ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.72.2014:57
sp. zn. 6 As 72/2014 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) B. K., b)
K. K., c) MUDr. J. B., všichni zastoupeni Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem Újezd
19, Praha 1 – Malá Strana, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného č. j. S-MHMP
270295/2011/OST/Go ze dne 21. 9. 2012, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A.K.F., a.s.,
IČ 25606409, se sídlem Korunní 1171/79, Praha 3, zastoupené JUDr. Karlem Codlem,
advokátem, se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně c) proti
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 166/2012 – 77 ze dne 13. 2. 2014, o návrhu
žalobkyně c) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 8 A 166/2012 – 77, se zamít á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011, č. j. P10-011173/2011, Úřad městské části Praha 10 –
odbor stavební, na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení – společnosti A.K.F., a.s. –
rozhodl o umístění stavby „Novostavba bytového domu včetně přípojky vody, kanalizace,
elektro, elektronické komunikační sítě, zpevněných ploch, oplocení a zařízení staveniště Praha 10
– Vinohrady, ul. Hradešínská“ na pozemcích parc. č. 3261/1, 3261/2, 3262/1, 3262/2, 4245/3 v
katastrálním území Vinohrady. Současně stanovil podmínky pro umístění stavby a projektovou
přípravu stavby a rozhodl o námitkách žalobců a dalších účastníků správního řízení.
Rozhodnutím ze dne 21. 9. 2012, č. j. S-MHMP 270295/2011/OST/Go (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobců a dalších účastníků správního řízení
a potvrdil rozhodnutí o umístění stavby. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a další účastníci
řízení o kasační stížnosti dne 3. 12. 2012 správní žalobu, ve které se domáhali zrušení napadaného
rozhodnutí a navrhli odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí
o podané žalobě.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nejprve usnesením ze dne 2. 1. 2014,
č. j. 8 A 166/2012 – 31, přiznal žalobě odkladný účinek z důvodu ochrany památkové zóny
nacházející se v dotčeném území, jakožto důležitého veřejného zájmu a meritorně rozsudkem
ze dne 13. 2. 2014, č. j. 8 A 166/2012 – 77 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu
proti napadenému rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti směřující proti napadenému rozsudku,
žalobkyně c) (dále jen „stěžovatelka“) mimo jiné navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek. Tento návrh odůvodnila reálnou hrozbou, že následné
územní řízení o umístění stavby povede k podstatné úpravě projektu směrem k parametrům
obvyklým ve vilové zástavbě, a že její vlastnické právo a pohoda bydlení budou umístěním stavby
neodvratně zasaženy. Následkem napadeného rozsudku a napadaného rozhodnutí pak bude také
nenávratně poškozen veřejný zájem na památkové ochraně lokality. Dále uvedla, že odkladný
účinek bude znamenat pro žalovaného relativně menší újmu spočívající v nutnosti vyčkat
rozhodnutí zdejšího soudu s tím, že tato újma je nepoměrně méně závažná než újma,
která jí hrozí umístěním developerského projektu a následnou stavbou do bezprostřední blízkosti
její nemovitosti a nemovitostí dalších účastníků řízení o kasační stížnosti. Navíc přiznání
odkladného účinku pak chrání i zájem osoby zúčastněné na řízení, jelikož se nevystavuje riziku
dodatečného zrušení rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelka má za to, že by měl zdejší soud
udržet status quo mezi účastníky řízení a měl by navázat na předchozí usnesení městského soudu
o přiznání odkladného účinku žalobě.
Z vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti stran návrhu na odkladný
účinek vyplývá, že tato osoba má za to, že v daném případě není dán žádný důvod pro přiznání
odkladného účinku a žádá, aby zdejší soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stran návrhu na odkladný účinek vyplývá,
že žalovaný neshledává žádný závažný důvod ani nezjistil nové skutečnosti, na základě
kterých by měl zdejší soud návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovět a nespatřuje možnost
vzniku nenahraditelné újmy, která by stěžovatelce hrozila. Dále je také přesvědčen,
že ve prospěch stěžovatelky nesvědčí žádný důležitý veřejný zájem a naopak by se přiznání
odkladného účinku mohlo dotknout nepřiměřeným způsobem práv třetích osob, v tomto případě
osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný rovněž konstatuje, že územní rozhodnutí není
rozhodnutím povolujícím realizovat stavbu, ale toliko rozhodnutím opravňující navrhovatele
stavbu vyprojektovat, a že vydáním rozhodnutí o umístění stavby ještě nemůže stěžovatelce
vzniknout závažná újma. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá oprávnění k vlastní stavební
činnosti, to bude založeno teprve stavebním povolením. Návrh stěžovatelky tak pomíjí
skutečnost, že k případné nenahraditelné újmě by mohlo dojít až na základě stavebního povolení.
Žalovaný tedy navrhuje, aby zdejší soud návrh na odkladný účinek zamítl jako nedůvodný.
Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
„soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, jež je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému soudnímu
rozhodnutí, přichází v úvahu pouze ve výjimečných situacích, v nichž by, s ohledem na poměry
konkrétního stěžovatele, mohl výkon či případné jiné právní následky rozhodnutí vést
k velmi závažným až nevratným následkům.
Taková situace v projednávané věci nenastala. Dle ustanovení §79 odst. 1 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“) rozhodnutí o umístění stavby „vymezuje stavební pozemek, umisťuje
navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace
pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou
infrastrukturu“; naproti tomu ustanovení §108 a násl. stavebního zákona upravuje stavební řízení,
jehož výsledky se promítají do stavebního povolení, jež vymezuje samotnou realizaci stavby
(faktickou zásahovou činnost stavebníka). Jak vyplývá z ustálené judikatury správních soudů:
„povaha rozhodnutí o umístění stavby vylučuje obecně možnost přivodit újmu předpokládanou ustanovením
§73 odst. 2 s. ř. s., tj. újmu, kterou by bylo lze kvalifikovat jako nenahraditelnou (pozn.: po novele s. ř. s. –
nepoměrně větší újmu, než jaká jejím přiznáním může vzniknout jiným osobám), neboť toto
rozhodnutí ještě nezakládá potenciálnímu stavebníkovi subjektivní právo stavět. Oprávnění stavebníka uskutečnit
konkrétní stavbu (příp. změnu stavby) na konkrétním místě a za určitých podmínek je zřízeno až pravomocným
stavebním povolením.“ (viz usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2004, č. j. 57 Ca 14/2004
- 40; zveřejněno ve Sb. NSS 455/2005). Právě ve skutečnosti, že rozhodnutí o umístění stavby je
pouze jedním z navazujících rozhodnutí, které je předpokladem pro pozdější vydání stavebního
povolení (jež může, ale také nemusí, vést v konečném důsledku až ke kolaudačnímu souhlasu a ke
kýženému užívání stavby), a jeho výsledkem tedy není oprávnění k reálnému stavebnímu zásahu
do krajiny ve smyslu, jak se ho obává stěžovatelka, nýbrž toliko oprávnění navrhovatele (osoby
zúčastněné na řízení) stavbu vyprojektovat, Nejvyšší správní soud shledává, že vedení řízení o
vydání stavebního povolení (které může po nepřiznání odkladného účinku následovat) tedy
nemůže pro stěžovatelku představovat újmu, která by zakládala důvod pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti (viz také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4
As 61/2014 – 40).
V tomto navazujícím řízení o vydání stavebního povolení totiž stěžovatelka
(a také žalobci a) a b)) budou mít postavení účastníka řízení a z něj plynoucí práva, včetně
možnosti podávání námitek, odvolání a v konečném důsledku i aktivní legitimaci k podání žaloby
ve správním soudnictví, včetně návrhu na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že až do právní moci rozhodnutí o vydání stavebního povolení nemůže k žádné
stavební činnosti na dotčených nemovitostech dojít.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek ani napadané rozhodnutí
tak stěžovatelku nikterak neovlivňují v možnosti užívat její nemovitosti dotčené záměrem,
tato rozhodnutí nevedou k faktické (a nenávratné) úpravě parametrů vilové zástavby,
a její vlastnické právo a pohoda bydlení nebudou rozhodnutím o umístění stavby neodvratně
zasaženy. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak nemůže z povahy rozhodnutí
o umístění stavby vést ani k nenávratnému poškození veřejného zájmu na památkové ochraně
lokality ze stejných důvodů, které zdejší soud uvedl výše. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti
pak této argumentaci přisvědčuje tvrzením, že až samotná stavba umístěná do bezprostřední
blízkosti její nemovitosti může deklarovanou újmu způsobit. Faktické provedení (realizace)
této stavby však není výsledkem posuzovaného správního řízení.
K tvrzení stěžovatelky, že by přiznání odkladného účinku chránilo také zájmy osoby
zúčastněné na řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato osoba sama navrhla návrhu na přiznání
odkladného účinku nevyhovět, tudíž sama na sebe bere veškerou ekonomickou odpovědnost
stran možných nákladů souvisejících s případnou její žádostí o vydání stavebního povolení,
tedy nákladů vynaložených do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti.
K tvrzení stěžovatelky ohledně zachování status quo mezi účastníky řízení, Nejvyšší
správní soud opětovně uvádí, že vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku přichází
do úvahy pouze ve výjimečných situacích, které mají zabránit velmi závažným až nevratným
následkům; tedy, že tento institut ze své podstaty nemůže chránit jen a pouze status quo,
které je navíc toliko jedné straně ku prospěchu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, že by výkon
či jiné právní následky napadeného rozhodnutí pro ni mohly znamenat nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a která je nezbytným
předpokladem pro přiznání odkladného účinku (viz také usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 51/2011 – 54). V případě stěžovatelky tak nejsou splněny podmínky
obsažené v §107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s., a proto Nejvyšší správní soud návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní
soud nikterak nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu