ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.119.2013:70
sp. zn. 6 As 119/2013 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) J. M., b)
Dr. S. G. M., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Tvrdíkem, advokátem se sídlem Semická 3292/6,
Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11,
Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. R. T., zastoupená Mgr. Petrem Pytlíkem,
advokátem se sídlem Thámova 20/181, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 7 Ca 130/2009 – 115,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna advokáta JUDr. Jiřího Tvrdíka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 7 Ca 130/2009 – 115, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení rozhodnutí
Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 1. 3. 2009,
č. j. 026388/2009/KUSK, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu
Černošice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 14. 11. 2008, č. j. výst.:030215/2006/K/D225/Ji,
o povolení stavby garáže na pozemku p. č. 348/5 a stavební úpravy a nástavby na objektu
č. p. 225 na pozemku st. p. č. 243 v k. ú. Kosoř za účelem vytvoření bytu pro správce areálu
pískovny Kosoř (dále též „stavba“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že z obsahu
správního spisu vyplývá, že sloučené stavební a územní řízení bylo zahájeno na základě žádosti
osoby zúčastněné na řízení ze dne 15. 5. 2006 a stěžovatelé se stali účastníky tohoto řízení
s ohledem na ust. §34 odst. 1 a §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), neboť jsou vlastníky pozemků bezprostředně sousedících
s pozemky dotčenými předmětnou stavbou. Toto jejich procesní postavení jim sice umožňuje
účastnit se řízení a uplatňovat zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně jejich práv
a zájmů, ovšem uplatňování těchto prostředků je omezeno pouze jen na ochranu jejich práv
a zájmů, nikoliv však na ochranu práv a zájmů jiných osob či subjektů. V územním a stavebním
řízení jsou tedy stěžovatelé oprávněni brojit proti všemu, co se podle jejich názorů dotýká jejich
subjektivních veřejných práv a co je poškozuje. Nejsou ale již oprávněni domáhat se ochrany
práv a zájmů jiných osob ani zmocněni hájit veřejný zájem. Tato zásada platí i v řízení
před soudem, neboť do tohoto řízení si vlastník sousední nemovitosti nemůže přenést více práv,
než kolik jich měl ve správním řízení. Žaloba by tedy mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by
žalobci tvrdili, že účinky předmětného územního rozhodnutí a stavebního povolení se přímo
dotýkají jejich vlastnických práv k nemovitostem v sousedství povolované stavby. Tomu by
ovšem musel odpovídat i obsah žaloby, kterou je soud vázán. Nestačí tedy, aby žalobci pouze
tvrdili, že došlo k porušení určitých právních norem, ale vždy musí jmenovitě uvést, jak
konkrétně se každé takové porušení negativně dotklo právě jejich práv a zájmů. Žádnou takovou
skutečnost však stěžovatelé neuvedli.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které vyslovili nesouhlas s rozsudkem
městského soudu, který je postaven na tom, že netvrdili, že bylo zasaženo do jejich práv.
Do jejich práv však bylo zasaženo tím, že stavba byla nezákonně povolena, což pro stěžovatele
znamená hluk, zápach, prach, stínění, riziko znečištění půdy, riziko požáru skladovaných
pneumatik a nebezpečí kontaminace půdy oleji a naftou. Tyto výtky byly součástí správního řízení
a městský soud se jimi měl zabývat a neměl žalobu z formálních důvodů zamítat. Měl vyjít
z obsahu spisu, v rámci něhož bylo tvrzeno a dokladováno, že rozhodnutí stavebního úřadu
a krajského úřadu jsou nezákonná, jelikož spočívají na nesprávném skutkovém stavu. Stejně tak
obecně namítali, že k zásahu do vlastnického práva došlo i tím, že k vydání odvolacího
rozhodnutí nemělo vůbec dojít. Správní řízení trpí vadami, přičemž stěžovatelé nemohou
akceptovat nezákonný stav, na jehož základě byla stavba v konečném důsledku povolena. Dále
obecně uvedli, že povolení stavby došlo v důsledku chybného úředního postupu. Městský soud
pak nepřihlédl ke všem okolnostem. Stěžovatelé v kasační stížnosti dále poukázali na to, že byli
na svých právech zkráceni nesprávným rozhodnutím stavebního úřadu ve spojení s rozhodnutím
odvolacího orgánu. Pozemek st. p. č. 243 totiž vznikl vadným způsobem, stavbě postavené
na tomto pozemku bylo přiděleno Obecním úřadem v Kosoři č. p. 225, přičemž stavební úřad
měl přihlédnout ke stanovisku Správy chráněné krajinné oblasti Český kras
ze dne 6. 11. 2003. Poukázali i na to, že osoba zúčastněná na řízení vedla se stěžovatelem a)
soudní spor týkající se podávání návrhů ke katastrálnímu úřadu, v něm však nebyla úspěšná.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatelé poukázali na nesprávné rozhodnutí městského soudu
o odměně ustanoveného zástupce. Městský soud určil odměnu pouze za tři úkony právní služby.
S ohledem na výše uvedené navrhli zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení, popř. in eventum i zrušení rozhodnutí krajského úřadu.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského
soudu. V průběhu správního řízení podávali stěžovatelé mnoho námitek, se kterými se stavební
úřad vypořádal ve svém rozhodnutí. Krajský úřad podporuje závěry rozsudku městského soudu,
že žalobní námitky stěžovatelů byly vyjádřeny pouze v obecné rovině, a proto nelze souhlasit
s tvrzením, že žaloba byla zamítnuta jen z formálních důvodů. Krajský úřad se domnívá, že výtky
stěžovatelů k vydaným správním rozhodnutím nejsou dávány do konkrétní souvislosti s jejich
majetkem, tj. nevyplývá z nich, jak negativně se právní argumentace uvedená ve správních
rozhodnutích dotkla vlastnických práv stěžovatelů. Krajský úřad proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelé
neuvedli, čím konkrétně by se mělo předmětné stavební povolení přímo dotknout jejich
vlastnických práv k nemovitostem v sousedství povolované stavby. Stěžovatelé se také, jak
správně podotkl městský soud, domáhali domnělé ochrany práv a zájmů jiných osob a rovněž
hájili jimi tvrzený veřejný zájem, k čemuž nejsou oprávněni. Žalobní legitimace je založena
na ochraně práv žalobců, nikoliv jiných osob. S odkazem na výše uvedené osoba zúčastněná
na řízení navrhla zamítnutí kasační stížnosti a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.
V replice k vyjádření krajského úřadu stěžovatel a) zpochybňoval vypořádání námitek
správními orgány. Stavební povolení bylo několikrát zrušeno a následně bez odstranění vad
potvrzeno odvolacím rozhodnutím. Námitky proti nadměrnému prachu, hluku, zápachu atp.
na místě samém nikdo neposuzoval. Tvrzení správního orgánu, že stěžovatelé nebudou zkráceni
na svých právech, je nepodložené. Stěžovatel a) poukázal na označené imise a doplnil, že ty byly
řešeny i Hygienickou stanicí Zbraslav. Není žádoucí, aby docházelo ke zhoršování životního
prostředí. Skutečnost, že původní pozemky pískovny měly být navráceny k zemědělskému
užívání, jakož i to, že pozemek p. č. 243 v k. ú. Kosoř je veden jako ostatní plocha, krajský úřad
zamlčel.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé v kasační stížnosti primárně vytýkali městskému soudu, že neshledal dotčení
jejich práv v řízení o povolení stavby, přičemž povolení stavby pro ně znamená hluk, zápach,
prach, stínění, riziko znečištění půdy a požáru skladovaných pneumatik. Tyto výtky uváděli
ve správním řízení a městský soud se jimi měl zabývat.
Nejvyšší správní soudu považuje za nezbytné především zdůraznit, že přezkum správních
rozhodnutí ve správním soudnictví není (co do svého rozsahu) přezkumem neomezeným. Soudy
nemohou přezkoumávat správní rozhodnutí bez zřetele na to, co konkrétně žalobce napadanému
správnímu rozhodnutí vytýká. Soudy přezkoumávají napadená správní rozhodnutí v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), tzn. skutkových či právních důvodů, pro které žalobce
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Je proto
nezbytné, aby žalobce rozhodné skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují zrušení
napadeného správního rozhodnutí, v žalobě konkretizoval. Míře konkrétnosti
uplatněných žalobních bodů pak nutně musí odpovídat míra konkrétnosti odůvodnění rozsudku,
protože má-li přezkum probíhat v mezích žalobních bodů, nelze důvodnost či nedůvodnost zcela
obecné námitky odůvodnit konkrétním způsobem, protože nelze předjímat, co konkrétně žalobce
namítal. Dále je třeba uvést, že povinností soudu není za žalobce dovozovat či dohledávat
tvrzení, která uváděl ve správním řízení, resp. dohledávat ve správním spisu námitky
a vypořádávat se s nimi v žalobě. Tímto postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran a do jisté
míry nahrazoval činnost žalobce spočívající ve formulaci námitek. Pro podporu výše uvedených
závěrů lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudky
ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 65/2011 – 104, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 – 94,
ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 20/2003 – 44, ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Azs 211/2004 – 86,
či rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58.
Stěžovatelé v žalobě nepoukazovali na dotčení hlukem, zápachem, prachem, stíněním,
rizikem znečištění půdy či požáru skladovaných pneumatik. Na tyto imise poukazovali
ve správním řízení a pak až v řízení o kasační stížnosti. V žalobě tedy explicitně netvrdili,
že se jich předmětná stavba může dotknout imisemi ve smyslu ust. §127 odst. 1 o. z., z něhož
vyplývá, že se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného
nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv, přičemž nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, stíněním
a vibracemi. Stěžovatelé v žalobě pouze uváděli, že stavba bytu správce byla postavena na stavbě
dočasné a této stavbě bylo nesprávně přiděleno číslo popisné. Dále poukazovali na okolnosti,
za kterých nabyl předmětné pozemky předchůdce osoby zúčastněné na řízení, resp. na údajnou
nezákonnost změny územního plánu ve vztahu k předmětným pozemkům. Rovněž poukazovali
na nutnost provedení rekultivace ploch vyňatých dočasně ze zemědělského půdního fondu,
na nutnost přihlédnout ke stanovisku Správy chráněné krajinné oblasti Český kras
ze dne 6. 11. 2003, která nepočítá se zástavbou předmětného pozemku, resp. polemizovali
se závěry správních orgánů. Za tohoto stavu nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu
městskému soudu vytýkat, že neshledal zkrácení jejich veřejných subjektivních práv majících
za následek nutnost zrušení rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelé v žalobě konkrétní
porušení svých práv stavbou netvrdili. Povinností městského soudu přitom nebylo dohledávat
ve správním spisu námitky stěžovatelů a vypořádávat se s nimi, jak tvrdili stěžovatelé. Tímto
postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran a nahrazoval činnost stěžovatelů. Z tohoto
důvodu není důvodná ani stížní námitka, že městský soud měl vyjít z obsahu spisu a dovozovat
za stěžovatele žalobní námitky.
Stěžovatelé v kasační stížnosti dále odkazovali na své podání ze dne 19. 6. 2013, které
bylo městskému soudu doručeno následující den, tedy v den konání soudního jednání. V tomto
poukazovali na to, že pozemek st. p. č. 243 vznikl vadným způsobem, že stavbě postavené
na tomto pozemku bylo nesprávně přiděleno číslo popisné a že správní orgán měl přihlédnout
ke stanovisku Správy chráněné krajinné oblasti Český kras ze dne 6. 11. 2003, z něhož vyplývá,
že na předmětném pozemku nelze počítat s výstavbou. V závěru podání výslovně uvedli,
že z těchto a jiných důvodů považují stavební povolení, jakož i navazující rozhodnutí krajského
úřadu, za nezákonné a trpící vadami a že správní orgány při svém rozhodování nepřihlédly
ke všem okolnostem.
V dané věci je nesporné, že nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů jsou umístěny
v blízkosti předmětné stavby. Bylo však na stěžovatelích, aby tvrdili, že budou předmětnou
stavbou dotčeni na svých právech. V řízeních podle stavebního zákona je připuštěno,
aby se vlastníci sousedních pozemků či staveb na nich v procesní pozici účastníků řízení bránili
proti výsledkům těchto řízení. Účastenství ve stavebním řízení má vždy dvě podmínky: existenci
vlastnického práva k pozemku či stavbě na něm a tvrzení o přímém dotčení existujícího práva
(§59 stavebního zákona). Stěžovatelé splňují podmínku existence vlastnického práva, ale přímé
dotčení na svých právech sice tvrdili ve správním řízení, ale tuto argumentaci již nepřevzali
do žaloby. Pokud tedy v žalobě poukazovali pouze na to, že předmětný pozemek vznikl vadným
způsobem a stavbě postavené na tomto pozemku bylo nesprávně přiděleno číslo popisné, nelze
z toho dovodit žádné přímé dotčení práv stěžovatelů. Je třeba navíc poukázat na to, že městský
soud žalobu v části, ve které se stěžovatelé domáhali rozšíření žaloby i vůči Katastrálnímu úřadu
pro Středočeský kraj a Obecnímu úřadu Kosoř, kterým právě vytýkali vznik předmětného
pozemku, a nesprávné přidělení čísla popisného, vyloučil k samostatnému projednání. Co se pak
týče poukazu stěžovatelů na stanovisko Správy chráněné krajinné oblasti Český kras
ze dne 6. 11. 2003, je třeba uvést, že napadené rozhodnutí krajského úřadu reflektuje stanovisko
Správy chráněné krajinné oblasti Český kras ze dne 11. 10. 2005, tj. pozdější stanovisko,
podle něhož tento správní orgán souhlasí s vydáním stavebního povolení na stavbu garáže a bytu
pro správce na pozemku p. č. 348/5 v k. ú. Kosoř.
Poukaz stěžovatele na soudní spor, který vedl s osobou zúčastněnou na řízení (rozsudek
Okresního soudu pro Prahu - západ ve věci č. j. 3 C 224/2010 – 48) je rovněž pro věc irelevantní,
protože v tomto občanskoprávním řízení byl řešen spor týkající se podávání návrhů
na Katastrální úřad pro Středočeský kraj.
Pokud stěžovatelé v kasační stížnosti pouze v obecně rovině namítali, že správní řízení
trpí vadami, že k vydání odvolacího rozhodnutí nemělo dojít atp., je třeba konstatovat, že takto
formulované námitky jsou pouze typovou charakteristikou určitých nezákonností, k nimž může
ve správním řízení docházet, ale nikoliv zcela jasně individualizované, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelné. Podrobněji
srv. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, přístupný na www.nssoud.cz. Stejně tak lze odkázat na další rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, z něhož vyplývá, že míra precizace
žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím
je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může soud přistoupit a posuzovat jej. Výše
uvedené lze analogicky vztáhnout i na řízení o kasační stížnosti. V něm jsou navíc stěžovatelé
zastupováni advokátem, tedy osobou práva znalou. Nejvyšší správní soud proto výše uvedené
námitky mohl posuzovat pouze v obecné rovině a neshledal je důvodnými. Podle Nejvyššího
správního soudu správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, přičemž nedošlo k žádné
vadě řízení, pro kterou bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Městský soud pak závěry správních
orgánů na podkladě správní žaloby řádně přezkoumal. Ani jemu proto nelze vytýkat nesprávný
postup či porušení zákona.
Stěžovatelé konečně vytýkali městskému soudu, že nesprávně rozhodl o náhradě nákladů
ustanoveného zástupce stěžovatele b) v řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval
přípustností této stížní námitky. Podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje
jen proti výroku o nákladech řízení, nepřípustná.
Předmětnou otázkou se zabýval již rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 5, z něhož vyplývá, že zákon nepřipouští
kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Pokud by
kasační stížnost směřovala pouze proti výroku o nákladech řízení, musela by být
pro nepřípustnost odmítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského
soudu o nákladech řízení není správné. Pokud je však kasační stížností napaden také jiný výrok, je
kasační stížnost přípustná. Ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze v případě,
že kasační stížnosti je podaná výlučně proti výroku o nákladech řízení. Protože se stěžovatelé
nedomáhali soudního přezkumu jen ve vztahu k výroku o nákladech řízení, je jejich stížní
námitka směřující proti výroku o nákladech řízení přípustná. Nejvyšší správní soud
se proto zabýval důvodností této námitky.
Ze soudního spisu vyplývá, že zástupce byl ustanoven stěžovateli b) usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2010, č. j. 7 Ca 130/2009 - 35. Ustanovený zástupce
přitom nepředložil městskému soudu vyúčtování učiněných úkonů. Ani u jednání dne 20. 6. 2013
nesdělil, kolik úkonů v řízení učinil. Výčet úkonů doručil městskému soudu až dne 24. 6. 2013,
tj. 4 dny poté, kdy městský soud vydal rozsudek, kterým rozhodl jak o meritu věci, tak
o nákladech řízení (soud je přitom oprávněn rozhodnout o nákladech řízení i bez návrhu). Výčet
úkonů, za které lze přiznat ustanovenému zástupci odměnu, je uveden ve vyhlášce
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §11 odst. 1 písm. b), d) a g) citované
vyhlášky se považuje za úkon, za který náleží ustanovenému zástupci odměna, tzv. první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, písemné podání ve věci samé a účast
na soudním jednání. Takový úkon byl v daném případě učiněn. Podle obsahu soudního spisu
zástupce stěžovatele b) dále učinil dvě písemná podání (ze dne 5. 1. 2012 a ze dne 19. 6. 2013).
Za úkon ve smyslu výše uvedeného však lze považovat jen jedno z nich. První podání bylo
pouhým shrnutím skutkového stavu věci, resp. rozšířením žaloby vůči dalším žalovaným
subjektům (Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj a Obecnímu úřadu Kosoř), kterou městský
soud vyloučil k samostatnému projednání. Ze soudního spisu dále vyplývá, že zástupce
stěžovatele b) se zúčastnil soudního jednání dne 20. 6. 2013, což lze rovněž považovat za úkon
ve smyslu výše uvedeného. Pokud pak zástupce stěžovatele b) poukazoval i na další úkony, ty
nebyly městskému soudu v době jeho rozhodování známy (zástupce je soudu nedoložil,
resp. nevyplývaly z obsahu soudního spisu). Městský soud tedy stanovil odměnu ustanovenému
zástupci správně.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé úspěch v řízení neměli a krajskému úřadu žádné náklady
nevznikly.
Co se týče výroku o nákladech řízení ve vztahu k osobě zúčastněné, Nejvyšší správní soud
vyzval osobu zúčastněnou na řízení (nikoliv jejího právního zástupce), aby podala vyjádření
k věci. Osoba zúčastněná na řízení ve svém stručném vyjádření v podstatě vyslovila souhlas
se závěry městského soudu, resp. tyto závěry převzala. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
neshledal důvod k přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení (§60 odst. 7 s. ř. s.
per analogiam).
Stěžovateli b) byl městským soudem ustanoven pro řízení zástupcem advokát, který ho
zastupoval i v řízení o kasační stížnosti. Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (podání
kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových
výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 3.400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (§14a odst. 1 citované vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této
dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 714 Kč. Celková částka odměny proto činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) J. M., b) S.
G. M., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem Semická 3292/6, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. R. T., zastoupená Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem
se sídlem Thámova 20/181, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 7 Ca 130/2009 – 115,
takto:
I. Záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 - 70, se o p r a v u j e
takto:
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) J. M., b) S.
G. M., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem Semická 3292/6, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. R. T., bytem Na Pískách 225, Kosoř, zastoupená Mgr.
Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem Thámova 20/181, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 7 Ca 130/2009 – 115,
II. Výrok IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 - 70, se o p r a v u j e
takto:
IV. Odměna advokáta JUDr. Jiřího Tvrdka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
V záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 - 70, bylo nesprávně uvedeno příjmení advokáta, který v řízení o kasační
stížnosti zastupoval stěžovatele a stejně tak bylo nesprávně ve výroku IV. uvedeno jméno
advokáta, kterému má být vyplacena odměna za zastupování ve věci. Místo JUDr. Jiří Tvrdek
bylo uvedeno JUDr. Jiří Tvrdík.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení.
V souladu s citovaným ustanovením předsedkyně senátu bez návrhu opravila příjmení
advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu