ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.103.2014:39
sp. zn. 6 As 103/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. Ing. J. B.,
zastoupeného Mgr. Petrem Kociánem, advokátem, se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín,
proti žalovanému: Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, se sídlem
U Plynárny 972/2, Praha 4, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna
2014, č. j. 11 A 157/2012 - 71,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 11 A 157/2012 – 71
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce se domáhal u Městského soudu v Praze ochrany před nezákonným zásahem.
Tento zásah měl podle jeho tvrzení spočívat v tom, že v pátek dne 24. 8. 2012 ve 23.30 hodin
jel žalobce po Modřanské ulici v Praze 4, přičemž dodržoval předpisy i povolenou maximální
rychlost. Přesto jej policejní vozidlo, které jej předtím v protisměru míjelo, dostihlo a zastavilo.
Jako důvod silniční kontroly policisté uvedli podezření ze spáchání přestupku – jízdy pod vlivem
alkoholu. Jeden z policistů (číslo X) požádal žalobce o doklady, mimo jiné chtěl i občanský
průkaz, a nechal jej dýchnout do přístroje pro zjišťování hladiny alkoholu v krvi. Výsledek
zkoušky na alkohol byl negativní. Provedenou kontrolu označil žalobce za zneužití úřední
pravomoci, neboť k ní nezavdal svým jednáním žádný důvod. Právo podle něj příslušníkům
policie neumožňuje provádět silniční kontroly se zkouškou na alkohol a vyžadovat předložení
občanského průkazu od řidiče pouze preventivně, aniž by se opírali o konkrétní skutkové
okolnosti.
[2] Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 19. února 2013, č. j. 11 A 157/2012 - 22, v němž konstatoval, že zásah byl v souladu
se zákonem. Tento rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil svým rozsudkem ze dne 19. září 2013,
č. j. 6 As 35/2013 - 44, a to jednak pro zmatečnost řízení, jednak pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. V novém řízení měl městský soud, vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, především umožnit žalovanému, aby se k věci vyjádřil,
a označit jej jako žalovaného ve výroku svého rozhodnutí. Dále měl městský soud jednoznačně
vyslovit, zda požadavek příslušníků policie na předložení občanského průkazu stěžovatele během
silniční kontroly představoval nezákonný zásah, tedy zda jím mohl být stěžovatel zkrácen
na svých právech, a pokud ano, zda se tak stalo na základě zákona. Městský soud poté rozhodl
ve věci znovu, a to v návětí označeným rozsudkem, jímž žalobu opět zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační
stížnost. V ní namítl, že městský soud rozhodl ve věci bez jednání navzdory sdělení stěžovatelova
právního zástupce ze dne 1. listopadu 2013, že požaduje, aby se jednání ve věci konalo.
Stěžovatel vysvětlil, že ačkoliv v předchozím řízení na jednání netrval, svoje stanovisko k otázce
veřejného projednání věci změnil poté, kdy městský soud nedostatečně posoudil případ
a neprovedl stěžovatelem navržený a soudu předložený důkaz v podobě zvukového záznamu
o průběhu silniční kontroly. Proto stěžovatel v novém řízení trval na nařízení jednání,
neboť dokazování soud provádí při jednání a nelze se a priori vyjadřovat k důkazům,
které provedeny nebyly. S tím tématicky souvisí i druhá kasační námitka, totiž že městský soud
nijak neodůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navržený důkaz. Jednalo se o nahrávku, kterou
stěžovatel pořídil v průběhu jednání s policisty po svém zastavení a předložil ji městskému soudu
k prokázání toho, jakým způsobem s ním policisté jednali a jak se slovně vyjadřovali, zejména
že neuvedli žádný důvod pro svůj zákrok.
[4] Třetí kasační námitka spočívá v tom, že i nový rozsudek městského soudu trpí podle
stěžovatele nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Ohledně zkoušky na alkohol podle
stěžovatele nebylo možno vycházet z tvrzení policie, že k této zkoušce zavdal důvod svým
způsobem jízdy, neboť stěžovatelé jej vzhledem k setkání „na horizontu“ nemohli sledovat
dostatečně dlouho na to, aby způsob jeho jízdy hodnotili. Silniční kontrola bylo podle stěžovatele
pouhou policejní šikanou, kterou si policisté zpestřovali nudnou noční službu.
Pokud jde o požadavek na předložení občanského průkazu, městský soud podle stěžovatele
zaměňuje v rozsudku občanský průkaz s řidičským průkazem a nevyjadřuje se explicitně k otázce,
zda byl či nebyl splněn některý z důvodů opravňujících policistu vyzvat osobu k prokázání
totožnosti podle §63 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o policii“).
[5] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Vyjádřil
se v této souvislosti pouze ke třetí kasační námitce spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu. Ke zkoušce na alkohol uvedl, že je možno ji podle §124 odst. 9 písm. f)
zákona o silničním provozu provádět i preventivně a nemusí se tak opírat o konkrétní skutkový
důvod (k tomu citoval žalovaný rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011,
č. j. 6 Aps 3/2011 - 63 a ze dne 16. prosince 2009, č. j. 6 As 40/2009 - 125).
[6] Ohledně předložení občanského průkazu žalovaný upozorňuje, že záměna termínů
„občanský průkaz“ a „řidičský průkaz“ v textu odůvodnění rozsudku představuje jen písařskou
chybu. Dále dovozuje, že požadavek zasahujících policistů byl odůvodněn konkrétními
skutkovými okolnostmi. Žalobce sice tvrdí, že vůči němu příslušníci policie postupovali
bezdůvodně a šikanózně, v čem však spatřuje prvek šikany, neuvedl. Sám přitom v žalobním
návrhu uvádí, že na dotaz, z jakého důvodu byl žalobce zastaven, mu policisté sdělili,
že je podezřelý ze spáchání přestupku - jízdy pod vlivem alkoholu. To se shoduje s tím,
jak vypovídali policisté během šetření odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy, který stížnost stěžovatele na jejich jednání vyhodnotil jako nedůvodnou.
Policisté zde vypověděli, že i při dojíždění vozidlo nejelo zcela přímým směrem po vozovce,
což původní podezření, že řidič může být pod vlivem alkoholu, potvrdilo. Řidiče tedy zastavili
z důvodu podezření ze spáchání přestupku jízdy pod vlivem alkoholu, tzn. přestupku
podle §125c odst. 1 písm. h) č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž přicházelo v úvahu také podezření
ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[7] Policisté předpokládali, že ve věci bude následovat řízení podle zvláštního právního
předpisu (přestupkové či trestní). Řidič byl tedy vyzván k prokázání totožnosti podle §63 odst. 1
a §63 odst. 2 písm. a) zákona o policii [policisté se odvolávali také na písm. l) téhož ustanovení,
což však žalovaný označil za méně vhodné]. Žalovaný dále vysvětlil, že prokázání totožnosti
předložením občanského průkazu v daném případě je úkonem, který nelze nahradit jinou
formou, tedy zásahem méně intenzivním. V daném případě bylo nutné zjistit údaje ohledně
příslušnosti správního orgánu k případnému řešení podezření ze spáchání přestupku,
a tudíž takovým nezbytným úkonem bylo ověření adresy trvalého pobytu z údaje v občanském
průkazu. Podle §63 odst. 1 zákona o policii se prokázáním totožnosti rozumí nejen prokázání
jména, příjmení a data narození, ale v případě potřeby také místa trvalého pobytu, rodného čísla
či státní příslušnosti, což jsou údaje, které nejsou uvedeny v řidičském průkazu,
jsou však uvedeny v občanském průkazu.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Poté kasační stížnost věcně posoudil a dospěl k závěru,
že je důvodná.
[9] Především je nutno dát stěžovateli za pravdu v jeho první námitce, totiž že městský soud
rozhodoval ve věci bez jednání, aniž by pro to byly splněny podmínky. Stěžovatel
sice v předchozím jednání před městským soudem (předtím, než byl první rozsudek ve věci
zrušen Nejvyšším správním soudem, jak je popsáno výše) nereagoval na výzvu předsedkyně
senátu ze dne 7. ledna 2013 k vyjádření a tím mlčky udělil souhlas, aby věc byla rozhodnuta
bez jednání. Avšak ve spise městského soudu je na č. l. 37 založena elektronicky podepsaná plná
moc stěžovatele udělená Mgr. Petru Kociánovi, na č. l. 39 pak písemné vyjádření podepsané
tímto zmocněným zástupcem, který v něm v bodě č. I. informuje soud o tom, že plnou
moc přijímá, a v bodě č. II. 2, že trvá na projednání věci při nařízeném jednání. Podání
bylo městskému soudu doručeno dne 1. listopadu 2013, soud pak rozhodl ve věci rozsudkem
bez nařízení jednání dne 22. dubna 2014, jak je uvedeno v návětí.
[10] Nejvyšší správní soud již dříve dospěl k závěru, že pokud marně uplyne dvoutýdenní
zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl práva
požadovat nařízení jednání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem
účastník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho,
že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50). Platí to tím spíše v tomto případě,
kdy v řízení mezitím došlo k významnému zlomu (původní rozsudek ve věci byl zrušen
Nejvyšším správním soudem). Jestliže soud zamítl žalobu bez jednání poté, co účastník řízení
vyjádřil s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost
jednat před soudem, důvodná (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58). Je možné, že městský soud požadavek
stěžovatele na nařízení jednání přehlédl, neboť – v rozporu s obsahem spisu – v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že „žádný z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání“.
Již tato vada řízení by sama o sobě postačovala ke zrušení napadeného rozsudku.
[11] Za pravdu musí dát Nejvyšší správní soud stěžovateli navíc i v druhé kasační námitce,
totiž že městský soud se nijak nevyrovnal s jeho návrhem na provedení důkazu nahrávkou
pořízenou během zásahu, ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu
jde tudíž o tzv. opomenutý důkaz. To samozřejmě neznamená, že tomuto důkaznímu návrhu
musí městský soud vyhovět, je třeba však v odůvodnění uvést, proč tak soud případně učinil.
Lze přitom uvažovat o tom, zda by provedení navrženého důkazu pro právní posouzení
zákonnosti zásahu vůbec mělo nějaký význam, zda je pro posouzení žaloby podstatné,
co policisté při kontrole uváděli, resp. zda byli povinni deklarovat důvod svého požadavku
na podrobení se zkoušce na alkohol a předložení občanského průkazu, a to v závislosti na tom,
zda šlo o kontrolu preventivní, anebo zda skutkové okolnosti v daný okamžik vedly policisty
k podezření, že stěžovatel spáchal, resp. páchá trestný čin nebo správní delikt, příp. přestupek.
Stěžovatel má přitom pravdu v tom, že městský soud ani tentokrát neodpověděl na otázku,
zda policisté potřebovali zvláštní zákonné zmocnění pro to, aby po stěžovateli vyžadovali
při silniční kontrole předložení občanského průkazu, a pokud ano, z jakého ustanovení toto
zákonné zmocnění pro daný případ vyplývalo. Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
(citovaného výše) přitom vyplývá, že žalovaný spatřuje zákonnou oporu pro uplatnění pravomoci
policistů v této věci zejména v §63 odst. 2 písm. a) zákona o policii. Ani k tomu se však městský
soud přezkoumatelným způsobem nevyjádřil, ani nevedl alternativní úvahu, zda požadavek
na předložení občanského průkazu spolu s řidičským průkazem při silniční kontrole vůbec
představuje zásah do práv stěžovatele s ohledem na jeho minimální intenzitu, který by vyžadoval
výslovnou zákonnou oporu, resp. konkrétní v zákoně vymezený důvod.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě zatížil Městský soud v Praze řízení,
které před ním probíhalo, vadou spočívající v tom, že navzdory požadavku stěžovatele neprovedl
ve věci jednání. Napadený rozsudek navíc trpí i dalšími vadami, totiž nedostatkem,
resp. nejasností odůvodnění v otázce zákonného zmocnění požadovat předložení občanského
průkazu a dále chybějící odpovědí na stěžovatelův požadavek, aby soud provedl ve věci důkaz
předloženým zvukovým záznamem pořízeným během zásahu.
[13] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu