ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.153.2013:28
sp. zn. 6 As 153/2013 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: A. P. K.,
zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, se sídlem Thámova 20/181, Praha 8 - Karlín,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2010, č. j. S-MHMP
230782/2010/OST/Vo/Ko, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Bc. I. K., 2) P. K., oba
zastoupeni JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, č. j. 10
A 272/2010 - 46, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se n epřiznáv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se domáhala žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jimž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12, kterým byla
povolena výjimka z ustanovení čl. 8 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných
technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.
Povolení výjimky bylo vydáno pro umístění novostavby rodinného domu na pozemek sousedící
s pozemkem stěžovatelky a umožnilo zkrácení citovanou vyhláškou požadované minimální
vzdálenosti rodinných domů od společných hranic pozemků ze 3 metrů na 2 metry,
resp. ze 2 metrů na 1,8 metrů v případě vnějších okrajů střech.
[2] Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 21. 10. 2013, č. j. 10 A 272/2010 – 46
(dále jen „napadené usnesení“), s odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011 – 66 (dostupném z www.nssoud.cz),
v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků
na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických osob samo o sobě, ale až ve spojení
s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení.
Rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu tedy lze soudně přezkoumat
pouze v režimu §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), samostatně přezkoumatelným ve smyslu §65 s. ř. s. by bylo
pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru
zapotřebí žádného navazujícího rozhodnutí. Městský soud pak uzavřel, že v nyní posuzované věci
se rozhodnutí o výjimce stalo jedním z podkladů pro vydání konečného rozhodnutí o umístění
stavby, takže nebylo úkonem správního orgánu, jímž by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně
určovala práva či povinnosti žalobkyně, a proto je jeho přezkum ve správním soudnictví
vyloučen.
[3] Proti napadenému usnesení podala stěžovatelka včasnou blanketní kasační stížnost,
již v soudem určené lhůtě řádně doplnila. Nesouhlasila s posouzením právní otázky městským
soudem, neboť se domnívala, že rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu je
rozhodnutím v materiálním smyslu dle §65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá přezkoumání soudem,
a nedopadá na něj kompetenční výluka uvedená v §70 písm. b) s. ř. s. Dle názoru stěžovatelky
zasáhlo napadené správní rozhodnutí do její právní sféry tím, že bude muset namítané nedostatky
předcházejícího správního řízení uplatňovat znovu v navazujícím řízení o umístění stavby,
což ji jistě postihne v majetkové oblasti. Tyto případné náklady na uplatnění práv by dle názoru
stěžovatelky také vedly ke snížení hodnoty jejích nemovitostí. Stěžovatelka je toho názoru,
že napadeným správním rozhodnutím bude vzhledem k mechanickému přístupu správních
orgánů k podkladovým rozhodnutím poznamenáno její postavení v řízení o vydání rozhodnutí
o umístění stavby, což představuje zásah do jejích procesních práv.
[4] Spolu s doplněním kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek. Svůj návrh odůvodnila tím, že reálně hrozí, že na základě napadeného
rozhodnutí o povolení výjimky bude navazující rozhodnutí o umístění stavby stiženo vadou.
[5] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[6] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použije ustanovení §73 odst. 2
až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného
účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[7] Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje mimořádnost institutu
odkladného účinku. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek očekávat. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání
odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé a výjimečné případy.
[8] V nyní posuzovaném případě byla žaloba stěžovatelky odmítnuta pro kompetenční
výluku, takže napadené usnesení nemělo, co se týče účinku napadeného správního rozhodnutí,
žádný vliv na právní postavení stěžovatelky. Odložení účinků napadeného rozhodnutí usnesení
by tedy bylo zcela bez efektu. Nejvyšší správní soud však dovodil, že v takovém případě je třeba
vykládat institut odkladného účinku kasační stížnosti šířeji, tedy tak, že nepůsobí pouze vůči
kasační stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu, ale i přímo ve vztahu ke správnímu
aktu (rozhodnutí), jenž byl předmětem rozhodování předcházejícího řízení před krajským
soudem. Tento právní názor byl zaujat v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, a i přesto, že v mezidobí došlo ke změně hmotněprávních
podmínek pro přiznání odkladného účinku a nově bylo také Nejvyššímu správnímu soudu
umožněno zrušit spolu s rozhodnutím krajského soudu i rozhodnutí správního orgánu
[za podmínek uvedených v §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012], je plně
aplikovatelný i v nyní posuzovaném případě. Platná právní úprava tedy umožňuje přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, jenž do konečného rozhodnutí ve věci pozastaví i právní
následky napadeného správního rozhodnutí. Zbývá tedy posoudit, zda je pro takový postup
důvod.
[9] V nyní posuzované věci je jediným důvodem pro návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti obava stěžovatelky, že na základě napadeného správního rozhodnutí o povolení
výjimky z obecných požadavků na výstavbu bude navazující rozhodnutí o umístění stavby stiženo
vadou. Stěžovatelka nijak tuto vadu nespecifikuje ani netvrdí, v čem přesně by mohla zasáhnout
její právní sféru. Tím však sama stěžovatelka připouští, že újma by jí mohla vzniknout
až na základě dalšího správního rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o umístění stavby.
Jakýkoli negativní dopad do právní sféry stěžovatelky je tedy podmíněn následným rozhodnutím
o umístění stavby. Povaha takového rozhodnutí se však nachází v rovině hypotetické,
což nemůže zakládat nárok na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v jiném řízení.
Přiznání odkladného účinku napadeného správního rozhodnutí by navíc nikterak nezměnilo
právní situaci stěžovatelky. Napadené správní rozhodnutí je pravomocné od samého počátku
soudního řízení před městským soudem, neboť stěžovatelka nenavrhla přiznat odkladný účinek
správní žalobě a městský soud tak o něm ani nerozhodoval. Právní postavení stěžovatelky
před vydáním napadeného usnesení a po jeho vydání se nikterak neliší.
[10] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že právní následky napadeného správního
rozhodnutí neznamenají pro stěžovatelku žádnou bezprostřední újmu, logicky tak nemohou
představovat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a nenaplňují tak zákonnou podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Vzhledem k požadavku kumulativního splnění podmínek již není třeba zkoumat
podmínky další. Nejvyšší správní soud proto návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku
její kasační stížnosti nevyhověl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá
své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu