ECLI:CZ:NSS:2014:6.AZS.143.2014:23
sp. zn. 6 Azs 143/2014 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Lenka Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) B. P.,
b) O. F., zastoupených Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, Praha
4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství
služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 3. 2014, č. j. CPR-13319-2/ČJ-2013-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 4 A 10/2014 – 34, o
návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014,
č. j. 4 A 10/2014 – 34, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
5. 9. 2013, č. j. KRPA-12082-135/ČJ-2011-000022, bylo žalobci a) uloženo správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské Unie byla stanovena na 2 roky. Žalovaný (dále „stěžovatel“) v rámci odvolacího řízení
rozhodl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2014, č. j. CPR-13319-2/ČJ-2013-930310-V238,
tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí stěžovatelky podali žalobci správní žalobu, která byla rozsudkem
Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 13. 5. 2014, č. j. 4 A 10/2014 – 34,
shledána důvodnou a rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno, věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný při posouzení
věci vycházel z neaktuálních informací a v dalším řízení má provést nové šetření zaměřené
ke zjištění, zda by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života účastníků řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Současně podal návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“). Návrh v doplnění kasační stížnosti
odůvodnil tak, že pokud by nyní bylo ve věci rozhodováno s tím, že do rozhodnutí
by byl promítnut názor městského soudu, stěžovatel bude nucen rozhodovat podle úsudku
učiněného městským soudem, kdy by bylo nutné opakované provedení výslechu účastníků řízení,
a to bez ohledu na zjištěný skutkový stav věci. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno
na základě podkladů aktuálních v době vydání, a proto je rozsudek Nejvyššího správního soudu
tak v dané věci pro další postup stěžovatele zásadní.
Žalobci se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřili.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek, avšak Nejvyšší správní soud
jej může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.“
Pro nyní posuzovaný případ jistě přiměřeně platí závěry vyslovené v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikované
pod č. 1255/2007 Sb. NSS, kde rozšířený senát uvedl: „S ohledem na postavení správního orgánu
v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla
ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V tomto usnesení rozšířený senát
vyslovil názor, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
Takovým postupem se totiž, kromě jiného, správní orgán vyhne i obvinění z nečinnosti
a případným procesním důsledkům, které by z toho mohly vyplynout.
Rozšířený senát v uvedeném rozhodnutí poukázal na možné negativní aspekty, které
mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní
rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Uvedl, že za situace, kdy by byl
takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby
krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může
rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní
rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné
zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou
být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. V tomto ohledu jde jistě
o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně
řešitelný. Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Také v nyní posuzovaném případě bylo původní, žalobou napadené rozhodnutí,
stěžovatele zrušeno rozsudkem městského soudu a stěžovatel byl zavázán v dalším řízení
rozhodnout ve věci v souladu s právním názorem vyjádřeným městským soudem; stěžovatel však
s tímto názorem městského soudu nesouhlasí a jeho rozsudek napadl kasační stížností. Vycházeje
z výše popsaného názoru rozšířeného senátu tak Nejvyšší správní soud i v nyní posuzovaném
případě dospěl k závěru, že reálně hrozí nastání onoho nežádoucího právního i procesního stavu
(existence dvou odlišných správních rozhodnutí o téže věci), který je rozporný s principem právní
jistoty, a že právě v něm lze u stěžovatele spatřovat újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel
v žádosti o přiznání odkladného účinku poukazoval právě na negativní aspekty spojené
s povinností rozhodnout podle úsudku městského soudu, konkrétně na nutnost opakovaně
provést výslech účastníků řízení bez ohledu na zjištěný skutkový stav věci. Z kasační stížnosti
vyplývá, že stěžovatel má na rozdíl od závěrů městského soudu za to, že v období od 17. 12. 2012
do 13. 5. 2013 byly prováděny pobytové kontroly a od doby posledního vyjádření žalobce
do vydání rozhodnutí uplynuly pouze 3 měsíce, tudíž rozhodnutí o správním vyhoštění bylo
vydáno na základě podkladů aktuálních.
Žalobci se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřili. Za těchto okolností
lze považovat opakované provádění výslechu v době trvání řízení o kasační stížnosti proti
napadenému rozsudku, v situaci, kdy otázka aktuálnosti podkladů a šetření byla zrušujícím
důvodem, za nepoměrně větší újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. K tomu je nezbytné také uvést,
že přiznání odkladného účinku v sobě nese pouze to, že nebyl realizován rozsudek městského
soudu, což znamená, že žalovaný správní orgán není povinen v řízení pokračovat a ve věci znovu
rozhodnout.
Nejvyšší správní soud zároveň konstatuje, že přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti nevznikne jiným osobám, tedy zejména žalobcům, jiná újma, a to především s ohledem
na skutečnost, že podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí
o vyhoštění cizince odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, a tudíž přiznáním odkladného
účinku kasační stížnost se automaticky aktivuje též odkladný účinek správní žaloby, tj. správní
vyhoštění nelze vykonat. Žalobci tak vlastně v souvislosti s nyní vydávaným usnesením nehrozí
žádná újma. Nejvyšší správní soud pak v přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal
ani žádný rozpor s důležitým veřejným zájmem; proto vzhledem ke splnění všech podmínek
stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s. návrhu stěžovatele vyhověl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku
tohoto usnesení.
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá
výsledek řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu