ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.83.2014:80
sp. zn. 6 Ads 83/2014 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje
JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci
žalobkyně: M. B., zastoupena JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské
náměstí 126, Pelhřimov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 22. 7. 2013, sp. zn. SZ/2/2012/9S-VYK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 Ad 70/2013 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Dne 29. 9. 2009 podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) žádost o příspěvek na péči
(§7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách; dále jen „zákon o sociálních
službách“), této žádosti však nebylo vyhověno. O odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
o nepřiznání příspěvku na péči rozhodoval Krajský úřad Kraje Vysočina, následně tato pravomoc
přešla na žalovaného (druhostupňová rozhodnutí jsou pro přehlednost v dalším textu označována jako
rozhodnutí žalovaného bez ohledu na to, který z těchto dvou správních orgánů je vydal). Ve věci žádosti
o příspěvek na péči bylo rozhodováno správními úřady opakovaně. Proti rozhodnutím
žalovaného se stěžovatelka vždy bránila žalobami ve správním soudnictví a krajské soudy
opakovaně rozhodnutí žalovaného rušily. Naposledy prvostupňovým rozhodnutím ze dne
11. 3. 2011, č. j. 2365/2011/HUM, přiznal Městský úřad v Humpolci stěžovatelce příspěvek
na péči ve výši 2.000 Kč měsíčně od měsíce září 2009. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013,
č. j. SZ/2/2012/9S-VYK, k odvolání stěžovatelky rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci
změnil tak, že se stěžovatelce přiznává příspěvek na péči ve výši 2.000 Kč měsíčně od září 2009
a zvyšuje se jí tento příspěvek z 800 Kč na 4000 měsíčně ode dne 1. 3. 2011 [z částky 2.000 Kč
na částku 800 Kč byl příspěvek na péči s účinností od 1. 1. 2011 snížen ze zákona s ohledem
na novelizaci §11 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách provedenou čl. XI. bodem 1.
zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními
v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, ve spojení s přechodným ustanovením
v čl. XII. bodu 1. zmíněného zákona; o snížení byla stěžovatelka vyrozuměna sdělením
z 21. 3. 2011]. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka opět brojila žalobou, kterou Krajský soud
v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 Ad 70/2013 - 37, zamítl.
[2] Napadenému rozsudku předcházel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne
18. 10. 2010, č. j. 57 A 59/2010 - 35, kterým krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 6. 2010 zrušil pro vady řízení, když dospěl k závěru, že žalovaný rozhodoval na základě zcela
nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a zjištění zdravotního stavu a jeho funkčních
důsledků bylo provedeno v rozsahu nedostatečném pro použití posudkových kritérií. Dalším
rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 57 A 168/2011 - 38, bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 10. 2011, a to opět z důvodu, že žalovaný rozhodoval na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správně se (krajský úřad) obrátil na posudkovou
komisi Ministerstva práce a sociálních věcí (tedy nynějšího žalovaného), nicméně nechal
bez povšimnutí, že posudky vyhotovené posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále rovněž „MPSV“) v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2011, 15. 9. 2011 a 12. 10. 2011, které
vzal za základ svého rozhodování, jednoznačně a přesvědčivě neprokazují, v jakém rozsahu
vyžaduje stěžovatelka zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění
soběstačnosti. Rozdílné posouzení některých úkonů bez jakékoliv bližší specifikace
a přesvědčivého zdůvodnění v přezkoumávaném rozhodnutí při absenci přítomnosti posuzované
osoby pokládal krajský soud za vážné pochybení, které ve svém důsledku mohlo mít
za následek i nesprávné právní posouzení předmětné věci. Rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j.
2 Ad 60/2012 - 43, pak krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ve stejné věci ze dne
13. 8. 2012, a to z důvodu, že se žalovaný nevypořádal s námitkami stěžovatelky uvedenými
v odvolání ze dne 28. 3. 2011. Z rozhodnutí žalovaného nebylo podle krajského soudu možné
shledat, na jaké důkazní prostředky se žalovaný soustředil a zda důkazy vyhodnotil v souladu
s pravidly logického usuzování tak, že nelze mít pochybnosti o vysloveném závěru. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí nebylo ani zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel.
Nezabýval se obsahem posudků Posudkové komise MPSV v Českých Budějovicích a v Brně,
která byla požádána o vypracování posudkového závěru. Posudek posudkové komise je nutno
hodnotit jako každý jiný důkaz, proto bylo povinností žalovaného zabývat se uvedenými
posudky, zejména zhodnotit, zda je posudek úplný a přesvědčivý a zda se posudková komise
vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, stěžovatelkou udávanými zdravotními potížemi
a zda posudek obsahuje náležité zdůvodnění. Zhodnocení těchto posudků posudkových komisí
odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahovalo. Nebylo ani vyhodnoceno sociální šetření,
které bylo v průběhu řízení opakovaně provedeno. Bylo povinností žalovaného zjištěné
skutečnosti vyhodnotit v souvislosti s přesvědčivě zdůvodněnými posudkovými závěry
posudkových komisí, což učiněno nebylo. Žalovaný se pouze omezil na opis posudkových závěrů
posudkové komise, aniž by učinil zhodnocení těchto posudků v souvislosti s dalšími důkazy.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal průběh řízení, které předcházelo vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, aniž bylo blíže konkretizováno, z jakého důvodu došlo
ke změně napadeného rozhodnutí.
[3] V nyní posuzovaném rozsudku vyšel krajský soud ze skutečnosti, že stěžovatelka
předložila lékařské nálezy, podrobila se sociálnímu šetření a vlastní šetření provedla
též posudková komise. Stěžovatelkou předložené lékařské zprávy byly posudkovými komisemi
zhodnoceny, přičemž se tak dělo právě se zřetelem k objektivním údajům, které z těchto zpráv
vycházejí v zájmu stanovení stupně závislosti. Zdravotní stav stěžovatelky a jeho dopad
do rozsahu péče o vlastní osobu a zvládání základních životních potřeb byl předmětem
posuzování tří různých posudkových komisí v různých časových intervalech v různých složeních
a na základě postupně doplňovaných lékařských nálezů. Jestliže všechny tři posudkové komise
dospěly ke stejnému závěru, že stěžovatelka byla v době od 29. 9. 2009 do 27. 3. 2011 závislá
na pomoci jiné osoby i zajišťování péče o svou osobu a soběstačnosti v prvním stupni,
v následujícím období pak ve stupni druhém, pak při takové shodě je zapotřebí z posudkového
zhodnocení o stupni závislosti vycházet. Rozdílný náhled posudkových komisí na zajištění
konkrétních úkonů péče vysvětluje posudková komise ve svém posudku z 13. 5. 2013, ve kterém
zdůraznila, že je zapotřebí vycházet z objektivních údajů a na jejich základě vyhodnotit, které
základní životní potřeby stěžovatelka nesvede obstarávat v příčinné souvislosti mezi poruchou
funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím
schopnosti zvládat základní životní potřeby v přijatelném standardu. Tato funkční schopnost
se hodnotí s využitím zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a s využíváním běžně
dostupných pomůcek, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor
nebo s využitím zdravotnického prostředku. Dále se musí odlišit, zda osoba daného věku,
ale jinak zdravá, nesvede základní životní potřeby z důvodu onemocnění. U různých stupňů
závislosti jedná se vždy o každodenní pomoc. Odlišnost náhledů jednotlivých posudkových
komisí na zvládání úkonů péče je vysvětlována tím, že nelze dosáhnout v různých časech
a s různými podkladovými materiály u různě složených komisí přesně stejného ohodnocení
jednotlivých úkonů či základních životních potřeb. Základem dobrých posudků u jednoho
případu je shodnout se na stupni závislosti. Ve stupni závislosti se všechny posudkové komise
po daná období shodují. Je-li tu taková shoda, pak z těchto posudků je zapotřebí vycházet
při rozhodování o nároku na péči.
[4] Dále krajský soud uvedl, že vedle výše uvedených zdravotních posudků byla žalovanému
k dispozici sociální šetření v místě bydliště stěžovatelky a bylo vycházeno ze sdělení místního
obecního úřadu, která dokládají denní aktivity stěžovatelky. Vlastní místní šetření provedla
též posudková komise MPSV, pracoviště České Budějovice v roce 2012. Výsledky sociálních
šetření byly posudkovým komisím k dispozici. Lékařskými nálezy vyjmenovanými stěžovatelkou
se posudkové komise zabývaly, což je z obsahu posudků zjevné. Všemi těmito podklady
je doložen skutkový stav významný pro rozhodování o splnění podmínek nároku na poskytnutí
příspěvku na péči podle předpisů o sociálních službách. Soud proto uzavřel, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. Proto není podle
krajského soudu zapotřebí řízení doplnit výslechem zmocněnce stěžovatelky a znaleckými
posudky z oboru psychiatrie, psychologie a neurologie. Při porovnání počtu úkonů péče o sebe
a soběstačnosti podle posudkových zhodnocení pak byla správně aplikována zákonná ustanovení
o stanovení stupňů závislosti stěžovatelky.
II. Kasační stížnost stěžovatelky a vyjádření žalovaného k ní
[5] V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila stěžovatelka důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že žalovaný se s jí předloženými listinnými
důkazy a lékařskými nálezy nevyrovnal. Žalovaný i krajský soud pouze opisovali předchozí
právně vadné posudky a další podklady a vydávali je za bezvadné důkazy. Žalovaný neprovedl
sociální šetření tak, aby zjistil skutečný stav věci, a nezjistil zdravotní stav stěžovatelky a funkční
dopad na zvládání jednotlivých úkonů.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti rozsáhle opakuje námitky obsažené již v žalobě
a rekapituluje své výhrady k jednotlivým zjištěním žalovaného. Opakuje rovněž své návrhy
na výslech pečující osoby či ustanovení znalce z oboru psychologie-psychiatrie a neurologie.
Vedle toho poukazuje i na dříve uplatněné námitky, které nijak nesouvisí s projednávanou věcí,
například na nákladnost vyplácení sociálních dávek přes systém S-karet a obtíží, které
by využívání tohoto systému stěžovatelce přineslo.
[7] Co se týče konkrétních výhrad k napadenému rozsudku, stěžovatelka namítá, že jí nebyl
v odůvodnění dán stejný prostor, jakého se dostalo žalovanému. Krajský soud zjevně uvedl věci
sporadické, které stěžovatelku poškozují před Nejvyšším správním soudem. Závěry krajského
soudu jsou podle ní v rozporu se závěry předchozích rozsudků, jedná se tak o věci již jednou
rozhodnuté. Stěžovatelka krajskému soudu také vytýká, že se při rekapitulaci obsahu správního
spisu více nezabýval obsahem předchozích žalob stěžovatelky a také odůvodněním předchozích
zrušovacích rozsudků, kterými byl žalovaný vázán. Krajský soud podle stěžovatelky nevycházel
ze stejného skutkového a právního stavu jako soudy v předchozích rozhodnutích. Stěžovatelka
navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby si vyžádal tato rozhodnutí krajských soudů a spisy
k nim vedené jako důkaz nezákonného jednání žalovaného i krajského soudu.
[8] Stěžovatelka také zpochybňuje podklady, ze kterých krajský soud při posouzení věci
vycházel. Namítá, že šetření žalovaného neproběhlo dne 3. 11. 2010, nýbrž dne 30. 11. 2010.
K podepsání protokolu z tohoto šetření, kdy byly stěžovatelce pokládány návodné otázky, došlo
pod nátlakem žalovaného. Krajský soud naopak neuvádí skutečnosti, které potvrzují nezákonné
až podvodné jednání žalovaného. Jednou z nich jsou okolnosti vyšetření stěžovatelky, které mělo
proběhnout u PhDr. V. R. dne 5. 5. 2010. Protože této lékařce vadila při vyšetřování přítomnost
pečující osoby (syna stěžovatelky), uvedla sama, že se vyšetřování neuskuteční. Posudková komise
ovšem zařadila do podkladů, z nichž vycházela při zpracování posudku v roce 2010, i vyšetření
stěžovatelky u výše uvedené psycholožky. Ohledně provedeného dotazování na obecním úřadě
v Senožatech a úkonů stěžovatelky, které je podle poskytnuté odpovědi sama schopna zvládnout,
pak není jasné, jakého období se tyto závěry týkají. Zástupci (synovi) stěžovatelky starosta obce
Z. V. poskytnutí takových informací popřel a ani ve spise se nenachází jasný důkaz o tom, že
obecní úřad poskytoval informace o tom, že si stěžovatelka chodí sama od středy do pátku pro
obědy do firmy Senagro. Stěžovatelka popírá, že by si sama chodila pro obědy; vozí ji její syn
automobilem nebo jí sám vaří. Stěžovatelka by sama ze zdravotních důvodů uvedenou cestu
nezvládla, kromě Alzheimerovy choroby trpí i těžkou kalcifikovanou stenózu a dalšími
chorobami, což dokládají lékařské nálezy. Stejné námitky platí i pro sociální šetření, které mělo
být provedeno dne 2. 4. 2012. Stěžovatelka má za to, že sociální šetření provedené dne 15. 4.
2011‚ je nepoužitelné, neboť bylo úspěšně napadeno před soudem, který rozhodnutí žalovaného
zrušil. Mělo tak být provedeno sociální šetření v období od doručení posledního rozsudku do
vydání rozhodnutí žalovaného, tj. od 1. 3. 2013 do 22. 7. 2013. K tomu však nedošlo.
Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že nebylo třeba podat důkaz o tom, jak
často se syn stěžovatelky u ní zdržuje, neboť se jedná o závěr bagatelizující. K žalobě stěžovatelka
navrhla množství důkazů k prokázání, v jakém rozsahu jí syn poskytuje pomoc, na které krajský
soud nijak konkrétně nereagoval. Závěr krajského soudu, že žalovaným byl objektivně zjištěn
stav, nemůže obstát, protože soudy v předchozích řízeních prokázaly pravý opak, že žalovaný
prováděl špatně sociální šetření, neboť nezjistil stav věci, o němž by nebyly důvodné
pochybnosti. Posudek, o který krajský soud opřel svoje závěry, tak nemůže být úplný. Doplňující
posudek byl vypracován stejnou osobou jako posudek původní, oba posudky byly napadeny pro
neobjektivitu. Doplňující posudek za těchto okolností nemůže být posudkem revizním. Krajský
soud nezdůvodnil, proč výroky předchozích soudů neuznává, ani kde se soudy v předchozích
řízeních mýlily, když tvrdí, že žalovaný postupoval správně. Podle krajského soudu, je-li na
lékařskou zprávu stěžovatelky jakýmkoliv způsobem reagováno, je posudek úplný a rozhodnutí
přezkoumatelné. Jde o bagatelizaci důkazů, při které soud nepřihlédl k hodnotě důkazů
předložených stěžovatelkou a neodůvodnil, čím by měl být posudek přesvědčivý. Krajský soud
protimluvně jednou tvrdí, že je stav stěžovatelky dostatečně objektivně zjištěn, přičemž šetření
proběhlo v roce 2012, podruhé uvádí v souvislosti s předloženou novou zprávou Doc. MUDr. B.
ze dne 17. 6. 2013, že je zapotřebí vycházet z aktuálního stavu.
[9] Stěžovatelka dále brojí proti názoru krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného není
v rozporu se závěry předchozích zrušovacích rozsudků. Žalovaný se podle stěžovatelky neřídil
závěrem, podle kterého měl doplnit šetření buď na místě samém, nebo před posudkovou komisí.
Protimluvná jsou tvrzení, že rozsudkem ve věci 2 Ad 60/2012 došlo ke zrušení rozhodnutí
žalovaného pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a zároveň že skutkové podklady,
na základě kterých bylo rozhodováno, jsou úplné a zcela postačující pro spolehlivé posouzení
stupně závislosti stěžovatelky. Posudky opatřené žalovaným v roce 2013 pak nevycházejí
z objektivizace skutkového stavu. Žalovaný stěžovatelku vůbec neviděl, ustanovená posudková
lékařka MUDr. S. stěžovatelku neviděla a nenavštívila, udělala pouze posudkový závěr v posudku
ze dne 13. 5. 2013, se kterým stěžovatelka nesouhlasila právě z důvodů nezjištění skutkového
stavu věci, o kterém by nebyly další pochybnosti. Žalovaný nesprávně ustanovil pro vypracování
doplňkového posudku opět MUDr. S., která vypracovala posudek předchozí z 13. 5. 2013.
Stěžovatelka připomíná, že žalovanému sdělila, že tato lékařka nebyla nalezena v seznamu
posudkových lékařů, a proto považuje posudky z 13. 5. 20l3 a z 24. 6. 20l3 za nepravdivé a
podvodné. Žalovaný ani krajský soud nedoložili, že MUDr. S. splňuje kritéria posudkového
lékaře. MUDr. S. je v pracovním poměru se žalovaným, takže je zde zřejmá finanční závislost na
žalovaném. Přitom podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu lze v takovém případě
pochybovat o nepodjatosti znalce.
[10] Podle stěžovatelky žalovaný nepřihlédl k lékařským zprávám MUDr. H., MUDr. V. a
MUDr. P., podle kterých stěžovatelka vyžaduje trvalý dozor. Neporovnal lékařské zprávy a
funkční poruchy stěžovatelky. Nevypořádal se ani s lékařskou zprávou Doc. MUDr. B. ze dne 17.
6. 2013, ve které tento lékař navrhuje přiznání příspěvku na péči pro stěžovatelku ve stupni III až
IV. Krajský soud se nijak nezabýval námitkou, že měl být ustanoven nezávislý znalec.
[11] Stěžovatelka namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a to v pasáži
týkající se postupu žalovaného. Podle stěžovatelky z použitého výrazu „jestliže opatřil“ není zřejmé,
zda je myšleno, zda žalovaný opatřil podklady nebo je teprve opatří. Podobné výhrady
stěžovatelka vznáší i proti užití výrazu „je-li jím činěn závěr“ při hodnocení zdravotního posudku.
Žalovaný každopádně podle stěžovatelky dostatečné podklady neopatřil, protože ustanovená
lékařka MUDr. S. stěžovatelku ani jednou neviděla. Tento závěr podle stěžovatelky podporují i
zrušovací rozsudky krajských soudů v dané věci. V důsledku nesprávného posouzení věci se
napadený rozsudek vymyká ustálenému právnímu názoru, ke kterému dospěly soudy
v předchozích řízeních. Proto by měl Nejvyšší správní soud rozhodovací činnost sjednotit.
Neodůvodněné jsou i závěry krajského soudu, že není pochyb, že stěžovatelka trpí
Alzheimerovou nemocí, zvláště když MUDr. S. v posudku uvádí, že magnetická rezonance
takové známky nevykazuje.
[12] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí
žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Při posouzení kasační stížnosti vycházel zdejší soud z obsahu soudního a správního spisu,
jehož součástí jsou i předchozí žaloby stěžovatelky i všechny zrušovací rozsudky. Neshledal
ovšem důvod, aby vyžádal také soudní spisy vedené ve věcech, ve kterých byly zrušovací
rozsudky vydány, neboť to nepovažoval za potřebné s ohledem na obsah kasačních námitek.
Ani z kasační stížnosti není zřejmé, co by z obsahu těchto spisů mělo být prokázáno.
Stěžovatelka toliko obecně uvádí, že tyto spisy jsou důkazem nezákonného jednání žalovaného
i krajského soudu, aniž by specifikovala, jakou konkrétní skutečnost by měly prokázat, respektive
jakou skutečnost, k jejímuž prokázání nepostačují materiály obsažené v soudním či správním
spisu v dané věci.
[16] Vzhledem k logice stížnostních bodů Nejvyšší správní soud nejprve zaujal stanovisko
ke kasačním námitkám stěžovatelky, jež se dají podřadit pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pak z ustálené judikatury
zdejšího soudu vyplývá, že nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je rozhodnutí především
tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných
žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs
27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností v případě, že se soud
ztotožní se závěry správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá s věcnými
či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek tohoto
soudu ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 - 55), respektive pokud z jeho odůvodnění není
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o
právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2
Afs 24/2005 – 44).
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud jednoznačně vymezil, které podklady
pro rozhodnutí žalovaného jsou relevantní, jak se s nimi žalovaný vypořádal a jak vyhodnotil
námitky stěžovatelky. Napadený rozsudek je přezkoumatelný, neboť jsou v něm jasně uvedeny
závěry, ke kterým krajský soud dospěl, i úvahy, které ho k těmto závěrům vedly. Tomu ostatně
svědčí i kasační námitky stěžovatelky, která s těmito závěry polemizuje. Po stránce stylistické
je odůvodnění napadeného rozsudku čitelné, a pokud krajský soud používá obraty jako „jestliže
opatřil“ nebo „je-li jím činěn závěr“, děje se tak v kontextu srozumitelném a zjevně ve vztahu
k napadenému rozhodnutí žalovaného nebo ve vztahu ke zdravotnímu posudku, kterého se týká
příslušná část odůvodnění. Byť si je Nejvyšší správní soud vědom mnohdy složité
srozumitelnosti soudních rozhodnutí i často odlišného významu právní terminologie ve srovnání
s běžně užívaným jazykem, neshledal napadený rozsudek v tomto směru nijak závadným.
Stěžovatelce, která je starší osobou stiženou zdravotními problémy, může přirozeně činit
pochopení a interpretace rozhodnutí správních orgánů i soudů značné potíže. Zdejší soud ovšem
poukazuje na skutečnost, že ve správních řízeních i v řízeních před krajskými soudy byla
stěžovatelka zastoupena svým synem, který je vysokoškolsky vzdělán, nadto je v řízení před
Nejvyšším správním soudem stěžovatelka zastoupena advokátem, tedy právním odborníkem,
jemuž ani orientace ve složitých jazykových obratech nemůže činit nejmenšího problému.
Jak ovšem již bylo uvedeno, odůvodnění napadeného rozsudku je dobře čitelné a srozumitelné.
[18] Dále je ke kasačním námitkám nutno uvést, že zaručená procení práva účastníků
soudního řízení nelze vykládat tak, že na jejich základě je soud povinen věnovat argumentaci
účastníků stejnou část odůvodnění svého rozhodnutí, případně že je povinen ve stejném rozsahu
reagovat na každou z uplatněných námitek. Z výše uvedených nároků na přezkoumatelnost
rozhodnutí soudu je patrné, že se jedná o podmínky kvalitativní, podle nichž se soud
srozumitelným způsobem vyjadřuje a vypořádává se všemi namítanými spornými otázkami. Podle
ustálené judikatury zdejšího soudu povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená,
že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit.
Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Je na jeho uvážení,
které skutečnosti považuje za relevantní při rekapitulaci dosavadního vývoje a které důvody
považuje za zásadní pro meritorní posouzení případu. Již ve správním řízení zpravidla dochází
k vymezení protichůdných názorů, které tvoří obsah žalobních námitek. Pokud se soud
v odůvodnění přikloní k hodnocení některého z účastníků řízení, s čímž je spojeno i převzetí
některých závěrů, nelze takový postup shledat bez dalšího nezákonným. Z napadeného rozsudku
není ani patrné, že by krajský soud některé důležité skutečnosti tajil či záměrně přehlížel. Naopak,
jednotlivé pasáže odůvodnění na sebe logicky navazují. Obsahem správního spisu i důvody
zrušení předchozích rozhodnutí žalovaného se krajský soud zabýval do té míry, která byla podle
jeho názoru nutná. Nejvyšší správní soud, jak bude patrné z vypořádání dalších kasačních
námitek, se s tímto postupem ztotožnil. Pro posouzení dané věci je totiž zásadní, zda se žalovaný
vypořádal s výtkami zrušujících rozsudků, tedy jaké kroky učinil při šetření zdravotního stavu
stěžovatelky a jakým způsobem posoudil podkladové materiály svého rozhodnutí.
[19] Smyslem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci
a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb
a příspěvku na péči. Příspěvek na péči, který je předmětem řízení v dané věci, se podle §7 téhož
zákona poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné
pomoci. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Nárok na něj má osoba,
která splňuje předpoklady uvedené v §4 odst. 1 téhož zákona, která z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu
a při zajištění soběstačnosti v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8 cit. zákona.
[20] Podle §9 odst. 1 uvedeného zákona se při posuzování péče o vlastní osobu pro účely
stanovení stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat úkony taxativně vyjmenované pod
písmeny a) až r) téhož ustanovení, mezi něž patří především příprava, podávání a přijímání stravy,
mytí těla, koupání nebo sprchování, výkon fyziologické potřeby včetně hygieny, vstávání z lůžka,
sezení, stání a přemísťování předmětů denní potřeby, chůze, oblékání, obouvání či orientace
v přirozeném prostředí, provedení jednoduchého ošetření a dodržování léčebného režimu. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení se při posuzování soběstačnosti pro účely stanovení stupně závislosti
hodnotí schopnost zvládat zde taxativně vyjmenované úkony pod písmenem a) až r).
Při hodnocení vyjmenovaných úkonů pro účely stanovení stupně závislosti se přitom hodnotí
funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat jednotlivé
úkony podle odst. 1 a 2, které se sčítají. Při hodnocení úkonů podle odst. 1 a 2 se úkony uvedené
v jednotlivých písmenech považují za jeden úkon, přičemž pokud je osoba schopna zvládnout
některý z úkonů uvedených v odstavci 1 a 2 jen částečně, považuje se takový úkon pro účely
hodnocení za úkon, který není schopna zvládnout; bližší vymezení úkonů uvedených v odstavci
1 a 2 a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí předpis (§9 odst. 3, 4 a 5 téhož zákona).
[21] Stupeň závislosti posuzuje podle §25 odst. 2 a §28 odst. 2 zákona o sociálních službách
okresní správa sociálního zajištění, v odvolacím řízení pak žalovaný, který má pro tento účel
zřízeny, respektive využívá, posudkové komise (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení). Vzhledem k tomu, že role posudků je zcela klíčovou
a nezastupitelnou, je třeba věnovat jejich obsahu náležitou pozornost.
[22] Nejvyšší správní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že posudková komise MPSV při posouzení
Stupně závislosti zpracovává posudek ve formě písemného kvalifikovaného podkladu
pro rozhodnutí podle §8 odst. 1 písm. g) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení. V něm je dokumentován proces pořízení posudku, posudkový závěr
a jeho odůvodnění. Co se pak týče požadavku na odůvodnění posudkového závěru, navazuje
právní úprava příspěvku na péči v zákoně o sociálních službách obsahově na předchozí právní
úpravu dávky sociálního zabezpečení – zvýšení důchodu pro bezmocnost, uvedenou
v §70 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a v §2 odst. 1, 2 a 3 vyhl. č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. I v řízení vedeném podle zmíněných
ustanovení byl pro přezkumné řízení soudní vyžadován posudek posudkové komise MPSV,
který byl pro toto řízení důkazem rozhodujícím. Rozhodnutí o nároku na požadovanou dávku
bylo totiž - stejně jako v projednávané věci - závislé především na odborném lékařském
posouzení, k němuž byla ze zákona povolána právě posudková komise. Ta se vyjadřovala
k rozsahu a charakteru pomoci, dohledu, popřípadě ošetřování jinou osobou při úkonech
braných tehdy v úvahu pro posouzení stupně bezmocnosti, jakož i k zaujetí posudkových závěrů
o bezmocnosti, eventuelně jejím stupni ve smyslu §2 výše již uvedené vyhlášky, třebaže v oblasti
rozhodování o těchto zákonných nárocích šlo především o pojmy právní. Posudek této komise
soud hodnotil jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v procesních soudních předpisech,
nicméně se zřetelem k mimořádnému významu posudků v tomto řízení, nevzbuzoval-li takový
posudek z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost a nebyly-li tu ani jiné
skutečnosti nebo důkazy, jimiž by správnost posudku mohla být zpochybněna, býval takový
posudek zpravidla v řízení důkazem stěžejním. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tyto
požadavky musí být kladeny na posudek posudkové komise MPSV i nadále, byť je vyžadován
nikoliv pro účely řízení soudního, ale pro účely odvolacího řízení správního ve smyslu §28 odst.
2 zákona o sociálních službách a §4 zákona č. 582/1991 Sb. I správní orgán musí totiž vycházet
z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn
s odkazem na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních
vyšetření a výsledek vlastního vyšetření posuzujícího lékaře (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 50/2009 – 63).
[23] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j.
4 Ads 57/2009 - 53, „posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení
v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v §25 odst. 3 zákona
o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást
požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem
ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Konkrétně z posudku proto musí být zřejmé, z čeho
posudková komise vycházela a jak hodnotila shromážděné podklady. Úkolem orgánu, který
si posouzení stupně závislosti účastníka řízení na pomoci jiné osoby vyžádal, je vyhodnotit,
zda byl posudek vypracován v řádném složení, zda se žadatel účastnil jednání, a pokud ne,
zda se tak nestalo v důsledku pochybení posudkové komise, případně zda je dostatečně
odůvodněno, že jeho přítomnost na jednání posudkové komise nebyla nezbytná, dále
zda posudek obsahuje podrobné odůvodnění hodnocení míry závislosti na pomoci jiné osoby
ve smyslu ustanovení části II. hlavy I. zákona o sociálních službách, zda měla posudková komise
dostatek podkladů pro posouzení zdravotního stavu, zda obsah podkladů ve svém závěru
respektovala, a konečně zda řádně a srozumitelně subsumovala svá zjištění pod patřičná zákonná
ustanovení.
[24] Jak bylo uvedeno, na posudek závislosti osoby na péči třeba nahlížet jako na kterýkoli jiný
důkazní prostředek. Sice se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné
stanovisko či závazný podklad rozhodnutí (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009 - 60). Posudek podléhá hodnocení správního orgánu,
jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoli hodnocení správních orgánů nepodléhají
odborné lékařské závěry posudků, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské
znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení a tudíž
i správnost posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009 - 60, dále také rozsudek ze dne
22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 – 104). Jinak řečeno, správní orgán nemůže bez dalšího převzít
závěr posudkové komise jako pravdivý, aniž by se úplností a přesvědčivostí jejího posouzení
zabýval. Podle §68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění správního rozhodnutí
„...se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán
řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. K závěrům o úplnosti
a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se komise vypořádala
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník řízení
uplatňující nárok na příspěvek na péči. Základním předpokladem pro to, aby správní mohl
vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, je přezkoumatelnost posudku
vzhledem k jeho zákonem stanoveným podkladům vymezeným v §25 odst. 3 zákona o sociálních
službách (které platí jak pro posudek závislosti v prvoinstančním, tak i per analogiam v odvolacím
řízení).
[25] Důvodem, pro který byla předchozí rozhodnutí žalovaného krajskými soudy zrušena, jsou
právě nedostatky, se kterými se žalovaný vypořádal s rozdíly mezi podklady svých předchozích
rozhodnutí. Krajský soud tak v napadeném rozsudku neposuzoval věc již posouzenou ve smyslu,
aby se zabýval otázkou, zda obstojí ze hlediska posouzení stupně závislosti stěžovatelky na péči
jiné osoby předchozí rozhodnutí žalovaného. Skutkový stav nebyl podle zrušovacích rozsudků
dostatečně zjištěn a zjištění zdravotního stavu a jeho funkčních důsledků bylo podle zrušovacích
rozsudků provedeno v rozsahu nedostatečném pro použití posudkových kritérií. Jednotlivé
důkazní prostředky bez odůvodnění rozdílů, které panovaly mezi jejich závěry, neumožňovaly
jasnou a přesvědčivou podporu rozhodnutí žalovaného, což mohlo mít za následek i nesprávné
právní posouzení předmětné věci.
[26] V tomto směru je třeba odmítnout názor stěžovatelky, že by ze zrušujících rozsudků
vyplývalo, že by veškeré důkazní materiály nebyly pro rozhodování žalovaného použitelné nebo
že by je nebylo možné dále použít již z toho důvodu, že rozhodnutí žalovaného bylo úspěšně
napadeno žalobou a zrušeno. Z toho důvodu nelze přisvědčit námitce, že žalovaný nemohl
vycházet z podkladů pořízených před vydáním zrušovacích rozsudků, respektive že mělo
být provedeno sociální šetření v období od doručení posledního rozsudku. Povinností
žalovaného bylo zjistit dostatečným způsobem skutkový stav, což znamenalo komplexní
zhodnocení množství shromážděných důkazních materiálů v průběhu řízení, ať již opatřených při
doplňování dokazování nebo předložených stěžovatelkou. Konstatování, že rozsudkem ve věci
sp. zn. 2 Ad 60/2012 došlo ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro nedostatečné zjištění
skutkového stavu, není v rozporu se závěrem, že skutkové podklady, na základě kterých bylo
rozhodováno, jsou úplné a zcela postačující pro spolehlivé posouzení stupně závislosti
stěžovatelky.
[27] V obecné rovině tedy krajský soud v napadeném rozsudku přistoupil řádným způsobem
k posouzení rozhodnutí žalovaného, když se zabýval obsahem jednotlivých důkazních materiálů
a vysvětlením rozporů mezi nimi v nově pořízeném posudku posudkové komise ze dne
13. 5. 2013 a v návaznosti na závěry posudku i v odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného. Závěr krajského soudu, že žalovaným byl objektivně zjištěn skutkový stav, může
plně obstát, neboť žalovaný byl krajskými soudy zavázán, aby v dalším řízení napravil předchozí
nedostatky a zjistil stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, což musí být patrné
i z odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatelka se mýlí v přesvědčení, že krajský soud měl
zdůvodnit, proč výroky předchozích soudů neuznává nebo kde se soudy v předchozích řízeních
mýlily. Povinností krajského soudu bylo zabývat se tím, zda žalovaný napravil vytýkaná
pochybení a jeho nové rozhodnutí vyhovuje zákonným nárokům. Z napadeného rozsudku
nevyplývá, že by se krajský soud jakkoliv odklonil od právního posouzení dané věci, ke kterému
dospěly krajské soudy ve zrušovacích rozsudcích. Jednotlivá rozhodnutí krajských soudů
je nezbytné porovnávat v jejich chronologické posloupnosti s ohledem na vývoj věci,
tzn. doplňování důkazních materiálů žalovaným a vydávání dalších rozhodnutí. Krajské soudy
potřikrát zrušily postupně vydávaná rozhodnutí žalovaného s konkrétními požadavky
na odstranění jejich nedostatků a v napadeném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že nové,
doplněné rozhodnutí žalovaného obstojí, neboť žalovaný se v něm již vyvaroval chyb,
které mu byly dříve vytýkány. Na místě tak není ani námitka, že se napadený rozsudek vymyká
ustálenému právnímu názoru, ke kterému dospěly soudy v předchozích řízeních.
[28] V rovině konkrétní je však nutné zabývat se přesnými důvody, pro které krajské soudy
předchozí rozhodnutí žalovaného zrušily ve vztahu k jednotlivým důkazním materiálům a jejich
posouzení, tedy v návaznosti na kasační námitky přezkoumat, zda jsou závěry krajského soudu
správné.
[29] Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2013 uvádí mezi svými podklady posudek
posudkové komise MPSV ČR, pracoviště České Budějovice z roku 2011 a dva doplňky tohoto
posudku, dále posudek téže komise z roku 2012, srovnávací posudek posudkové komise MPSV
ČR, pracoviště Brno a dále posudek posudkové komise MPSV ČR České Budějovice ze dne
13. 5. 2013 a jeho doplněk. Dalšími podklady byla sociální šetření prováděná žalovaným a vlastní
šetření posudkové komise ze dne 3. 5. 2012.
[30] V prvním zrušovacím rozsudku z roku 2010 dospěl krajský soud k závěru, že zdravotní
posudek okresní správy sociálního zajištění byl nedostatečný, neboť pouze přebral závěry
sociálního šetření. Co se týče následně vyhotoveného posudku posudkové komise MPSV ČR,
pracoviště České Budějovice z roku 2011, pak z jeho obsahu vyplývá, že posouzení proběhlo
bez přítomnosti stěžovatelky podle posudkové komise na základě jejího souhlasu s takovým
postupem s tím, že zdravotní dokumentace byla shledána dostatečnou k posouzení
v nepřítomnosti stěžovatelky. Tento posudek nevycházel výslovně z vyšetření PhDr. R.,
posudková komise měla ovšem k dispozici kompletní posudkový spis OSSZ Pelhřimov. Ve svém
hodnocení zdravotního stavu a schopností stěžovatelky vyšla především z vyšetření doc. B.,
MUDr. H. a MUDr. P., z nichž citovala zásadní závěry. Zástupce stěžovatelky se k posudku
vyjádřil tak, že je neobjektivní a chybný a že vychází z pohovoru se stěžovatelkou, a nikoliv
s pečující osobou - jejím zástupcem. Rovněž poukázal na rozpor v hodnocení několika úkonů,
který byl již předtím popsán v žádosti o vydání doplňujícího posudku. Později zaslal krajskému
úřadu poukaz od MUDr. H., z něhož jsou patrné problémy stěžovatelky s inkontinencí, a také
zpochybnil hodnocení posudku ohledně úkonů mytí těla, dodržování pitného režimu a plánování
života. Posouzení těchto otázek bylo předmětem druhého doplňujícího posudku.
[31] Ve druhém zrušovacím rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že výše uvedený posudek
posudkové komise MPSV ČR, pracoviště České Budějovice z roku 2011 včetně doplňujících
posudků nezdůvodnil, na základě jaké rozhodné skutečnosti s datem 28. 3. 2011
bylo konstatováno, že stěžovatelka některé úkony nezvládá. Tento závěr byl proveden toliko
na základě sociálního šetření a předložení lékařských zpráv, osobní vyšetření stěžovatelky však
posudkovou komisí provedeno nebylo, ačkoliv tato souhlas s posouzením svého zdravotního
stavu a závislosti na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci
bez její přítomnosti neudělila. Krajský soud si vyžádal od posudkové komise předložení kopie
omluvenky ze dne 6. 9. 2011 podané zástupcem stěžovatelky, podle které „…vzhledem k velmi
špatnému zdravotnímu stavu (únik moči, traumatický strach, ztráta orientace, nerozumí významu slov a vět,
podávané věci, čaj, potrava, neudrží v ruce, pouští na zem), se nemůže žalobkyně jednání zúčastnit. Tyto důvody
neúčasti byly telefonicky sděleny dne 6. 9. 2011 v 08:30 hod. p. I. J. i MUDr. J. P.“ Byť v pozvánce
k jednání posudkové komise bylo uvedeno, že „…nedostavíte-li se v uvedeném termínu k jednání,
posudková komise na svém jednání zváží, zda je doložena zdravotní dokumentace dostatečná k vypracování
posudku i bez vaší osobní účasti na tomto jednání“, uvážil krajský soud, že vzhledem k vnitřním
rozporům posudků s ohledem na rozdílné posouzení některých úkonů bez bližší konkretizace
a přesvědčivého zdůvodnění nebyly splněny podmínky pro učinění posudkového závěru pouze
z doložené zdravotní dokumentace. Podle krajského soudu vlastní vyšetření stěžovatelky,
případně její návštěva členy posudkové komise v místě bydliště, je v daném případě žádoucí
a nezbytné, aby tak byly odstraněny a najisto postaveny i přesvědčivě zdůvodněny odlišnosti
posouzení některých úkonů, při nichž stěžovatelka potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči
o vlastní osobu a při zajišťování soběstačnosti, rovněž tak i upřesnění a bližší zdůvodnění
hodnocení data nezvládnutí konkrétních úkonů posuzované, případně zvládnutí s pomocí
či dohledem jiné osoby. Jen tímto způsobem může mít vlastní hodnocení péče o posuzovanou
osobu a zajištění soběstačnosti dostatečnou vypovídající hodnotu.
[32] Krajský soud proto zavázal žalovaného, aby doplnil řízení zejména tak, že zajistí vlastní
vyšetření stěžovatelky, a to buď její osobní účastí při jednání posudkové komise, případně,
budou-li dány vážné důvody, provedením vyšetření v místě jejího bydliště. Zjištěné skutečnosti
pak vyhodnotí současně s přesvědčivě zdůvodněnými posudkovými závěry posudkové komise
MPSV ČR v Českých Budějovicích.
[33] Co se týče provedených sociálních šetření, je třeba jako nedůvodnou zamítnout námitku
stěžovatelky, že sociální šetření nebyla v dané věci provedena. Stěžovatelka sama potvrzuje
již ve svém odvolání ze dne 28. 3. 2011 proti rozhodnutí městského úřadu, že proběhlo sociální
šetření dne 30. 11. 2010. Namítá podivné chování zaměstnanců městského úřadu a nelíbí
se jí kladení otázek. Ze spisu je také zřejmé, že proběhlo sociální šetření dne 15. 4. 2011. Protokol
z tohoto šetření podepsala stěžovatelka i její zástupce. Součástí spisu je také záznam z šetření
datovaný 15. 4. 2011 a podepsaný pracovníky Kraje Vysočina JUDr. T. a Mgr. J., podle kterého
byl s ohledem na rozpory mezi závěry sociálních šetření učiněn dotaz na Obecní úřad Senožaty a
také na firmu Senagro. Další sociální šetření provedl žalovaný i v návaznosti na výše uvedené
závěry druhého zrušovacího rozsudku dne 2. 4. 2012. Protokol i záznam z šetření jsou součástí
spisu.
[34] Obsah protokolu ze sociálního šetření ze dne 15. 4. 2011 i ze dne 2. 4. 2012 je v podstatě
shodný. Jsou v něm zaznamenány podmínky, ve kterých stěžovatelka žije, a také její běžné
činnosti. Není však jasné, zda se jedná pouze o soupis toho, co vypověděl zástupce stěžovatelky,
nebo byla dotazována i stěžovatelka sama. V záznamech jakékoliv podrobnosti tohoto druhu
absentují. Zdejší soud přitom právě informace o průběhu šetření považuje za zásadní
pro posouzení poměrů, ve kterých stěžovatelka žije, jakým způsobem se o sebe stará
a jak se o ni stará její syn, tedy v důsledku i pro správné určení zdravotního stavu a schopností
stěžovatelky.
[35] S ohledem na věk stěžovatelky po ní nelze pochopitelně požadovat, aby byla schopna
vylíčit všechny rozhodné skutečnosti a zhodnotit projevy svých zdravotních potíží. Ovšem
i rozsah, ve kterém je schopna odpovídat na dotazy, a způsob, jakým se vyjadřuje, je z hlediska
posouzení jejich schopností podstatný. V opačném případě by postačovalo, aby se zástupce
stěžovatelky dostavil k ústnímu jednání nebo vše důležité popsal v písemném podání
žalovanému. Na tento závěr nemůže mít vliv, že protokol ze sociálního šetření ze dne 2. 4. 2012
je doplněn o záznam ze sociálního šetření ze stejného dne, podle kterého stěžovatelka působila
během šetření orientovaně a odpovídala přiléhavě na kladené otázky; její syn pak vypověděl,
že obědy vaří sám a pokud nevaří, tak chodí se stěžovatelkou pro obědy do bývalého JZD. Tento
záznam se vyjadřuje pouze k některým informacím obsaženým v protokolu, nadto byl podepsán
pouze pracovnicemi žalovaného. Pokud je v něm dále uvedeno, že dotazem na obecním úřadě
bylo zjištěno, že stěžovatelka chodí třikrát týdně pro obědy do firmy Senagro a také chodí
se svými kamarádkami na procházky po obci, pak s těmito zjištěnými informacemi nebyli
stěžovatelka a její zástupce během sociálního šetření konfrontováni. Nejedná se o zjištění,
která by spory ohledně zdravotního stavu a schopností stěžovatelky vyjasnila, právě naopak.
Výsledek takového sociálního šetření lze považovat za rozporný. To znamená, že nemůže
být použit jako podkladový materiál pro vypracování zdravotního posudku nebo pro rozhodnutí
žalovaného, aniž by vzniklé rozpory byly odstraněny například výsledky zdravotního vyšetření,
podle nichž není stěžovatelka schopna chodit pravidelně na procházky nebo pro obědy
do vzdálenosti 500 m od svého bydliště.
[36] Dne 14. 5. 2012 vydala posudková komise MPSV ČR, pracoviště České Budějovice další
zdravotní posudek stěžovatelky. Zástupce stěžovatelky omluvil stěžovatelku z jednání komise
ze zdravotních důvodů (těžká deprese, psychické trauma, strach, vyčerpání, inkontinence,
porucha komunikace a ztráta orientace). Pro stanovení stupně závislosti odkázal zástupce
stěžovatelky na zdravotní dokumentaci obsaženou ve spisu, která podle něj prokazuje,
že stěžovatelka je velmi nemocná, přestává zvládat péči o sebe, potřebuje dopomoc, je neschopna
samotného přebývání, je nad ní nutný trvalý dozor, je neschopna péče o vlastní osobu,
trpí těžkou demencí a těžkou depresí.
[37] Posudková komise následně, ještě před vydáním zdravotního posudku, provedla šetření
v místě bydliště stěžovatelky za přítomnosti stěžovatelky i jejího zástupce. Popis tohoto šetření,
který je součástí posudku, považuje Nejvyšší správní soud za klíčový pro posouzení dřívějších
rozporů v otázkách zdravotního stavu a schopností stěžovatelky, proto jej cituje: „Po příjezdu
do obce Senožaty dne 3. 5. 2012 jsme zaparkovali před domem č. 91, kde bydlí posuzovaná paní B.. Přes ulici
nás pozorovala starší paní, která seděla sama na lavičce na náměstí. Tam chodí ráda, protože si tam popovídá;
postěžovala si, že nemá sousedy. Bylo příjemné teplé jarní počasí, 3. května kolem půl druhé odpoledne. Paní nás
viděla a vstala, přešla ulici a protože jsme stáli před jejím domem, zamířila k nám. Oslovil jsem ji dotazem na
jméno a ona mi odpověděla, že je paní B.; po našem představení se a seznámení s účelem naší návštěvy mě a paní
tajemnici pozvala domů slovy: „ pojďte dál . . .“ a vedla nás do domu. Otevřela velká dřevěná vrata a rychlou
chůzí stoupala zcela svižně po schodech do prvního patra domu. Posadila se v kuchyni, kam nás zavedla a i my
jsme usedli kolem kuchyňského stolu. Pochvíli se objevil syn paní B., který přisedl ke stolu. Posuzovaná se po
celou návštěvu chovala velmi vstřícně, odpovídala na všechny dotazy ochotně a atmosféra byla klidná, nekonfliktní,
příjemná. Úvodní dotaz se týkal data narození, adresy posuzované paní, odpovědi byly bez latence a přesné. Znala
jméno své lékařky, sedmičkový test zvládla doslova brilantně, odečítala rychle a bezchybně; doslova se počítáním
bavila a sdělila nám, že léta pracovala v obchodě, vzpomínala, že nejprve prodávala obuv a potom potraviny.
Předložené noviny -Mladou frontu přečetla naprosto přesně a rychle. Noviny i časopisy si čte sama. Hovor byl
veden poněkud hlasitěji, protože paní B. o to sama požádala s tím, že už tak dobře neslyší. Na dotazy týkající se
tělesné hygieny odpověděla, že je schopna sama se umýt, obléci i obout. Pohybové funkce horních končetin jsou bez
postižení. Nají a napije se sama, nalití i naporcování Stravy zvládne. Paní B. je štíhlé, středně vysoké postavy, její
stoj i chůze jsou zcela normální. Drobné nákupy si obstará sama, ceny zná, ví např., že rohlík stojí dvě koruny.
Postěžovala si, že zapomíná, občas se i bojí jít sama do zahrady. Léky jí připravuje její syn. Několikrát přerušil
rozhovor s tím, že jeho matka nám všechno odkývá a jí samotnou napomenul slovy, že musí mluvit pravdu.
Připomenul, že trpí inkontinencí moče. Ona na tuto jeho připomínku vůbec nereagovala. Na dotaz zda se
uskutečnilo nějaké nové odborné lékařské vyšetření, syn paní B. přinesl vyšetření ze dne 30. 4. 2012 z ambulance
neurologické kliniky FNKV v Praze, doc. MUDr. B.; kopie vyšetření je součástí spisové dokumentace.“ Dále
posudková komise v posudku citovala závěry zdravotních vyšetření a především na základě
vlastního šetření a vyšetření doc. B. dospěla k závěru, že stěžovatelka není schopna sama plně
zvládnout 5 úkonů péče o vlastní osobu a 15 úkonů soběstačnosti, tedy celkem 20 úkonů. Jedná
se u ní tedy od 28. 3. 2011 o středně těžkou závislost na pomoci jiné fyzické osoby.
[38] Tento posudek byl opraven dne 18. 6. 2012 tak, že od 28. 3. 2011 do 31. 12. 2011
se stěžovatelka považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká
závislost), od 1. 1. 2012 rovněž v stupni II. Ve stejném smyslu byla opravena informace
o výsledku posouzení ze dne 14. 5. 2012.
[39] Stěžovatelka vznesla námitku neobjektivity posudkové komise z důvodu jejího totožného
složení při vypracování posudku i jeho opravy. Obecně namítala i chybné hodnocení úkonů,
neobjektivnost a nesprávnost závěrů posudku. Také upozorňovala na průtahy v řízení. Žalovaný
požádal o vypracování srovnávacího posudku pro účely odvolacího řízení Posudkovou komisi
MPSV, detašované pracoviště Brno. Ta dospěla k závěru, že stěžovatelka je od data 29. 9. 2009
do 27. 3. 2011 osobou, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I.,
a od data 28. 3. 2011 do 31. 12. 2011 je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni
II. V posouzení zdravotního stavu se posudková komise ztotožnila se závěry posudku
ze dne 14. 5. 2012. Zohlednila však postupné zhoršení schopností stěžovatelky vlivem
postupujícího věku a postupu fyzického a psychického postižení. Při neurologickém vyšetření
ze dne 28. 3. 2011 byly zhoršeny subjektivní paměťové funkce, proto komise zvolila toto datum
za určující pro zvýšení stupně závislosti, jak z dokumentace a posudkového hodnocení vyplývá.
Posudková komise MPSV, pracoviště Brno po prostudování dostupné zdravotní dokumentace
upustila od návštěvy stěžovatelky, protože jak na základě opakovaných sociálních šetření,
tak vyšetření posudkovými lékaři byl její zdravotní stav a progrese stupně závislosti objektivně
prokázán, do data 27. 3. 2011 dosavadní sociální šetření a objektivní lékařská vyšetření
odpovídala pouze I. stupni závislosti se vznikem ode dne podání žádosti tj. 29. 9. 2009, dne
28. 3. 2011 došlo k objektivně prokazatelné progresi demence s dopadem na schopnost iniciace,
kontroly úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost.
[40] Ve třetím zrušovacím rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný ve svém rozhodnutí
téměř doslovně opsal posudek Posudkové komise MPSV ČR, pracoviště České Budějovice
a rovněž i posudek Posudkové komise MPSV, pracoviště Brno. Uvedl, že zhodnotil všechny
podklady pro vydání rozhodnutí v jejich souhrnu a v jejich vzájemných souvislostech, aniž
se řádně zabýval důkazy provedenými, a to zejména obsahem posudků posudkových komisí
a lékařskými zprávami, které byly v rámci řízení zajištěny, eventuelně předloženy stěžovatelkou.
S odvolacími námitkami se žalovaný nevypořádal, omezil se na citaci dopisu, jenž mu byl zaslán
zástupcem stěžovatelky dne 8. 8. 2012. Z těchto důvodů krajský soud rozhodnutí žalovaného
opět zrušil.
[41] Podle spisu bylo dne 6. 3. 2013 provedeno další sociální šetření žalovaného, jehož cílem
bylo podle záznamu zjištění, zda v době, která uplynula od posledního sociálního šetření, došlo
ke změně zdravotního stavu stěžovatelky. Stěžovatelka nebyla zastižena, proto bylo provedeno
šetření v místě bydliště. Z tohoto šetření podle záznamu vyplynulo, že stěžovatelka „chodí sama
pravidelně pro obědy do výdejny obědů místní firmy Senagro, poměrně dosti vzdálené od jejího bydliště na druhém
konci obce, že pravidelně dochází každou středu a neděli na bohoslužby do kostela v obci a navštěvuje svoji
známou, její vrstevnici, žijící v poměrně velké vzdálenosti od jejího bydliště. Šetřením bylo rovněž zjištěno, že její
syn, pan Ing. J. B., se v průběhu týdne v obci nezdržuje, jezdí většinou jen na víkendy.“ Na základě těchto
zjištění dospěl žalovaný k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky „zůstal od posledního sociálního šetření
beze změn, že je vzhledem ke svému věku v dobré kondici a neprojevuje se u ní žádné závažné zhoršení psychiky,
když je schopna vyřídit takové záležitosti jako vyzvednutí a donášku oběda, návštěvu své známé, aby si s ní
pohovořila, a návštěvu pobožnosti v kostele. Nebylo zjištěno, že by např. v obci bloudila, nepoznávala sousedy
apod.“
[42] Podle názoru Nejvyššího správního soudu trpí výše uvedené sociální šetření zásadními
nedostatky. Ze záznamu o jeho provedení není zejména nijak zřejmé, kterých osob
se zaměstnankyně žalovaného na stěžovatelku ptala. Není patrná formulace jednotlivých otázek,
ani alespoň přibližné znění odpovědí. Nelze tak posoudit důvěryhodnost zjištění nebo
je konfrontovat s námitkami stěžovatelky. Úvahy o zdravotním stavu stěžovatelky tak zůstávají
v rovině anonymních sousedských klevet, třebaže z podání zástupce stěžovatelky ze dne
3. 6. 2013 vyplývá, že se dozvěděl od obyvatel obce, že šetření proběhlo.
[43] Výše uvedené výhrady však neznamenají, že za účelem vydání rozhodnutí o přiznání
příspěvku na péči nejsou použitelná citovaná zjištění z předchozího sociálního šetření
provedeného dne 3. 5. 2012. Na tomto místě je třeba zopakovat, že úkolem žalovaného bylo
vypořádat se se závěry zdravotních posudků a shromážděné zdravotní dokumentace. Po vydání
třetího zrušujícího rozsudku již nebylo třeba činit další sociální šetření či zadávat vypracování
dalšího zdravotního posudku. Poslední provedené sociální šetření se tak jeví jako nedostatečné,
zároveň však i jako nadbytečné a nepodstatné pro rozhodnutí ve věci.
[44] Po provedení posledního sociálního šetření zadal žalovaný posouzení stupně závislosti
stěžovatelky posudkové komisi MPSV, pracoviště České Budějovice, která posudek vydala
dne 13. 5. 2013. Jeho závěry se téměř úplně shodují se závěry již uvedeného předcházejícího
srovnávacího posudku pro účely odvolacího řízení vypracovaného Posudkovou komisí MPSV,
pracoviště Brno. Posudková komise popsala výsledky sociálních šetření pro účely rozhodování
o příspěvku a výsledky dosavadních posouzení závislosti posudkovými komisemi a zabývala
se lékařským nálezem Doc. MUDr. B.. Stanovila klinickou diagnózu a při hodnocení závislosti
stěžovatelky vyšla ze shody mezi závěry předchozích zdravotních posudků s tím, že změny
v jednotlivých bodech nepřinášejí změnu ve výsledku posouzení. Základem je podle komise
shoda na stupni závislosti stěžovatelky. Podle posudkové komise v době do 27. 3. 2011
stěžovatelka nezvládala 3 úkony péče o sebe a 11 úkonů soběstačnosti, celkem 14 úkonů. Od 28.
3. 2011 do 31. 12. 2011 nezvládala samostatně 5 úkonů péče o sebe 15 úkonů soběstačnosti,
celkově 20 úkonů. Od 1. 1. 2012 nezvládala 6 základních životních potřeb. Ode dne 1. 9. 2009
do 27. 3. 2011 je osobou, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I.,
od 28. 3. 2011 do 31. 12. 2011 je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II.
a od 1. 1. 2012 je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II.
[45] V doplňku ke zdravotnímu posudku posudková komise na svých závěrech setrvala
a vypořádala se s předloženými lékařskými nálezy MUDr. H., MUDr. B. a MUDr. P. Poukázala
na to, že posudková komise se vždy vyrovnává s objektivními fakty, objektivním nálezem
somatickým, psychickým, testy psychologickými, RTG, CT, svalovými testy, vyšetřením
magnetickou rezonancí a neřídí se doporučeními určenými pro rodiny posuzovaných. V nálezu
Doc. MUDr. B. není popsán objektivní stav stěžovatelky, ani magnetická rezonance mozku
nevykazuje typické známky pro Alzheimerovu chorobu. Posudková komise nemůže konstatovat,
že došlo ke zhoršení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, protože součástí jakékoliv
změny posouzení je aktuální sociální šetření v přirozeném prostředí posuzované. Přichází v
úvahu hospitalizace na psychiatrickém oddělení, protože to bude jiným objektivním podkladem,
jestliže při nedávné hospitalizaci stěžovatelky na interním oddělení byla posuzována mentálně
přiměřená věku.
[46] V rozhodnutí ze dne 22. 7. 2013 žalovaný shrnul závěry zdravotních posudků a sociálních
šetření, porovnal závěry posudků a reagoval na námitky stěžovatelky. V návaznosti na své závěry
změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[47] Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám, které poukazují na nedostatky rozhodnutí
žalovaného a jejich chybné posouzení krajským soudem, uvádí následující.
[48] Vzhledem k tomu, že zdravotní posudek posudkové komise MPSV, pracoviště České
Budějovice ze dne 13. 5. 2010 nebyl podkladem napadeného rozhodnutí žalovaného,
není třeba se ve vztahu k němu zabývat námitkami poukazující na okolnosti vyšetření
provedeného PhDr. R. Lze poukázat i na skutečnost, že ve vyjádření k tomuto posudku
stěžovatelka nic proti postupu jmenované lékařky nenamítala. Žádné podobné námitky neuvedla
ani v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 11. 3. 2011, jehož podkladem byl
posudek ze dne 18. 2. 2011, který rovněž mimo jiné vycházel z vyšetření vyžádaného u PhDr. R.
Z pohledu zdejšího soudu se tato námitka jeví jako účelová. To ovšem není pro celkové
hodnocení přesvědčivosti rozhodnutí žalovaného relevantní, neboť, jak bude vysvětleno dále,
obstojí toto rozhodnutí i bez ohledu na skutečnost, zda skutečně byla stěžovatelka PhDr. R.
vyšetřena, či nikoliv. Přestože měly posudkové komise i později k dispozici zdravotní spis
stěžovatelky za účelem vypracování posudků, ze závěrů vyšetření provedeného PhDr. R.
výslovně nevycházejí a ani je nijak nezmiňují. To je patrné již ze zdravotního posudku z roku
2011, který při hodnocení zdravotního stavu a schopností stěžovatelky vychází především
z vyšetření doc. B., MUDr. H. a MUDr. P., z nichž cituje zásadní závěry.
[49] Nejvyšší správní soud neposoudil v návaznosti na kasační námitky postup žalovaného
jako jsoucí v rozporu se závěry zrušovacích rozsudků ohledně rozsahu použitých důkazních
materiálů, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného. K tomu lze doplnit, že v prvním
zrušovacím rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný posudek posudkové komise z roku 2010
k soudnímu řízení nedodal, takže lze mít pochybnosti o objektivizaci zdravotního stavu,
respektive posuzování a hodnocení zvládnutí konkrétních úkonů při absenci přítomnosti
posuzované osoby. V prvním zrušovacím rozsudku krajský soud uvedl, že zdravotní posudek
OSSZ považuje za nedostatečný, neboť pouze přebral závěry sociálního šetření. Ve druhém
zrušovacím rozsudku krajský soud vytkl žalovanému, že posudek posudkové komise MPSV,
pracoviště České Budějovice z roku 2011 soudu nepředložil, takže nebylo jasné, proč se jednání
komise stěžovatelka neúčastnila a zda o něm byla vyrozuměna. Žádný z těchto nedostatků nelze
vztáhnout na podklady rozhodnutí žalovaného, kterými se v napadeném rozsudku zabýval krajský
soud. Žalovaný zásadním způsobem doplnil dokazování a vyšel především ze závěrů zdravotních
posudků z let 2012 a 2013 a sociálního šetření provedeného posudkovou komisí v roce 2012.
[50] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce ohledně nedostatků provedených sociálních
šetření. Jak již uvedl výše, nepovažuje provedení některých šetření za dostatečné a závěry šetření
za průkazné. Tato pochybení však podle názoru zdejšího soudu neměla vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé. K tomu, aby žalovaný mohl vydat rozhodnutí ve věci, totiž
nepotřeboval provést sociální šetření několikrát. Dostatečné a rozhodující bylo sociální šetření
provedené posudkovou komisí dne 3. 5. 2012, které umožnilo posudkovým lékařům osobně
posoudit zdravotní stav a schopnosti stěžovatelky a které zároveň odstranilo rozpory mezi
zjištěními předchozích šetření. Popis skutečností zjištěných během tohoto šetření se stěžovatelce
nepodařilo zpochybnit. Sociální šetření ze dne 6. 3. 2013 nepovažuje zdejší soud za rozhodné,
protože podle lékařských posudků neprokázaly předložené zdravotní zprávy zásadní zhoršení
zdravotního stavu stěžovatelky po provedení sociálního šetření v roce 2012. Zdravotní posudky
z roku 2012 a 2013 z šetření provedeného posudkovou komisí dne 3. 5. 2012 vycházejí.
Rozhodnutí žalovaného pak vychází především z těchto posudků.
[51] Z výše uvedeného je zřejmé, že nemůže být důvodná námitka stěžovatelky, že se žalovaný
neřídil závěrem, podle kterého měl doplnit šetření bud‘ na místě samém, nebo před posudkovou
komisí. Pokud stěžovatelka namítá, že ji žalovaný vůbec neviděl, respektive že ji neviděla
MUDr. S., pak pomíjí skutečnost, že posudek ze dne 13. 5. 2013 i jeho doplněk přezkoumávají
závěry posudku ze dne 14. 5. 2012, přičemž vycházejí ze stejných podkladových materiálů včetně
výše uvedených zjištění sociálního šetření provedeného dne 3. 5. 2012. I podklady posudků, na
jejichž vypracování se podílel MUDr. S., je tudíž nutno považovat za dostatečné, a proto již
nebylo třeba, aby posudková komise stěžovatelku znovu navštívila nebo vyšetřila.
[52] Za nezákonný nepovažuje zdejší soud ani postup, kterým byla MUDr. S. jmenována do
komise pověřené zpracováním doplňkového zdravotního posudku. Účelem tohoto posudku bylo
vyrovnat se s dokumentací dodatečně předloženou stěžovatelkou, tedy doplnit posudek původní,
nikoliv přezkoumat nebo znovu posoudit jeho závěry jinou komisí. Stěžovatelka v této souvislosti
namítá, že MUDr. S. se nenachází v seznamu posudkových lékařů a že žalovaný ani krajský soud
nedoložili, že kritéria posudkového lékaře splňuje. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný
k námitkám stěžovatelky postoupil podnět k prošetření, zda se MUDr. S. dopustila padělání nebo
vystavování nepravdivé lékařské zprávy, příslušnému orgánu, kterým je podle něj jiné oddělení
žalovaného - odbor posudkové služby. Tento zaslal dne 22. 7. 2013 zástupci stěžovatelky
odpověď, ve které odkazuje na zákonnou úpravu složení posudkových komisí s tím, že
předsedou komise je lékař s odbornou kvalifikací v oboru posudkové lékařství, zaměstnanec
žalovaného, jak tomu bylo i u MUDr. S. Znalecká činnost ani uvedení v jiných seznamech
žádným způsobem nesouvisí s činností posudkových komisí žalovaného. Toto odůvodnění
považuje Nejvyšší správní soud za správné.
[53] Účelem námitky, ve které stěžovatelka poukazovala na absenci oprávnění MUDr. S., bylo
zjevně zpochybnění relevance zdravotních posudků vypracovaných komisí, které MUDr. S.
předsedala. Proto oprávnění této osoby ke zpracování posudku bylo předběžnou otázkou v řízení
vedeném žalovaným, který měl vyčkat jejího zodpovězení, než vydal napadené rozhodnutí.
Skutečnost, že tak neučinil, ovšem nepovažuje zdejší soud za vadu, která by mohla způsobit
nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Je tomu tak z důvodu, že stěžovatelka byla informována o
vypořádání této námitky, byť jiným odborem žalovaného, v podstatě současně s rozhodnutím
žalovaného, které bylo rovněž vypraveno dne 22. 7. 2013. Krajský soud v odůvodnění rozsudku
postup žalovaného zmínil a uvedl, že MUDr. S. je posudkovým lékařem, s vysvětlením, že mezi
posudkovým lékařem a znalcem je rozdíl, přičemž posudkový lékař zpravidla současně není
znalcem. Posudková komise vyhotovila posudek v řádném složení, kdy vedle posudkového lékaře
MUDr. S. působila odborná lékařka psychiatrička. Tyto závěry plně odpovídají informacím
uvedeným v příslušných zdravotních posudcích a ve vyjádření žalovaného. Pokud stěžovatelka
zpochybňuje, že je MUDr. S. posudkovou lékařkou, pak nepředkládá jediné tvrzení, které by
vzbuzovalo o této skutečnosti pochybnosti. Jak již bylo uvedeno, neexistence zápisu v rejstříku
znalců zde není zapotřebí a s činností posudkových lékařů nesouvisí. Ani ohledně této námitky
proto zdejší soud stěžovatelce nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž
patrné, že krajský soud považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a neshledal důvody,
aby byl ve věci ustanoven nezávislý znalec, jak navrhovala stěžovatelka. Jak již výše rekapituloval
zdejší soud, je posouzení zdravotního stavu a schopností žadatele záležitostí zdravotních
posudků pořizovaných posudkovou komisí žalovaného. O vypracování zvláštního znaleckého
posudku pro řízení před soudem by bylo možno uvažovat jedině tehdy, pokud by se objevily
zásadní pochybnosti ohledně závěrů posudkové komise, k čemuž v posuzované věci nedošlo.
[54] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku také správně konstatoval,
že přítomnost syna stěžovatelky v jejím bydlišti je významná potud, je-li zákonem požadováno
každodenní zajišťování péče o stěžovatelku. Z toho důvodu není zapotřebí dokazovat, ve kterých
dnech syn stěžovatelky přebíral písemnosti v bydlišti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že lze tento závěr označit za bagatelizující. Určující skutečností
pro stanovení stupně závislosti stěžovatelky na péči jiné osoby je její zdravotní stav a rozsah
schopností, tedy objektivně určená míra, v jaké je stěžovatelka na cizí pomoc odkázána, nikoliv
rozsah, ve kterém je jí tato pomoc k dispozici. To znamená, že i kdyby se syn stěžovatelky v místě
bydliště stěžovatelky nezdržoval vůbec a žádnou pomoc by stěžovatelce neposkytoval, nemělo
by to vliv na rozhodnutí ve věci samé. Tvrzení syna stěžovatelky, že o stěžovatelku pečuje
a poskytuje jí pomoc s úkony, které sama nesvede, je významnou indicií, aby v návaznosti
na žádost o přiznání příspěvku bylo provedeno sociální šetření a zdravotní vyšetření stěžovatelky,
nemůže však zjištěné skutečnosti nahradit.
[55] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že krajský soud
nepřihlédl k hodnotě důkazů předložených stěžovatelkou a neodůvodnil, čím by měl být posudek
přesvědčivý. Krajský soud přesně popsal, ze kterých podkladů zdravotní posudek ze dne
13. 5. 2013 i jeho doplněk vycházejí a k jakým závěrům posudková komise dospěla. Tyto závěry
hodnotil krajský soud jako logické, vnitřně provázané a přesvědčivé s tím, že závěry posudku mají
v podkladech oporu. S tímto hodnocením zdejší soud plně souhlasí, přičemž z již uvedeného
je patrné, že k vypracování zdravotních posudků došlo i na základě výhrad stěžovatelky
a za účelem posouzení jí předložených zdravotních zpráv. S těmi se posudková komise
dostatečně vypořádala, a to včetně zpráv MUDr. H., MUDr. V. a MUDr. P.
[56] Co se týče návrhu Doc. MUDr. B., aby byl stěžovatelce přiznán příspěvek na péči
ve stupni III. až IV., pak takovým návrhem není žalovaný nijak vázán, protože Doc. MUDr. B.
není posudkovým lékařem, který by komplexně zkoumal zdravotní stav a schopnosti stěžovatelky
pro účely řízení o přiznání příspěvku na péči. S výsledky jeho zdravotního šetření byla posudková
komise seznámena a závěry posudků z těchto závěrů přímo vycházejí, konkrétně z klinických
projevů stěžovatelky a výsledků MMSE testů. Z neurologického vyšetření Doc. MUDr. B.
posudková komise rovněž dovodila, že došlo ke zhoršení subjektivní paměťové funkce
stěžovatelky, zhoršení testu kognitivních funkcí, trvale zaznamenány u ní byly projevy
inkontinence. Proto od data tohoto vyšetření bylo rozhodnuto o zvýšení hodnocení na druhý
stupeň závislosti, protože objektivně je prokazatelná progrese demence s dopadem na schopnost
péče o vlastní osobu a soběstačnost. Stěžovatel tedy na zjištění Doc. MUDr. B. reagoval; výtka
stěžovatelky, že tak nečinil, není důvodná.
[57] Pokud stěžovatelka shledává rozpory mezi závěrem krajského soudu, že není pochyb,
že ona trpí Alzheimerovou nemocí, a závěrem zdravotního posudku, že magnetická rezonance
takové známky nevykazuje, pak je nutno zmínit celkový závěr zdravotního posudku,
že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky je pozvolna
progredující smíšená demence Alzheimerova typu, čemuž odpovídají ambulantní kontroly
na neurologii a psychiatrii. V kontextu hodnocení, ke kterému dospěly jednotlivé zdravotní
zprávy, tedy zejména že je stěžovatelka postižena postupně se projevující lehkou demencí
nejasného původu, je akceptovatelný závěr, že trpí smíšenou demencí Alzheimerova typu,
i zobecňující tvrzení krajského soudu, který takové onemocnění jako Alzheimerovu nemoc
označuje, přestože v této fázi není zcela zřejmé, zda se přímo o Alzheimerovu nemoc jedná,
jak naznačuje i vyšetření magnetickou rezonancí. Pro rozhodnutí žalovaného však není podstatné
přesné pojmenování jednotlivých ochoření stěžovatelky nebo zachování pojmové konformity,
ale především objektivní posouzení dopadů onemocnění na schopnosti stěžovatelky a její potřebu
péče další osoby. V tomto směru je rozhodnutí žalovaného, které závěry zdravotních posudků
přejímá i srozumitelně a konzistentně hodnotí, přesvědčivé.
[58] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil závěru krajského soudu, že žalovaný dostatečně
zjistil skutkový stav v dané věci. Krajský soud se s žalobními námitkami stěžovatelky řádně
vypořádal, přičemž některé dílčí závěry, které zdejší soud korigoval, nemají vliv na konečný
výsledek ve věci.
IV. Závěr a náklady řízení
[59] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[60] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu