ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.75.2013:67
sp. zn. 7 Afs 75/2013 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: BMKco, s. r. o.,
se sídlem Kvítkovická 1533, Napajedla, zastoupený Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou
se sídlem Kvítková 124, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 31 Af 41/2012 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 31 Af 41/2012 - 62, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Celního ředitelství
Olomouc (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 12. 12. 2011, č. j. 6571-6/2011-130100-21, jímž bylo
změněno rozhodnutí Celního úřadu Zlín (dále jen „celní úřad“) ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 13821/2011-136600-021, kterým bylo stěžovateli vyměřeno antidumpingové clo ve výši
287.028 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se na prvním místě zabýval
přezkoumatelností napadeného rozhodnutí s tím, že stručné závěry ohledně jednotlivých dílčích
odvolacích námitek mají základ odůvodnění v rozboru systému antidumpingových cel a opatření,
pročež shledal napadené rozhodnutí jako způsobilé soudního přezkumu. Základem žalobních
námitek byl nesouhlas stěžovatele se zpětným doměřením cla, když argumentoval zejména
uzavřením smlouvy ještě před zavedením celní evidence dovozů z Malajsie a absencí právní
úpravy zmocňující celní úřady k vybrání antidumpingového cla zpětně. Tuto námitku krajský
soud neshledal důvodnou, neboť stěžovatelova argumentace vycházela z nesprávného pochopení
systému ochrany jednotného trhu Evropské unie (dále jen „EU“) prostřednictvím ukládání
antidumpingových cel. Stěžovatel zcela nesprávně opomíjel tu skutečnost, že celý systém je
vystavěn na nařízení Rady ES č. 1225/2009, o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí,
které nejsou součástí Evropských společenství (dále jen „základní nařízení“). Toto základní
nařízení dopadá i na obcházení platných antidumpingových opatření, přičemž ochrana
před obcházením je upravena v čl. 13. V obecné rovině krajský soud dospěl k závěru, že je-li
rozšířena působnost nařízení z důvodu obcházení tohoto nařízení a zároveň byla Komisí
zavedena celní evidence, k rozšíření působnosti antidumpingového cla dochází ex tunc, tedy
od doby vedení celní evidence. Co se týká hodnocení přijatých opatření v této věci, krajský soud
uvedl, že Komise zahájila dne 9. 11. 2007 šetření týkající se některých spojovacích prostředků
ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a zahájení šetření řádně oznámila
v Úředním věstníku EU. V průběhu šetření nebyla uložena žádná prozatímní opatření. O uložení
antidumpingového cla rozhodla Rada dne 26. 1. 2009 nařízením Rady ES č. 91/2009, o uložení
konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo
oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“). V souladu s čl. 13
odst. 3 základního nařízení vydala Komise dne 27. 10. 2010 nařízení č. 966/2010, o zahájení
šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených nařízením č. 91/2009
dovozem některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie, bez ohledu
na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu (dále
jen „zahajovací nařízení“). Komise zahájila šetření na základě důkazů, že dochází k obcházení
antidumpingových opatření, a to formou překládky v Malajsii. Komise současně zavázala celní
orgány k evidenci těchto dovozů. Zahajovací nařízení vstoupilo v platnost dne 29. 10. 2010.
Dne 18. 7. 2011 přijala Rada nařízení č. 723/2011, v němž konstatovala, že důkazy, jež měla
Komise k dispozici, prokázaly, že po uložení antidumpingového cla v nařízení č. 91/2009 došlo
k obcházení těchto opatření změnou obchodních toků týkajících se vývozu z Čínské lidové
republiky a Malajsie do EU. Podle krajského soudu podstatným okamžikem není nakládka zboží,
ale propuštění zboží na území EU do volného oběhu. Podle Jednotné celní deklarace bylo zboží
propuštěno na území EU dne 30. 11. 2010, tedy téměř měsíc po zavedení evidence dovozů
zavedené zahajovacím nařízením. Ze zahajovacího nařízení nevyplývá, že by z celní evidence bylo
vyňato zboží, s jehož nakládkou bylo započato před uložením celní evidence. Krajský soud
proto dospěl k závěru, že antidumpingové clo vyplývající z nařízení č. 91/2009 se vztahuje
na skupinu výrobků z Malajsie, které vstoupily do EU na základě celní evidence zavedené
zahajovacím nařízením platným od 29. 10. 2010. Dále dospěl k závěru, že v případě provedení
evidence a následně v případě doměření antidumpingového cla na zboží, které bylo propuštěno
na území EU na základě Jednotné celní deklarace dne 30. 11. 2010, postupovaly celní orgány plně
v souladu s nařízením Komise, resp. nařízeními Rady ES. Celní orgány tedy nepřekročily právní
rámec, ve kterém se mohou při svém rozhodování pohybovat. Zároveň v jejich činnosti krajský
soud neshledal zneužití pravomoci. Ani v případě námitky porušení zásady předvídatelnosti,
ev. právní jistoty stěžovatele, krajský soud neshledal žalobu důvodnou. Plně se ztotožnil s celním
ředitelstvím, že to byl právě stěžovatel, který poté, co byla zavedena celní evidence, navrhl
propuštění zboží, na které se celní evidence vztahovala, do volného oběhu. Stěžovatel měl
možnost se seznámit s obsahem zahajovacího nařízení a měl být si vědom důsledků, které může
mít návrh na propuštění zboží do režimu volného oběhu. Krajský soud se také neztotožnil
se žalobní námitkou ohledně porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. Celní evidence byla na dovoz zboží
sice uložena až poté, co stěžovatel uzavřel se svým dodavatelem smlouvu, nicméně již z čl. 2
odst. 2 Ústavy vyplývá, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva. V souzené věci se jedná o střet zájmu jednotlivce a veřejného zájmu na
ochraně vnitřního trhu EU a v této otázce byl opakovaně deklarován prioritní zájem na ochraně
vnitřního trhu EU. Zájem jednotlivých soukromých subjektů je „chráněn“ zejména tím,
že soukromé subjekty jsou předem zpraveny o možnosti rozšíření antidumpingových cel.
Zároveň je třeba zdůraznit, že následky zavedení antidumpingových cel jsou otázkou unesení
podnikatelského rizika. S uvedeným hodnocením souvisí i hodnocení námitky porušení čl. 26
odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny základních a práv a svobod (dále jen „Listina“). V případě
zjištění nutnosti uložit antidumpingové clo, se clo uloží vždy bez diskriminace na dovoz výrobku,
pokud bylo zjištěno, že je dumpingový a způsobuje újmu. Z uvedeného vyplývá, že nikoliv
uložení antidumpingových cel, ale realizace dumpingových dovozů je diskriminační,
neboť způsobuje újmu výrobnímu odvětví EU, tzn. že diskriminuje domácí výrobce. Shodně
neshledal krajský soud ani porušení čl. 11 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny,
neboť antidumpingové clo bylo vyměřeno v souladu s právními předpisy. K námitce nemožnosti
stěžovatele vědět, že dodávané zboží není původem z Malajsie, krajský soud uvedl, že doměření
antidumpingového cla je povinností celních úřadů v případě, že jsou uložena opatření k ochraně
před antidumpingovými dovozy. Celní úřady tedy nemají prostor pro zohledňování, zda
stěžovatel věděl či nevěděl, že dodávané zboží není původem z Malajsie. Jednak se jedná
o tvrzení stěžovatele, k jehož prokázání nenabídl žádné důkazy, a navíc brání zohlednění této
skutečnosti i pozitivněprávní úprava nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní
kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“). V této souvislosti je
zcela případný odkaz celního ředitelství na ustanovení čl. 67 celního kodexu a užití nařízení
o evidenci dovozů tak bylo ze strany celního úřadu zcela v souladu s celním kodexem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že celní ředitelství
porušilo zásady zákonnosti správního řízení, předvídatelnosti, právní jistoty a zákazu zneužití
pravomoci. Stěžovatel za určitého stavu právní úpravy, kdy předpokládal určitou výši cla, uzavřel
kupní smlouvu o dodání zboží. Podmínky této kupní smlouvy, zejména výše kupní ceny, byly
stěžovatelem akceptovány právě ve vztahu ke stavu právní úpravy platné ke dni uzavření této
smlouvy. Stěžovatel považuje za zcela nesprávný závěr krajského soudu, že se měl možnost řádně
a včas seznámit se zahajovacím nařízením a mohl ještě poté, kdy bylo zboží předáno k přepravě,
nenavrhnout jeho propuštění do volného oběhu. Okamžikem naložení zboží k přepravě již bylo
prodávajícím zboží dodáno a stěžovatel neměl možnost ho odmítnout či vrátit bez zákonného
důvodu, kterým však „náhlá“ změna právní úpravy není. Pokud tedy krajský soud dovodil,
že v případě střetu zájmu jednotlivce a veřejného zájmu na ochraně vnitřního trhu EU je nutno
upřednostnit zájem na ochraně vnitřního trhu EU před jedincem, není toto akceptovatelné
z důvodu nespravedlivé nerovnováhy při střetu těchto práv. V žádném případě totiž nelze dospět
k závěru, že stěžovatel byl „chráněn“ tím, že byl předem zpraven o možnosti rozšíření
antidumpingových cel. Za řádné seznámení soukromého subjektu s možností rozšíření
antidumpingových cel nelze považovat stav, kdy je jeden den nařízení o možném rozšíření cel,
tj. zahajovací nařízení, vydáno a následující den je již účinné. Navíc v daném případě nedošlo
ani k seznámení soukromého subjektu s tím, že probíhá legislativní proces směřující k přijetí
předmětného nařízení. Stěžovatel poukázal také na to, že obecně se má za to, že právní norma
může působit jen tehdy, má-li její adresát volbu chovat se podle ní nebo se podle ní nechovat,
jinak řečeno má-li možnost se rozhodnout, zda právní normu uposlechne nebo ji poruší.
Stěžovatel však tuto možnost neměl, a proto došlo k porušení ochrany jeho práv jako
soukromého subjektu, a to způsobem, který by neměl požívat ochrany z důvodu zájmu
na ochraně vnitřního trhu EU. Postup státní moci, který navíc postihuje paušálně všechny
dovozy z Malajsie, představuje zneužití státní moci a práva. Stěžovatel dále namítal porušení
zákazu retroaktivity a v této souvislosti poukázal na to, účinky nařízení č. 723/2011 ve spojení
se zahajovacím nařízením postihují i právní vztahy, které vznikly před platností a účinností těchto
nařízení. Názor krajského soudu, že se u těchto nařízení o retroaktivitu nejedná, není s ohledem
na výše uvedené správný. Z rozboru těchto nařízení je zcela zřejmé, že clo bylo zavedeno zpětně,
a to i ve vztahu k dovozům, které byly realizovány na základě právních vztahů založených
před zavedením celní evidence. Okamžik podání návrhu k propuštění zboží do volného oběhu
není okamžikem vzniku závazkového vztahu, na který právní úprava dopadá. Navíc v případě
zahajovacího nařízení byla téměř nulová legisvakance. Pokud tedy časová lhůta mezi platností
a účinnosti právního předpisu nebyla dostatečně dlouhá, navíc právní předpis neobsahoval žádné
přechodné ustanovení a účinky se pojily s okamžikem propuštění zboží na území EU, pak daný
předpis působil retroaktivně na právní vztahy již dříve založené podle podmínek jiné právní
úpravy. Stěžovatel dále namítal porušení jeho ústavního práva vyplývajícího z čl. 26 odst. 1
ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny, protože neměl žádnou možnost reagovat při svém podnikání
na potencionální změnu výše cel na zboží z Malajsie. Pokud by měl možnost seznámit
se se zahajovacím nařízením ještě před uzavřením kupních smluv, pak by jejich následné uzavření
bylo možno již považovat za podnikatelské riziko stěžovatele. Tuto možnost však neměl a stejně
tak nevěděl, že předmětný obchod lze kvalifikovat jako dumpingový dovoz. Zboží nakoupil
v Malajsii jen zcela nepatrně výhodněji a u některých položek se jednalo o ceny,
za které, za určitých podmínek, lze dané zboží pořídit i na evropském trhu. Zavedení cla
postihující dovoz stěžovatele jej neodůvodněně znevýhodnilo oproti jiným soutěžitelům na trhu.
Stěžovatel vyjádřil rozhodný nesouhlas s názorem krajského soudu, že tento jeho dovoz
poškozoval zájmy výrobního odvětví EU a byl diskriminační. Tento názor nemá žádnou oporu
ve skutkovém stavu a toto nebylo v předchozím řízení prokázáno. Stěžovatel byl tedy
diskriminován nikoliv z důvodu jeho konkrétního jednání, ale z důvodu jednání jiných
soukromých subjektů k prosazení veřejného zájmu. Závěrem stěžovatel poukázal na rozpor čl. 1
odst. 3 nařízení č. 723/2011 s ústavním pořádkem České republiky, neboť je nejen diskriminační
a způsobuje ničím neodůvodněnou nerovnost mezi soukromoprávními subjekty na trhu, ale je
také v rozporu s principem právní jistoty a je především retroaktivní. Proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud podle ust. §48 odst. 2 písm. d) s. ř. s. řízení přerušil a podal
k Ústavnímu soudu návrh na zrušení čl. 1 odst. 3 nařízení č. 723/2011 v části věty třetí za čárkou
ve znění: „...celně evidovaného v souladu s článkem 2 nařízení (EU) č. 966/2010 …“. Eventuelně
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu
přímo aplikoval ústavní normy, tj. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod,
a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č j. 2 Ads 40/2003-41. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel také navrhl, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Generální ředitelství cel ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že krajský soud správně
posoudil všechny právní otázky a dostatečně vypořádal všechny žalobní námitky. Zcela
se ztotožnilo se závěrem krajského soudu, že celní orgány postupovaly plně v souladu
s legislativou Evropské komise a Rady ES a nepřekročily právní rámec, ve kterém se mohou
při svém rozhodování pohybovat. Celní ředitelství v odůvodnění napadeného rozhodnutí
provedlo ucelený rozbor fungování systému antidumpingových cel a opatření EU,
ve kterém uvedlo právní normy, kterými se celní orgány v daném případě řídily. Všechny tyto
právní normy byly platné v okamžiku přijetí stěžovatelova celního prohlášení, čímž byla naplněna
podmínka uvedená v čl. 67 celního kodexu. K porušení zásady zákonnosti tedy nedošlo. Také
k námitce porušení zásady předvídatelnosti a právní jistoty se celní ředitelství vyjádřilo již
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K této námitce lze uvést to, že stěžovatel měl možnost
se seznámit s obsahem zahajovacího nařízení. Skutečnost, že již v této době zboží přepravoval
a nemohl jej odmítnout, není právními předpisy zohledněna a jedná se o obchodní riziko
stěžovatele, který měl jako podnikatel na vznik podobné situace pamatovat a řešit ji se svým
dodavatelem. K namítanému porušení zásady právní jistoty generální ředitelství cel uvedlo,
že stěžovatel měl již dne 29. 10. 2010 možnost seznámit se s obsahem zahajovacího nařízení
a měl tedy více než měsíc na to, aby vyřešil, jakým způsobem naloží s přepravovaným zbožím,
které může být předmětem doměření antidumpingového cla. Doměření antidumpingového cla
proto pro něj nemohlo být překvapující a nemohla tak být porušena zásada právní jistoty.
K námitce zneužití státní moci generální ředitelství cel konstatovalo, že mu nepřísluší posuzovat
obsah právních norem vydaných orgány EU, nicméně celní orgány České republiky jednaly
v rozsahu pravomocí, které jim vyplývají z platných právních předpisů. V daném případě
se rovněž nejedná o retroaktivitu, protože clo nebylo zavedeno zpětně, jak tvrdí stěžovatel,
ale jeho doměření bylo provedeno v souladu s čl. 13 odst. 3 základního nařízení. Každý subjekt,
který podá celní prohlášení ke zboží, u něhož je zavedena celní evidence podle čl. 14 odst. 5
základního nařízení, si musí být vědom toho, že ze zboží, které je předmětem této evidence může
být později vyměřeno antidumpingové clo. Doměření cla je v tomto případě vázáno pouze
na vstup zboží do volného oběhu a nelze jej spojovat s existencí závazkového právního vztahu
dovozce s třetí osobou nebo s jeho vlastnickým právem. Pokud deklarant žádá o propuštění
zboží do volného oběhu, musí současně s tím akceptovat podmínky, které EU ke konkrétnímu
datu pro dovoz daného zboží stanovila. Stěžovatel také zcela nepatřičně vyvozuje právní účinky
z nedostatečné délky legisvakanční lhůty zahajovacího nařízení. Legisvakanční lhůta je
v případech zavedení celní evidence dovozů krátká právě z toho důvodu, aby se zmenšilo riziko
způsobení újmy výrobnímu odvětví EU dumpingovými dovozy v době mezi vydáním
zahajovacího nařízení a jeho účinností. Navíc není institutem, z něhož by bylo možné dovozovat
právní následky pro právní subjekty. Doměření antidumpingového cla není ani diskriminační,
protože se jedná o opatření k zabránění diskriminačních dovozů ohrožující výrobní odvětví EU
a je uplatňováno vůči všem dovozům předmětného zboží z Malajsie bez ohledu na osobu
deklaranta a bez ohledu na dobu, kdy deklarant takové zboží nabyl. Pokud se jedná
o stěžovatelem namítanou nezákonnost a nedůvodnost doměření antidumpingového cla i z ceny
dopravy, lze poukázat na čl. 32 odst. 1 písm. e) celního kodexu, z něhož vyplývá, že náklady
na dopravu a pojištění zboží na místo, kde zboží vstupuje na celní území EU, jsou
tzv. připočitatelnou položkou, která se připočte k ceně placené za zboží, pokud již v jeho ceně
není zahrnuta. Cena placená za zboží včetně nákladů na dopravu je pak tzv. celní hodnotou,
z níž se při propuštění zboží do volného oběhu vyměří clo (čl. 79 celního kodexu) a z celní
hodnoty se následně doměřuje také antidumpingové clo. Postup při vyměření antidumpingového
cla je tedy zcela v souladu s právními předpisy. K poslední námitce generální ředitelství cel
uvedlo, že není v jeho kompetenci zkoumat stěžovatelem namítanou protiústavnost čl. 1 odst. 3
nařízení Rady č. 723/2011. S ohledem na svá vyjádření k předchozím bodům je však toho
názoru, že stěžovatel nemá důvod domáhat se přímé aplikace čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod. Už to, že krajský soud projednal žalobu, proti níž podal stěžovatel kasační
stížnost, svědčí o tom, že mu nebyl odepřen přístup k soudu. Proto celní ředitelství navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Základní právní rámec úpravy týkající se ochrany členských států před dumpingovým
dovozem je obsažen v základním nařízení, které stanovuje několik možných způsobů ochrany.
Ve fázi provádění šetření může být uloženo prozatímní clo nebo mohou být přijaty dobrovolné
závazky od jednotlivých vývozců. V případě potvrzení existence dumpingového dovozu je Radou
stanoveno konečné antidumpingové clo. Obcházení platných antidumpingových opatření je
upraveno v čl. 13 základního nařízení. Šetření obcházení se zahajuje z podnětu Komise nebo
na žádost členského státu nebo jiné zúčastněné strany. V čl. 13 odst. 3 základního nařízení
se uvádí, že „[z]ahájení se provede nařízením Komise přijatým po konzultaci s poradním výborem, ve kterém lze
dát současně pokyn celním orgánům, aby evidovaly dovoz […] nebo aby vyžadovaly složení jistoty.“ Z čl. 14
základního nařízení vyplývá, že celní orgány jsou na základě výzvy Komise povinny přijmout
„vhodná opatření k zavedení celní evidence dovozu, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena
opatření ode dne celní evidence. Celní evidence se zavádí nařízením, které blíže určí účel opatření a případně odhad
částky možného budoucího celního dluhu. Dovoz nesmí být celně evidován po dobu delší než devět měsíců.“
Jestliže Komise na základě šetření dospěje k závěru, že působnost stávajících antidumpingových
opatření musí být rozšířena, podá na základě čl. 13 odst. 3 základního nařízení návrh Radě.
Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí tohoto návrhu ve lhůtě jednoho měsíce
od jeho podání, je návrh Radou přijat. „Rozšíření působnosti nabývá účinku dnem, kdy byla stanovena
povinnost vést celní evidenci […] nebo od kterého je vyžadováno složení jistoty.“ Z uvedených ustanovení
vyplývá, že je-li rozšířena působnost nařízení z důvodu obcházení tohoto nařízení a zároveň byla
Komisí zavedena celní evidence, k rozšíření působnosti antidumpingového cla dochází ex tunc,
tedy od doby vedení celní evidence.
Šetření týkající se některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících
z Čínské lidové republiky zahájila Komise dne 9. 11. 2007. Zahájení šetření bylo řádně oznámeno
v Úředním věstníku EU. V průběhu šetření nebyla uložena žádná prozatímní opatření. O uložení
antidumpingového cla rozhodla Rada dne 26. 1. 2009 nařízením č. 91/2009. V souladu s čl. 13
odst. 3 základního nařízení zahájila Komise dne 27. 10. 2010 vydáním zahajovacího nařízení
šetření na základě důkazů, že dochází k obcházení antidumpingových opatření formou překládky
v Malajsii. Komise současně zavázala celní orgány k evidenci těchto dovozů. Zahajovací nařízení
vstoupilo v platnost 29. 10. 2010. Komise v bodě 18 preambule zahajovacího nařízení uvedla,
že celní evidence dovozu výrobků, který je předmětem šetření, byla zavedena z toho důvodu,
aby „bylo zajištěno, že pokud bude šetřením zjištěno obcházení, mohou být antidumpingová cla v příslušné výši
vybrána zpětně ode dne zavedení celní evidence dovozu tohoto výrobku zasílaného z Malajsie.“ Dne 18. 7. 2011
přijala Rada nařízení č. 723/2011, v němž konstatovala, že důkazy, jež měla Komise k dispozici,
prokázaly, že po uložení antidumpingového cla v nařízení č. 91/2009 došlo k obcházení těchto
opatření změnou obchodních toků vývozu z Čínské lidové republiky a Malajsie do EU. V bodě
48 preambule nařízení č. 723/2011 Rada uvedla, že „[v] souladu s čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5
základního nařízení, které stanoví, že by se každé rozšířené opatření mělo vztahovat na dovoz výrobků, které
vstoupily do Unie na základě celní evidence zavedené zahajovacím nařízením, by měla být z těchto evidovaných
případů dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie vybrána cla.“
Antidumpingové clo vyplývající z nařízení č. 91/2009 se tedy vztahuje na skupinu výrobků
z Malajsie, které vstoupily do EU na základě celní evidence zavedené zahajovacím nařízením
platným od 29. 10. 2010.
S předmětnou problematikou souvisí předběžná otázka předložená bulharským Správním
soudem ve Varně dne 27. 11. 2011 ve věci C-667/11, Paltrade EOOD. V dané věci společnost
Paltrade předložila dne 31. 1. 2011 celní prohlášení prostřednictvím jednotného správního
dokladu, na základě kterého bylo do celního režimu spotřeby i volného oběhu propuštěno zboží,
které bylo zasláno z Malajsie a patřilo mezi výrobky podléhající antidumpingovému clu. Clo i daň
z přidané hodnoty byly zaúčtovány ke dni 31. 1. 2011, tedy před tím, než bylo antidumpingové
clo s konečnou platností rozšířeno na dovoz tohoto zboží. Správní soud ve Varně položil
Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“) následující otázky:
„1) Je na základě použití čl. 1 nařízení č. 723/2011 přípustný výběr antidumpingového cla se zpětnou
účinností, aniž by byla provedena celní evidence - kromě celní evidence jednotného správního dokladu v systému
BIMIS - se zápisem doplňkového kódu TARIC, který je uveden v čl. 1 nařízení č. 91/2009?
2) Jaká výše je - při provádění nařízení č. 723/2011 - příslušnou výší (antidumpingového cla) pro zpětný výběr
antidumpingového cla ve smyslu 18 bodu odůvodnění nařízení č. 966/2010?“
Ačkoliv se tento případ primárně týká otázky, zda různé způsoby celní evidence mohou
mít vliv na výběr antidumpingového cla, vyplývají z rozhodnutí ESD ze dne 6. 6. 2013 i důležité
závěry pro problematiku retroaktivity antidumpingových cel. ESD v odůvodnění tohoto
rozhodnutí v bodech 26 a 28 konstatoval, že z čl. 13 odst. 3 základního nařízení vyplývá,
že v případě existence obcházení antidumpingových opatření se působnost již uložených opatření
rozšiřuje dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci podle čl. 14 odst. 5 základního
nařízení. Dále zdůraznil, „že podle účelu a systematiky základního nařízení, zejména jeho bodu 19
odůvodnění a článku 13, je jediným cílem nařízení o rozšíření antidumpingového cla zajistit, aby bylo toto nařízení
účinné, a zabránit tomu, aby bylo obcházeno. Opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo, je tudíž
pouze doplněním původního aktu, kterým se ukládá toto clo, které chrání účinné uplatňování konečných
opatření.“ Následně v bodě 29 odůvodnění vyslovil ESD závěr, že „povinnost vést celní evidenci
dotyčných dovozů ve specifickém rámci případu obcházení usiluje o účinnost rozšířených konečných opatření tím,
že umožňuje zpětné uložení cel, tak aby bylo zabráněno tomu, že konečná opatření, jež se mají uplatnit, budou
zbavena užitečného účinku. Vzhledem k tomu, že Komise vyzvala příslušné vnitrostátní orgány, aby přijaly
vhodná opatření k zavedení celní evidence dotyčných dovozů za účelem zajištění zpětného výběru rozšířených
antidumpingových cel, musí uvedené orgány tuto povinnost splnit.“ Dále ESD konstatoval, že celní evidence
vedená bulharskými celními orgány splňovala požadavky čl. 14 odst. 5 základního nařízení,
a to zejména s ohledem na skutečnost, že základní nařízení ani zahajovací nařízení neobsahují
žádná upřesnění podmínek, za kterých musí členské státy vést celní evidenci (bod 32
odůvodnění). „[J]e věcí těchto států, jak na základě těchto nařízení vymezí způsoby vedení evidence,
aby byl řádně zajištěn zpětný výběr rozšířených antidumpingových cel a aby bylo dosaženo cíle tohoto nařízení.“
Pokud jde o sazbu antidumpingového cla vybíraného zpětně na základě nařízení č. 723/2011,
z čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že clo, které se rozšiřuje na dovoz dotyčného zboží
pocházejícího z Malajsie, je konečné antidumpingové clo, které se uplatní na „všechny ostatní
společnosti “ a které ukládá čl. 1 odst. 2 nařízení č. 91/2009. Z čl. 1 odst. 2 citovaného nařízení
přitom vyplývá, že sazba rozšířeného antidumpingového cla je 85 %. ESD tedy na otázky
Správního soudu ve Varně odpověděl následovně: „Článek 14 odst. 5 základního nařízení,
na který odkazuje článek 2 nařízení č. 996/2010, musí být vykládán tak, že takový způsob celní evidence,
o jaký se jedná ve věci v původním řízení, je v souladu s tímto ustanovením, a tedy postačuje pro výběr
antidumpingového cla se zpětnou účinností na základě článku 1 nařízení č. 723/2011, je-li na základě šetření
konstatována existence obcházení konečných antidumpingových cel uložených nařízením č. 91/2009. Podle čl. 1
odst. 2 nařízení č. 91/2009 je sazba rozšířeného antidumpingového cla, vybíraného se zpětnou účinností z dovozů
před vstupem prováděcího nařízení v platnost, ve výši 85 % pro všechny ostatní společnosti “.
Z výše uvedeného a z ustálené praxe Komise tedy vyplývá, že pokud je nařízením Komise
zahájeno šetření týkající se možného obcházení antidumpingových opatření, je obvykle spolu
se zahajovacím nařízením zavedena, resp. zahájena, celní evidence dovozu daného výrobku.
Pokud následně Rada rozhodne, že k obcházení antidumpingových opatření docházelo,
antidumpingové clo se vztahuje na výrobky, které vstoupily do EU na základě této celní evidence.
Z rozhodnutí ze dne 6. 6. 2013, C-667/11, Paltrade EOOD, vyplývá, že ESD s tímto postupem
souhlasí a neshledává ho v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.
Podle čl. 67 celního kodexu není-li zvláštními předpisy stanoveno jinak, použijí
se při propouštění zboží do celního režimu, do kterého je navrženo v celním prohlášení, předpisy
platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení.
Z citovaného článku tak vyplývá, že není podstatné, kdy stěžovatel uzavřel kupní smlouvu
se svým dodavatelem, ani kdy bylo zboží v Malajsii nakládáno. Podstatný je pouze okamžik,
kdy celní orgány přijaly jeho celní prohlášení. V daném případě se tak stalo dne 30. 11. 2010, kdy
již bylo zahajovací nařízení platné a účinné. Celní orgány proto postupovaly v souladu s platnou
právní úpravou, jestliže na základě celní evidence doměřily stěžovateli antidumpingové clo
na zboží, které bylo propuštěno na území EU dne 30. 11. 2010.
Návrh stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil a podal
k Ústavnímu soudu návrh na zrušení čl. 1 odst. 3 nařízení č. 723/2011 v části věty třetí za čárkou,
nelze akceptovat, protože podle čl. 87 Ústavy a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, nemá Ústavní soud pravomoc rozhodovat o zrušení části nařízení
Rady EU. Tuto pravomoc má pouze ve vztahu k vnitrostátním právním předpisům.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., a proto ji zamítl bez jednání postupem
podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a generálnímu ředitelství cel žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu