ECLI:CZ:NSS:2014:7.ADS.29.2014:57
sp. zn. 7 Ads 29/2014 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce:
HARTMANN - RICO, a. s., se sídlem Masarykovo nám. 77, Veverská Bítýška, zastoupený
JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Křenová 438/7, Praha 6, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014,
č. j. 8 Ad 5/2013 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. 8 Ad 5/2013 – 51, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP“) o snížení úhrady
zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění. V odůvodnění rozsudku městský
soud uvedl, že se nejprve zabýval otázkou, zda napadený akt je rozhodnutím ve smyslu
ust. §65 s. ř. s. K tomu poukázal na to, že obsahově totožnou žalobu podanou stěžovatelem
proti jiné pojišťovně se zabýval již v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, č. j. 10Ad 6/2013 – 149,
v němž vyslovil závěr, že sdělení o snížení úhrady zdravotnických prostředků z veřejného
zdravotního pojištění nelze považovat za rozhodnutí. Dále z odůvodnění tohoto rozsudku
obsáhle citoval s tím, že v projednávané věci nemá důvod se od vysloveného závěru odchýlit.
Protože napadený akt není správním rozhodnutím ve smyslu ust. §65 s. ř. s., je žaloba
nepřípustná podle ust. §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. V této souvislosti také
poukázal na to, že v obsahově shodných věcech (např. sp. zn. 4 Ads 60/2013, 4 Ads 69/2013
a 4 Ads 74/2013) již rozhodoval i Nejvyšší správní soud, který podané kasační stížnosti zamítl.
Dále se městský soud zabýval tím, zda je stěžovatel oprávněn podat žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu. Nezbytným atributem zásahu je podle
ust. §82 s. ř. s. a judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 – 65 a ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 – 80) přímost zkrácení veřejných
subjektivních práv dotčené osoby. Nemůže se jednat o zkrácení pouze nepřímé vyvolané určitým
reflexem konkrétního zásahu. V daném případě napadenému aktu atribut přímosti schází,
neboť k tvrzené újmě nemůže dojít bezprostředně v důsledku změny číselníku. Tvrzená újma
je pouze hypotetická a vázaná na splnění dalších podmínek. Městský soud také odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 – 237, v němž
byl formulován závěr, že výrobci a distributoři léčivých prostředků nejsou přímo dotčeni
na svých právech rozhodnutím o stanovení výše úhrad. Není-li shledáno přímé dotčení
na právech u výrobců a distributorů, kde se rozhodování odehrává na základě žádosti a v režimu
správního řízení, tím spíše nelze přímé dotčení shledat v případě distributorů a výrobců
zdravotnických pomůcek, kde se výše úhrad zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního
pojištění děje mimo správní řízení, a navíc ve vztahu ke všem zdravotnickým prostředkům.
Jelikož městský soud shledal nesplnění jedné z podmínek pro poskytnutí ochrany podle ust. §82
a násl. s. ř. s., splněním dalších podmínek se již nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel je distributorem stomických
zdravotnických prostředků a podle jeho názoru jednání, kterým došlo ke snížení úhrady
předmětných zdravotnických prostředků, je materiálně nutno pokládat za rozhodnutí, které
je přezkoumatelné soudem a na VZP je nutno pohlížet jako na správní orgán při výkonu
vrchnostenské pravomoci. Základ argumentace městského soudu je založen mimo jiné na tom,
že platná právní úprava vůbec neupravuje možnost (oprávnění) zdravotních pojišťoven takové
rozhodnutí vydat. Podle stěžovatele městský soud pochybil, jak v úvaze, zda je na místě nahlížet
na činnost VZP jako na rozhodnutí, tak v úvaze, zda je stěžovatel přímo dotčen na svých právech
jednáním VZP. Za nepřiléhavou stěžovatel označil také úvahu městského soudu, která se týká
ústavnosti právní úpravy. Pokud městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu,
stěžovatel se se závěry v nich vyslovenými neztotožňuje a z toho důvodu také v uvedených
věcech podal ústavní stížnost. Navíc věc má tzv. evropský rozměr. Jedná se o problematiku,
která doposud nebyla soudy dostatečně z pohledu souladu s evropským právem objasněna.
Stěžovatel se v prvé řadě domnívá, že VZP, jakkoliv právně – technicky nedostatečně
a nekvalitně, je nadána rozhodovací pravomocí. Zákonné limity určení úhrady jsou velmi obecné,
v zásadě vágní až neurčité, nicméně v materiální podstatě totožné s tím, jak jsou stanovovány
úhrady léčivých přípravků postupem ve správním řízení před Státním ústavem pro kontrolu léčiv.
Jestliže je, bez ohledu na dílčí odlišnosti, podstata činnosti při stanovování úhrad léčiv
a zdravotnických prostředků obdobná, nemůže stěžovatel souhlasit se závěrem městského soudu,
že naplňování pojmu nejméně ekonomicky náročné varianty, jak uvádí ust. §15 odst. 12 zákona
č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“),
není ve své podstatě materiálním rozhodováním subjektu, kterému zákon svěřil takovou
rozhodovací pravomoc. Zásadním problémem je zejména absence jasné právní úpravy
rozhodovacího procesu. Není-li v zákoně obsažen jiný postup, je nutné rozhodování podřídit
obecným principům rozhodování správního orgánu o hodnotách veřejného charakteru, zejména
transparentnosti, ověřitelnosti a přezkoumatelnosti takového správního rozhodnutí. Městský
soud pochybil, jestliže činnost VZP (její výsledek), nepokládal za správní rozhodnutí. V tomto
ohledu je proto napadený rozsudek v rozporu s povinností tzv. ústavně konformní interpretace
právních předpisů v případě, že je možný vícerý výklad. I kdyby měl platit závěr městského
soudu, že ust. §15 odst. 11 zákona o veřejném zdravotním pojištění a jeho příloha č. 3 oddíl C
nezakotvuje právo VZP vydat správní rozhodnutí, tak sama tato skutečnost nemůže být z povahy
věci důvodem pro odmítnutí soudní ochrany. Problematika rozhodnutí správního orgánu
v materiálním smyslu ostatně již byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena,
např. v rozsudku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 - 119. Nesouhlasné stanovisko vyjádřil
stěžovatel i se závěrem městského soudu, že určení výše úhrady není z povahy věci diskriminační,
protože zasahuje stejně všechny výrobky a výrobce v jedné skupině výrobků. Podle stěžovatelova
přesvědčení je-li činnost orgánu veřejné správy, resp. jiného subjektu v rámci výkonu veřejné
správy, v zákoně vymezena tak neurčitě a široce, jako činnost zdravotních pojišťoven
při stanovování úhrad zdravotnických prostředků a současně není poskytnuto žádné odůvodnění
jejich postupů a závěrů, nelze a priori vyloučit, že by touto činností mohlo dojít k diskriminačnímu
nastavení úhrady pro jednotlivé zdravotnické prostředky. V tomto kontextu stěžovatel odkázal
na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 57/2007 Sb. s tím, že obdobně by měla být
výrobcům a distributorům garantována práva kontroly při stanovování ekonomicky nejméně
náročného provedení zdravotnického prostředku. Nesouhlas vyjádřil stěžovatel také se závěrem
městského soudu, že VZP nerozhodovala autoritativně o právech a povinnostech třetích osob
a že její rozhodnutí o stanovení úhrady zdravotnických prostředků není autoritativním
vrchnostenským aktem správního orgánu. Podle stěžovatele je VZP ze zákona povinna hradit
zdravotnické prostředky i subjektům, s nimiž nemá žádný smluvní vztah. V takovém případě lze
stěží akceptovat názor městského soudu, že číselník je smluvní nástroj, jímž VZP pouze dává
najevo svým smluvním partnerům, jakým způsobem bude aplikovat v případě konkrétního
zdravotnického prostředku příslušná zákonná ustanovení. Stěžovatel zdůraznil, že číselník
je zřejmě jen konkrétním faktickým nosičem obsahu rozhodnutí, tedy výše úhrady, ale nemusí
nutně představovat samotné rozhodnutí. Specifická úprava procedury vstupu zdravotnických
prostředků do systému úhrad potvrzuje, že výrobci a distributoři zdravotnických prostředků jsou
činností zdravotních pojišťoven spočívající ve vydávání číselníku při procesu stanovování úhrad
zdravotnických prostředků bezprostředně dotčeni na svých právech a že zdravotní pojišťovny
s nimi jako s dotčenými osobami jednají. Správní soudy nemohou rezignovat na soudní ochranu
veřejných subjektivních práv, je-li jim k rozhodnutí předložen návrh, který napadá jednání
splňující materiálně výkon vrchnostenské pravomoci vydáním rozhodnutí, a to i v případě,
že takové rozhodnutí o veřejném subjektivním právu vydal subjekt, který k tomu podle soudu
nemá oprávnění. Stěžovatel oponoval i argumentaci městského soudu, když neshledal právní
úpravu stanovování úhrad zdravotnických prostředků jako protiústavní. Městský soud
se neztotožnil s analogickým odkazem na neústavnost původní právní úpravy stanovování úhrad
léčivých přípravků účinných do 31. 12. 2007, ale stěžovatel má za to, že argumentace městského
soudu není přiléhavá a že právní úprava obsažená v ust. §15 odst. 11 a 12 zákona o veřejném
zdravotním pojištění je v rozporu s ústavním pořádkem. Ministerstvo zdravotnictví zrušenou
vyhláškou stanovovalo především úhrady jednotlivých léčivých látek, tedy principiálně skupin
výrobků, které takovou léčivou látku obsahují a které mezi sebou pokládalo za všelijak vzájemně
zaměnitelné. Jde tedy o obdobnou situaci jako u zdravotnických prostředků. Stěžovatel
je přesvědčen, že má-li princip transparentnosti platit u léčiv, musí platit i u jakýchkoliv plnění
financovaných ze zdravotního pojištění včetně zdravotnických prostředků. Stěžovatel nemůže
souhlasit s tím, že by bylo v souladu s ústavou ustanovení, které umožňuje zcela svévolný
a nepřezkoumatelný postup určení úhrady, který zcela opomíjí ochranu práv výrobce
a distributora, ačkoliv určení úhrady zásadně zasahuje jeho možnosti a schopnosti svobodně
podnikat. Navíc stěžovatel poukázal na aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. PL ÚS 36/11
ve věci nadstandardů ve zdravotnictví s tím, že podle jeho přesvědčení je v dané věci situace
obdobná.
Nesouhlas vyjádřil stěžovatel rovněž se závěrem městského soudu, že nebyl jednáním
VZP přímo dotčen na svých právech. Stěžovateli je známa konstantní judikatura Nejvyššího
správního soudu k otázce práv držitele rozhodnutí o registraci léčivého přípravku, jak ji městský
soud citoval, ale domnívá se, že argumentace městského soudu je v tomto směru jednak
nedostatečná, a jednak má pochybnosti o její správnosti. Těžko lze totiž akceptovat,
že by nemožnost zasáhnout práva výrobce a distributora zdravotnického prostředku, vyplývala
pouze z toho, že není účastníkem správního řízení. Ústavní soud již v nálezu publikovaném
pod č. 57/2007 Sb. dovodil existenci práv držitele rozhodnutí o registraci léčivého přípravku
a nepostavil jeho práva na tom, že má podle zákona existovat správní řízení. Situace
u zdravotnických prostředků je analogická. Stěžovatel má za to, že když jeho práva a právní zájmy
nelze chránit jako práva účastníka správního řízení, ale k objektivnímu zásahu do těchto práv
dochází jiným počínáním správního orgánu než rozhodnutím, nezbývá než tato práva chránit
žalobou proti nezákonnému zásahu. Městský soud nemohl dovodit, že žádná stěžovatelova práva
nemohla být postupem VZP dotčena, aniž by vzal v potaz odlišnosti současných právních úprav
určujících hrazení těchto produktů. Ústavní soud existenci a nutnost ochrany práv osob,
které uvádí na trh zboží hrazené z veřejných prostředků, dovodil bez toho, aby tato práva založil
na ryze procesních institutech. Kromě výrobců a distributorů není subjekt, který by měl
bezprostřední zájem na tom, aby zdravotní pojišťovny správně, transparentně a objektivně
prováděly volbu nejméně ekonomicky náročného provedení zdravotnického prostředků a který
by se tak měl domáhat nastavení systému úhrad v souladu se zákonem. Městský soud věc
nesprávně posoudil, dovodil-li, že žádná stěžovatelova práva nemohou být postupem VZP
dotčena, aniž by se touto otázkou ve skutečnosti zabýval s ohledem na specifika jednání VZP
a výrobky, jichž se zásah týkal.
V poslední stížní námitce stěžovatel poukázal na to, že již v žalobě namítal,
že stanovování úhrad zdravotnických prostředků ze zdravotního pojištění je problematikou, která
má významný evropský rozměr. Na rozdíl od léčivých přípravků nemá oblast zdravotnických
prostředků na evropské úrovni vytvořenu sekundární legislativu, která by členským státům
stanovovala konkrétní pravidla, která by, ať už přímo nebo nepřímo, byla závazná.
To ale neznamená, že by oblast stanovování úhrad zdravotnických prostředků byla zcela
ponechána na libovůli členských států, neboť i v této oblasti musí platit základní principy
primárního práva, na který je právo EU postaveno. Stěžovatel dovozuje, že současná právní
úpravy obsažená v ust. §15 odst. 11 věta druhá zákona o veřejném zdravotním pojištění
a v příloze č. 3 oddíl C jsou v rozporu s přímo závazným právem EU a nemohou být proto
na daný případ aplikována. Bude-li mít o této věci Nejvyšší správní soud pochybnost, stěžovatel
navrhl, aby byla položena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka. Ze všech výše
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
VZP ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že kasační stížnost je totožná,
mimo doplnění o evropsko-právní prvek, s podáním, s nímž se Nejvyšší správní soud
již vypořádal v rozsudku ze dne 17. 10. 2013, č. j. 4 Ads 74/2013 - 30. Kasační stížnost nepřináší
jakoukoliv další argumentaci, která by způsobila změnu náhledu VZP na tuto problematiku.
Proto VZP v plném rozsahu odkázala na své vyjádření k žalobě a navrhla, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
První spornou otázkou je, zda rozhodnutí VZP o změně v platných číselnících
zdravotnických prostředků pro některé skupiny zdravotnických prostředků pro stomické
pacienty, o kterém byl stěžovatel informován sdělením VZP ze den 20. 12. 2012, je rozhodnutím
ve smyslu ust. §65 s. ř. s., a tedy podléhající soudnímu přezkumu. Touto právní otázkou se již
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a dospěl k závěru,
že se o rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nejedná, a proto tento akt soudnímu
přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepodléhá. V této souvislosti lze
odkázat např. na rozsudky ze dne 3. 4. 2014, č. j. 4 Ads 47/2014 – 23, ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 4 Ads 60/2013 – 73, ze dne 23. 10. 2013, č. j. 4 Ads 69/2013 – 50 a ze dne 17. 10. 2013,
č. j. 4 Ads 74/2013 – 30. V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod k tomu,
aby se od závěrů vyslovených v citovaných rozsudcích jakkoliv odchýlil.
Proto městský soud, a tedy ani Nejvyšší správní soud, nemůže věcně přezkoumat
rozhodnutí VZP, o němž stěžovatel nesprávně tvrdí, že je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 s. ř. s.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani jeho argumenty obsažené v kasační stížnosti
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 - 119, tento je zcela nepřípadný, neboť se jednalo
o diametrálně rozdílné skutkové okolnosti, kdy se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda jmenování do funkce děkana fakulty má veřejnoprávní povahu.
K tvrzenému nesouladu ust. §15 odst. 11 zákona o veřejném zdravotním pojištění včetně
přílohy č. 3 tohoto zákona s ústavním pořádkem považuje Nejvyšší správní soud za dostačující
odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 314/14. Tímto usnesením
byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ust. §15 odst. 11
věta druhá zákona o veřejném zdravotním pojištění, protože Ústavní soud neshledal jakýkoli
důvod pro postup podle ust. §78 odst. 2 zákona č. 183/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a tudíž zjevně neopodstatněným shledal návrh na zrušení části zákona o veřejném zdravotním
pojištění. S ohledem na toto usnesení, v němž se Ústavní soud výslovně zabýval otázkou
ústavnosti ust. §15 odst. 11 zákona o veřejném zdravotním pojištění a přílohy č. 3 tohoto
zákona, je stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007 č. 57/2007 Sb.
o zrušení mimo jiné ust. §15 odst. 10 a §15 odst. 5 část poslední věty za středníkem zcela
bezpředmětný.
V další stížní námitce vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěrem městského soudu, že nebyl
jednáním VZP přímo dotčen na jeho právech, protože i když je mu známa konstantní judikatur
Nejvyššího správního soudu, považuje argumentaci městského soudu jednak za nedostatečnou
a jednak za nesprávnou.
Algoritmus ochrany před nezákonným zásahem vymezil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS
a dostupný na ww.nssoud.cz, tak že „Ochrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li –
a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen
na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem"
správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž "zásah" v širším
smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování "zásahu" (6. podmínka). Není-li
byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“
Protože z ust. §82 s. ř. s. byla s účinností od 1. 1. 2012 vypuštěna podmínka, podle níž musí
zásah nebo jeho důsledky trvat nebo musí hrozit opakování zásahu, je třeba, aby bylo
kumulativně splněno prvních pět uvedených podmínek. V dané věci dospěl městský soud
ke správnému závěru, že není splněna první podmínka, a to přímé zkrácení stěžovatele na jeho
právech. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 48/2010 - 237, dostupný na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že „držitelé
registrace, dovozci a výrobci [žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 48/1997 Sb.] nejsou
rozhodnutím Ústavu přímo dotčeni na svých veřejných subjektivnívh právech, o kterých je v řízení rozhodováno.“
Městský soud pak správně dovodil, že není-li shledáno přímé dotčení na právech u těchto
výrobců a distributorů léčivých přípravků, kde se r ozhodování odehrává na základě žádosti
a v režimu správního řízení, tím spíše nelze přímé dotčení shledat v případě výrobců
a distributorů zdravotnických prostředků, kdy se tak navíc děje ve vztahu ke všem zdravotnickým
prostředkům, a nikoliv ke konkrétnímu výrobku, jako v případě léčivých přípravků. V této
souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 4 Ads 60/2013 - 73. Právní názor městského soudu se tedy zcela shoduje s judikaturou
Nejvyššího správního soudu a v dané věci není důvod se od ní odchýlit. Nebyla tedy splněna
jedna z kumulativně stanovených podmínek důvodnosti ochrany podle ust. §82 s. ř. s.,
a proto bylo nutno takovou ochranu odepřít.
Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nerozhodoval
meritorně, tak zde není povinnost pro předložení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie.
Městský soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl v části, v níž se stěžovatel
domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu, neboť nesměřovala proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., a zamítl v části, v níž se domáhal ochrany
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu
ust. §82 s. ř. s., Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 v ěta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a VZP žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu