ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.144.2013:34
sp. zn. 6 As 144/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o.,
se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních
údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 22. 7. 2009, č. j. SPR-1118/09-14, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, č. j. 5 Ca 174/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Policie uveřejnila na své internetové stránce žádost o spolupráci při pátrání
po pohřešovaném chlapci identifikovaném mimo jiné jménem a fotografií, kde uvedla,
že je „vážně nemocen nespecifikovanou přenosnou chorobou“, která „se přenáší pohlavním
stykem, potřísněním jeho krví, ale i škrábnutím“. Žalobkyně odvysílala dne 14. ledna 2009
ve Zprávách TV Prima reportáž, kde uvedla informaci, že šestnáctiletý J. K. (bylo uvedeno plné
jméno i příjmení) je nakažen virem HIV, čímž podle žalovaného spáchala správní delikt
podle §45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, neboť porušila
povinnosti stanovené v §9 tohoto zákona zpracovávat citlivé údaje s výslovným souhlasem
subjektu údajů a bez tohoto souhlasu pouze v případech uvedených tamtéž. Za to jí byla
rozhodnutím ze dne 22. 4. 2009, č. j. SPR-1118/09-8 uložena pokuta ve výši 40 000 Kč
a povinnost uhradit náklady správního řízení. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda
žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem (dále „městský soud“ a „napadený rozsudek“). Městský soud zejména uvedl,
že je třeba vycházet z popisu skutku, jak je vymezen ve výroku správního rozhodnutí,
a tak je nepochybné, že žalobkyni byla uložena pokuta za správní delikt spočívající v uvedení
informace o tom, že nezletilý J. K. je nakažen virem HIV, v reportáži odvysílané 14. 1. 2009
ve Zprávách TV Prima. Proto shledal nedůvodnou žalobní výtku, že žalobkyni nemohla být
uložena pokuta za správní delikt spočívající v uveřejnění reportáže na webových stránkách,
a vyloučil, že by z rozhodnutí nebylo zřejmé, zda byla či nebyla uložena sankce též za zveřejnění
reportáže na internetu, jak tvrdila žalobkyně. I když v odůvodnění se zveřejnění reportáže
na webových stránkách zmiňuje, nespatřuje městský soud žádný rozpor mezi výroky
a odůvodněními správních rozhodnutí, neboť z kontextu nelze vyvodit, že by i v tomto jednání
(uveřejnění na internetu) byl spatřován předmětný delikt. Nepřijal názor žalobkyně,
že by uveřejnění na webových stránkách nebylo možné považovat za přitěžující okolnost,
aniž by bylo zároveň správním deliktem. V dané věci nebylo zahrnuto do pokutovaného skutku
ani hodnoceno jako přitěžující okolnost při úvahách o výši sankce.
[3] Městský soud především přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že žurnalistická
činnost žalobkyně spočívající ve vyhledávání, shromažďování, třídění, používání a až následně
ve zveřejňování informací, naplňuje pojem „zpracování“ osobních údajů podle zákona
č. 101/2000 Sb. Vyjmenované činnosti jsou vykonávány pod jednotícím záměrem a s cílem
poskytnout informace veřejnosti. Městský soud vyšel z definice pojmu „zpracování“ v článku 2
směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti
se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „směrnice“)
promítnuté i do §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. a konstatoval, že v posuzovaném případě
došlo k aktivnímu dohledání informace o konkrétní nemoci pohřešovaného, k jejímu přiřazení
k souboru informací získanému od policie, případně z dalších zdrojů, ke zpracování těchto údajů
do reportáže a k jejich následnému zveřejnění odvysíláním ve Zprávách. Samotnému odvysílání
reportáže předcházel systematický proces vyhledávání a třídění informací (osobních údajů),
úprava a ukládání natočených záznamů na specifické nosiče informací a rovněž následné operace
nezbytné k zařazení reportáže do televizního vysílání. Popsané činnosti jsou podstatou
žurnalistické činnosti žalobkyně, mají systematický charakter, a proto nejde o nahodilé
shromažďování osobních údajů, jež je dle §3 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., z působnosti
tohoto zákona vyloučeno.
[4] Městský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že uvést údaj o nemoci HIV (poznámka
NSS: jistě bylo míněno nakažení tímto virem) bylo nezbytné z hlediska ochrany zdraví jiných
osob, neboť jde o sdělení jasné a veřejnost je vnímá jednoznačně. Jednání žalobkyně totiž nelze
podřadit pod §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. umožňující zpracovávat citlivé údaje,
jen jestliže je to nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví jiné osoby, není-li souhlas
subjektu údajů možno získat. Není na žalobkyni posuzovat, zda konkrétní osoba představuje
riziko pro své okolí (způsobilým subjektem je policie či hygienická stanice). Pro sledovaný cíl,
tj. zájem na včasném zadržení nezletilého, ochraně jeho zdraví a ochraně zdraví jiných osob, byla
postačující informace v rozsahu zveřejněném policií a závěr žalovaného, že reportáž zcela
nadbytečně obsahovala konkretizaci nemoci, se nevymyká pravidlu striktního výkladu výjimky
podle §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. Specifikovat chorobu pohřešovaného nebylo nezbytně
nutné k dosažení cíle, tj. nezletilého co nejdříve za pomoci veřejnosti vypátrat, ani pro dosažení
ochrany zdraví jiných osob, nadto bylo-li přihlédnuto při vyvažování obou střetnuvších se práv
k tomu, že jde o nezletilou, a toliko pohřešovanou osobu (nikoli pachatele trestného činu).
[5] S názorem žalobkyně, že se správní orgán při rozhodování o výši sankce je povinen
zabývat všemi kritérii, které zákon pro správní uvážení stanoví, městský soud souhlasil. Správní
orgán prvého stupně k výši sankce uvedl, že přihlížel zejména ke skutečnosti, že ke zveřejnění
citlivého údaje došlo prostřednictvím televize s celorepublikovým pokrytím, a to v hlavní
zpravodajské relaci, a dále k tomu, že citlivý údaj se týkal nezletilé osoby; zohlednil i to,
že zpracování se týkalo jediného subjektu údajů. Stěžovatelka v rozkladu nevznesla proti výši
pokuty a správnímu uvážení žádné námitky, proto se žalovaný správní úvahou správního orgánu
prvého stupně nezabýval, tedy ji ani nikterak nedoplnil. Městský soud sice připustil, že správní
orgán skutečnosti, které zvažoval, výslovně nepodřadil pod jednotlivá kritéria vyjmenovaná v §46
odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., avšak fakticky zmínil způsob protiprávního jednání tím, že uvedl,
že přihlížel k tomu, že zveřejnění citlivého údaje došlo prostřednictvím televize
s celorepublikovým pokrytím a v hlavní zpravodajské relaci, a rovněž i dobu trvání protiprávní
činnosti tím, že uvedl, že došlo k zveřejnění (nikoli zveřejňování) citlivého údaje, tedy se jednalo
o jednorázové, nikoli trvající či opakující se porušení zákona. Jako okolnosti věci pak hodnotil,
že se zveřejněný citlivý údaj týkal osoby nezletilé, a to pouze jediného subjektu údajů. Z logiky
věci dle městského soudu vyplývá, které zvažované skutečnosti zvyšují závažnost porušení
zákona (ke zveřejnění citlivého údaje došlo prostřednictvím televize s celorepublikovým
pokrytím, v hlavním zpravodajství a údaj se týkal nezletilého) a které skutečnosti jsou naopak
pro žalobce polehčující (nešlo o opakované či trvající jednání a týkalo se jediného subjektu údajů).
Závažnost protiprávního jednání je dána souhrnem všech uvedených okolností. Přes strohost
odůvodnění správní orgán většinu zákonných kritérií zvažoval. Nezahrnul pouze následky
protiprávního jednání, přičemž z obsahu správního spisu nevyplývá a žalobkyně ani netvrdila,
že jednání mělo konkrétní následky, jež by bylo třeba zvážit. Vzhledem k tomu, že pokuta ve výši
40 000 Kč byla žalobkyni uložena v rámci sazby do 5 000 000 Kč, tedy při samé dolní hranici,
nelze mít za to, že by zmíněná neúplnost správní úvahy mohla mít vliv na výši uložené pokuty
a nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Opačný závěr by podle městského soudu byl
nepřípustně formalistický.
[6] Městský soud se vyjádřil i k dalším žalobním námitkám (např. nesprávně uvedený čas
odvysílání relace, aplikace ustanovení občanského zákoníku, výluka z působnosti
směrnice pro činnost státu v oblasti trestního práva, porušení zásady legitimního očekávání),
ale ty se již nepromítly do kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). I když má ve shodě se správními orgány
za to, že je třeba obě práva vzájemně poměřovat a posoudit je dle individuálních okolností
z hlediska proporcionality, je na rozdíl od žalovaného i městského soudu přesvědčena,
že zveřejnění údaje o typu nemoci bylo vhodným, respektive nezbytným prostředkem
pro dosažení sledovaného cíle. Tím je vedle nalezení pohřešovaného i upozornění veřejnosti.
Za daných okolností (zejména při tvrzeném rizikovém sexuálním chování, provozování
prostituce) tedy považovala ochranu zdraví jiných osob za významnější hodnotu
než jednorázovou ochranu osobního údaje pohřešovaného, třebaže byl nezletilým. Míru ohrožení
zdraví osob, které by s ním mohly přijít do intimního styku, přitom nijak nesnižuje,
že byl pohřešovanou osobou, a nikoli hledaným pachatelem trestného činu. Uveřejnění konkrétní
nemoci pak podle ní odůvodňuje to, že obecný popis povahy nemoci by pro svou neurčitost
a délku mohl být diváky nedostatečně vnímán a pochopen, takže šlo o pouhé zkrácení.
[8] Další argumentací stěžovatelka namítala, že předmětný skutek představoval
pouze jednorázové uveřejnění, postrádající zákonný prvek systematičnosti, takže se nejednalo
o zpracování osobního údaje ve smyslu §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Správní orgán i soud
přitom potvrdily, že pokuta nebyla uložena za celý proces, který by teoreticky mohl spadat
pod zákonnou definici zpracování (od přijetí informace, přes vyhledání dalších souvisejících
informací, po jejich zveřejnění), ale za ono konečné zveřejnění informace o nemoci v reportáži.
Zákonné definici by tedy mělo vyhovovat jednorázové zveřejnění v reportáži samo o sobě,
čemuž podle stěžovatelky nelze přisvědčit.
[9] Stěžovatelka dále namítla, že byly naplněny podmínky výjimky z povinnosti zpracovávat
citlivé údaje bez souhlasu subjektu údajů dle §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. Přitom není
rozhodující, že stěžovatelka není ochranou veřejného zdraví formálně pověřena právními
předpisy, neboť tuto výjimku je třeba vykládat šířeji. Pokud se stěžovatelka o bezprostředním
ohrožení dozví, je z povahy její činnosti (provozování celoplošného televizního vysílání
se zpravodajským obsahem) nezbytné, aby o něm dostatečně důrazně informovala veřejnost
a zejména osoby ohrožení vystavené. Forma předání informace odpovídá míře ohrožení
ostatních osob; formulace užitá policií by pro svoji složitost a zdlouhavost nedostačovala.
Nebezpečí bylo nezbytné pojmenovat (s vědomím toho, že informace bude uveřejněna
pouze jednorázově), aby si veřejnost tuto závažnou situaci co nejrychleji uvědomila
a zapamatovala, neboť zdravotní rizika s tímto onemocněním spojená jsou jí dobře známá
a srozumitelná. I kdyby uveřejnění tohoto údaje pro účely pátrání po pohřešovaném bylo
nadbytečné, zcela jistě nebylo nadbytečné pro předcházení ohrožení zdraví osob,
které s nemocným mohly přijít do styku.
[10] Stěžovatelka setrvala na své žalobní výtce, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé,
zda byla pokutována také za skutek spočívající v umístění reportáže na webové stránky.
Tomu, že správní orgán tuto okolnost zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, rozumí tak,
že k ní rovněž přihlížel, a to přesto, že pro tento skutek nebylo řízení zahájeno, nevedlo se o něm
dokazování a v rozhodnutí není uvedeno, jak se její význam promítl do rozhodování o uložení
pokuty a její výši, což činí výrok napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[11] Poslední námitkou stěžovatelka vytýkala, že následky údajného protiprávního jednání
nebyly zkoumány, dokazovány ani zmíněny v napadeném rozhodnutí, i když jde o jedno
z nejdůležitějších kritérií pro stanovení výše pokuty. Obdobně postrádá i úvahy o okolnostech,
za nichž k jednání došlo (že veřejnost včetně stěžovatelky byla policií požádána o pomoc
při pátrání) a jaká byla míra ohrožení osob, jež s nemocným chlapcem mohly přijít do fyzického
kontaktu (vzhledem k následnému chování pohřešovaného). U jednotlivých kritérií navíc
žalovaný neuvedl, zda danou okolnost posoudil jako přitěžující či polehčující a do jaké míry.
Městský soud pak stručné odůvodnění výše uložené pokuty žalovaného nepřípustně dotvořil,
místo aby jeho rozhodnutí pro takový nedostatek zrušil. Upozornila na judikaturu Nejvyššího
správního soudu o zákazu libovůle při výběru kritérií pro stanovení výše pokuty (rozsudek
ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 As 58/2008-77) a o povinnosti správního orgánu výslovně se zabývat
všemi zákonnými kritérii, a pokud některé z nich neshledá relevantním, alespoň stručně
se s ním vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost. Navrhla zrušení napadeného rozsudku,
obou správních rozhodnutí a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalovaného a replika
[12] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a zdůraznil, že charakter a způsob
přenosu nemoci není důvodem pro stěžovatelkou zvolený postup. Nedomnívá se, že by bylo
jejím úkolem v hlavní zpravodajské relaci upozorňovat klienty prostitutů na možné nebezpečí
od jedné konkrétní osoby, pokud se tito dobrovolně známým rizikům (jako je přenos HIV,
ale i jiných nemocí jako např. žloutenka) svým chováním vystavují. Poukázal na to,
že i pokud by se pohřešovaný chlapec stěžovatelkou popsaným způsobem choval, neznamená
to automaticky, že vystavuje své klienty riziku nákazy, neboť stěžovatelce není známo,
zda nepostupuje s potřebnou obezřetností, aby k přenosu nemoci nedošlo, zda své klienty
neinformuje apod., navíc informování ve zprávách zřejmě nebude nejvhodnějším nástrojem
pro jeho případné klienty. Zdůraznil absurditu situace, kdy by nezletilý měl jako pachatel trestné
činnosti (o níž ale poznatky zatím nejsou) větší právo na ochranu soukromí [§52 až 54 zákona
č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže
a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)] než jako pouhá
pohřešovaná osoba nakažená virem HIV. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že ona nemoc je
pro jejího nositele sama o sobě natolik zásadním zásahem do života, že veřejná (a tedy nevratná)
stigmatizace je nepřijatelná a právem na svobodu slova neodůvodnitelná.
[13] K námitce stěžovatelky, že byla postižena za konečné zveřejnění informace v reportáži,
nikoliv za celý proces její přípravy, a tedy se nejednalo o zpracování osobních údajů, uvedl,
že definici pojmu zpracování v §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. i výjimku dle §3 odst. 4
téhož zákona je třeba především vykládat ve smyslu směrnice, a nikoliv izolovaně. Stěžovatelka
přikládá nepřiměřený význam pojmu „systematický“ ve zmíněné definici, ačkoliv je tento pojem
zde nadbytečný a jeho význam je okrajový. Žalovaný poukázal na vymezení pojmu zpracování
v čl. 2 písm. b) směrnice, podle něhož je zpracováním jakýkoliv úkon nebo soubor úkonů,
které jsou prováděny pomocí či bez automatizovaných postupů (podmínka systematičnosti
se zde nenachází). Dovozuje, že pojem systematičnosti v §4 písm. e) i samotný §3 odst. 4
zákona č. 101/2000 Sb. jsou výsledkem ne příliš povedené snahy zákonodárce o transpozici
čl. 3 odst. 1 směrnice a systematičnost pouze vyjadřuje, že osobní údaje jsou nebo mají být
zařazeny do rejstříku v případě manuálního zpracování, přičemž u automatizovaného zpracování
osobních údajů je systematičnost přímo implicitní vlastností zpracování a netřeba ji zkoumat.
U televizní reportáže jde bez pochyb o zpracování osobních údajů automatizovaným způsobem.
Pro případ, že by soud měl výkladové pochybnosti, žalovaný navrhl, aby se obrátil na Soudní
dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, zda může členský stát omezit dopad směrnice
stanovením dodatečné podmínky systematičnosti v definici zpracování osobních údajů.
S posouzením otázky zpracování, jak je provedl městský soud, se ztotožnil a dodal,
že podle verze stěžovatelky by bylo možné každé zpracování rozčlenit na základní úkony
prováděné s informací a prohlásit je za samostatné, jednorázové a nesystematické,
což by ale popřelo ochranu poskytovanou zákonem č. 101/2000 Sb. ústavnímu právu
na soukromí. Že byla stěžovatelka postižena pouze za určitou část zpracování (za zveřejnění),
je v souladu se zákonem, neboť nemohla být potrestána za tu část zpracování, která nezákonná
není.
[14] Zveřejnění konkrétní informace o povaze nemoci nebylo v tomto případě nezbytné.
Ustanovení §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. je podle žalovaného potřeba vykládat
restriktivně, což plyne z výjimek pro zpracování citlivých údajů dle §9 téhož zákona,
jež podstatně omezují možnosti pro zpracování bez souhlasu subjektu údajů na rozdíl
od osobních údajů a §5 odst. 2 téhož zákona. To je dáno právě charakterem citlivých údajů, který
je potvrzen i v řadě zvláštních právních předpisů, u údajů o zdravotním stavu např. vysokou
důvěrností těchto informací dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a o podmínkách
jejich poskytování.
[15] K namítanému nedostatečnému vymezení skutku odkázal na napadený rozsudek
a odůvodnění výše pokuty považoval za dostatečné. Že ke zveřejnění údajů došlo
prostřednictvím celorepublikového vysílání, je vyjádřením jak způsobu, tak i následku
jednání stěžovatelky (následek je dán právě rozšířením informace mezi diváky) a skutečnost,
že šlo o citlivý údaj a o jeden subjekt údajů, vyjadřuje okolnosti jednání. Doba trvání je dána
jednorázovostí odvysílání reportáže. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[16] V replice se stěžovatelka bránila nařčení ze zveřejnění neověřených informací o chování
hledaného a namítla, že v případě pochybností měl sám žalovaný pravdivost informací prověřit,
neboť se z hlediska posouzení jednání stěžovatelky jednalo o rozhodnou skutečnost. Trvala
na tom, že zdravotní ohrožení většího počtu osob je závažnějším zájmem, který převažuje
nad dopadem uveřejnění informace na pohřešovaného, a tvrzení o nevratném poznamenání
života uveřejněním reportáže označila za absurdní. Zopakovala, že nepřistoupila ke zveřejnění
oné informace bezdůvodně, vedena účelem prohloubit dopady nemoci na jejího nositele,
ale způsob, jakým se dotyčný k nemoci stavěl a vystavoval vážnému riziku i ostatní,
ji k tomu donutil. Brojila proti tomu, aby žalovaný jako státní orgán rozšiřoval zákonnou definici
zpracování osobních údajů vypuštěním některého slova či označením jej za nadbytečné.
Podle ní je smyslem §4 písm. e) a §3 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb. to, že vztahuje působnost
tohoto zákona pouze na jednání, které není nahodilé. Při zkoumání definičních znaků zpracování
osobních údajů je třeba i šetřit, co je cílem konkrétního nakládání s osobními údaji, jde-li o úkon
jednorázový. V dané věci nebylo cílem uveřejnění další zpracování osobních údajů
pohřešovaného, nýbrž právě pouhé jednorázové informování o důležitých okolnostech, takže
podmínka systematičnosti nebyla naplněna. V souvislosti se zpochybněním dostatečného
zkoumání kritérií pro uložení sankce připojila dotazy, proč nebyla zkoumána aktuální sledovanost
pořadu, jaký měla reportáž dopad na život pohřešovaného a jak bylo postupováno při výpočtu
výše pokuty, z čeho při tom žalovaný vycházel a do jaké míry byly vzaty v potaz okolnosti
jako chování pohřešovaného a fakt, že aktivně vystavoval lidi ve svém okolí nebezpečí nákazy
nevyléčitelnou chorobou.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených. Zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a žádnou takovou vadu neshledal.
[18] Nejprve je třeba poukázat na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti zopakovala pouze část
výtek, které předtím uplatnila v žalobě. Vznesla ale i námitky nové, podložené argumentací,
jež se objevila až při ústním jednání před městským soudem. V žalobě opřela stěžovatelka
svou tezi o zájmu na ochraně veřejného zdraví, který převažuje nad zájmy pohřešovaného
chlapce, pouze o tvrzení o nesprávném názoru správního orgánu, že subjekt údajů měl
jako nezletilý snížené možnosti obrany. Argumentaci tím, že uvedení konkrétní nemoci bylo
nezbytným prostředkem k dosažení cíle, zejména předejít ohrožení zdraví jiných osob,
a jiná forma (např. popis v žádosti policie o spolupráci) by nebyla dostačující, přednesla
až při jednání městského soudu. I k tomu se však soud v rozsudku vyjádřil,
přestože takové námitky byly uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Vzhledem
k tomu, že je městský soud zřejmě považoval za rozvití či podporu tvrzení na páté straně žaloby,
že jednání stěžovatelky je kryto výjimkou dle §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., přijal i Nejvyšší
správní soud navazující argumentaci a dále se s ní vypořádává.
[19] Skutkový stav není sporný. Z obsahu správního spisu se podává, že stěžovatelka doplnila
policií uveřejněnou žádost o spolupráci při pátrání po nezletilém dalšími výpověďmi jiných osob
o tom, že jmenovaný měl navštěvovat pánské kluby a přivydělávat si poskytováním sexuálních
služeb. Poté uveřejnila tyto informace v reportáži zařazené do hlavní zpravodajské relace včetně
údaje o konkrétní nemoci, jíž pohřešovaný chlapec trpí (nakažení virem HIV). V reportáži
zazněla také věta o tom, že nikdo neví, kolik lidí již nakazil a kolik jich ještě nakazí.
[20] Listina základních práv a svobod garantuje v článku 10 odst. 1 každému právo, aby byla
zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (odst. 2). Každý má právo na ochranu
před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (odst. 3).
[21] V článku 17 Listiny se zaručuje svoboda projevu v této podobě: Svoboda projevu a právo
na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem
nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice
státu (odst. 2). Cenzura je nepřípustná (odst. 3). Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace
lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (odst. 4). Obdobně i čl. 10
odst. 2 Úmluvy říká, že výkon těchto svobod může podléhat pouze takovým formalitám, podmínkám,
omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti mimo jiné
i v zájmu ochrany pověsti nebo práv jiných.
[22] Městský soud v napadeném rozsudku zcela správně vyšel z premisy, že právo vyhledávat
a šířit informace může být zákonem a v nezbytném rozsahu omezeno pro ochranu práv a svobod
druhých, tedy i v zájmu práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním
osobních údajů. Ochrana osobních údajů je nedílnou součástí práva na soukromí dle čl. 10
odst. 2 Listiny (obdobně podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy), tedy představuje legitimní limit svobody
projevu. Ve svém rozsudku městský soud podal ucelený a vyčerpávající výklad platné právní
úpravy ochrany osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb. i v kontextu se směrnicí,
jež je jeho předobrazem, na který lze pro stručnost zcela odkázat. Nejvyšší správní soud se zaměří
pouze na ty dílčí otázky, které stěžovatelka vtělila do kasačních námitek. Zvolil posloupnost,
která se jeví jako logická, kdy např. o naplnění kritérií pro uložení pokuty v určité výši má smysl
uvažovat až poté, co bude jasné, za jaké jednání byla stěžovatelka postižena, zda její činnost
představovala zpracování ve smyslu zákona, a pokud ano, zda se na ni vztahovala výjimka
podle §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., zda bylo nezbytné onemocnění konkrétně
pojmenovat, a rovněž jak v kontextu konkrétních skutkových okolností dopadá poměřování
obou práv z hlediska proporcionality. Přitom bude úkolem soudu dodržovat při zkoumání
zákonnosti postihu limity vytyčené napadeným správním rozhodnutím, a tedy hodnotit
pouze předmětný skutek (a nikoli např. uvedení údajů o rizikovém sexuálním chování),
pochopitelně výhradně ve vztahu k jednání stěžovatelky (nikoli tedy, zda by obstálo
např. zveřejnění informací o osobě pohřešovaného v podobě zvolené policií na její webové
stránce).
[23] Z výroku prvostupňového správního rozhodnutí (ve znění opravného rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 11. 2009 zn. SPR-1118/09-18) je zřejmé, že stěžovatelka byla postižena
za uvedení informace o nakažení J. K. virem HIV v reportáži odvysílané ve Zprávách TV Prima
dne 14. 1. 2009, a nikoli za její zveřejnění na vlastních internetových stránkách. Je proto správný
závěr městského soudu, že nejsou pochybnosti o tom, za jaký skutek byla pokuta uložena.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že ilustrativní, tedy nadbytečné uvedení této skutečnosti
v odůvodnění správních rozhodnutí nemohlo způsobit jejich nepřezkoumatelnost a vzbudit
ve stěžovatelce opravdové pochyby o tom, za co jí byla uložena sankce (superfluum non nocet -
nadbytečné neškodí).
[24] Zákon č. 101/2000 Sb. považuje v §45 odst. 1 písm. e) za správní delikt jednání
právnické osoby, která jako správce nebo zpracovatel zpracovává osobní údaje bez souhlasu subjektu
údajů mimo případy uvedené v zákoně (§5 odst. 2 a §9). Zpracováním osobních údajů je podle §4
písm. e) téhož zákona jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky
provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí
zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání,
používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.
Podle §3 odst. 4 se tento zákon nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje
nejsou dále zpracovávány.
[25] Směrnice definuje pojem zpracování v článku 2 písm. b) jako jakýkoli úkon nebo soubor
úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je
shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání,
konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání
či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo likvidace.
[26] Údaj o nakažení konkrétní osoby virem HIV nepochybně osobním údajem je, a dokonce
odpovídá i zákonnému vymezení citlivých údajů dle §4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. (jde o údaj
o zdravotním stavu). Citlivé údaje je možné zpracovávat jen s výslovným souhlasem subjektu
údajů, jinak jen jestliže je to nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví subjektu údajů nebo jiné osoby
nebo za podmínek uvedených dále v §9 písm. b) až i) téhož zákona.
[27] Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že počin stěžovatelky pod pojem
zpracování ve smyslu výše citovaných ustanovení patří. Správní orgány a poté i městský soud
ve spojitosti s žalobní obranou stěžovatelky charakterizovaly podstatu její činnosti
jako provozovatelky televizního vysílání výčtem aktivit, které při přípravě i samotném vysílání
stěžovatelka cíleně, organizovaně, pravidelně provádí. Účelem bylo předně vypořádat námitky,
že oblast žurnalistiky, v níž je stěžovatelka činná, je vyloučena z působnosti zákona a směrnice.
Z povahy a cílů činnosti sdělovacích prostředků (shromažďování, třídění a další využívání
informací formou jejich zveřejnění) pak městský soud dovodil, že ani v tomto případě nešlo
o nahodilé shromažďování osobních údajů, které je z působnosti zákona vyloučeno (§3 odst. 4
zákona č. 101/2000 Sb.). S ohledem na výše uvedené ani Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit
kasační námitce, že šlo pouze o jednorázové uveřejnění, postrádající prvek systematičnosti.
Zajedno je se stěžovatelkou naopak v jejím pohledu na smysl §4 písm. e) a §3 odst. 4 uvedeného
zákona, jak jej vystihla v replice – totiž, že zákon dopadá na jednání, které není nahodilé
(tedy je naopak cílené, zamýšlené, chtěné). Získání a zveřejnění předmětné informace zahrnovalo
množství na sebe navazujících kroků počínaje procházením policejních internetových stránek,
přes investigativní aktivity pro opatření doplňujících informací o chování nezletilého od třetích
osob, vlastní úvahu nad charakteristikou způsobu přenosu nemoci či další pátrání ve snaze
ji přesně označit, až po technické zpracování reportáže, zařazení do programu zpravodajské
relace a odvysílání. V tomto procesu zakončeném zveřejněním diagnózy nezletilého
v celorepublikovém vysílání v tzv. prime time není pro nahodilost žádný prostor. Že byla
citlivá informace odvysílána jen jednou, neznamená, že neoddělitelným předpokladem
pro takové uveřejnění nebyla systematická práce přičitatelná stěžovatelce. Žalovanému je třeba
dát za pravdu v tom, že na předmětný skutek je třeba pohlížet komplexně, neboť činnosti
předcházející zveřejnění ve vysílání bytostně a neoddělitelně souvisejí s finálním počinem, jak byl
označen ve výroku rozhodnutí žalovaného. Nahodilé zveřejnění údaje o zdravotním stavu osoby
by takové pozadí nemělo. Ostatně obě definice (v zákoně i směrnici) pracují s pojmy operace
nebo soustava operací či jakýkoli úkon nebo soubor úkonů, což umožňuje posoudit z pohledu ustanovení
těchto předpisů kromě vícero úkonů společně i ty jednotlivé. Na konkrétních skutkových
okolnostech vždy záleží, jestli skutkovou podstatu správního deliktu dle §45 odst. 1 písm. e)
zákona č. 101/2000 Sb. naplní jen jeden dílčí úkon, nebo souhrn více úkonů. V tomto případě
například stěžovatelka nepochybně i systematicky shromažďovala osobní údaje o nezletilém,
uchovávala je a ukládala na nosiče informací, což by také mohlo být posouzeno jako zpracování
ve smyslu zákona (směrnice), ale žalovaný uložil sankci pouze za zveřejnění jediné citlivé
informace (přestože jich v reportáži zaznělo více, např. o sexuálním životě nezletilého),
což také určuje předmět soudního přezkumu. Lze si ale kupříkladu představit i nikoli nahodilé
zveřejnění stejného citlivého údaje poté, co vypršela doba, na kterou byl správci udělen souhlas
ke zpracování. Takový skutek by byl postižitelný sám o sobě, aniž mu předcházelo jiné zákonem
zapovězené jednání.
[28] Dalším okruhem námitek stěžovatelka tvrdila, že upozornění veřejnosti v zájmu ochrany
veřejného zdraví představovalo legitimní důvod pro zveřejnění citlivé informace o nezletilém,
přičemž uvedení konkrétní diagnózy bylo nezbytné pro dosažení cíle, neboť rizika spojená
s touto nemocí jsou veřejnosti známá a dlouhý a neurčitý popis, jak jej užila policie, by se minul
účinkem. Podle mínění stěžovatelky tedy městský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda se na předmětný skutek vztahuje výjimka uvedená v §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb.
[29] Právní předpisy chránící osoby před neoprávněným nakládáním s jejich osobními údaji
připouštějí zveřejnění (nebo obecně zpracování) citlivého údaje bez souhlasu subjektu údajů,
převažuje-li zájem na ochraně života či zdraví jiných osob nad zájmem subjektu údajů
na jeho uchování v soukromí. Podmínkou pro aplikaci této výjimky z pravidla o nutnosti obstarat
si k takovému počinu souhlas je nezbytnost zveřejnění (zpracování) citlivého údaje pro uvedený
účel.
[30] Policie se při plnění svého úkolu pátrat po pohřešovaných zaměřila na popis rizik
fyzického kontaktu s hledaným chlapcem a konkretizaci onemocnění se vyhnula. Stěžovatelka
naopak cíleně chorobu pojmenovala, aby tím zvýšila údernost a zapamatovatelnost sdělení,
což je však přesně to, co správní soud vnímá jako zbytečný, nadměrný zásah do soukromí
nemocného nezletilého, jenž hrozí stigmatizací a společenským vyloučením. Podle Nejvyššího
správního soudu lze nalézt vztah přímé úměry mezi účinkem konkrétní informace, která zvedá
pozornost diváků (nemoc je všeobecně vnímána jako vážná a smrtelná), a citelností zásahu
do sféry práv nezletilého.
[31] Na tomto místě se nelze vyhnout úvahám nad tím, kterému z konkurujících si práv je
zapotřebí v tomto případě dát přednost. Z hlediska míry možného zasažení osobnostních práv je
třeba mít na zřeteli subtilní hranici mezi obecným vnímáním nemoci jako důvodu k poskytnutí
pomoci ke zmírnění jejích následků či projevů, soucitu s postiženou osobou a na druhé straně
odsudky vedoucími až k sociální izolaci nemocného. Terčem odsudků se nemocný může stát
hlavně kvůli asociovanému způsobu, jakým se nemoc šíří. Veřejnost totiž vnímá diametrálně
odlišně infikování virem HIV např. transfúzí nakaženou krví, manipulací s infekčním materiálem
v rámci plnění pracovních úkolů a naproti tomu nakažení v homosexuální subkultuře pohlavním
stykem za úplatu. Proto i uveřejnění informace o tom, že pohřešovaný nezletilý trpí právě
chorobou způsobenou virem HIV, představuje neakceptovatelný zásah do práva na ochranu
jeho osobních údajů. Reportáž odvysílaná stěžovatelkou nechtěla jen před nemocí a jejím šířením
varovat, ale užila jména a dalších identifikujících údajů konkrétního člověka ve spojení
s nákazou virem HIV a dalšími znepokojujícími skutečnostmi o chování pohřešovaného chlapce
k tomu, aby zapůsobila na diváky relace. Zneužila propojení emocí, jež vzbuzuje v povědomí
veřejnosti AIDS, s konkrétní osobou ke zvýšení atraktivity reportáže, ale i k jinak legitimnímu
varování před rizikem újmy. Takové jednání tedy nejen zvyšuje (z pohledu stěžovatelky) žádoucí
efekt, ale kritizovaná okolnost je přesně tím, co vychyluje vybalancovaný poměr obou ústavně
chráněných práv a působí zásah do soukromí již za hranicí přípustnosti.
[32] Pro posouzení deliktní odpovědnosti stěžovatelky není podstatné, zda se informace,
že je pohřešovaný skutečně nakažen virem HIV, zakládá na pravdě. I kdyby ve skutečnosti
trpěl jinou nemocí (což je při obecnosti popisu uveřejněného policií dobře možné),
nijak by to nezmenšovalo zásah do jeho práv. Nařčení z nakažení právě virem HIV totiž vyvolává
ve společnosti silné emoce díky rozšířenému povědomí o nevyléčitelnosti a snadnému šíření,
což přispívá k izolaci a sociálnímu vyloučení nemocných.
[33] Hovoří-li stěžovatelka o upozadění jednorázové ochrany soukromí ve prospěch ochrany
zdraví jiných osob, není soudu zcela zřejmé, co tím myslela. Zveřejnění údaje o smrtelném
onemocnění osoby přenosnou chorobou jednorázovým zásahem do jejího soukromí rozhodně
není. Za ten by bylo možné snad považovat např. krátké zveřejnění zobrazení osoby v ponižující
nebo nedůstojné situaci, která je sice vlastní všem lidem, ale je vyhrazena pro intimní chvíle
nebo do naprostého soukromí. Naproti tomu sdělení údaje, který osobu charakterizuje
a je neměnný (jako nevyléčitelná nemoc), představuje trvalé zasažení soukromí. Ti, kdo reportáž
shlédli, na fakta z ní většinou zapomněli, což ale nelze předpokládat u těch, kteří nemocného
osobně znají.
[34] Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že míru ohrožení zdraví osob, které by mohly přijít
s nemocným do styku, nesnižuje, že byl pohřešovanou osobou, a nikoli osobou
hledanou pro spáchání trestného činu. Pravdou je ale také to, že mladší než dospělý věk sám
o sobě odůvodňuje protektivní zacházení s osobami stíhanými za trestné činy (a to včetně
těch nejzávažnějších), i pokud jde o zveřejňování jejich osobních údajů (dokonce se i částečně
prolamuje zásada veřejnosti projednání věci před soudem). Tím spíše pak nelze připustit,
aby poukaz na možné asociální chování pohřešovaného chlapce ospravedlnil tak závažný zásah
do jeho práva na soukromí, jakým zveřejnění o nakažení virem HIV je.
[35] Konkrétní skutkové okolnosti projednávaného případu nevedou k závěru, že by právo
na ochranu soukromí mělo právu na svobodu projevu ustoupit. Obsah (konkrétní nemoc)
a způsob uvedení informace spolu s dalšími okolnostmi (cílová divácká skupina) totiž přivedly
soud k přesvědčení, že primárním účelem tohoto počinu stěžovatelky nebylo (nebo nebylo
výhradně) altruisticky informovat veřejnost o skutečném, reálném nebezpečí, ve snaze je
eliminovat nebo snížit, ale zveřejnění onoho citlivého údaje mělo spíše za cíl zatraktivnit
reportážní příspěvek a přidat mu na údernosti. Nechat vyniknout takové informaci
přitom podle přesvědčení soudu nemohlo dosáhnout lepšího účinku na cílovou skupinu
potenciálně ohrožených osob, ale na druhé straně nepochybně vedlo k závažnému a nevratnému
zásahu do práv nezletilého. Městský soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že se na případ
stěžovatelky výjimka uvedená v §9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., nevztahuje. Nesprávné
právní posouzení [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] ani nepřezkoumatelnost
[kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] Nejvyšší správní soud neshledal.
[36] Ani pokud jde o poslední kasační námitku, že městský soud měl zrušit napadené
rozhodnutí pro nedostatky v odůvodnění výše uložené pokuty, nemůže Nejvyšší správní soud
stěžovatelce přisvědčit. To, že dokázal i ve strohém odůvodnění výše pokuty nalézt prakticky vše,
co §46 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. správnímu orgánu ukládá hodnotit (podrobněji viz [5]),
nelze nazvat nepřípustným dotvářením odůvodnění správního rozhodnutí. Zdejší soud připouští,
že přesvědčivosti správních rozhodnutí by jistě přispělo podrobnější rozvedení úvah o stanovení
výše pokuty, ale nezákonnost v tomto směru neshledal. Rušit rozhodnutí městského soudu
kvůli takovým nedostatkům by naopak nebylo ničím jiným než formalismem, obzvlášť za situace,
kdy stěžovatelka proti výši uložené pokuty po celou dobu ničeho nenamítala a výhrady
k hodnocení zákonných kritérií vznesla poprvé až v žalobě. To je sice v zásadě možné,
ale je na místě zohlednit, že v druhém stupni ke korekci či doplnění dojít nemohlo,
neboť v rozkladu stěžovatelka této části prvostupňového rozhodnutí nic nevytýkala. Pokud jde
o přisouzení hodnotového znaménka jednotlivým kritériím, zdejší soud považuje u všech
vypočtených prvků za zřejmé, zda byly hodnoceny jako přitěžující, nebo polehčující.
Jinak by tomu mohlo být, pokud by některý údaj umožňoval více výkladů, např. že se zveřejněný
údaj týkal deseti osob (z toho by bez dalšího nebylo jasné, jestli je to podle hodnotitele moc
nebo málo). Taková situace však nenastala. Městský soud tedy dospěl ke správnému závěru,
když porušení §46 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. neshledal. Doplňující dotazy ohledně
skutečností, které ještě měly být při úvahách o výši pokuty vzaty v úvahu, jež stěžovatelka vtělila
do repliky, Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako námitky nepřípustné, neboť nebyly uplatněny
v řízení před městským soudem, a ten se k nim tedy neměl příležitost vyjádřit (§104 odst. 4
s. ř. s.).
V. Závěr a náklady řízení
[37] Protože Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu ze shora uvedených
důvodů zákonným, kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.
[38] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu