ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.83.2013:34
sp. zn. 5 As 83/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. Š.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Sladkovského 601,
530 02 Pardubice, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Pardubice, se
sídlem Husova 194, 530 44 Pardubice, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se
sídlem Semtín 81, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 9. 2013, č. j. 52 A 6/2013 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D.,
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3, žalovaná Vězeňská služba
České republiky, Věznice Pardubice (dále jen „stěžovatelka“; ke spornému označení žalované
strany se zdejší soud podrobně vyjadřuje níže pod body 14 a 15) zamítla žalobcovu stížnost proti
rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu žalobci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 42-1/2013-
21/Všeob/3 (dále jen „rozhodnutí vychovatele“), kterým byl žalobci uložen podle §64 odst. 1
písm. e) za použití §69 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), kázeňský trest umístění
do uzavřeného oddělení na 3 dny, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu
zacházení, a to za kázeňský přestupek, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 20. 1. 2013
cca v 9:00 hodin došlo na ložnici č. 107 ubyt. D1 k vzájemnému fyzickému napadení mezi ním
a odsouzeným J. V., čímž žalobce porušil ust. §28 odst. 1 zákona o VTOS.
[2] Stěžovatelka v žalobou napadeném rozhodnutí poukázala na skutečnost, že ze záznamu
o kázeňském přestupku, který zpracoval dozorce pprap. M. je zřejmé, že žalobce se dopustil
kázeňského přestupku tím, že po předchozím verbálním konfliktu fyzicky napadl odsouzeného J.
V. a tímto svým jednáním závažným způsobem porušil §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Stěžovatelka dospěla k závěru, že spáchaný kázeňský přestupek odsouzeného a
jeho vina byla nepochybně prokázána a uložený kázeňský trest je úměrný závažnosti spáchaného
přestupku a je v souladu s účelem výkonu trestu. O kázeňském přestupku pak bylo rozhodnuto
řádně a včas, trest uložil kompetentní pracovník a stěžovatelka neshledala pochybení ani co do
druhu a výše uloženého trestu.
[3] Krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatelky pro vady řízení zrušil a vrátil jí věc
k dalšímu řízení, neboť dovodil, že již rozhodnutí vychovatele je nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů a tuto vadu ani stěžovatelka nenapravila.
[4] Krajský soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí správních orgánů,
neboť skutkový stav, který vzaly za zjištěný, z obsahu spisu nevyplývá a není ani zřejmé, z jakých
podkladů vycházely, proč se přiklonily jen k některým z nich a další nezohlednily. Krajský soud
poukázal na to, že v rozhodnutí vychovatele je uveden pouze popis skutku s tím, že se jej žalobce
dopustil s odkazem na jen obecně označené listiny, aniž by bylo zřejmé, zda vychovatel vycházel
ze všech shromážděných podkladů nebo jen z některých z nich. Vychovatel vzal také v úvahu
jen výpověď svědka Š., která měla vyvracet tvrzení žalobce, aniž by jakkoli zohlednil ve prospěch
žalobce svědčící výpověď svědka R. Dle názoru krajského soudu však bylo třeba vyhodnotit
všechny podklady jednotlivě i v souhrnu, případně ke zjištění skutkového stavu obstarat podklady
další. Za dané situace jsou totiž možné i verze, podle nichž je přestupcem nejen žalobce, ale i
odsouzený V. Stěžovatelka poté vady rozhodnutí vychovatele nijak nenapravila, její odůvodnění
je jen obecné, zejména se nevypořádává s protichůdnými důkazy.
[5] K otázce pasivní legitimace žalovaného označeného žalobcem jako „Ředitel Věznice
Pardubice“ krajský soud uvedl, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že žalována nemůže být
fyzická osoba. S odkazem na ust. §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. krajský soud dovodil,
že správním orgánem se rozumí rovněž fyzická osoba, které je svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. S odkazem na §51 odst. 1,
§52 odst. 3 věty první zákona o výkonu trestu odnětí svobody pak krajský soud uzavřel, že ředitel
věznice je fyzickou osobou, které bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob, tedy
správním orgánem, který je pasivně legitimován v řízení o žalobě proti jeho rozhodnutí.
[6] Stěžovatelka se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.)
domáhala přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byla účastníkem
(§102 s. ř. s.), její kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Stěžovatelka důvody kasační stížnosti vymezila podle §103 odst. 1 písm. c), d) s. ř. s.
s tím, že řízení před soudem trpí zmatečností spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení
a namítla také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[8] Stěžovatelka nejprve namítla, že krajský soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci
žalované strany označené žalobcem a krajským soudem jako „Ředitel Věznice Pardubice“, který
ve věci pasivně legitimován být nemůže. Správné označení žalované strany je totiž „Česká
republika, Vězeňská služba České republiky, Soudní 1672/1a, 140 64 Praha 4, zastoupená ředitelem
organizační jednotky Vězeňské služby České republiky – Věznice Pardubice plk. Mgr. P. K.“. Stěžovatelka
zdůraznila, že žaloba v řízení před správním soudem nemůže být podána proti fyzické osobě a
uzavřela, že žalobcem v žalobě označená žalovaná strana nemá procesní způsobilost, tzn. nemůže
být účastníkem řízení podle §33 s. ř. s ani dle §69 s. ř. s., v důsledku toho nejsou splněny
náležitosti žaloby uvedené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. a v §71 s. ř. s.
[9] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytkla, že nesprávně posoudil její rozhodnutí
a předcházející rozhodnutí vychovatele jako nepřezkoumatelná, neboť oba služební záznamy,
na které je v rozhodnutí vychovatele odkazováno, spolu korespondují, když příslušníci Věznice
Pardubice, kteří je sepsali, provedli prvotní šetření konfliktu mezi odsouzenými V. a žalobcem.
V rozhodnutí vychovatele je pak uvedeno, k čemu mezi odsouzenými došlo a z jakých důvodů
nebylo přihlédnuto k obraně žalobce, jehož popis konfliktu je v rozporu se stopami incidentu na
tělech žalobce a odsouzeného V. a výpovědí svědka Š. V rozhodnutí o uložení kázeňského trestu
je tedy uveden popis skutku, vyhodnocení šetření a jeho závěr, přičemž k vyjádření odsouzeného
J. M. a jeho tvrzení, že incident vidělo více odsouzených, nebylo přihlédnuto proto, že bylo
podáno až po vydání rozhodnutí o stížnosti. Z rozhodnutí stěžovatelky je poté zřejmé, z jakých
podkladů při vydání rozhodnutí o kázeňském trestu vycházela a proč dospěla k závěru o
prokázání viny žalobce.
[10] Závěrem stěžovatelka uvedla, že u žalobce nebyl kázeňský trest vykonán, neboť
dle vyjádření vězeňského lékaře nebyl zdravotně způsobilý k výkonu kázeňského trestu.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah žaloby včetně jejího doplnění
s tím, že sám v žalobě označení žalovaného neuvedl, dovodil je na základě obsahu žaloby
až krajský soud, jehož závěry nemá důvod zpochybňovat. Uvedl-li by žalobce označení
žalovaného nesprávně nebo neúplně, pak by nebylo možné přistoupit k odmítnutí žaloby,
ale nejprve by musel být vyzván k odstranění této vady. Dále se ztotožnil se závěry krajského
soudu a zdůraznil, že stěžovatelka nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí nemůže zhojit
dodatečným vysvětlením ve vyjádření k žalobě a kasační stížnosti, a poukázal na to,
že stěžovatelka pomíjí, že v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nebyla zohledněna
výpověď svědka R.
[12] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatňovala stěžovatelka ve svém podání.
[13] Kasační stížnost stěžovatelky důvodná není.
[14] Pro řádné posouzení ostatních stížních námitek je nejprve zapotřebí určit, kdo byl
v projednávané věci žalovanou stranou.
[15] K této otázce se již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 7 As 28/2012 - 16, v němž dovodil: „Organizační složka správního orgánu může být správním
orgánem rozhodujícím v I. stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84, dostupný
na www.nssoud.cz). Vězeňská služba je podle ust. §1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě
a Justiční stráži, ve znění pozdějších předpisů, definována jako správní úřad a účetní jednotka, tedy orgán
s procesní subjektivitou. Podle ust. §1 odst. 4 citovaného zákona je věznice organizační jednotkou Vězeňské
služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které
metodicky řídí a kontroluje. V čele věznic jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel Vězeňské
služby. Podle ust. §51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykonávají kázeňskou pravomoc nad
odsouzenými generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci Vězeňské služby mohou
kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni generálním ředitelem Vězeňské služby nebo s jeho
souhlasem ředitelem věznice. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody stanoví samostatnou rozhodovací pravomoc
ředitele věznice o kázeňské odpovědnosti odsouzených, a to jako odvolacího orgánu (rozhodnutí o stížnosti podle
§52 odst. 3 věta prvá) nebo jako prvostupňového orgánu (§52 odst. 3 věta třetí). Je na řediteli věznice, zda
o kázeňském provinění rozhodne ředitel nebo jiný zaměstnanec věznice. V oblasti kázeňské odpovědnosti
odsouzených je tak věcná příslušnost správního orgánu daná nikoli zákonem, nýbrž rozhodnutím ředitele věznice
nebo vnitřním řádem věznice, vydaným ředitelem věznice se souhlasem generálního ředitelství Vězeňské služby
podle ust. §14 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Pravomoc věznice v oblasti kázeňské odpovědnosti je však
dána zákonem, proto nejde o normu organizační, nýbrž kompetenční (§51 a §52 citovaného zákona). Ze shora
uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v oblasti kázeňské odpovědnosti odsouzených
má věznice postavení správního orgánu, neboť je organizační jednotkou s vlastní územní působností, která
je určena výkonem trestu odnětí svobody v dané věznici, a samostatnou rozhodovací pravomocí v oblasti výkonu
trestu odnětí svobody a kázeňské odpovědnosti odsouzených. Ředitelka věznice proto nemůže být pasivně
legitimována v řízení o přezkumu kázeňských trestů. Žalovaným správním orgánem tak je Vězeňská služba
České republiky, Věznice Světlá nad Sázavou. Krajský soud proto pochybil, když označil jako žalovanou
ředitelku věznice. Tato okolnost však není takovou vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, neboť krajský soud fakticky jednal s věznicí, byť prostřednictvím její ředitelky.“
[16] Výše uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, v níž krajský
soud chybně jako žalovanou stranu označil ředitele Věznice Pardubice, tato skutečnost však ani
v této věci nepředstavuje vadu řízení, jež by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
samé, protože krajský soud s věznicí (stěžovatelkou) fakticky prostřednictvím jejího ředitele
jednal.
[17] Podle ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění účinném
do 30. 6. 2011, nepodléhala rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení soudnímu přezkumu,
nestanovil-li tento zákon jinak. Citované ustanovení bylo zrušeno nálezem pléna Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (publikován pod č. 341/2010 Sb.) pro rozpor
s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud odložil účinnost
zrušení citovaného ustanovení do 30. 6. 2011. S účinností od 1. 7. 2011 pak zákon o výkonu
trestu odnětí svobody soudní přezkum kázeňského trestu umístění do uzavřeného oddělení
výslovně připouští [§46 odst. 3 písm. f) ve spojení s §52 odst. 4 citovaného zákona,
resp. v případě žalobce jako trvale pracovně nezařaditelného odsouzeného §64 odst. 1 písm. e)
za použití §69 odst. 2 citovaného zákona].
[18] Po seznámení se s obsahem spisu Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
správně posoudil napadené rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
[19] Za situace, kdy zákon o výkonu trestu odnětí svobody neupravuje blíže postup v případě
rozhodování o uložení kázeňského trestu a pouze v §76 odst. 1 vylučuje použití zákona
č. 500/2004, sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jde přesto
o správní trestání a je proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 - 46, třeba při posouzení těchto otázek „vycházet z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, podle níž jsou trestním obviněním ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) řízení zásadně o veškerých sankcích
ukládaných správními orgány fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož povětšinou
i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném. Kritériem pro posouzení, zda se ve smyslu Úmluvy
jedná o „trestní obvinění“, je jednak vnitrostátní kvalifikace posuzovaného jednání, jednak povaha tohoto jednání
ve spojení s povahou hrozící sankce (zda smyslem a účelem použitelné normy je odrazovat od určitého jednání
a trestat je) a konečně to, zda sankce, jež mohou být uloženy, představují podstatnou újmu. Postačí, pokud bude
splněno pouze jedno z uvedených kritérií (viz četná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, zejména věci
Engel a další. Ezeh a Connors, Malige, Jussila, Janosevic a Öztürk).“
[20] Úkolem správního orgánu, který rozhoduje v řízení o kázeňském přestupku, je zjistit
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě takto zjištěného skutkového
stavu dospět k závěru, zda byl určitý přestupek spáchán. Ke správnému a úplnému zjištění
skutkového stavu správní orgán shromažďuje důkazy, které pak při rozhodování o tom, zda bude
obviněný z přestupku uznán vinným, hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě
a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenková činnost správního
orgánu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí,
hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
správní orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda je lze
v dané situaci použít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005,
č. j. 1 Afs 63/2004 - 66).
[21] Judikatura Nejvyššího správního soudu je dále dlouhodobě konstantní v tom, že existence
rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán
povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě zdůvodnit, jakým způsobem
se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných
skutkových verzí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006,
č. j. 6 As 47/2005 - 84).
[22] Vychovatel v prvoinstančním rozhodnutí však shora uvedeným požadavkům nevyhověl
a stěžovatelka jeho pochybení nenapravila, čímž zatížila i své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů.
[23] Žalobce již od počátku tvrdí, že byl napaden odsouzeným V., který jej uchopil rukama
pod krkem, kdy oba následně spadli na postel a odsouzený V. jej poté na posteli rukama dusil,
následně měl do konfliktu vstoupit odsouzený Š., který měl uchopit pravou ruku žalobce a přes
hranu postele ji začít „páčit“ [záznam o kázeňském přestupku žalobce ze dne 20. 1. 2013
obsahující rovněž výpověď svědka Š., služební záznam vrchního asistenta pprap. P. M. ze dne
20. 1. 2013, záznam o provedeném šetření por. Ing. P. V. ze dne 28. 1. 2013, záznam o zjištění
(oznámení) fyzického násilí ve vztahu k žalobci včetně stanoviska psychologa ze dne 23. 1. 2013].
Tuto skutkovou verzi pak podporuje výpověď svědka R. (záznam o výpovědi jmenovaného
svědka ze dne 1. 2. 2013).
[24] Oproti tomu odsouzený V. tvrdil, že byl naopak napaden žalobcem nejprve verbálně,
poté jej měl žalobce kousnout do předloktí pravé ruky, poškrábat jej rukama v obličeji a následně
jej udeřit čelem do oblasti nosu [záznam o kázeňském přestupku odsouzeného V. ze dne
20. 1. 2013 obsahující rovněž výpověď svědka R., služební záznam vrchního asistenta pprap. P.
M. ze dne 20. 1. 2013, záznam o provedeném šetření por. Ing. P. V. ze dne 28. 1. 2013, záznam o
zjištění (oznámení) fyzického násilí ve vztahu k žalobci včetně stanoviska psychologa ze dne
23. 1. 2013]. Tuto skutkovou verzi podporuje výpověď svědka Š. (záznam o výpovědi
jmenovaného svědka ze dne 1. 2. 2013).
[25] Krajský soud tak správně uvádí, že s ohledem na skutkové verze daného incidentu
předestřené jak žalobcem, tak druhým zúčastněným - odsouzeným V. připadají v úvahu tři možné
skutkové verze, a to napadení žalobce odsouzeným V., napadení odsouzeného V. anebo skutečně
vzájemné napadení mezi odsouzeným V. a žalobcem. Všechny tyto verze jsou možné, odpovídají
tomu ostatně i pracovníky vězeňské služby zjištěná zranění účastníků incidentu. Nelze přitom
přisvědčit námitce stěžovatelky, že záznamy o kázeňském přestupku obou odsouzených spolu
korespondují, neboť se liší právě v popisu rozdílných skutkových verzí odsouzeného V. a žalobce
a každý z nich obsahuje také výpověď jiného svědka.
[26] V prvostupňovém rozhodnutí vychovatel odkázal na záznam o kázeňském přestupku –
služební záznam (viz. příl. č. 1) a záznam o provedeném šetření (viz příl. č. 2), které vypracovali
vrchní asistent pprap. P. M. (dozorce) a komisař por. Ing. P. V. (příslušník OPS), a dále vycházel
z výpovědi žalobce a svědka Š. s tím, že výpověď jmenovaného svědka vyvrací obranu žalobce.
Z jeho rozhodnutí však není zřejmé, ze kterého z rozdílných dvou záznamů o kázeňském
přestupku ze dne 20. 1. 2013 vychovatel vycházel, a především, jaká konkrétní skutková zjištění
z uvedených listinných důkazů učinil, jak tyto důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné
souvislosti, a to za situace, kdy v těchto listinných dokumentech jsou zachyceny rozporné
skutkové verze žalobce a odsouzeného V., jakož i rozdílné svědecké výpovědi Š. a R. Není proto
zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých skutkových zjištění učiněných z konkrétních důkazů
vychovatel ke svým skutkovým závěrům dospěl, neboť důkazy nijak nehodnotí a pouze uvádí, že
došlo ke vzájemnému fyzickému napadení obou jmenovaných, aniž by bylo zřejmé, na základě
čeho považoval jen na základě těchto důkazů skutkový stav za dostatečně prokázaný, proč
nepřihlédl k důkazům dalším (zejména k výpovědi svědka odsouzeného R.), a především, jak se
vypořádal s rozpory ve výpovědích odsouzeného V., žalobce a svědků R. a Š.
[27] Za této situace krajský soud správně dovodil, že pro nedostatek důvodů
je nepřezkoumatelné již rozhodnutí vychovatele, který se nevypořádal s výše uvedenými rozpory
a nedostatečně zjistil skutkový stav daného incidentu, neboť se spokojil jen s rozpornými
výpověďmi žalobce, odsouzeného V. a rozpornými výpověďmi svědků R. a Š., které
v rozhodnutích ve věci žalobce i odsouzeného V. (rozhodnutí vychovatele ze dne 31. 1. 2013, č. j.
42-1/2013-21/Všeob/3) použil podle jejich „vhodnosti“ (výpověď svědka Š. proti žalobci a
výpověď svědka R. proti odsouzenému V.).
[28] Stěžovatelka poté ke stížnosti žalobce tyto vady žalobou napadeným rozhodnutím
neodstranila, neboť se v napadeném rozhodnutí omezila jen na zcela obecné konstatování,
že přestupek a vina žalobce byla nepochybně prokázána, nijak se dokonce ani nepokusila
vypořádat s výslovnou stížní námitkou žalobce, že svědek Š. lže.
[29] V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že z hlediska popisu skutkového stavu je rozpor
mezi prvostupňovým rozhodnutím vychovatele, které hovoří o „vzájemném fyzickém napadení“ obou
odsouzených, zatímco napadené rozhodnutí stěžovatelky vychází z toho, že to byl žalobce, kdo
fyzicky napadl odsouzeného V., tedy hovoří o „jednostranném“ fyzickém útoku žalobce. Z napadeného
rozhodnutí stěžovatelky pak není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěla, na základě jakých
konkrétních důkazů, jaká z nich učinila konkrétní skutková zjištění, jak je vyhodnotila a z jakých
konkrétních důvodů dospěla právě k tomuto skutkovému závěru oproti rozhodnutí vychovatele.
[30] Nejvyšší správní soud přitom pro úplnost dodává, že setrvale judikuje, že plynou-li,
jako je tomu i v tomto případě, v řízení před správním orgánem ze soustředěných důkazů
rozpory a neúplnosti, které brání potřebnému zjištění skutkového stavu věci, nebyl učiněn ani
pokus o zjištění dalších důkazů (v projednávané věci byla nadto výpověď svědka R. správními
orgány obou stupňů opomenuta), trpí také řízení vadami, pro které je třeba rozhodnutí zrušit
(srov. z hlediska zjišťování skutkového stavu věci i v této věci aplikovatelný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2003, č. j. 2 A 1114/2002-OL-23).
[31] V této souvislosti je nutno dodat, že přezkoumává-li správní soud zákonnost žalobou
napadeného správního rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo
rozhodnutí vydáno (zde rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému), činí tak
prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí, a nemůže je posuzovat prostřednictvím obsahu
správního spisu a fakticky tak nahrazovat rozhodnutí správních orgánů. Nedostatky odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů pak nemohou být dodatečně zhojeny případným podrobnějším
rozborem skutkových či právních otázek učiněným až ve vyjádření k žalobě proti správnímu
rozhodnutí nebo v kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní rozhodnutí
zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58). K argumentaci stěžovatelky
ve vyjádření k žalobě a kasační stížnosti nad rámec jejích rozhodovacích důvodů uvedených
v napadeném rozhodnutí v projednávaně věci přihlížet nelze.
[32] Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom, že k vyjádření
odsouzeného J. M. a jeho tvrzení, že incident vidělo více odsouzených, nemohla přihlédnout,
neboť bylo podáno až po vydání jejího rozhodnutí o stížnosti žalobce. Tato skutečnost však na
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky nic nemění. Na straně druhé v dalším řízení nic
nebrání tomu, aby o výslech jmenovaného svědka bylo ke zjištění skutkového stavu řízení
doplněno, přičemž další žalobcem v žalobě navržení svědci (odsouzení V. J. a M. K.) se pak
mohou vyjádřit k tomu, zda byl odsouzený Š. konfliktu přítomen nebo přišel na místo až po
určité době, a na základě těchto výpovědí lze poté posoudit věrohodnost i jeho výpovědi.
[33] Na výše uvedené závěry nemá rovněž ani vliv, že uložený kázeňský trest žalobce
ze zdravotních důvodů nevykonal. Bez významu je také poukaz stěžovatelky na to, že tento trest
byl žalobci zahlazen dle §54 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jak uvedla stěžovatelka
ve vyjádření k žalobě, neboť zahlazení kázeňského trestu není rozhodnutím o vině a trestu
za spáchaný kázeňský přestupek, ale „pouze“ umožňuje zánik negativních důsledků kázeňského
trestu spočívající v tom, že odsouzený má záznam o jeho udělení založen v osobním spisu.
[34] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že mu osobně žádné náklady nevznikly, náklady vznikly
pouze státu za jeho zastoupení advokátem, který mu byl ustanoven již krajským soudem.
[36] Jak již bylo uvedeno, žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem
JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., který mu byl ustanoven krajským soudem již v řízení
o žalobě; toto zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti. Náklady spojené
se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě
stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 3100 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, dále částku odpovídající
dani z přidané hodnoty ve výši 21%, celkem tedy 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu