž studium může být v rámci daného studijního programu ještě
zabezpečeno. Akreditační komise tedy vzala v úvahu zajištění kontinuity studijního programu
a její postup dle ustálené správní praxe, vyplývající mj. i z veřejně přístupných zápisů ze zasedání,
dostupných na stránkách Akreditační komise, byl v souladu se zásadou legitimního očekávání.
V postupu Akreditační komise proto Nejvyšší správní soud spatřuje správní praxi neodtrženou
od reality a respektující zásady správního řízení, především zásadu proporcionality a ochrany
legitimních očekávání a nabytých práv. Návrh na omezení akreditace nebyl podán izolovaně,
bez nemožnosti stěžovatele se k návrhu vyjádřit. Naopak, v rámci správního řízení, zahájeného
žalovaným, stěžovatel mohl realizovat svá práva dle §36 odst. 4 správního řádu a zároveň,
do doby vydání definitivního rozhodnutí, mu bylo nerušeně zachováno jeho oprávnění
uskutečňovat akreditovaný studijní program. V neposlední řadě postupem Akreditační komise
nebyla dotčena práva studentů daného studijního programu ve smyslu §62 zákona o vysokých
školách, mj. právo konat zkoušky za podmínek stanovených studijním programem nebo
studijním a zkušebním řádem, zapsat se do další části studijního programu, pokud splnil
povinnosti stanovené studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem, nebo navrhovat
téma své bakalářské práce.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele stran nedostatečného prostoru
pro odstranění nedostatků v přiměřené lhůtě. Stěžovatel byl v oznámení o zahájení řízení ze dne
9. 8. 2011, č. j. 23875/2011 – 30, informován jak o podaném návrhu Akreditační komise
dle §85 odst. 2 zákona o vysokých školách, tak i o zdůvodnění tohoto návrhu. V oznámení
o zahájení řízení byl tedy výslovně citován návrh Akreditační komise, včetně specifikace
shledaných nedostatků, zahrnujících nedostatečnou požadovanou publikaci u garanta studijního
programu ,,Nemovitý majetek” pro studijní obor ,,Realitní makléř”, absenci habilitovaného
vyučujícího v oblasti práva, jež je předmětem státní závěrečné zkoušky a chybějícího
habilitovaného vyučujícího. Byl zkonstatován skutkový stav s tím, že Akreditační komise shledala
základní nedostatky podle dokladů o personálním zabezpečení (§6 vyhlášky). Na oznámení
o zahájení řízení stěžovatel zareagoval vyjádřením, doručeným žalovanému dne 22. 2011,
ve kterém sice považuje zdůvodnění Akreditační komise za irelevantní, vágní a neurčité a vyzývá
ke konkretizaci návrhu na omezení akreditace, vzápětí však stěžovatel dodává, že garant
studijního programu vykazuje bohatou tvůrčí činnost. I z navazující korespondence mezi
stěžovatelem a žalovaným je patrná obeznámenost stěžovatele s obsahem a odůvodněním návrhu
Akreditační komise, ke kterému se dále vyjadřoval a zasílal seznam děl a aktivit garanta
jím uskutečňovaného programu, jenž byl totožný s dokladem z obsahu návrhu na prodloužení
akreditace. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou námitku stěžovatele,
že mu konkrétní nedostatky byly vytknuty až na základě prvostupňového rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že by městský soud
nedostatečně posoudil srozumitelnost odůvodnění správních rozhodnutí. Naopak, městský soud
své úvahy, na základě nichž dospěl k závěru, že se v případě §85 odst. 6 zákona o vysokých
školách jedná pouze o lhůtu pořádkovou, odůvodnil uspokojivě. Zdejší soud má za to,
že dostatečným způsobem rovněž vysvětlil postup Akreditační komise ve věci prodloužení
akreditace a návrhu na její omezení. Za podstatné zdejší soud považuje to, že krajský soud
v napadeném rozhodnutí své závěry řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud tak dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 5 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo
na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. srpna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu