ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.124.2013:24
sp. zn. 7 Afs 124/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: STUDIO
PRESS, s. r. o., se sídlem V Kapslovně 2770, Praha 3, zastoupený Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, č. j. 8 Af 13/2012 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2013, č. j. 8 Af 13/2012 – 89, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 18. 9. 2007, č. j. 6274/07-1200-203424, kterým byl změněn
dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Čáslavi (dále jen „správce daně“)
ze dne 24. 11. 2006, č. j. 37163/06/039971/3139, na daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2004 tak, že daňová povinnost činí 1.275.400 Kč. Městský soud
se v odůvodnění rozsudku nejprve zabýval žalobní námitkou, že finanční ředitelství použilo
v napadeném rozhodnutí jinou právní argumentaci než správce daně a neumožnilo stěžovateli
se k těmto právním novotám vyjádřit. Za podstatné městský soud považoval především to,
že finanční ředitelství rozhodlo za nezměněné důkazní situace a vyšlo z téhož skutkového stavu,
jaký byl podkladem pro rozhodnutí správce daně. Právní kvalifikace jednání stěžovatele sice byla
rozšířena, ale nedoznala žádné změny, která by byla překvapivá, neboť co do podstaty věci
se finanční ředitelství ztotožnilo se závěry správce daně, převzalo jeho argumentaci a pouze ji
doplnilo o odkaz na ust. §7 odst. 5 zákona č. 593/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o rezervách“). I kdyby finanční ředitelství tento odkaz v rozhodnutí neuvedlo, nic by
to nezměnilo na závěru o nutnosti dodatečného doměření daně, když rezervy vytvořené
na tiskařské stroje, nebyly použity ani na jejich opravu, ani nebyly zrušeny. V odvolacím řízení
nešlo o doplnění dokazování, ale o dílčí doplnění právní kvalifikace. Stěžovatel tak nemohl být
zkrácen na svém právu vyjádřit se k důkazům. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2012, č. j. 5 Afs 33/2011 - 70, kterým byl zrušen předchozí rozsudek ve věci
ze dne 2. 12. 2010, č. j. 8 Ca 383/2007 – 42, městský soud konstatoval, že hodnocení vyjádření
Ing. R. K., považoval pouze za okrajové. Relevantní ve věci totiž byla skutečnost, že ať již
v průběhu daňového řízení uváděly osoby spjaté se stěžovatelem ohledně oprav tiskařských strojů
cokoliv, oprava provedena nebyla. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že oprava strojů, na
kterou byly rezervy vytvářeny, měla být zahájena v roce 2004, což se však nestalo. Tvrzení o
přesunu oprav do roku 2005 nebylo možné považovat za věrohodné. Městský soud se proto
zcela ztotožnil se závěry finančního ředitelství, že rezervy nebyly v roce 2004 zrušeny. Dále se
zabýval stížní námitkou, že daňové orgány nesprávně vyhodnotily prohlášení jednatele stěžovatele
Ing. Romana Korejtka, přičemž nerozlišovaly právní kategorie jednání jménem společnosti a
obchodní vedení společnosti a nedoplnily ani dokazování. Podle městského soudu daňové orgány
nepochybily, jestliže si o skutečnosti vyplývající z obchodního vedení společnosti učinily úsudek
na základě informací získaných od jednatele stěžovatele Ing. Romana Korejtka a z písemností
poskytnutých stěžovatelem. Tento jednatel při ústním jednání výslovně uvedl, že od záměru
provést opravy tiskařských strojů zn. ADAST bylo upuštěno. Správce daně neměl žádný důvod o
věrohodnosti tohoto vyjádření pochybovat, bylo-li zřejmé, že toto tvrzení je v souladu s dalšími
důkazy, tj. kartami rezervy na opravy strojů, inventarizací majetku a závazků ke dni 31. 12. 2004 a
dokladem „Posouzení nutnosti provedení plánovaných oprav ze dne 16. 12“. 2004. Právě
vzájemný soulad informací obsažených v těchto listinných důkazech považoval městský soud
z hlediska jejich věrohodnosti za podstatný. Významnou byla i skutečnost, že Ing. Roman
Korejtko jednal se správcem daně jako jednatel stěžovatele, který byl oprávněn jednat za něj
samostatně. Správce daně tak nepochybil, jestliže vzal vyjádření tohoto jednatele a neměl
jakýkoliv důvod je ověřovat vyjádřením dalších jednatelů. Skutkový stav potřebný pro rozhodnutí
byl tudíž zjištěn dostatečně. Městský soud neakceptoval ani námitku, že ke zrušení rezerv došlo
v roce 2005 na základě projednání zprávy o daňové kontrole, ze které vyplynulo, že rezervy
nebude možné čerpat a tiskařské stroje opravit, protože správce daně finanční prostředky určené
na opravu tiskařských strojů zabaví na úhradu vyměřených doměrků a penále. Vzhledem k tomu,
že daňová kontrola byla zahájena 16. 11. 2005 a zpráva o ní byla projednána dne 22. 11. 2006,
přičemž předmětné rezervy byly zrušeny v roce 2005, bylo vyloučeno, aby se tak stalo v důsledku
události, která nastala až v roce následujícím. Tento argument stěžovatele proto městský soud
shledal nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, jakož i jeho nezákonnost, neboť se městský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 22. 3. 2012,
č. j. 5 Afs 33/2011 - 70, kterým byl zrušen předchozí rozsudek městského soudu uvedl,
že k rozšíření právní kvalifikace jednání stěžovatele v napadeném rozhodnutí nedošlo,
protože finanční ředitelství odkazem na ust. §7 odst. 5 zákona o rezervách pouze reagovalo
na odvolací námitku stěžovatele. Nejvyšší správní soud také vyslovil závěr, že otázka, zda
stěžovatel nadobro upustil od plánovaných oprav tiskařských strojů v roce 2004, nebo zda
odsunul plánované opravy do následujícího zdaňovacího období, je pro posouzení zákonnosti
dodatečného platebního výměru podstatná, neboť mění u stěžovatele zdaňovací období, v němž
mu vznikla povinnost rezervy zrušit. Městský soud si však v napadeném rozsudku závěry
Nejvyššího správního soudu neosvojil, věc posoudil odlišně a vyhodnotil, že finanční ředitelství
právní kvalifikaci rozšířilo, avšak ta nedoznala žádné změny, která by byla překvapivá. Stejně tak
městský soud potvrdil své původní přesvědčení v otázce posouzení, zda stěžovatel definitivně
upustil od plánovaných oprav, když je podle jeho názoru pro zákonnost platebního výměru
podstatné, zda byly opravy tiskařských strojů fakticky provedeny v roce 2005. Závěrem kasační
stížnosti stěžovatel poukázal na to, že poté, co byl předchozí rozsudek městského soudu zrušen
Nejvyšším správním soudem, nebylo ve věci nařízeno ústní jednání. Z výše uvedených důvodů
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se městský soud
na základě dalších důkazních prostředků, které na rozdíl od tvrzení stěžovatele, považoval
za věrohodné a vzájemně souladné, ztotožnil s právním závěrem daňových orgánů. Bylo tedy
na místě rezervy na opravu tiskařských strojů, tvořené ve zdaňovacím období 2002 a 2003,
v souladu s ust. §4 odst. 1 zákona o rezervách zrušit ve zdaňovacím období 2004, tj. v roce kdy
pominuly důvody, pro které byly vytvořeny, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Závěry
městského soudu tak odvolací finanční ředitelství považuje za správné. Ve věci námitky týkající
se nesprávného procesního postupu městského soudu, kdy nebylo nařízeno ústní jednání,
odvolací finanční ředitelství uvedlo, že mu nepřísluší se k této otázce vyjadřovat. Odvolací
finanční ředitelství považuje napadený rozsudek za správný, a proto navrhlo, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zabýval stížní námitkou týkající se nesprávného hodnocení
městského soudu, že finanční ředitelství právní kvalifikaci rozšířilo, avšak ta nedoznala žádné
změny, která by byla překvapivá. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 3. 2012,
č. j. 5 Afs 33/2011 - 70, kterým byl zrušen předchozí rozsudek městského soudu
ze dne 2. 12. 2010, č. j. 8 Ca 383/2007 – 42, vyslovil názor, že k rozšíření právní kvalifikace
jednání stěžovatele v napadeném rozhodnutí nedošlo. V daném případě se tak jedná o zřejmé
pochybení městského soudu při odůvodňování výroku rozsudku, neboť nerespektoval uvedený
závěr Nejvyššího správního soudu. Pro věc je však podstatné, že jak Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku, tak následně městský soud v napadeném rozsudku, shledaly tuto
stěžovatelovu námitku nedůvodnou. Toto pochybení tak nijak nezasáhlo do práv stěžovatele,
a nemá tedy vliv na zákonnost napadeného rozsudku a nezpůsobuje ani jeho
nepřezkoumatelnost.
Namítal-li stěžovatel, že městský soud neobjasnil, proč by mělo být pro zákonnost
rozhodnutí daňových orgánů rozhodné, zda došlo k faktické opravě tiskařských strojů
ve zdaňovacím období 2005, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Nejvyšší správní soud
v předchozím rozsudku ze dne 22. 3. 2012, č. j. 5 Afs 33/2011 - 70, vyslovil, že „[p]osouzení, zda
daňový subjekt definitivně upustil od plánovaných oprav, či zda je pouze odsunul do následujícího zdaňovacího
období, je podstatné pro posouzení zákonnosti dodatečného platebního výměru, neboť mění u daňového subjektu
zdaňovací období, v němž mu vznikla povinnost zrušit rezervy vytvořené ve smyslu zákona č. 593/1992 Sb.,
o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů“. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že citovaný závěr Nejvyššího správního soudu městský soud ve svém hodnocení reflektoval,
když uvedl, že se zcela ztotožnil se závěry finančního ředitelství a shodně s ním konstatoval,
že rezervy nebyly v roce 2004 zrušeny. Tvrzení stěžovatele o přesunu oprav do roku 2005 přitom
důvodně nepovažoval za věrohodné, neboť z provedeného dokazování, konkrétně listinných
důkazů, vyplývá, že oprava tiskařských strojů měla být zahájena v roce 2004, což se však nestalo.
Dovozuje-li stěžovatel v kasační stížnosti, na základě několika vět vytržených z kontextu
odůvodnění napadeného rozsudku jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost z důvodu,
že městský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, není jeho
tvrzení důvodné. Z odůvodnění napadeného rozsudku je seznatelné, jak městský soud řešenou
otázku vyhodnotil, přičemž v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2012, č. j. 5 Afs 33/2011 - 70, mimo jiné uvedl, že výpověď svědkyně Ing. R. K. o
přesunutí plánovaných oprav do následujícího zdaňovacího období, nehodnotil odlišně od
správce daně, neboť ji považoval pouze za okrajovou. Tato svědecká výpověď totiž nemohla
zpochybnit listinné důkazy (tj. karty rezervy na opravy strojů, inventarizace majetku a závazků ke
dni 31. 12. 2004 a doklad „Posouzení nutnosti provedení plánovaných oprav ze dne 16. 12.
2004“) a prohlášení jednatele stěžovatele Ing. Romana Korejtka, jimiž bylo prokázáno, že
stěžovatel ve zdaňovacím období 2004 upustil od plánovaných oprav tiskařských strojů. Bylo
tedy jeho povinností, aby v souladu s ust. §4 odst. 1 zákona o rezervách vytvořené rezervy zrušil
ve stejném období, kdy pominuly důvody, pro které byly vytvořeny. Za tohoto stavu tudíž
nedošlo ke změně důkazní situace ve vztahu k určení zdaňovacího období, ve kterém vznikla
stěžovateli povinnost rezervy zrušit. Nejvyšší správní soud proto neshledal postup městského
soudu nezákonným a z důvodu namítaného stěžovatelem neshledal v uvedeném rozsahu ani
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou, že ve věci nebylo nařízeno ústní
jednání, ačkoliv nařízeno být mělo. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího
správního soudu k této otázce vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský,
resp. městský, soud rozhoduje bez jednání ve věci poté, co bylo jeho předcházející rozhodnutí
zrušeno Nejvyšším správním soudem. V prvním případě se jedná o situaci, kdy i po zrušení
rozhodnutí krajského soudu zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je v dalším
řízení podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu povinen se určitými pro věc
rozhodnými otázkami, které dosud nebyly plně vyřešeny, dále zabývat. Ve druhém případě již
byla naopak rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému
soudu po zrušení jeho rozhodnutí v dalším řízení nezbývá žádný prostor pro právní hodnocení.
V obou případech je opomenutí krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání procesní vadou,
nebyl-li v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí
bez jednání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 112/2008 – 129, a ze dne 2 6. 1. 2011, č. j. 9 Afs 72/2010 - 157). Podle obsahu
soudního spisu byla v řízení po zrušení předcházejícího rozsudku městského soudu stěžovateli
dne 2. 9. 2013 doručena „Výzva a poučení podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s.“, v níž městský soud
uvedl, že „[p]odle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas byl udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou
týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním o věci.“ Jestliže tedy stěžovatel na tuto výzvu
nereagoval a zůstal pasivní, postupoval městský soud v souladu se zákonem, když rozhodl ve věci
bez jednání. Nejvyšší správní soud proto shledal tuto stížní námitku nedůvodnou.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek městského soudu nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. srpna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu