ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.97.2014:43
sp. zn. 6 As 97/2014 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: MRAZÍRNY
PLZEŇ-DÝŠINA a.s., IČ 25230484, se sídlem Dýšina č. p. 408, zastoupená Mgr. Alenou
Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem K Merfánům 47, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra - Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, se sídlem Kloknerova 26,
Praha 414, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2010, č. j. MV-36997-6/PO-C-2010,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 3. 2014, č. j. 10 A 290/2010 – 46, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 10 A 290/2010 – 46, se zamít á.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) brojila
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 10 A 290/2010 – 46
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 10. 2010, č. j. MV-36997-6/PO-C-2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje ze dne 1. 3. 2010,
č. j. HSPM-1084-3/2010 UPP, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100 000 Kč
pro spáchání správního deliktu podle §76 odst. 1 písm. i) zákona č. 133/1985 Sb., o požární
ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o požární ochraně“) tím, že nepodala
písemnou zprávu o odstranění závad zjištěných při kontrole ve lhůtě stanovené orgánem
vykonávajícím státní požární dozor, a dále pro spáchání správního deliktu podle §76 odst. 2
písm. h) ve spojení s §76 odst. 5 zákona o požární ochraně tím, že neprovedla ve stanovené lhůtě
opatření uložená k odstranění zjištěných nedostatků. Jednalo se o opatření k nápravě uložené
žalobkyni HZS Plzeňského kraje, která spočívala v tom, že žalobkyně měla prokázat
provozuschopnost zařízení pro detekci hořlavých plynů a par v souladu s ustanovením §5 odst. 1
písm. a) zákona o požární ochraně v návaznosti na §7 odst. 3 vyhl. č. 246/2001 Sb. o stanovení
podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru dokladem o jeho kontrole
obsahující údaje podle §7 odst. 8 této vyhlášky, a to do 20. 9. 2009. Dále měla žalobkyně
prokázat zajištění požární bezpečnosti při provozu plynového zařízení (regulační stanice plynu
typu RS 200/1/1/425 ve voskovém provedení v oplocení) v souladu s §6 odst. 1 písm. c) zákona
o požární ochraně v návaznosti na §38 odst. 1 písm. b) vyhlášky o požární prevenci dokladem
o odstranění zjištěných vad, a to ve lhůtě do 30. 9. 2009.
Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí.
V odůvodnění zejména uvedl, že z Protokolu o nastavení detekčního systému kalibračním
plynem ze dne 2. 4. 2009 vyplývá, že neobsahuje údaje podle dikce §5 odst. 1 písm. a) zákona
o požární ochraně v návaznosti na §7 odst. 8 písm. d) a f)vyhlášky o požární prevenci, a ztotožnil
se závěry správních orgánů, že detekční systém nebyl podle předmětného protokolu
bez vad a vyžadoval opravu. Městský soud přisvědčil závěrům žalovaného v napadeném
rozhodnutí, že opatření k nápravě byla splněna až se značnou časovou prodlevou, neboť revizní
zprávy byly předloženy až spolu s odůvodněním odvolání až dne 7. 4. 2010. Městský soud
nepovažoval za důvodnou ani námitku, že správní orgán dostatečně nehodnotil veškerá hlediska
při úvaze o uložení výše pokuty podle §76 odst. 6 zákona o požární ochraně, neboť pokuta byla
uložena ve výši jedné desetiny horní hranice možné zákonné sazby, a proto ji městský soud
nepovažoval ani za nepřiměřeně vysokou.
V kasační stížnosti žalobkyně mj. požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Svůj návrh odůvodnila pouze tak, že by tak měl Nejvyšší správní soud učinit s ohledem
na výši pokuty, neboť tato částka představuje pro stěžovatelku značné finanční zatížení.
Žalovaný se k návrhu stěžovatelky nijak blíže nevyjádřil.
Podle ustanovení §107 zákona s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení
§73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření
žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. S účinností od 1. 1. 2012 již není výslovně požadováno tvrzení
a prokazování hrozby vzniku nenahraditelné újmy, nýbrž „pouze“ újmy, která bude nepoměrně
větší oproti újmě, která může vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku.
Je tedy vyžadováno poměřování závažnosti újmy, která může vzniknout žalobci či stěžovateli
nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním
odkladného účinku. Je přitom požadováno, aby možná újma hrozící navrhovateli byla nepoměrně
vyšší. Odkladný účinek žaloby i kasační stížnosti tedy ani po novelizaci neztratil charakter
institutu mimořádného. Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc soudního
rozhodnutí, což je zákonem nadále podmíněno splněním striktních (byť dle slovního vyjádření
v ust. §73 odst. 2 s. ř. s. již mírnějších) podmínek (viz k tomu usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 As 138/2011 – 241, přístupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě stěžovatelka újmu,
která by jí měla vzniknout, nijak blíže nekonkretizovala. Stěžovatelka tedy neunesla břemeno
dostatečného tvrzení a břemeno důkazní. Samotná povinnost k úhradě uložené pokuty
100 000 Kč ještě sama o sobě nenaplňuje znaky nepoměrně větší újmy, která je podmínkou pro
přiznání odkladného účinku žalobě i kasační stížnosti. Takovým důvodem by mohla být kupř.
tzv. likvidační pokuta, tedy taková výše pokuty, která by znemožnila další ekonomické fungování
stěžovatelky jako tržního subjektu. Stěžovatelka ovšem ani nic takového netvrdila, a z okolností
lze usuzovat, že pro stěžovatelku coby podnikající obchodní společnost není uvedená částka
natolik značná, aby ji nemohla ze svého běžného toku peněžních prostředků uhradit. Konec
konců, o odkladný účinek žádala stěžovatelka již v žalobním řízení, avšak ani městský soud
její žádosti nevyhověl (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011,
č. j. 10 A 290/2010 – 28).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nebylo prokázáno, že by byla naplněna základní
podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti (vznik nepoměrně větší újmy
na straně stěžovatelky, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám).
Vzhledem k požadavku kumulativního splnění podmínek již není třeba zkoumat podmínky další.
Nejvyšší správní soud proto návrhu žalované na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti
nevyhověl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí
o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu