ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.14.2014:23
sp. zn. 5 Azs 14/2014 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: N. T. M., zast.
JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, P. O. Box 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 18. 12. 2013, č. j. 53 Az 1/2013-36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. OAM-223/ZA14-ZA04-2012;
tímto žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana dle ustanovení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
I. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v soudním řízení nebyl poučen o možnosti
navrhnout tlumočníka za účelem porozumění jednacímu jazyku při soudním jednání, a to ani
před jednáním, ani při něm. Krajskému soudu přitom muselo být nade vši pochybnost
ze správního spisu zjevné, že potřeba tlumočníka pro soudní jednání, kterého se stěžovatel měl
zájem účastnit, je nutná. Stěžovatel tvrdí, že neměl možnost se jakkoliv v řízení k věci vyjádřit,
ač očekával, že tlumočník bude, stejně jako v průběhu správního řízení, přítomen. Pokud
by stěžovatel byl krajským soudem vyrozuměn o nutnosti požádat soud o zajištění tlumočníka
pro soudní jednání s předstihem současně s výzvou účastníkům dle ustanovení §51 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
popř. s poučením účastníkům řízení o možnosti vznášet námitku podjatosti, učinil by tak, neboť
i ve správním řízení služby tlumočníka ovládajícího jeho mateřský jazyk využil. Krajský soud dle
stěžovatele pochybil, když mu neumožnil rovnost zbraní, nepoučil jej o možnosti požádat
o tlumočníka ovládajícího jeho mateřský jazyk, ač tak učinit po zjištění skutečností plynoucích
ze správního spisu, měl. Tuto skutečnost přitom dle stěžovatele měl a mohl krajský soud zjistit
a shledat i při samotném soudním jednání, kdy se stěžovatel s ohledem na absenci tlumočníka
ani nebyl sto k věci vyjádřit a jazyku jednacímu neporozuměl. Toto pochybení krajského soudu
lze beze všeho považovat za pochybení principu spravedlivého řízení. Shora uvedené
premisy již deklaroval i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005,
sp. zn. 2 Azs 52/2005, dle něhož „práva cizince neovládajícího český jazyk budou garantována tehdy, pokud
jej soud nejpozději spolu s prvním úkonem učiněným poté, co u účastníka potřeba tlumočníka vyjde najevo, v jeho
mateřském jazyce nebo jiném jazyce, kterému účastník rozumí, vyrozumí o tom, že soud zasílá písemnosti
účastníkům v češtině a že pokud účastník není schopen jim porozumět nebo není schopen si rychle zajistit jejich
překlad, je třeba, aby se ihned po doručení písemnosti obrátil na soud, který zajistí, že účastníkovi bude obsah
soudní písemnosti přeložen“. Na základě všech shora uvedených premis má stěžovatel za to, že byla
porušena jeho práva na spravedlivý proces a žádá, aby při rozhodování soudu o této kasační
stížnosti bylo rozhodnuto spravedlivě, nestranně, za současného zachování jeho procesních práv.
Z důvodů výše uvedených stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že kasační
námitky směřují výhradně proti procesnímu postupu soudu, nechává posouzení jejich důvodnosti
na Nejvyšším správním soudu. Podotýká však, že za účelem zajištění spravedlivého procesu
si stěžovatel zvolil právního zástupce, který ho v řízení zastupoval, hájil jeho práva a vznášel
za něj potřebné návrhy. Stěžovatel, resp. ani jeho právní zástupce, nenavrhovali v řízení před
soudem provedení důkazu výslechem stěžovatele. Již v průběhu řízení před správním orgánem
byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor uvést všechny důvody, kvůli kterým o mezinárodní
ochranu žádá. Bylo mu, stejně jako jeho právnímu zástupci, umožněno seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí, případně navrhnout jejich doplnění. V podané kasační stížnosti tedy
správní orgán neshledává žádné skutečnosti, které by závěry o neudělení mezinárodní ochrany
vyvracely, navrhuje proto její zamítnutí.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je rovněž
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatel podle obsahu kasační stížnosti podřadil svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod
přijatelnosti – zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení, přičemž se opírá o bod a) čtvrtého důvodu přijatelnosti, tj. že krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu procesního práva i b) čtvrtého důvodu
přijatelnosti – že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. Nejvyšší
správní soud se s tímto názorem neztotožňuje a neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Stěžovatelova jediná kasační námitka spočívá v tom, že neměl v průběhu soudního
jednání před krajským soudem tlumočníka, když krajskému soudu přitom muselo být nade vší
pochybnost ze správního spisu zjevné, že potřeba tlumočníka pro soudní jednání, kterého
se chtěl stěžovatel zúčastnit, je nutná.
K uplatněné stížní námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že se již otázkou,
zda a do jaké míry má žalobce ve věcech mezinárodní ochrany v řízení před krajským soudem
právo na tlumočníka či na komunikaci v jiném než českém jazyce, ve své judikatuře opakovaně
zabýval (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou přístupná na www.nssoud.cz). Např. v rozsudku
ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Azs 54/2009 - 42, Nejvyšší správní soud posuzoval, zda právo
na tlumočníka, tak, jak je zakotveno v právním řádu České republiky, lze vztahovat i na písemný
styk mezi soudem a účastníky řízení. Nejvyšší správní soud připomněl, že podle čl. 37 odst. 4
Listiny základních práva a svobod, „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,
má právo na tlumočníka“, a že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS -st. 20/05, nedopadá toto právo garantované v citovaném čl. 37 odst. 4 Listiny na
písemný styk soudu s účastníky řízení. Ústavní soud však zároveň nevyloučil, že konkrétní
zákonná úprava práva na tlumočníka může poskytovat vyšší standard ochrany práv účastníků
řízení.
Na zákonné úrovni je právo na tlumočníka zakotveno v §18 odst. 2 o. s. ř.,
který je v důsledku §64 s. ř. s. použitelný i v soudním řízení správním. Ustanovení §18 odst. 2
o. s. ř. s. stanoví, že soud ustanoví tlumočníka účastníku řízení, jehož mateřštinou je jiný
než český jazyk, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Podle dosavadní poměrně rozsáhlé
judikatury Nejvyššího správního soudu povinnost ustanovit účastníku řízení tlumočníka podle
§18 odst. 2 o. s. ř. vzniká soudu pouze tehdy, pokud taková potřeba vyjde najevo, tedy pokud
se v řízení objeví konkrétní skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a pokud
se po jejím prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému uplatňování svých práv v soudním
řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud
o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá. Další takovou skutečností však může být zejména
to, že účastník se soudem začne komunikovat jiným než českým jazykem, nebo to, že z jeho
projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47).
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007 - 86, zdejší soud
konstatoval, že lze po účastníku řízení spravedlivé požadovat, aby skutečnost, že jazyku, v němž
se vede řízení, nerozumí, dal příslušnému orgánu najevo. Z uvedeného se tedy podává,
že povinnost soudu ustanovit účastníku řízení, jehož mateřštinou není český jazyk, tlumočníka,
závisí primárně na tom, zda se v řízení objeví konkrétní skutečnost nasvědčující potřebě
tlumočníka ustanovit. Při posuzování toho, zda taková konkrétní skutečnost najevo vyšla či ne,
je třeba klást velký důraz na vlastní aktivitu účastníka řízení (srov. např. již citovaný rozsudek
ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Azs 54/2009 - 42).
Skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být podle konkrétních
okolností předpokladem k tomu, aby soud přistoupil k poučení účastníka o právu jednat
v jeho mateřštině; sama o sobě bez dalšího mu však povinnost poučit účastníka o uvedeném
právu nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 17/2003 - 40).
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k uvedenému výše dospěl k závěru, že se v případě
stěžovatele neobjevily konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly potřebě tlumočníka
stěžovateli ustanovit. Jedinou skutečností, ze které by soud mohl případně usuzovat, že stěžovatel
potřebuje pro ochranu svých práv tlumočníka, je přítomnost tlumočníka v průběhu správního
řízení, což je však v případě řízení ve věcech mezinárodní ochrany věcí zcela standardní.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl během řízení před krajským soudem zastoupen obecným
zmocněncem s právnickým vzděláním, soud nemohl potřebu tlumočníka předvídat; pokud byl
při soudním řízení přítomen pouze stěžovatel s obecným zmocněncem s právnickým vzděláním,
krajský soud mohl usuzovat, že obecný zmocněnec je schopen se se stěžovatelem dorozumět,
a pokud by to bylo nutné k hájení stěžovatelových zájmů, mohl soudu ustanovení tlumočníka
navrhnout jak sám stěžovatel, tak popř. jeho zmocněnec. Byl to nadto rovněž stěžovatel, kdo
k žádosti soudu trval na ústním jednání, již v tomto okamžiku mohl potřebu tlumočníka soudu
předeslat. K žádné aktivitě zástupce stěžovatele ani stěžovatele tímto směrem však ani před
začátkem jednání ani kdykoli během jednání nedošlo. Lze na tomto místě odkázat na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007 - 86, v němž se mimo jiné též
uvádí: „Právo na tlumočníka má kompenzovat „imanentní“ nevýhodu toho, kdo nerozumí jazyku, v němž
se vede řízení, ovšem nesmí mu na druhé straně poskytovat neodůvodněnou výhodu. Nesmí především sloužit
k umělému vyvolávání průtahů a natolik komplikovat a prodražovat příslušné řízení, že by se stalo fakticky
neskončitelným nebo skončitelným jen za cenu neúměrných nákladů. […] Znamená to tedy také, že určité
důsledky své nevýhody, spočívající v tom, že nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, musí dotyčná osoba snášet
a že je musí kompenzovat vlastní zvýšenou aktivitou v řízení. Zejména je po ní spravedlivé požadovat,
aby skutečnost, že jazyku, v němž se vede řízení, nerozumí, dala příslušnému orgánu najevo, je-li schopna tak
učinit“.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a z řízení nikterak
nevyplývá, že by ji krajský soud nerespektoval. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu