ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.36.2014:21
sp. zn. 5 As 36/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. B.,
zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel, se sídlem
nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 1 A 49/2012 - 59,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 1 A 49/2012 - 59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále jen „stěžovatel) ze dne 18. 6. 2012, č. j. 482/2012-160-
SPR/7, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 19. 7. 2012, č. j. 482/2012-160-SPR/9, bylo
změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 6. 2. 2012, č. j. MHMP 114161/2012/Bar, tak, že byla snížena pokuta
z částky 30 000 Kč na částku 25 000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu ze 14 měsíců na dobu 12 měsíců a ve zbytku bylo rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrzeno. Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2012 správní orgán I. stupně
uznal žalobce vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil porušením §5 odst. 1 písm. f)
zákona o silničním provozu tím, že dne 4. 8. 2011 kolem 00.10 hodin řídil motorové vozidlo
tov. zn. Honda Accord, registrační značky X, v Praze 4, po ulici Budějovická ve směru jízdy od
ulice Na Pankráci k ulici Olbrachtova, kde před budovou České pošty s vozidlem zastavil na
středovém pásu, kde byl ihned po zastavení kontrolován orgány Policie České republiky,
Obvodní ředitelství policie Praha IV, Vnější služba, Místní oddělení Podolí, přičemž během
kontroly byl žalobce jako řidič orgány Policie ČR vyzván, aby se podrobil podle zvláštního
právního předpisu dechové zkoušce pomocí přístroje Alcotest Dräger, a to ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem, což žalobce odmítl. Následně byl stěžovatel orgány Policie České republiky
vyzván, aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření s odběrem vzorku biologického
materiálu ke zjištění, zda není jako řidič ovlivněn alkoholem, což žalobce rovněž odmítl.
Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, které městský soud vyhověl, a rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku
napadené rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Městský soud shledal důvodnou námitku žalobce, kterou namítal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí stěžovatele spočívající v absenci odůvodnění uložených sankcí. Městský soud uvedl,
že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatele ke změně sankce vedla
skutečnost, že se ztotožnil s odvolací námitkou žalobce, kterou namítal právě nedostatečné
odůvodnění uložených sankcí správním orgánem I. stupně. Přesto jediným krokem, který
stěžovatel k nápravě tohoto nedostatku provedl, bylo snížení sankce, aniž by svůj postup
zdůvodnil jakoukoli přezkoumatelnou úvahou či skutečnostmi, z nichž při posouzení
přiměřenosti nově uložené sankce vycházel. Napadené rozhodnutí stěžovatele je proto v této
části nepřezkoumatelné a znemožňuje soudu, aby si učinil úsudek o tom, zda je stěžovatelem
uložená sankce přiměřená. Ostatní žalobní námitky shledal městský soud nedůvodné.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uplatnil stížní důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Konkrétně stěžovatel namítl, že za předmětný přestupek byly napadeným rozhodnutím
uloženy nejnižší možné sankce, přičemž podle §125c odst. 8 zákona o silničním provozu
nelze od uložení těchto sankcí upustit. Městský soud tuto právní úpravu nevzal v potaz,
nezohlednil, že bylo rozhodnuto v maximální prospěch žalobce, nižší sankce uloženy být
nemohly, proto ani není co přezkoumávat. Za této situace dle názoru stěžovatele nemusí být
na odůvodnění správního rozhodnutí kladeny takové požadavky jako v jiných případech.
Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozsudku krajského soudu, který vzešel z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního spisu plyne, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne
6. 2. 2012 byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu, kterého se dopustil jednáním popsaným v odstavci prvním tohoto rozsudku,
za což mu byla uložena podle ustanovení §125c odst. 4 písm. a) a §125 odst. 5 zákona
o silničním provozu pokuta ve výši 30 000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém ve vztahu k uloženým
sankcím namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť z něj není
zřejmé, jaké aspekty byly hodnoceny ve prospěch žalobce a jaké v jeho neprospěch.
O odvolání žalobce rozhodl stěžovatel napadeným rozhodnutím ze dne 18. 6. 2012,
v němž pouze uvedl, že se ztotožňuje s odvolací námitkou stěžovatele směřující
k nedostatečnému zdůvodnění uložených sankcí a uložené sankce změnil způsobem shora
uvedeným.
Podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle §5 odst. 1 písm. f)
a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna
alkoholem nebo jinou návykovou látkou.
Podle §125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu se za přestupek uloží pokuta
od 25 000 Kč do 50 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5
a písm. h).
Podle §125c odst. 5 zákona o silničním provozu se za přestupek podle odstavce 1
písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h) uloží zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let.
Podle §125c odst. 8 zákona o silničním provozu od uložení sankce podle odstavců 4 až 7,
s výjimkou odstavce 6 písm. a), nelze v rozhodnutí o přestupku upustit.
Spornou otázkou v projednávané věci je pouze posouzení právní otázky, zda za situace,
kdy správní orgán dospěje k závěru o vině přestupce a přestupci uloží za přestupek nejnižší
možnou zákonnou sankci (sankce), od jejíhož uložení nelze upustit, má nedostatek odůvodnění
jeho rozhodnutí jen co do výše ukládané sankce za následek nezákonnost rozhodnutí
a je důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle konstantní judikatury správních soudů „ Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí
být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti
vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, publikovaný pod č. 27/1994 SJS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 - 46).
Nejvyšší správní soud po posouzení této věci dospěl k závěru, že za stavu, kdy byly
stěžovatelem a krajským soudem shledány nedůvodné námitky žalobce proti výroku o vině
žalobce za předmětný přestupek, nemůže mít neodůvodnění výše sankcí stěžovatelem za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí jako celku. Stěžovatel totiž uložil sankce v nejnižších
možných výměrách, přičemž od jejich uložení nelze v projednávané věci ani upustit.
Z těchto důvodů proto uložení takových nejnižších možných sankcí nemůže být nezákonné,
a to ani za situace, kdy stěžovatel uložení sankcí v uložených výších nezdůvodnil. Za této situace
by bylo zrušení rozhodnutí stěžovatele a vrácení mu věci k dalšímu řízení „jen“ z důvodu
nedostatku odůvodnění výroku o uložených sankcích projevem přílišného formalismu, neboť
tento postup nemůže ani přestupci z materiálního hlediska nic pozitivního přinést. Při v podstatě
jen formálním odůvodnění sankcí uložených v nejnižších možných výměrách, od nichž nelze
upustit, by totiž i z pozice žalobce jako přestupce bylo zcela zbytečné snášet jakékoliv další
argumenty pro dosažení nižších sankcí nebo pro upuštění od jejich uložení.
Závěrem ovšem musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že závěry zdejšího soudu
v této konkrétní věci nemají vliv na povinnost správních orgánů stanovenou jim ustanovením
§68 odst. 3 správního řádu uvést v odůvodnění rozhodnutí důvody výroku nebo výroků
rozhodnutí (včetně výroků o ukládaných sankcích), podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom,
jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí.
S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek
městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v něm je městský soud vázán výše
uvedeným právním názorem. V novém řízení rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu