ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.59.2014:28
sp. zn. 6 As 59/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje
JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní
věci žalobce: Kroupa Group a.s., se sídlem Nový Bydžov, ČSA 100, zastoupeného Mgr. Petrem
Plockem, advokátem, se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/22, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, odbor daní a poplatků, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2010, č. j. S-MHMP 511074/2010/DPC-1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013,
č. j. 9 Af 46/2010 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 Af 46/2010 - 64, zamítl
žalobu, kterou žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8.
2010, č. j. S-MHMP 511074/2010/DPC-1. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 ze dne
22. 4. 2010, č. j. MCP2/023692/2010/OE-OSMP, jímž byla stěžovateli uložena pokuta v celkové
výši 280 000 Kč podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 202/1990 Sb., o loteriích a
jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“).
[2] Konkrétně se měl stěžovatel dopustit správního deliktu tím, že porušil povinnost
provozovat výherní hrací přístroje (dále jen „VHP“) v souladu s podmínkami určenými
v rozhodnutí o povolení jejich provozování a nedodržel povinnosti stanovené zákonem
o loteriích. Při kontrole provedené dne 15. 9. 2009 na základě ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
zákona o loteriích pracovníky Úřadu městské části Praha 2 v provozovně Sport Bar-Herna TIME
bylo zjištěno, že v rozporu s ustanovením §17 odst. 10 zákona o loteriích byla v provozovně
přítomna osoba odpovědná za dodržování zákazu hry osobám mladším 18 let, která však nebyla
totožná s osobou odpovědnou dle rozhodnutí o povolení provozování VHP. Dále bylo zjištěno,
že se v provozovně nacházejí a provozují tři VHP, které nebyly řádně povoleny pravomocným
rozhodnutím, a že devět VHP rozhodnutím povolených nebylo označeno platnými známkami,
jak to ukládá ustanovení §17 odst. 6 zákona o loteriích. Proti zjištěním obsaženým v protokolu
o provedení kontroly podal stěžovatel ve lhůtě námitky, jimiž rozporoval zákonnost
předmětného protokolu a postup při provádění kontroly. Správní orgán se vypořádal s námitkami
v řízení o udělení pokuty, v němž stěžovatel neuspěl. Následně se stěžovatel odvolal k městskému
soudu, který po posouzení žalobních bodů dospěl v odůvodnění svého rozsudku k závěru,
že ačkoli došlo k drobným pochybením ze strany správního orgánu při provádění kontroly,
tyto neměly vliv na zákonnost navazujícího rozhodnutí. Námitky stěžovatele tedy posoudil
jako nedůvodné s tím, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v souladu se zákonem.
II. Kasační stížnost
[3] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností,
v níž namítal, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu,
kterou spatřoval v tom, že se městský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal
s námitkou stěžovatele, že protokol o kontrole je nezákonný, jelikož neobsahuje označení
dokladů a ostatních materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá, jak to předepisuje §15 odst. 2
zákona o státní kontrole. Městský soud, aniž uvedl, z čeho vycházel, dovodil, že kontrolní
pracovníci svá tvrzení založili výlučně na rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 2 č. 104/2009
ze dne 2. 6. 2009 o povolení provozování výherních hracích přístrojů (dále jen „rozhodnutí
o povolení provozování VHP“).
[5] Dále stěžovatel namítal nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
právním posouzení povinností kontrolních pracovníků dle §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní
kontrole. Stěžovatel se domnívá, že povinnost oznámit zahájení kontroly kontrolované osobě
byla porušena, když kontrolní pracovníci zahájení kontroly oznámili pouze paní D. Č., která byla
přítomna v době kontroly v provozovně, avšak není v žádném právním vztahu se stěžovatelem, a
nikoli stěžovateli jako kontrolované osobě. Správní orgán pochybil, když neprojevil žádnou snahu
kontaktovat přímo kontrolovanou osobu. Městský soud také nesprávně posoudil porušení
povinnosti kontrolních pracovníků, kteří při zahájení kontroly nepředložili pověření k provedení
kontroly, ale pouze své služební průkazy, když jej klasifikoval jako opomenutí, které nemělo vliv
na řádnost zahájení kontroly. Stěžovatel v této souvislosti namítá rovněž nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, jelikož městský soud neuvedl, o jaké důkazy opírá své tvrzení, že pověření
k provedení kontroly bylo vydáno před zahájením kontroly.
[6] Dle stěžovatele bylo nesprávně právně posouzeno porušení ustanovení §16 zákona
o státní kontrole, které ukládá kontrolním pracovníkům povinnost seznámit kontrolovanou
osobu s obsahem protokolu, předat jí jeho stejnopis a nechat stvrdit toto předání kontrolovanou
osobu podpisem. Skutečnost, že kontrolní pracovníci neseznámili s protokolem kontrolovanou
osobu, ale pouze paní D. Č. a jí předložili protokol k podpisu, městský soud nesprávně posoudil
jako vadu, které nemá za následek nezákonnost rozhodnutí.
[7] Dále stěžovatel namítal, že městský soud nesprávně posoudil také povinnost dle §17
odst. 9 a 10 zákona o loteriích, stanovující povinnost zajistit po celou dobu provozu dohled
osoby odpovědné za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let, když dovodil, že tato osoba
musí být po celou dobu provozu totožná s osobou takto označenou v žádosti o povolení
k provozování VHP, respektive v rozhodnutí o povolení provozování VHP.
[8] Stěžovatel rozporoval závěr městského soudu o nedůvodnosti stěžovatelovy námitky,
v níž tvrdil, že se v herně nacházelo dvanáct řádně povolených VHP, které byly opatřeny platnou
známkou. Toto tvrzení stěžovatel nemohl prokázat, jelikož mu nebylo umožněno účastnit
se kontroly. Soud se přitom nevypořádal s námitkou stěžovatele, že tyto skutečnosti jsou
prokázány rozhodnutím o povolení provozování VHP a že je nelogické, aby stěžovatel platné
známky nevylepil a umisťoval v herně nepovolené VHP místo řádně povolených.
[9] Nakonec stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nevypořádání
námitky stěžovatele, v níž tvrdil, že městský soud, ačkoli uznal, že správní orgán porušil zákon,
vědomě tento závěr zlehčuje a dává stěžovateli najevo nerovné postavení jeho jako kontrolované
osoby a správního orgánu provádějícího kontrolu.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její důvodnost. Má za to, že v průběhu
správního a soudního řízení bylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil správního deliktu,
za nějž mu byla oprávněně uložena pokuta.
[11] V souvislosti s námitkou stěžovatele, ve které uvádí, že protokol pořízený při kontrole
je nezákonný, jelikož neobsahuje všechny náležitosti, žalovaný odkazuje na své vyjádření
v napadeném rozsudku a ztotožňuje se s argumentací městského soudu, dle něhož neoznačení
materiálů a dokladů v protokolu nemělo vliv na jeho zákonnost.
[12] Rovněž ve vztahu k namítané nezákonnosti spočívající v tom, že protokol nebyl
podepsán oprávněným zástupcem kontrolované osoby a že se kontrolní pracovníci prokázali
pouze služebními průkazy, a nikoli pověřením k provedení kontroly, žalovaný uvádí,
že se tato pochybení nijak neprojevila na právech stěžovatele a nezpůsobila nezákonnost
napadeného rozhodnutí.
[13] Žalovaný také považuje za nedůvodnou námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění tvrzení soudu, že pověření ke kontrole
bylo kontrolním pracovníkům vydáno před zahájením kontroly, jelikož stěžovatel v řízení
nepředložil žádný důkaz, který by tvrzení soudu vyvrátil.
[14] K namítanému porušení povinnosti oznámení zahájení kontroly kontrolované osobě
odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 6 A 99/2002 -
52, a rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 - 51, v nichž je judikováno, že z žádného
ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy
fyzicky přítomna provádění kontroly. A výtka, že kontrolní pracovníci neprojevili snahu
informovat kontrolovanou osobu je nedůvodná, jelikož toto úsilí vynaložili skrze jedinou
přítomnou osobu paní D. Č., která telefonicky kontaktovala provozní herny, paní H. Č.
[15] K výtce stěžovatele, že mu nebyla dána možnost podepsat protokol o kontrole
neprodleně po jejím skončení, žalobce uvádí, že protokol stvrdila svým podpisem jediná
přítomná osoba paní D. Č., které byl také předán stejnopis protokolu. Z následujícího počínání
stěžovatele, který dva dny po vyhotovení protokolu podal proti němu námitky a uplatnil tak svá
práva, vyplývá, že byl s jeho obsahem seznámen.
[16] Námitky stěžovatele, rozporující skutkový stav zjištěný v průběhu kontroly, žalovaný
považuje za liché, jelikož nemají oporu v kontrolním protokolu ani nebyly podpořeny žádnými
důkazy.
[17] Podle žalovaného nejsou důvodné námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti
rozhodnutí správního orgánu a rozsudku soudu, která měla být způsobena procesními
pochybeními kontrolních pracovníků při provádění kontroly. V této souvislosti žalovaný uvádí
znění ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
které stanoví, že: „K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad
napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží“
a odkazuje přitom na rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 A 76/2001 - 96 ze dne 22. 7. 2005,
v němž je judikováno, že vada řízení před správním orgánem je pro soudní přezkum relevantní
pouze tehdy, mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. To znamená, že musí
existovat alespoň teoretická možnost, aby procesní pochybení mělo vliv na přezkoumávané
rozhodnutí, Žalovaný proto dovozuje, že nedodržení některých nepodstatných ustanovení
právních předpisů v průběhu správního řízení, jež nemělo vliv na řádně zjištění skutečností
a nemohlo ovlivnit skutkovou podstatu správního deliktu, nelze vykládat jako nezákonnost
nebo nepřezkoumatelnost.
[18] Žalovaný uvádí, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, jelikož se městský
soud podrobně vyjádřil ke každé námitce stěžovatele, tak jak bylo popsáno výše.
[19] Na závěr žalovaný uvádí, že skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry
městského soudu, nelze vykládat jako nerovné postavení účastníků řízení před soudem.
[20] Žalovaný na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Námitky nepřezkoumatelnosti
[21] Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal, že se městský soud nevypořádal se všemi jeho
námitkami, Nejvyšší správní soud nejprve posoudí tuto námitku nepřezkoumatelnosti.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud není z jeho odůvodnění zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč jeho
žalobní námitky považuje za nedůvodně nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44).
[22] K námitce stěžovatele, podle níž není zřejmé, z čeho soud dovodil, že tvrzení kontrolních
pracovníků byla založena výlučně na rozhodnutí o povolení provozování VHP, Nejvyšší správní
soud uvádí, že toto své tvrzení městský soud řádně odůvodnil. V rozsudku k této námitce uvedl,
že právě tímto rozhodnutím bylo stěžovateli povoleno provozovat VHP a byly mu uloženy
podmínky pro jejich provozování. Toto vyplývá dle městského soudu rovněž z prvostupňového
rozhodnutí, v němž bylo na rozhodnutí o povolení provozování VHP opakovaně poukazováno.
Také stěžovatel na toto rozhodnutí opakovaně ve své argumentaci odkazoval, nutně s ním byl
tedy seznámen.
[23] K námitce stěžovatele, že z odůvodnění rozsudku městského soudu není zřejmé, z čeho
dovozuje, že není důvod pochybovat o tom, že pověření ke kontrole bylo kontrolním
pracovníkům vydáno před zahájením kontroly, městský soud v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že pochybnosti nebyly odůvodněny spisovým materiálem a ani stěžovatel nepředložil
žádný důkaz, jenž by důvodnou pochybnost zakládal.
[24] Stěžovatelem tvrzené chybějící vypořádání se s jeho námitkou, že by bylo nelogické
provozovat nepovolené VHP a nevylepit na řádně povolené VHP platné známky, jež stěžovatel
obdržel na základě platného rozhodnutí o povolení provozování VHP, taktéž není oprávněné.
Městský soud tato tvrzení žalovaného neshledal důvodnými, jelikož nemají oporu v kontrolním
protokolu a ani stěžovatel nepředložil žádné důkazy na jejich podporu.
[25] V řízení dle stěžovatele nebyla vypořádána také námitka, že ačkoli si je správní orgán
vědom svých mnohých pochybení, tato vědomě a záměrně bagatelizuje a dává tak najevo
nerovné postavení stěžovatele a správního orgánu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že se městský soud vypořádal s jednotlivými pochybeními správního orgánů při posuzování, zda
mělo to které pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí, a ačkoli přímo na námitku nerovnosti
nereagoval, z odůvodnění je zřejmé, že práva a povinnosti obou stran poměřoval u každé námitky
zvlášť.
[26] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se městský soud všemi námitkami
stěžovatele zabýval, a rozsudek tedy není nepřezkoumatelný.
Námitky nesprávného právního posouzení
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud nesprávně právně posoudil
jeho námitku, že protokol pořízený při provádění kontroly je nezákonný, jelikož neobsahuje
označení dokladů a materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá. Nejvyšší správní soud shledává
tuto námitku nedůvodnou a souhlasí s odůvodněním městského soudu, který dovodil,
že toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost protokolu, který byl způsobilý být podkladem
pro následující řízení. Jediným podkladem protokolu bylo totiž rozhodnutí o povolení
provozování VHP, jímž bylo stěžovateli povoleno provozovat specifikovaná VHP
a byly mu stanoveny podmínky provozování těchto VHP. To lze dovodit jednak z formulace
otázek obsažených v protokolu jako např. „V provozovně jsou provozovány výherní hrací přístroje,
jejichž provoz byl povolen?“ a také z řízení před správním orgánem v prvním stupni,
kde bylo na toto rozhodnutí opakovaně odkazováno. Stěžovatel musel být s rozhodnutím
o povolení jako žadatel nutně seznámen, což je ostatně dokázáno skutečností,
že na ně ve své argumentaci rovněž odkazoval. Zdejší soud na základě spisového materiálu
a okolností tohoto případu tedy dovozuje, že všem stranám muselo být zřejmé, z jakých podkladů
správní orgán při sepisování protokolu vycházel a chybějící odkaz na tento dokument
v protokolu nezakládá jeho nepoužitelnsot.
[28] Stěžovatel dále namítá nesprávné právní posouzení povinnosti kontrolních pracovníků
oznámit zahájení kontroly kontrolované osobě. Skutečnost, že bylo jednáno pouze s paní D. Č.,
jež je v právním vztahu s provozovatelem herny, a nikoli se stěžovatelem, městský soud podle
stěžovatele nesprávně posoudil jako chybu, která nemá za následek nezákonnost provedení
kontroly. Jak již zdejší soud judikoval např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 As 46/2010 –
97, nebo v rozsudku ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005 – 51, povinnost kontrolních
pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované
osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Ze
žádného ustanovení zákona o státní kontrole však nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba
byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. S tímto závěrem byl ostatně stěžovatel ochoten
souhlasit. V rozsudku ze dne 10. 10. 2005, č. j. 4 As 6/2004 – 100, Nejvyšší správní soud
judikoval, že k provedení kontroly bez přítomnosti kontrolované osoby a jejímu dodatečnému
oznámení by mělo docházet zcela výjimečně. Taková výjimka by se mohla vztahovat i na tento
případ, kdy se kontrolovaná osoba v provozovně nezdržovala a nevykonávala sama dohled nad
provozováním VHP a snaha za každou cenu zajistit její přítomnost na místě kontroly by mohla
způsobit zmaření jejího účelu. Co se týká skutečnosti, že kontrolní pracovníci zahájení kontroly
oznámili pouze osobě, která byla přítomná v provozovně, ale nebyla v právním vztahu
s provozovatelem VHP, Nejvyšší správní soud uvádí, že kontrolovaná osoba, která provozování
VHP přenechá osobě jiné, jejíž zaměstnanci fakticky na provoz VHP dohlížejí, a o této
skutečnosti nemohou mít důvodné pochybnosti ani kontrolní pracovníci, se nemůže dovolávat
neoznámení zahájení kontroly. Je totiž věcí kontrolované osoby zajistit si informovanost o
provozu VHP skrze osoby za tento provoz odpovědné, ať už na základě právního nebo
faktického vztahu, a zabezpečit tak výkon svých práv. Kontrolní pracovníci nemají ani povinnost
zjišťovat kontaktní údaje kontrolované osoby a zajišťovat její přítomnost, ale mohou jednat
s osobou, u níž je důvodné mít za to, že je za provoz VHP fakticky odpovědná. Pokud by tomu
tak nebylo a předmětné jednání kontrolních pracovníků by zakládalo nezákonnost výsledku
kontroly a následného řízení, mohlo by docházet k situacím, kdy provozovatelé, kteří provozují
VHP v provozovně jiného subjektu a sami se tam nezdržují, by se mohli odvolávat na to, že
nebylo jednáno přímo s nimi, a tímto mařit účel kontroly, kterým je zjištění skutečného stavu
věci. V daném případě kontrolní pracovníci důvodně předpokládali, že paní Č. dlouhodobě
v zařízení pracuje a dohlíží na provoz VHP. Ze spisu totiž vyplývá, že si kontrolní pracovníci
paní Č. pamatovali z místního šetření provedeného v dané provozovně v roce 2008, čemuž paní
Č. přisvědčila, a také to, že na výzvu předložila požadované doklady týkající se stěžovatelem
provozovaných VHP. Kontrolní pracovníci tedy byli oprávněni jednat s touto osobou a nebyli
povinni kontaktovat provozovatele. Riziko, že kontrolovaná osoba nebude přítomna provádění
kontroly v tomto případě, nese samotná kontrolovaná osoba.
[29] K povinnosti kontrolních pracovníků prokázat se pověřením k provádění kontroly
se Nejvyšší správní soud již vyslovil ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Ca 127/2005 -
41, v němž judikoval, že opomenutí kontrolního orgánu předložit služební průkaz či pověření
k provedení kontroly dle §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole nemění nic na skutečnosti,
že taková kontrola byla platně zahájena, pokud kontrolovaná osoba předložení průkazu či
pověření nepožaduje, neboť nemá žádné pochybnosti o tom, že skutečně jde o pracovníky
kontrolního orgánu oprávněné k provedení kontroly. V posuzovaném případě, jak bylo
dovozeno výše, jednala za osobu kontrolovanou paní D. Č., která neprojevila žádné pochybnosti
o tom, že se jedná o osoby oprávněné provádět kontrolu. Pověření tedy nebylo nutné předkládat.
Taktéž zdejší soud souhlasí se závěrem městského soudu, že nebyl předložen žádný důkaz, který
by zpochybňoval tvrzení, že pověření byla vydána kontrolním pracovníkům před provedením
kontroly. Tato námitka stěžovatele je tedy rovněž nedůvodná.
[30] Stěžovatel dále namítal, že nebyl jako kontrolovaná osoba řádně seznámen s protokolem
a nestvrdil jej svým podpisem, naopak s ním byla seznámena osoba odlišná od osoby
kontrolované a ta jej také podepsala. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvádí, že kontrolní
pracovníci pochybili, když takto jednali, jelikož, pokud kontrolovaná osoba nebyla přítomná
provádění kontroly, uplatnění jejích práv závisí na seznámení se s protokolem. Nicméně takový
postup v tomto konkrétním případě nezaložil nezákonnost rozhodnutí správního orgánu
ani rozsudku městského soudu. Z okolností případu totiž vyplývá, že stěžovatel byl po provedení
kontroly s jejím výsledkem a obsahem protokolu seznámen, jelikož ve stanovené lhůtě podal
proti němu námitky.
[31] Nejvyšší správní soud taktéž nesouhlasí s námitkou stěžovatele, podle níž povinnost
dle ustanovení §17 zákona o loteriích neukládá, aby osoba uvedená v žádosti o provozování
VHP a v povolení vydaném na jejím základě, označená jako osoba odpovědná za zákaz hry
osobám mladším osmnácti let, byla po celou dobu provozu totožná s osobou vykonávající tento
dohled. Zdejší soud k tomuto uvádí, že zákon o loteriích stanoví, že povolení k provozování
VHP dle §19 obsahuje podmínky takového provozování a provozovatel je povinen jednat
v souladu s nimi, což vyplývá m. j. z §47 téhož zákona, jenž umožňuje orgánu vykonávajícímu
státní dozor kdykoliv se přesvědčit, zda loterie nebo jiné podobné hry jsou provozovány
za podmínek určených v povolení, a uložit za jejich porušení pokutu dle §48 odst. 1 písm. a).
Pokud by tento dohled nad zákazem hry osobám mladším osmnácti let mohl být vykonáván jinou
osobou, než jaká je uvedena v povolení o provozování VHP, postačila by povinnost dohledu
stanovená obecně. Zákonodárce nicméně zjevně přikládá zákazu hry osobám mladším osmnácti
let zvláštní váhu a vyjadřuje ji také tím, že vyžaduje, aby osoby za dodržování tohoto zákazu
odpovědné byly výslovně označeny v povolení o provozování VHP a aby byly po celou dobu
provozu přítomné. Pokud provozovatel chce, aby tento dozor vykonávala osoba jiná,
má možnost požádat o zapsání takové osoby do povolení. Stěžovatel tedy nezajistil splnění
podmínek uložených mu povolením provozování VHP a pokuta mu byla uložena v souladu
se zákonem.
[32] Ani námitky stěžovatele rozporující skutková zjištění nejsou důvodné. Stěžovatel
nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval, že v době provádění kontroly byly v provozovně
pouze řádně povolené automaty s vylepenými platnými známkami. Ani Nejvyšší správní soud
neshledal, že by způsob provedení kontroly vylučoval řádné zjištění skutkového stavu.
[33] V poslední námitce stěžovatel poukazoval na skutečnost, že v řízení před městským
soudem nebyla dodržena rovnost stran, když městský soud sice uznal, že správní orgán pochybil,
nicméně zatímco tato pochybení nezaložila nezákonnost rozhodnutí, správní orgán naopak každé
pochybení stěžovatele sankcionoval. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že skutečnost,
že pochybení správního orgánu při provádění kontroly jsou po řádném posouzení kvalifikována
jako pochybení, která ve svém důsledku nezabránila kontrolované osobě v uplatnění jejich práv
a nezaložila nezákonnost rozhodnutí, tak jak tomu je v tomto případě, nelze poměřovat
s prokázanými závažnými porušeními příslušných právních předpisů na straně stěžovatele, a jejich
odlišné posouzení vnímat jako nerovnost. Jak zdejší soud již judikoval svým rozšířeným senátem
např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 sb. NSS,
na který poukazoval ve svém vyjádření rovněž žalovaný, „…vada řízení před správním orgánem
je pro soudní přezkum relevantní pouze tehdy, mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
To znamená, že musí existovat alespoň teoretická možnost, aby procesní pochybení mělo vliv na přezkoumávané
rozhodnutí.“ Vady namítané stěžovatelem v tomto ohledu Nejvyšší správní soud neshledává
relevantními. Ani tuto námitku tedy zdejší soud nepovažuje za důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující obvyklou
administrativní činnost nevznikly, proto mu zdejší soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu