ECLI:CZ:NSS:2014:6.AFS.90.2014:21
sp. zn. 6 Afs 90/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje
JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci
žalobce: R. E., zastoupeného Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou, se sídlem
Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7,
Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2010, č. j. 5842-5/2010-
900000-302, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Af 36/2010 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Af 36/2010 - 64, zrušil Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2010, č. j. 5842-5/2010-900000-302
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 21. 1. 2010,
č. j. 840/2010-160100-34, jímž byl podle §42 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění účinném k 28. 5. 2010 (dále jen „zákon o spotřebních daních“),
zajištěn dopravní prostředek tovární značky VOLVO FH 42T, registrační značky X, včetně
návěsu značky SCHWARZMÜLLER TS 3/E, registrační značky č. X.
[2] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že se žalobce při vydávání
rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku nenacházel v postavení nositele práv a povinností
z přepravního vztahu (odpovědného subjektu), vůči kterému, jakožto kontrolované osobě, mohlo
být toto rozhodnutí vydáno. Při posuzování toho, zda se žalobce v daném případě nacházel
v postavení osoby, vůči níž mohlo být vydáno rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku,
vycházel soud z ustanovení §42 zákona o spotřebních daních a dospěl k závěru,
že byť byl žalobce fyzicky přítomen při kontrole, bylo mu oznámeno opatření o zajištění
dopravního prostředku a byla mu předána kopie protokolu o zajištění, nelze jej považovat
za kontrolovanou osobu, která má pak postavení účastníka řízení a je uvedena v rozhodnutí
o zajištění. V daném případě je třeba při posouzení, kdo má postavení kontrolované osoby,
vycházet z toho, že žalobce byl „pouze“ zaměstnancem dopravce, vykonával funkci řidiče. Bylo
na správním orgánu, aby se zabýval tím, zda subjekt, vůči němuž je rozhodnutí o zajištění
vydáváno, je odpovědným subjektem, tj. nositelem práv a povinností z přepravního vztahu, tedy
subjektem, který mohl nabývat práva a povinnosti plynoucí z tohoto rozhodnutí a vůči kterému
může být toto rozhodnutí vydáno. Tímto subjektem byla v projednávané věci společnost TM-
TRUCK, s. r. o. jakožto účastník přepravního vztahu – dopravce, který s vybranými výrobky
nakládal se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími. Žalobce zde vystupoval jako
zaměstnanec této společnosti (řidič), který plnil pouze její pokyny, tj. měl pouze povinnost
předmětné vybrané výrobky jejím dopravním prostředkem na určené místo dopravit. Rovněž byl
oprávněn být přítomen kontrole a jménem zaměstnavatele (dopravce) vzít na vědomí oznámení
o zajištění a převzít protokol o zajištění. Tyto úkony, dle názoru soudu, nevybočují z pracovní
náplně, neboť souvisí s vlastním výkonem funkce řidiče.
[3] K námitce žalovaného, že ve stejném případě (jednalo se o obsahově shodná rozhodnutí
jako v nyní posuzované věci, avšak adresovaná společnosti TM-TRUCK, s. r. o.) jiný senát téhož
soudu ve svých rozsudcích (sp. zn. 8Af 49/2010 a 8Af 50/2010) „osvědčil“ žalobce jako
kontrolovanou osobu, městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že závěr učiněný osmým
senátem městského soudu v jeho rozhodnutích není v rozporu se shora uvedeným závěrem
šestého senátu městského soudu v projednávané věci. Osmý senát se vyjadřoval
k prvostupňovému rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, které směřovalo vůči žalobci.
K tomu z obsahu spisového materiálu, který je pro obě řízení společný, vyplývá, že v této fázi
řízení, tedy v řízení prvostupňovém, nebylo zřejmé, že žalobce je zaměstnancem společnosti TM-
TRUCK, s. r. o. Tato skutečnost byla ozřejměna a doložena v rámci odvolacího řízení. Za tohoto
stavu pak bylo na žalovaném, aby k této skutečnosti při svém rozhodování přihlédl. K odkazu
osmého senátu na judikaturu Nejvyššího správního soudu je třeba uvést, že otázka kontrolované
osoby byla Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozhodnutí řešena ve vztahu k možnosti
oznámení zajištění vybraných výrobků (dopravního prostředku) zaměstnanci, nikoli v tom směru,
zda vůči tomuto subjektu může být uvedené rozhodnutí o zajištění také vydáno. Lze tedy uzavřít,
že rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť bylo
vydáno vůči osobě, jíž postavení kontrolované osoby nepříslušelo.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce k ní
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti především namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku výkladu pojmu, kdo může být kontrolovaná osoba, užitého
v §42 zákona o spotřebních daních.
[5] Stěžovatel uvádí, že přepravu prováděl žalobce, který se označil za přepravce (viz jeho
odpověď uvedená v protokolu z ústního jednání č. j. 829/2010-160100-34 ze dne 21. 1. 2010,
který vyhotovilo celní ředitelství). Skutečnost, že se jedná o zaměstnance, byla „zjištěna“
a prokázána až v odvolacím řízení. Zákon o spotřebních daních (§42 odst. 4) používá pojem
„kontrolovaná osoba“ jako zkratku pro osobu, u které byly vybrané výrobky či dopravní
prostředek zjištěny, tj. fyzicky zjištěny. Této osobě se předá protokol o zajištění.
Za kontrolovanou osobu byl v protokolu o zajištění označen žalobce a nikterak proti této
skutečnosti „neprotestoval“. Zákon o spotřebních daních stanoví, že rozhodnutí o zajištění
se vydá nejpozději následující pracovní den, přičemž zákon neuvádí, kdo je jeho adresátem.
Z logiky věci však je adresátem rozhodnutí o zajištění stejná osoba, tj. kontrolovaná osoba
(osoba, u které byly vybrané výrobky zjištěny). Tomu svědčí i krátkost lhůty pro vydání
rozhodnutí, která činí jeden pracovní den. V takové lhůtě není možné učinit žádná další skutková
zjištění ve vztahu k tomu, kdo jiný by mohl být účastníkem řízení. Z dalšího ustanovení
(§42 odst. 5), ve kterém se uvádí, že rozhodnutí o zajištění obsahuje také poučení o právech
a povinnostech osoby, jíž se rozhodnutí týká, bylo možné dovodit, že kontrolovaná osoba
nemusí být jediným účastníkem řízení, ale že mohou být zjištěny i další osoby, kterých
se rozhodnutí týká. Například osoby, které mají vlastnické či jiné právo k zajištěnému
dopravnímu prostředku či zajištěným vybraným výrobkům. Tyto se stanou „následně“ v případě,
že se jich rozhodnutí o zajištění skutečně týká, účastníky řízení. Tyto osoby pak mohou uplatnit
v řízení o zajištění až do vydání meritorního rozhodnutí svá práva. Nic to však nemění na tom,
že rozhodnutí o zajištění se prvotně doručuje kontrolované osobě, tj. osobě, u níž byly vybrané
výrobky zjištěny a kterou byl v daném případě žalobce jako řidič. Takto vykládal předmětné
ustanovení stěžovatel a takto také v předmětném řízení postupoval, a to za situace,
kdy se připravovala nová právní úprava §42 zákona o spotřebních daních (pozn. jednalo
se o současné znění §42 a násl. zákona o spotřebních daních, účinné od 1. 5. 2011), ve které byl
výslovně „rozšířen“ okruh účastníků řízení o zajištění vybraných výrobků a dopravního
prostředku a toto řízení bylo výslovně rozděleno na dvě řízení (o zajištění a o zajištěných
vybraných výrobcích a dopravním prostředku), a dále za situace, kdy k Ústavnímu soudu ČR byl
podán návrh na zrušení části ustanovení §42 zákona o spotřebních daních (viz nález Pl. ÚS
31/08), o kterém nebylo v té době rozhodnuto. V okamžiku, kdy žalobce předložil společně
s odvoláním i kopii své pracovní smlouvy, dospěl stěžovatel v odvolacím řízení k názoru,
že vlastní zajištění se týká také jiné osoby, a to dopravce, tj. společnosti TM-TRUCK, s. r. o.,
a uložil prvoinstančnímu orgánu doručit rozhodnutí o zajištění také této společnosti s poučením,
že je účastníkem řízení, což se následně stalo. Současně je nutné vzít v potaz také skutečnost,
že rozhodnutí o zajištění je předběžným opatřením vztahujícím se zejména k věci (ad rem)
a že jeho základním smyslem je předběžně zabránit další dispozicí se zajištěnou věcí.
[6] Dále je nutné upozornit, že tehdejší procesní právní úprava, tj. zákon č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), neměla žádnou úpravu
„řízení o účastenství“, jakou obsahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve svém §28. Jestliže
tedy celní ředitelství zahájilo řízení o zajištění s žalobcem jako kontrolovanou osobou a tento
podal proti rozhodnutí odvolání, nezbylo stěžovateli nic jiného než po odstranění vady řízení,
resp. po „přibrání dalšího účastníka řízení“ (společnosti TM-TRUCK, s. r. o.) o odvolání
rozhodnout a vydat napadené rozhodnutí. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
pouze uvedl, že stěžovatel měl ke skutečnosti, že žalobce je zaměstnanec dopravce, přihlédnout,
avšak neuvedl, jakou formou, resp. co by měl učinit. Stěžovatel je přesvědčen s ohledem na výše
uvedené, že jím zvolený postup byl souladný s právem a všem subjektům (žalobci i společnosti
TM-TRUCK, s. r. o.) byla poskytnuta všechna práva, která jim zákon o spotřebních daních
i zákon o správě daní a poplatků přiznávají, a proto nemůže být napadené rozhodnutí označeno
jako nezákonné.
[7] Pro úplnost je nutné odkázat i na současnou právní úpravu zákona o spotřebních daních,
tj. po novelizaci provedené zákonem č. 95/2011 Sb., a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu.
Současné znění zákona o spotřebních daních při vymezení účastníků řízení používá stejné
formulace (osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny), přičemž již nepoužívá zkratku
„kontrolovaná osoba“ a výslovně v §42a vymezuje další účastníky řízení (osoba, která má věcné
právo k zajištěným vybraným výrobkům nebo dopravnímu prostředku). Podle současné právní
úpravy by opět bylo vydáno rozhodnutí o zajištění a adresováno žalobci a společnost TM-
TRUCK, s. r. o., by v řízení vystupovala jako další účastník řízení, kterému by bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění. O skutečnosti, že osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny, je podle
původní i současné právní úpravy stále totožná, svědčí i bod 23 důvodové zprávy k zákona
č. 95/2011 Sb., ve kterém je uvedeno, že navrhovaná právní úprava reaguje na výše uvedené
poznatky z praxe a odstraňuje výkladové potíže zejména ve vztahu k tomu, kdo je kontrolovanou
osobou, kdo je účastníkem „řízení o zajištění“ a „řízení o propadnutí“, přičemž se přiznávají
práva účastníka řízení i osobám mající věcná práva k zajištěným vybraným výrobkům nebo
dopravnímu prostředku, aby nedocházelo k výše uvedeným problémům, a navrhovanou právní
úpravou nedochází k věcným změnám ani k rozšíření oprávnění celních orgánů.
[8] Stěžovatel též namítá, že názor městského soudu v napadeném rozsudku není
konzistentní v celém odůvodnění. Je zcela zřejmý rozpor v názorech v odůvodnění na straně 7
napadeného rozsudku a v odůvodnění na straně 8 napadeného rozsudku. Na straně 7 městský
soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zajištění nemělo být vydáno vůči žalobci jako
kontrolované osobě, ale pouze a jedině vůči jeho zaměstnavateli (společnosti TM-TRUCK,
s. r. o.), neboť žalobce nebyl v pozici nositele práv a povinností z přepravního vztahu. V dalším
textu odůvodnění na straně 8 však městský soud uvádí, že jeho rozhodnutí není v rozporu
s rozsudky osmého senátu (sp. zn. 8 Af 49/2010 a 8 Af 50/2010), který označil postup celního
ředitelství při vydání rozhodnutí o zajištění za správný, protože tento se vyjadřoval
k prvoinstančnímu rozhodnutí. Pokud podle městského soudu je kontrolovanou osobou
zaměstnavatel a jemu mělo být vydáno rozhodnutí o zajištění, pak nemůže být takový názor
v souladu s rozsudky osmého senátu téhož soudu, když tento označil postup při vydání
prvoinstančního rozhodnutí, tj. rozhodnutí o zajištění, za správný.
[9] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Ze spisu vyplynulo, že dne 21. 1. 2010 byl příslušníky celní správy kontrolován u čerpací
stanice H & D OIL, obec Cheb, dopravní prostředek, který řídil žalobce a v němž bylo
přepravováno 36.362 litrů benzínu Natural BA 95. Při kontrole průvodních dokladů bylo
zjištěno, že údaje uvedené v odstavci 7 průvodního dokladu č. 4074414 jsou nepravdivé
(nepravdivost byla spatřována v adrese společnosti EKOL GAS PB, s. r. o. uvedené na dokladu;
adresa Lípová cesta 736, Milevsko, neodpovídala aktuálnímu sídlu jmenované společnosti).
Pracovníci celního ředitelství proto v souladu s §42 odst. 4 zákona o spotřebních daních ústně
oznámili žalobci zajištění předmětných výrobků a dopravního prostředku je převážející a předali
mu rovněž protokol o tomto zajištění. V tomto protokolu je uveden popis zajištěných výrobků
a zajištěného dopravního prostředku s tím, že provozovatelem dopravního prostředku
je společnost TM-TRUCK, s. r. o., a jako důvod zajištění je uvedeno, že údaje uvedené
na průvodních dokladech jsou nesprávné nebo nepravdivé. Z protokolu dále vyplývá,
že vlastníkem zajištěných vybraných výrobků je společnost EKOL GAS PB, s. r. o., Pražská 288,
Písek. Přílohu tohoto protokolu tvoří mezinárodní nákladní list (CMR) a průvodní úřední doklad,
v nichž je jako dopravce označena společnost TM-TRUCK, s. r. o. Součástí spisového materiálu
je i protokol o ústním jednání ze dne 21. 1. 2010, při kterém byl žalobce vyslechnut jako svědek
ve smyslu §8 zákona o správě daní a poplatků a předmětem jednání bylo zjištění okolností
týkajících se zdanění vybraných výrobků společnost EKOL GAS PB, s. r. o. K dotazu pracovníka
celní ředitelství, kdo sjednal a platil za přepravu předmětných vybraných výrobků, žalobce uvedl,
že neví, že je pouze přepravcem.
[13] Dne 21. 1. 2010 vydalo celní ředitelství rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku
č. j. 840/2010-160100-34, kterým podle ustanovení §42 odst. 1 písm. c) zákona o
spotřebních daních zajistilo tahač VOLVO s návěsem SCHWARZMÜLLER. Toto rozhodnutí
bylo vydáno vůči žalobci jako kontrolované osobě a bylo odůvodněno tím, že údaje
uvedené v odstavci 7 průvodního dokladu č. 4074414 o adrese sídla společnosti EKOL GAS PB,
s. r. o., jsou nepravdivé. Nepravdivost údajů byla spatřována v uvedené adrese společnosti EKOL
GAS PB, s. r. o., kdy adresa Lipová cesta 736, Milevsko, neodpovídá aktuálnímu sídlu jmenované
společnosti.
[14] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 25. 1. 2010 odvolání, v němž namítal,
že nesprávný údaj o adrese je pouze formální vadou a že rozhodnutí o zajištění dopravního
prostředku je nepřiměřené a je projevem formalismu. K odvolání doložil pracovní smlouvu
uzavřenou dne 18. 1. 2010 mezi společností TM-TRUCK, s. r. o., jako zaměstnavatelem
a žalobcem jako zaměstnancem, z níž vyplývá, že žalobce bude pro zaměstnavatele pracovat jako
řidič.
[15] Dne 31. 3. 2010 sdělil stěžovatel celnímu ředitelství, že je-li odvolatel zaměstnancem
dopravce, účastníkem řízení je také tento dopravce, a uložil mu, aby tomuto dopravci bylo
řádným způsobem doručeno předmětné rozhodnutí. Celní ředitelství dopisem ze dne 7. 4. 2010
vyrozumělo společnost TM-TRUCK, s. r. o., o tom, že zajištěním vybraných výrobků
a dopravního prostředku mohla být zasažena i její práva, proto jí zasílá předmětná rozhodnutí,
vyrozumívá ji o tom, že proti nim podal žalobce odvolání, a zároveň ji vyzývá, aby se k nim
ve lhůtě 15 dnů vyjádřila. To uvedená společnost učinila prostřednictvím svého zástupce dne
21. 4. 2010 s tím, že k podaným odvoláním nemá připomínek.
[16] Stěžovatel napadeným rozhodnutím odvolání zamítnul. V napadeném rozhodnutí mimo
jiné poukázal na skutečnost, že z předložené pracovní smlouvy plyne, že žalobce není dopravcem,
ale pouze jeho zaměstnancem. Dopravcem je společnost TM-TRUCK, s. r. o. V takovém případě
je však bezpodmínečně nutné přibrat dopravce jako osobu zúčastněnou na řízení,
neboť rozhodné skutečnosti nemůže doložit řidič, který je v pracovním poměru k dopravci
a s vlastním objednatelem dopravy zboží nemá nic společného, přičemž nedisponuje,
a ani nemůže, žádnými doklady prokazujícími splnění povinnosti ve smyslu zákona o spotřebních
daních. Právní vztah nepochybně vzniká mezi objednatelem přepravy a dopravcem,
který dopravu vybraných výrobků provádí prostřednictvím svého zaměstnance, a proto
dispoziční právo nakládat s těmito výrobky je najisto na straně dopravce. Zaměstnanec - řidič
v souvislosti se smluvní přepravou nákladu je nepochybně osobou oprávněnou jednat
za dopravce při poskytování součinnosti při kontrole prováděné celními orgány, nicméně stále
jedná za dopravce. Jestliže je konkrétní dopravce znám, je kontrolovanou osobou nepochybně
také tento dopravce. V takovém případě je nutné po zjištění této skutečnosti doručit rozhodnutí
o zajištění věci ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona o spotřebních daních bezodkladně také
tomuto dopravci, aby nedošlo k zásahu do jeho práv a aby mohl aktivně hájit své zájmy.
Stěžovatel uložil celnímu ředitelství vadu nedoručení rozhodnutí odstranit a toto rozhodnutí bylo
společnosti TM-TRUCK, s. r. o., doručeno dne 14. 4. 2010. Závěrem pak stěžovatel konstatoval,
že s ohledem na výše uvedené dává rozhodnutí o odvolání současně na vědomí dopravci TM-
TRUCK, s. r. o.
[17] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele, v níž uvádí,
že odůvodnění rozsudku městského soudu není konzistentní a jsou v něm rozpory, konkrétně
uvádí, že je zcela zřejmý rozpor v názorech městského soudu v odůvodnění na straně 7
napadeného rozsudku a v odůvodnění na straně 8 napadeného rozsudku. Pokud by tomu tak
opravdu bylo a jednalo by se o zásadní argumentaci pro jeho rozhodnutí, musel by Nejvyšší
správní soud rozsudek městského soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud
se však s uvedenou námitkou neztotožňuje. Městský soud na straně 7 napadeného rozsudku
uvádí po skutkovém a právním rozboru případu: „Z uvedeného vyplývá, že se žalobce při vydávání
rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku nenacházel v postavení odpovědného subjektu ve smyslu shora
uvedeném, tj. v pozici nositele práv a povinností z přepravního vztahu, vůči kterému, jakožto kontrolované osobě,
mohlo být toto rozhodnutí vydáno.“ Na straně 8 pak městský soud uvádí, že „[o]smý senát městského soudu
se vyjadřoval k prvostupňovému rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, které směřovalo vůči panu R. E.
K tomu z obsahu spisového materiálu, který je pro obě řízení společný, vyplývá, že v této fázi řízení, tedy v řízení
prvostupňovém, nebylo zřejmé, že pan R. E. je zaměstnancem společnosti TM-TRUCK, s. r. o. Tato skutečnost
byla ozřejměna a doložena v rámci odvolacího řízení. Za tohoto stavu pak bylo na žalovaném, aby k této
skutečnosti při svém rozhodování přihlédl.“ Z rozsudku je patrné, že městský soud má za to, že osmý a
šestý senát dospěly k různým, nikoliv rozporným závěrům na základě různých skutečností.
Nejvyšší správní soud proto nepovažuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný.
[18] Podle §42 odst. 1 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 28. 5. 2010,
„[z]jistí-li celní úřad nebo celní ředitelství, že a) vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v §6,
27 a 27c, 30, 51, 100 nebo 100a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§50); b) vybrané výrobky jsou
dopravovány bez dokladu uvedeného v §5, nejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (§4 odst. 6, §32
odst. 2, 4 a 5); c) údaje uvedené na tomto dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé, nebo d) tento doklad
je nepravý, pozměněný nebo padělaný, rozhodne o zajištění těchto vybraných výrobků, popřípadě i dopravního
prostředku, který je dopravuje.“
[19] Podle §42 odst. 4 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 28. 5. 2010,
„[c]elní úřad nebo celní ředitelství ústně oznámí opatření o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku osobě, u které byly vybrané výrobky nebo dopravní prostředek zjištěny (dále jen "kontrolovaná osoba"),
a bezodkladně vyhotoví protokol, ve kterém uvede i důvod zajištění, popis zajištěných vybraných výrobků,
popřípadě popis zajištěného dopravního prostředku. Zaměstnanec, který pracuje v celním úřadu, nebo celním
ředitelství, předá kopii protokolu kontrolované osobě. Rozhodnutí o zajištění musí být vydáno nejpozději
následující pracovní den po dni vyhotovení protokolu.“
[20] Podle §42 odst. 6 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 28. 5. 2010,
„[p]roti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku může kontrolovaná osoba podat
odvolání nejpozději do 7 pracovních dní ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Toto odvolání nemá odkladný účinek.
Odvolací orgán, kterým je nejblíže vyšší nadřízený orgán, rozhodne o odvolání bez zbytečných průtahů.
Doručování upravuje zákon o správě daní; proti rozhodnutí o odvolání lze podat jen mimořádné opravné
prostředky nebo podnět k soudnímu přezkoumání.“
[21] Ustanovením §42 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 28. 5. 2010,
bylo celnímu úřadu a celnímu ředitelství založeno oprávnění zasáhnout okamžitě při zjištění
skutečností, nasvědčujících, že s vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými v §42
odst. 1 zákona o spotřebních daních zajistit případně i dopravní prostředek, jímž jsou
přepravovány. Je zároveň evidentní, že uvedená oprávnění kontrolní orgán zpravidla realizoval
za nedostatku informací a v časové tísni. Z toho plyne, že kontrolní orgán nemohl - a nemohlo to
být po něm ani spravedlivě požadováno - zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda došlo
k nakládání s vybranými výrobky způsoby uvedenými v §42 odst. 1 zákona o spotřebních daních
s naprostou jistotou a ve všech detailech, nýbrž zpravidla pouze s určitou mírou
pravděpodobnosti a někdy jen v základních rysech. Bylo proto možné a nikoli nepravděpodobné,
že mohlo dojít k zajištění vybraných výrobků (příp. i dopravního prostředku,
který je dopravoval), se kterými ve skutečnosti nebylo nakládáno způsoby uvedenými v §42
odst. 1 zákona o spotřební dani nebo že kontrolní orgán nesprávně určil kontrolovanou osobu.
Zajištění věcí se dělo faktickým úkonem kontrolního orgánu, spolu s ním se však sepisoval
protokol, jehož kopii předal kontrolní orgán kontrolované osobě, a následně bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění, které se doručovalo kontrolované osobě (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 170/2005 - 65). Proti tomuto rozhodnutí se mohla
na základě §42 odst. 6 zákona o spotřebních daních kontrolovaná osoba odvolat.
[22] V projednávaném případě se žalobce označený za kontrolovanou osobu proti rozhodnutí
o zajištění dopravního prostředku odvolal, přičemž doložil pracovní smlouvu, ze které vyplývala
skutečnost, že je „pouze“ řidičem (zaměstnancem) dopravce, společnosti TM-TRUCK, s. r. o.
[23] Stěžejní právní otázkou je, zda je rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku
nezákonné v případě, že osoba, která byla označena za kontrolovanou osobu a vůči níž
je směřováno rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku, předloží pracovní smlouvu
s dopravcem, která dokládá, že uvedená osoba je pouze řidičem dopravce.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že „[z]ákon o spotřebních daních (§42 odst. 4) používá
pojem „kontrolovaná osoba“ jako zkratku pro osobu, u které byly vybrané výrobky či dopravní prostředek
zjištěny, tj. fyzicky zjištěny“, a dále že „rozhodnutí o zajištění se prvotně doručuje kontrolované osobě, tj. osobě,
u níž byly vybrané výrobky zjištěny, a kterou byl v daném případě žalobce, jako řidič.“ Městský soud
s uvedeným v projednávaném případě souhlasí, neboť s ohledem na charakter rozhodnutí
o zajištění a na skutečnosti zjištěné v projednávaném případě v dané době (řidič se označil
za „přepravce“) bylo možno za kontrolovanou osobu považovat právě žalobce. Městský soud
však odlišuje situaci v době zajištění vybraných výrobků a v rámci odvolacího řízení.
Neboť v odvolacím řízení předložil žalobce pracovní smlouvu, ze které vyplývá,
že je zaměstnancem (řidičem) společnosti TM-TRUCK, s. r. o., a odvolací orgán měl k této
skutečnosti přihlédnout. Za kontrolovanou osobu měla být označena namísto řidiče společnost
TM-TRUCK, s. r. o., neboť ta je odpovědným subjektem za přepravu.
[25] Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu kontrolovaná osoba přihlédl vedle
již zmiňovaných ustanovení i k ostatním ustanovením §42 zákona o spotřebních daních. V této
souvislosti poukazuje např. na §42 odst. 7 zákona o spotřebních daních, který stanovil
k postavení kontrolované osoby, že „[c]elní úřad nebo celní ředitelství uskladní zajištěné vybrané výrobky
nebo dopravní prostředek mimo dosah kontrolované osoby. Kontrolovaná osoba je povinna zajištěné vybrané
výrobky nebo dopravní prostředek celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství vydat. Odmítne-li vydání, vybrané
výrobky nebo dopravní prostředek jsou jí odňaty. O vydání nebo odnětí zajištěné věci celní úřad nebo celní
ředitelství vyhotoví úřední záznam. Náklady na skladování hradí kontrolovaná osoba.“ A také na §42 odst.
10 věta druhá zákona o spotřebních daních, který stanovil, že „ [p]okud rozhodnutí o zajištění bylo
zrušeno, musí být kontrolované osobě zajištěné vybrané výrobky nebo dopravní prostředek bez zbytečných průtahů
vráceny v neporušeném stavu.“ Pokud by Nejvyšší správní soud připustil výklad, že kontrolovanou
osobou poté, co je v odvolacím řízení prokázáno, že řidič je „pouze“ zaměstnancem dopravce,
je i přesto řidič, vedl by tento výklad k absurdním závěrům, na základě kterých by řidič musel
hradit náklady na skladování zajištěných vybraných výrobků, resp. zajištěného dopravního
prostředku, i přesto, že je pouze řidičem (zaměstnancem) dané společnosti. Této osobě by se také
zajištěné vybrané výrobky či dopravní prostředek vracely, i přesto, že by již v době zrušení
rozhodnutí o zajištění nemusel být zaměstnancem společnosti, která je odpovědna za přepravu
zboží. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem uvádí, že pokud byl
kontrolován dopravní prostředek v souvislosti s §42 zákona o spotřebních daních, byl relevantní
vztah mezi řidičem jako zaměstnancem a dopravcem jako jeho zaměstnavatelem. Je totiž
podstatné, zda osoba, která je označena za kontrolovanou osobu, mohla nabývat práva
a povinnosti plynoucí jí ze zákona a z rozhodnutí o zajištění. Za tuto osobu je nutné označit
nositele práv povinností z přepravního vztahu – v projednávaném případě dopravce, neboť tato
osoba je za přepravu odpovědna. Řidič pouze jedná za dopravce, který má být kontrolovanou
osobou ve smyslu §42 zákona o spotřebních daních.
[26] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neobstojí výklad stěžovatele, že kontrolovanou
osobou i po prokázání v odvolacím řízení, že řidič je „pouze“ zaměstnancem dopravce -
společnosti TM-TRUCK, s. r. o., je i nadále řidič.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
[28] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníku řízení žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu