ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.100.2014:52
sp. zn. 7 As 100/2014 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně:
Obec Dobřejovice, se sídlem Na Návsi 26, Dobřejovice, zastoupena Mgr. Luďkem Šikolou,
advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj,
se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
SEVERE JEDNA spol. s r. o., se sídlem Čestlice 198, Dobřejovice, zastoupena
Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, v řízení o kasačních
stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 5. 6. 2014, č. j. 48 A 12/2014 – 90,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Luďka Šikoly, advokáta.
III. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný a osoba zúčastněná na řízení domáhají
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 48 A 12/2014 – 90, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 2. 2014, č. j. MMR-4148/2014-83/381, a rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje (dále také „krajský úřad“) ze dne 16. 9. 2013, č. j. 136191/2013/KUSK,
sp. zn. SZ 117553/2013/KUSK REG/Pe, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil
žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně. Rozhodnutí byla vydána na základě
žádosti žalobkyně podle ust. §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) o určení, že veřejnoprávní smlouva o změně stavby před
dokončením č. j. 5117/2013-MURI/OSÚ/00029 ze dne 22. 2. 2013, uzavřená mezi Městským
úřadem Říčany a osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „Smlouva“) je neplatná a nenabyla
účinnosti. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni mimo jiné sděleno, že vzhledem k tomu,
že Smlouva nebyla zrušena a její právní účinky nadále trvají, je bezpředmětné o této skutečnosti
vést řízení dle ust. §142 správního řádu. Následně bylo žalobkyni na základě jejího odvolání
druhostupňovým rozhodnutím mimo jiné sděleno, že krajský úřad nepochybil, pokud správní
řízení podle ust. §142 správního řádu nezahájil a nevydal v něm rozhodnutí a podání žalobkyně
vyřídil úkonem podle části čtvrté správního řádu.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel (mimo jiné s odkazem na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 52 A 77/2010) z toho,
že žalobkyně nemá jinou možnost, jak se domoci ochrany svých práv, než iniciací řízení o určení
neúčinnosti veřejnoprávní smlouvy podle ust. §142 správního řádu. Teprve rozhodnutí vydané
v tomto řízení je soudně přezkoumatelné a zaručuje žalobkyni právo na přístup k soudu. Jedná
se o správní řízení o žádosti. Pokud tedy žalovaný hovořil o tom, že krajský úřad správně
nezahájil řízení, pohyboval se mimo platnou právní úpravu. Řízení bylo zahájeno již okamžikem,
kdy žádost žalobkyně byla dodána do datové schránky krajského úřadu. Žádost byla směřována
orgánu věcně i místně příslušnému (srov. ust. §142 odst. 1, §165 odst. 5 a §169 odst. 1 písm. d)
správního řádu). Krajský úřad pak byl povinen o žádosti rozhodnout. Pokud by dospěl k závěru,
že šlo o žádost zjevně právně nepřípustnou, měl řízení usnesením zastavit. Pokud měl za to,
že projednání žádosti brání překážka věci rozhodnuté, měl řízení zastavit pro zjevnou
bezpředmětnost. Ani tento závěr však nejspíše neobstojí. Samotné uplatnění podnětu
k přezkoumání Smlouvy nemůže vylučovat právo žalobkyně iniciovat určovací řízení. Překážka
věci rozhodnuté neplyne ani z rozhodnutí o tom, že žalobkyně není účastníkem stavebního
řízení, neboť Smlouva nahrazuje nejen stavební povolení, ale i územní rozhodnutí. Z obsahu
správního spisu přitom nelze dovodit, že by zde existovalo pravomocné rozhodnutí určující,
že žalobkyně není účastníkem územního řízení. Pokud by žalovaný, popř. krajský úřad dospěli
k názoru, že žalobkyně neprokázala, že požadované určení není nezbytné pro uplatnění jejích
práv, pak by museli žádost (resp. odvolání) zamítnout, a to formou rozhodnutí podle správního
řádu, v jehož odůvodnění byli povinni přesvědčivě vysvětlit, proč se v právní sféře žalobkyně
takové určení nemůže nijak projevit. Závěr o nepotřebnosti se však jeví málo pravděpodobným.
Toto posouzení však přísluší v prvé řadě krajskému úřadu, popř. žalovanému. V tuto chvíli
se k této otázce vyjádřili způsobem, jenž je nepřezkoumatelný. Samotná otázka, zda je stavba
způsobilá ovlivnit území žalobkyně, je z hlediska řízení podle ust. §142 správního řádu již
otázkou meritorní. Pokud jde o formu úkonů krajského úřadu a žalovaného, je evidentní,
že nebylo rozhodováno formou rozhodnutí ani usnesení podle správního řádu. Na druhou stranu
z obsahu sdělení je zřejmé, že se nejedná pouze o dílčí procesní úkony v rámci vedeného řízení.
Z jejich textu plyne, že ani jeden ze sp rávních orgánů se nehodlá žádostí žalobkyně zabývat,
protože ji považuje za bezpředmětnou. Smyslem těchto sdělení bylo řízení o žádosti žalobkyně
(resp. o odvolání) ukončit. Na obě sdělení je proto namístě nahlížet z hlediska materiálního jako
na rozhodnutí, kterými jsou žádost žalobkyně a její odvolání vyřízena. Krajský soud v tomto
směru odkázal na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. III.ÚS 542/09. I v tomto případě žalovaný ve své podstatě mimoprocesním způs obem
odvolání žalobkyně zamítl. Odlišnost spočívá jen v tom, že vydání rozhodnutí se vyhýbal již
krajský úřad. Takový postup je nepřijatelný, neboť tvrzený zásah do vlastnického práva,
popř. do práva na samosprávu, vyžaduje, aby žalobkyně měla možnost dosáhnout vydání
rozhodnutí přezkoumatelného soudem. Bylo nezbytné, aby se krajský úřad i žalovaný žádostí
zabývali a rozhodnutím (popř. usnesením) s formálními náležitostmi podle ust. §67 až 69
správního řádu ve výroku a odůvodnění přezkoumatelným způsobem vyjevili skutk ové a právní
Pokračování 7 As 100/2014 - 53
důvody, na základě nichž se podáním nehodlali věcně zabývat. Po kud tak neučinili, dopustili
se závažných procesních vad.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalovaný a osoba zúčastněná na řízení jako
stěžovatelé (dále také „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační stížnosti, které výslovně opřeli
o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný namítl, že z ust. §142 odst. 2 správního řádu je nepochybné, že není vždy
nezbytnou povinností správních orgánů řízení o určení právního vztahu provést. V daném
případě bylo žalobkyni sděleno, že Smlouva je platná a účinná. Přes chybné označení správního
úkonu vyplývalo z jeho obsahu jednoznačně, že došlo k osvědčení toho, že Smlouva je účinná.
K tomuto úkonu postačovalo krajskému úřadu zjištění na základě své evidence, že nedošlo
ke zrušení či změně Smlouvy. Nebylo tudíž nutno vést řízení. Obsahem Smlouvy se krajský úřad
již zabýval na základě podnětu žalobkyně k přezkoumání Smlouvy a důvody pro její změnu
či zrušení neshledal. Řízení o určení právního vztahu dle ust. §142 správního řádu není dalším
druhem opravného prostředku, který by měl vést k opakovanému meritornímu posouzení věci.
V důsledku extenzivního výkladu krajského soudu by mohla být napadána jakákoli konstitutivní
rozhodnutí správních orgánů bez časových omezení, v důsledku čehož by docházelo k prolomení
principu právní jistoty. Smysl a účel tohoto ustanovení by měl být spatřován v těch případech,
kdy se nedochovaly dokumenty, z nichž by bylo bez pochybností zřejmé, zda určité osobě práva
či povinnosti skutečně vznikly. Ve stavebních věcech jde o p řípady nedochování rozhodnutí
o stavebním povolení či o právním aktu povolujícím užívání stavby. Žalovaný o žádných právech
a povinnostech žalobkyně nerozhodoval, pouze jí sdělil, že nebyla shledána nečinnost krajského
úřadu. Správní soudy opakovaně judikovaly, že v případech, kdy došlo ke vzniku, zániku
či změně práv a povinností na základě jiných úkonů než rozhodnutí, jsou příslušné tyto úkony
v rámci správního soudnictví přezkoumávat. Příkladem může být územní souhlas, souhlas
s provedením ohlášeného stavebního záměru, případně kolaudační souhlas. Není proto dán
žádný důvod k tomu, aby byly z přímého soudního přezkumu vyloučeny veřejnoprávní smlouvy,
jakožto stavebním zákonem předpokládané a rovnocenné alternativy těchto vrchnostenských
aktů. Případné rozhodnutí o určení právního vztahu nemusí nutně vést k meritornímu
přezkoumání Smlouvy. V daném případě je závěr krajského soudu, že Smlouva je účinná, ve své
podstatě správný, zvlášť za situace, kdy byla na základě Smlouvy poskytnuta vzájemná plnění
a došlo k realizaci stavby. Krajský úřad vycházel z presumpce správnosti veřejnoprávních aktů.
Zabýval se podnětem žalobkyně a neshledal důvod pro zrušení či změnu Smlouvy. Předmětem
soudního přezkumu rozhodnutí vydaného podle ust. §142 odst. 1 správního řádu by mohlo být
pouhé zjištění, zda byla veřejnoprávní smlouva skutečně uzavřena a zda nebyla následně zrušena
či změněna. Tímto předmětem by tudíž nemohlo být přezkoumání samotného obsahu
veřejnoprávní smlouvy. Krajský soud rovněž nesprávně posoudil, který správní orgán byl věcně
a místně příslušný k projednání žádosti žalobkyně. Příslušným správním orgánem byl stavební
úřad, který vedl předchozí správní řízení o stavbě a byl smluvní stranou Smlouvy. Žalovaný proto
navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení namítla, že odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, je nepřesný, neboť v tomto případě byla veřejnoprávní smlouva
uzavřena namísto vydání stavebního povolení. V posuzované situaci však Smlouva navazuje
na již ukončená řízení a na již vydaná rozhodnutí, která pouze mění, a to tak, že zmenšuje rozsah
umísťované a povolované stavby. Nepřipadá v úvahu, aby se na základě této změny stal
účastníkem řízení někdo, kdo jím nebyl v původních řízeních. Za rozhodnutí o tom, že žalobkyně
není účastníkem řízení, je nutno považovat původní územní rozhodnutí, které okruh účastníků
definovalo. Z něj musel stavební úřad vyjít. Žalobkyně neuváděla, že by bývala měla být
účastníkem řízení o změně územního rozhodnutí. Tvrdila pouze, že účastníkem předchozího
územního řízení byla, což je tvrzení nepravdivé. Není zřejmé, jaké jiné rozhodnutí, ze kterého
by vyplývalo určení okruhu účastníků řízení, měl krajský soud na mysli. Územní rozhodnutí sice
bylo v přezkumném řízení zrušeno, ale až po uzavření Smlouvy a ze zcela jiných důvodů. Nelze
souhlasit se závěrem krajského soudu, že projednání žádosti nebránila překážka věci rozhodnuté,
když otázka účastenství již byla pravomocně vyřešena. Žalobkyně se snaží užít žádosti podle
ust. §142 správního řádu jako mimořádného opravného prostředku, což není její smysl ani účel.
Navíc uvádí záměrně nepravdivé informace, tak ový postup by neměl požívat právní ochrany.
Nelze souhlasit se závěrem, že se řízení automaticky iniciuje již podáním žádosti. V takovém
případě by podmínka nezbytnosti žádosti pro uplatnění práv žadatele postrádala smysl. Takový
závěr by vedl k absurdní situaci, kdy by žadatel mohl donekonečna podávat každý týden novou
žádost, a správní orgán by o každé musel vést správní řízení. Prokázání právního zájmu
je předpokladem k tomu, aby vůbec žádost mohla být kvalifikovan ou žádostí dle ust. §142
odst. 1 správního řádu, a tak řízení iniciovat. Žalobkyně však nezbytnost neprokázala, a prokázat
ani nemohla, když se jednalo o práva, která mohla a měla uplatnit již dříve v jiných řízeních.
I případné rozhodnutí o neúčinnosti veřejnoprávní smlouvy by na jejím postave ní nic nezměnilo,
když toto by nemělo vliv na vydané stavební povolení. Přesto že krajský úřad svou odpověď
na žádost nazval jinak, v jejím obsahu osvědčil, že Smlouva je účinným právním úkonem.
Skutečnost, že se jednalo o úkon dle části čtvrté správního řá du, potvrdil i žalovaný. Význam
ust. §142 odst. 2 správního řádu je v tom, aby správní úřad nemusel vést o žádosti řízení tam,
kde postačí nespornou skutečnost osvědčit. Krajský úřad byl ze spisu i ze svých předešlých reakcí
na různé podněty žalobkyně seznámen se skutečností, že podmínky pro účinné uzavření Smlouvy
byly splněny. Skutečnost, že žalobkyně nepravdivě uvedla, že byla účastníkem územního řízení,
neznamená, že by se jednalo o spornou věc. Napadený rozsudek je dále rozporný, když uvádí,
že nebylo rozhodováno formou rozhodnutí ani usnesení, avšak dále uvádí, že je na obě sdělení
nutno nahlížet jako na rozhodnutí (a krajský soud ve výroku ruší rozhodnutí) . Není zřejmé, jak
akty žalovaného a krajského úřadu vlastně chápat. Pokud to nejsou rozhodnutí, mohou to být
osvědčení. Pokud by se nejednalo o rozhodnutí, není možné, aby je krajský soud jako rozhodnutí
rušil. A pokud se o rozhodnutí jedná, potom jsou tato rozhodnutí řádně odůvodněna. A ani jiné
označení aktu žalobkyni nezkrátilo, když se odvolala, odvolání bylo vyřízeno a toto vyřízení
napadla správní žalobou. Osoba zúčastněná na řízení proto navrhla, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení vyjád řila tak, že správní
orgány se námitkami proti Smlouvě nikdy řádně nezabývaly. Argumentace je tudíž nepřípadná,
protože rozporuje výsledek přezkumného řízení, které nikdy neproběhlo. Argumentace ohledně
bezvadnosti Smlouvy může mít místo až teprve v navazujícím řízení před správními orgány,
nikoliv při přezkumu zákonnosti rozhodnutí krajského soudu, který se zabýval procesním
postupem správních orgánů. Usnesení podle ust. §28 odst. 1 správního řádu nebylo nikdy
vydáno. Územní rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí o účastenství žalobkyně.
Pro účastenství je rozhodná toliko možnost dotčení vlastnického práva. Žalobkyně dotčení
dostatečně vyargumentovala. Není na vůli správního orgánu, zda řízení v případě podané žádosti
zahájí či nikoliv; řízení je ze záko na zahájeno již dnem, kdy žádost došla příslušnému správnímu
orgánu. Osoba zúčastněná na řízení zaměňuje přípustnost žádosti a důvodnost žádosti. Žádnou
„kvalifikovanou žádost“ správní řád nezná. Prokázání existence právního zájmu je otázkou
důvodnosti žádosti, správní orgán ji posuzuje v rámci správního řízení, které ovšem v rozporu
se zákonem nebylo vedeno. Podmínky pro vydání osvědčení spln ěny nejsou. Otázka zákonnosti
a účinnosti veřejnoprávní smlouvy není nespornou skutečností, jak vyplývá z žaloby. Rozsudek
je konzistentní a přezkoumatelný. Žalobkyně proto navrhla, aby byla kasační stížnost osoby
zúčastněné na řízení zamítnuta. Ke kasační stížnosti žalovaného se žalobkyně nevyjádřila.
Pokračování 7 As 100/2014 - 54
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasačními stížnostmi napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil i
stěžovatelé v podaných kasačních stížnostech, a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou
opodstatněné.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku z důvodu jeho vnitřní rozpornosti. Ta je spatřována ve skutečnosti, že krajský soud
na jednu stranu vyslovil závěr, že napadené akty nejsou rozhodnutími, na stranu druhou je jako
rozhodnutí posoudil a ve výroku také jako rozhodnutí zrušil.
Této námitce nelze přisvědčit. Krajský soud zcela jasně odlišil označení napadených aktů
z hlediska formy a hodnocení těchto aktů z materiálního hlediska (tj. z hlediska obsahu).
Skutečnost, že správní akt není formálně označen jako rozhodnutí, neznamená, že se nemůže
materiálně jednat o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., tedy o úkon správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mohou být posuzovány jako
rozhodnutí dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. rovněž přípisy či sdělení správního orgánu, které nemají
formu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Otázku, zda je správní akt rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1
s. ř. s., je nutno primárně posuzovat z hlediska jeho obsahu, nikoliv jeho formy. Nejedná se však
o jediný aspekt, který by měl být v tomto ohledu posuzován. Dřívější ryze materiální pojetí
rozhodnutí správního orgánu v judikatuře správních soudů totiž korigoval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svých usneseních ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98
(č. 2206/2011 Sb.NSS), a ze dne 18. 9. 2012, č . j. 2 As 86/2010 - 76 (č. 2725/2013 Sb.NSS). Jak
bylo například konstatováno v prvním z těchto usnesení, „[r]ozdíl mezi žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu a zásahovou žalobou proto primárně spočívá ve formě aktů nebo úkonů, proti nimž uvedené
žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím obecně povahu
individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního práva (ať již
vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního zákona). “
Rozšířený senát následně ve svém usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 - 47, blíže
rozvedl, že je nutno posuzovat, zda má napadený úkon povahu individuálního správního aktu,
je zde konkrétní individualizovaný adresát takového vrchnostenského aktu, tento úkon zakládá,
mění, ruší nebo závazně určuje jeho konkrétní práva, je vydán ve formalizovaném řízení
upraveném právními předpisy správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené pravomoci
jako materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti, komunikovaný adresátovi.
Rozšířeným senátem vymezené aspekty pro posouzení naplnění pojmu rozhodnutí
ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno hodnotit
z hlediska toho, jak je předpokládá právní úprava, nikoliv z hlediska toho, zda byly v konkrétním
případě předpokládané aspekty skutečně zcela naplněny. Stále je tedy nutno trvat na tom,
že i pouhý přípis či sdělení správního orgánu mohou být posuzovány jako rozhodnutí ve smyslu
ust. §65 odst. 1 s. ř. s. v situaci, kdy je zákonem předpokládáno vydání rozhodnutí
(tj. vrchnostenského aktu splňujícího rozšířeným senátem vymezené aspekty). Tyto zá věry také
plně korespondují s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III.ÚS 542/09
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), z něhož krajský soud v napadeném rozsudku vycházel.
Závěr krajského soudu, že napadené akty jsou navzdory své formě mate riálně
rozhodnutími, tedy není nikterak vnitřně rozporný. Plně v souladu s takovým závěrem je pak
i výrok napadeného rozsudku, jímž krajský soud tyto akty ruší jako rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud tedy neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným a přistoupil k jeho věcnému
přezkumu.
Stěžovatelé brojí primárně proti závěru krajského soudu, že napadené akty jsou skutečně
rozhodnutími ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Posouzení této otázky je ve světle výše citované
judikatury závislé na tom, zda správní řád předpokládá, že na základě žádosti žalobkyně dle
ust. §142 odst. 1 správního řádu měl být správním orgánem v mezích jeho pravomoci v rámci
formalizovaného řízení vydán vrchnostenský akt zakládající, měnící, rušící nebo závazně určující
práva nebo povinnosti konkrétního individualizovaného adresáta, tomuto adresátovi
komunikovaný a obsahující stanovené náležitosti, a zda lze napadené akty materiálně za takovýto
akt považovat.
Podle ust. §44 odst. 1 správního řádu řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo
jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.
Podle ust. §142 odst. 1 správního řádu správní orgán v mezích své věcné a místní
příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv,
zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.
Podle ust. §142 odst. 2 správního řádu podle odstavce 1 správní orgán nepostupuje,
jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo
jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že řízení dle ust. §142
odst. 1 správního řádu je řízením o žádosti. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z dikce tohoto
ustanovení („rozhodne na žádost“). Otázku, zda a kdy v posuzované věci došlo k zahájení řízení,
je tak nutno posuzovat ve světle ust. §44 odst. 1 správního řádu. Došla-li tedy žádost žalobkyně
věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, bylo řízení zahájeno a správní orgán tak již
nemohl opět řízení zahajovat a naopak musel již zahájené řízení zákonem předpokládaným
způsobem ukončit (tj. vydáním rozhodnutí). Za tét o situace by byla zcela lichá argumentace,
že napadené akty nemohou být považovány za rozhodnutí z toho důvodu, že v dané věci krajský
úřad nezahájil žádné řízení.
Žalovaný nicméně rozporuje také závěr krajského soudu, že žádost žalobkyně skutečně
došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Podle žalovaného je takovým orgánem
stavební úřad, který vedl správní řízení o předmětné stavbě a byl smluvní stranou Smlouvy
v pozici správního orgánu.
Také v této otázce považuje Nejvyšší správní soud závě r krajského soudu za správný.
Podle ust. §161 odst. 1 správního řádu, stanoví-li tak zvláštní zákon, může správní orgán
uzavřít veřejnoprávní smlouvu s osobou, která by byla účastníkem podle §27 odst. 1, kdyby
probíhalo řízení podle části druhé, a to i namísto vydání rozhodnutí. Podmínkou účinnosti
veřejnoprávní smlouvy je souhlas ostatních osob, které by byly účastníky podle §27 odst. 2 nebo
3. Správní orgán přitom postupuje podle ustanovení o souhlasu třetích osob (§168).
Podle ust. §165 odst. 5 správního řádu u veřejnoprávních smluv uzavřených podle §160
nebo §161 je k přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy příslušný
správní orgán oprávněný řešit spor z veřejnoprávní smlouvy (§169 odst. 1) a u veřejnoprávních
smluv podle §162 správní orgán nadřízený správnímu orgánu, jehož souhlasu je třeba k uzavření
veřejnoprávní smlouvy.
Pokračování 7 As 100/2014 - 55
Podle ust. §169 odst. 1 písm. d) správního řádu spory z veřejnoprávních smluv rozhoduje
správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy, jde-li
o veřejnoprávní smlouvu podle §161.
Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že na řízení o žádosti podle ust. §142
odst. 1 správního řádu nedopadá přímo ani ust. §165 odst. 5, ani ust. §169 odst. 1 písm. d)
správního řádu. Nejedná se totiž o podnět k přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy
s právními předpisy ve smyslu ust. §165 odst. 1 správního řádu, ani o návrh na zahájení
sporného řízení ve smyslu ust. §141 správního řádu. Oba dva instituty jsou svou povahou
odlišné od řízení o žádosti dle ust. §142 odst. 1 správního řádu.
Ust. §161 odst. 1 správního řádu (a také ust. §168 správního řádu) zcela jednoznačně
podmiňuje účinnost veřejnoprávní smlouvy souhlasem určitých osob. Pokud taková osoba
existuje a její souhlas není vyžádán, pak veřejnoprávní smlouva nemůže nabýt účinnosti.
V takovém případě není ani na místě, aby tato osoba vyvolávala sporné řízení ohledně závazků
plynoucích z veřejnoprávní smlouvy (dle ust. §141 správního řádu ve spojení s ust. §169
správního řádu). Nemá-li veřejnoprávní smlouva žádné účinky, neplynou z ní také žádné závazky,
ohledně nichž by mohlo být vedeno sporné řízení. Vyvolání sporného řízení proto nelze
považovat za prostředek ochrany práv osoby, jejíž souhlas nebyl v rozporu se zákonem
vyžadován.
Za takový prostředek nelze považovat ani podnět k přezkoumání souladu veřejnoprávní
smlouvy s právními předpisy dle ust. §165 odst. 1 správního řádu, a to především proto,
že se jedná o postup prováděný výlučně z úřední povinnosti. Nikdo tedy nemá právní nárok
na to, aby byl skutečně soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy na základě tohoto
ustanovení přezkoumán.
Naopak žádost podle ust. §142 odst. 1 správního řádu považuje Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem za zcela případný prostředek ochrany práv osoby, která tvrdí,
že k uzavření veřejnoprávní smlouvy dle ust. §161 správního řádu nebyl vyžadován její souhlas,
ačkoliv vyžadován měl být. Situace je zde plně srovnatelná se situací posuzovanou zvláštním
senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, v rozsudku ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9. Ve vztahu k tehdy účinné právní
úpravě vyslovil zvláštní senát závěr, že řízení podle ust. §142 správního řádu je nejvhodnějším
možným prostředkem pro nápravu vad způsobených nezákonně vydaným a posléze oznámeným
certifikátem autorizovaného inspektora [dle hlavy III. části čtvrté zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Jak přitom zvláštní senát výslovně
poukázal, žádost podle ust. §142 odst. 1 správního řádu je především prostředkem ochrany osob,
které o sobě tvrdí, že by byly účastníkem správního řízení, bylo -li by vedeno (srov. body 72 až 81
rozsudku zvláštního senátu). Nejvyšší správní soud proto neshledává žádný důvod, proč by měl
být téže osobě při využití jiné, srovnatelné alternativy ke správnímu řízení (zde při uzavření
veřejnoprávní smlouvy) zapovězena možnost ochrany jejích práv postupem podle ust. §142
odst. 1 správního řádu.
Ačkoliv tedy ve světle výše uvedeného nelze pro určení věcné příslušnosti v řízení
o žádosti podle ust. §142 odst. 1 správního řádu přímo aplikovat ani ust. §165 odst. 5 ani
ust. §169 odst. 1 písm. d) správního řádu, je na místě analogické použití těchto ustanovení.
Důvodem je především smysl a účel těchto ustanovení, kterým je naplnění základní zásady,
že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci (srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha :
BOVA POLYGON, 2006, s. 962). Účastní -li se správní orgán veřejnoprávní smlouvy, je zcela
na místě, aby tentýž orgán nerozhodoval v řízeních, jejichž předmětem je posouzení zákonnosti
či účinnosti veřejnoprávní smlouvy, stejně jako posouzení sporů z ní plynoucích. Pokud
zákonodárce shodně v ust. §165 odst. 5 i ust. §169 odst. 1 písm. d) správního řádu stanovil
v takových případech příslušnost nadřízeného správního orgánu, je podle názoru Nejvyššího
správního soudu nutno analogicky dovozovat příslušnost nadřízeného správního orgánu také
pro řízení o určení, že veřejnoprávní smlouva dle ust. §161 odst. 1 správního řádu není účinná.
I zde je nutno ctít zásadu, že správní orgán nemůže být „soudcem“ ve vlastní věci, tj. ve věci,
v níž je smluvní stranou napadené veřejnoprávní smlouvy.
Krajský úřad, jakožto správní orgán nadřízený Městskému úřadu Říčany, byl tedy
v projednávané věci věcně i místně příslušný pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně dle ust. §142
odst. 1 správního řádu. V souladu s ust. §44 odst. 1 správního řádu proto bylo řízení o této
žádosti zahájeno již okamžikem, kdy krajskému úřadu došla. Bylo tedy iniciováno správní řízení,
které měl krajský úřad zákonem stanoveným způsobem ukončit – tj. zastavením řízení (ust. §66
správního řádu) nebo vydáním rozhodnutím ve věci samé (ust. §142 odst. 1 ve spojení s ust. §67
a násl. správního řádu).
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentací, že řízení podle ust. §142 odst. 1
správního řádu může být zahájeno pouze jakousi kvalifikovanou žádostí – tedy žádostí, která
prokazuje nezbytnost podání žádosti pro uplatnění práv žadatele. Správní řád neobsahuje žádné
pravidlo, podle něhož by se k žádosti při nedoložení nezbytnosti nepřihlíželo. Žádost má proto
při splnění podmínek stanovených v ust. §44 odst. 1 správního řádu účinky tímto usta novením
předpokládané, a to bez ohledu na to, nakolik žadatel prokazuje nezbytnost podání žádosti či její
důvodnost. Ostatně dokonce i žádost neobsahující zákonné formální náležitosti je plně způsobilá
zahájit správní řízení na základě ust. §44 odst. 1 sp rávního řádu.
Analogicky lze poukázat na podobnou situaci v rámci řízení o určovací žalobě dle
ust. §80 občanského soudního řádu, které je svou povahou obdobné řízení podle ust. §142
odst. 1 správního řádu. Také zde je řízení zahájeno již samotným podáním žaloby a otázka
naléhavého právního zájmu je posuzována v rámci takto zahájeného řízení.
Pokud tedy správní orgán dospěje k závěru, že žadatel neprokázal nezbytnost podání
žádosti, nemá to žádný vliv na skutečnost, že řízení již bylo zahájeno. Závěr správního orgánu
se toliko promítne do konečného rozhodnutí, v němž musí být tento závěr přezkoumatelně
zdůvodněn.
Nelze přisvědčit ani argumentaci, že závěr o zahájení řízení podle ust. §142 správního
řádu pouhým podáním žádosti konstruuje nový opravný prostředek, jímž by mohla být napadána
jakákoliv konstitutivní rozhodnutí správních orgánů, vede v důsledku k prolomení principu
právní jistoty. Tato obava není na místě, neboť v případě právního vztahu konstituovaného
správním rozhodnutím by se posuzovala prakticky pouze otázka, zda rozhodnutí skutečně nabylo
právní moci. Jakmile by odpověď na tuto otázku byla kladná , muselo by být konstatováno, že
právní vztah byl skutečně rozhodnutím konstituován. V řízení podle ust. §142 správního řádu
není dán žádný prostor pro posuzování jakýchkoliv pochybení v původním správním řízení. Není
možné namítat nedostatečná skutková zjištění, nesprávné právní závěry, procesní pochybení,
nedostatečné odůvodnění apod. Tyto otázky je možné posuzovat pouze v řízení o opravných
prostředcích. Kromě toho podání žádosti podle ust. §142 správního řádu nemá vůči rozhodnutí
odkladný účinek. To, zda z rozhodnutí či veřejnoprávní smlouvy určité účinky plynou,
je skutečnost nezávislá na podání žádosti. Pouze má být v řízení o žádosti autoritativně (avšak
deklaratorně) posouzena. Nejedná se tedy svou povahou o nový opravný prostředek srovnatelný
s opravnými prostředky dle hlav VII až X části druhé správního řádu, který by mohl nepřiměřeně
Pokračování 7 As 100/2014 - 56
narušovat právní jistotu. Jde toliko o prostředek ochrany práv osoby, které se případné účinky
veřejnoprávní smlouvy (či rozhodnutí) dle jejích tvrzení dotýkají. Jde tudíž mimo jiné také
o prostředek ochrany, který má přednost před podáním žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu (viz ust. §85 s. ř. s.).
Za lichou považuje Nejvyšší správní soud také argumen taci, že správní orgán nemusí
o žádosti dle odstavce prvého ust. §142 správního řádu nijak rozhodnout, vydá-li osvědčení dle
odstavce druhého tohoto ustanovení, s tím, že napadený akt krajského úřadu byl právě oním
osvědčením. Předně, i když správní orgán shledá, že postačuje vydání osvědčení, musí řízení
řádně ukončit způsobem, který předpokládá správní řád. Skutečnost, že lze vydat osvědčení,
je v takovém případě důvodem pro zastavení řízení podle ust. §66 odst. 1 písm. g) správního
řádu, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou (shodně Vedral, J. Správní řád. Komentář.
Praha : BOVA POLYGON, 2006, s. 796). Řízení totiž bylo zahájeno již podáním žádosti
a správní řád nepočítá s ukončením správního řízení pouhým vydáním osvědčení.
Navíc je nutno podotknout, že vydání osvědčení v posuzovaném případě ani nepřicházelo
v úvahu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2013,
č. j. 9 As 31/2012 - 40, na který také poukazuje sama osoba zúčastněná na řízení, „ osvědčení není
určeno k odstranění pochybností či právního sporu. Je-li tedy ve věci třeba vyřešit spor, nejsou splněny podmínky
pro vydání osvědčení.“ Podobně jako v tomto případě i v nyní posuzované věci je zřejmé, že zde
existuje spor, konkrétně o to, zda Smlouva je účinná či nikoliv. Zatímco smluvní strany Smlouvu
zjevně za účinnou považují, žalobkyně je opačného názoru. V takovém případě není možné vydat
osvědčení, pročež nemohl krajský úřad ani za stavit řízení podle ust. §66 odst. 1 písm. g)
správního řádu s tím, že postačuje vydání osvědčení.
Spor ohledně účinnosti veřejnoprávní smlouvy bude dán vždy, bude-li některá
z dotčených osob tvrdit, že smlouva účinná není, zatímco ostatní dotčené osoby budou tvrdit
opak. Z hlediska možnosti vydat osvědčení, je zcela lhost ejné, zda jsou tvrzení lživá
či nepodložená. Tyto skutečnosti se mohou odrazit v rozhodnutí o žádosti, nicméně nemohou
vést k závěru, že účinnost smlouvy je nesporná, a postačuje proto vydání osvědčení.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že správní řád předpokládá, že na základě žádosti
žalobkyně měl být krajským úřadem v mezích jeho pravomoci a v rámci formalizovaného řízení
vydán vrchnostenský akt zakládající, měnící, rušící nebo závazně určující práva nebo povinnosti
konkrétního individualizovaného adresáta, tomuto adresátovi komunikovaný a obsahující
stanovené náležitosti. Zbývá proto posoudit, zda lze sdělení krajského úřadu ze dne 16. 9. 2013
za takovýto vrchnostenský akt materiálně považovat.
Z posuzovaného sdělení je zcela zjevný záměr krajského úřadu nevyh ovět žádosti
žalobkyně. V závěrečné pasáži krajský úřad doslova uvedl: „Vzhledem k tomu, že Veřejnoprávní
smlouva o změně stavby před dokončením ze dne 22.2.2013 nebyla zrušena a její právní účinky nadále trvají
je bezpředmětné o této skutečnosti vést řízení dle §142 správního řádu. “ Jinými slovy na žádost o určení,
že Smlouva je neúčinná, krajský úřad odpověděl, že je účinná. Žádosti tedy nevyhověl z důvodu,
že nepřisvědčil argumentaci žalobkyně o neúčinnosti Smlouvy. Bez ohledu na to, zda jsou závěry
krajského úřadu správné a řádně zdůvodněné, je nutno takovou odpověď materiálně považovat
za rozhodnutí o zamítnutí žádosti dle ust. §142 správního řádu. Předpokládá-li správní řád,
že o žádosti bude v rámci správního řízení rozhodnuto, není možné toto sdělení z hlediska jeho
obsahu interpretovat jinak než právě jako takové rozhodnutí.
Jak je zřejmé z výše učiněných závěrů, předmětné sdělení nelze materiálně považovat
za osvědčení. Osvědčení v této věci nebylo možné vydat a navíc by jeho vydání nezbavovalo
krajský úřad povinnosti o žádosti rozhodnout.
Jelikož sdělení krajského úřadu ze dne 16. 9. 2013 bylo rozhodnutím, bylo možné proti
němu brojit odvoláním podle hlavy VIII části druhé správního řádu. I zde platí, že na základě
žalobkyní podaného odvolání bylo zahájeno řízení, v rámci něhož měl žalovaný v mezích jeho
pravomoci (ust. §89 odst. 1 správního řádu) a v rámci formalizovaného řízení vydat
vrchnostenský akt zakládající, měnící, rušící nebo závazně určující práva nebo povinnosti
(ust. §90 správního řádu) konkrétního individualizovaného adresáta (žalobkyně), tomuto
adresátovi komunikovaný a obsahující stanovené nále žitosti. Sdělení žalovaného ze dne
27. 2. 2014 je podle názoru Nejvyššího správního soudu materiálně právě takovýmto
vrchnostenským aktem, jehož vydání správní řád předpokládá.
Ačkoliv formálně žalovaný své sdělení směřuje k podnětu žalobkyně k přijetí opatření
proti nečinnosti krajského úřadu v rámci podaného odvolání, je z něj zřejmé, že žalovaný
posuzoval také samotné odvolání. Žalovaný mimo jiné učinil následující závěr: „ Krajský úřad tedy
nepochybil, pokud správní řízení podle §142 odst. 1 správního řádu nezahájil a nevydal v něm rozhodnutí,
a Vaše podání vyřídil úkonem podle části čtvrté téhož zákona. “ Z citované pasáže je patrné, že žalovaný
věcně posuzoval námitky obsažené v odvolání a neztotožnil se s nimi. Cílem sdělení žalovaného
bylo s konečnou platností nevyhovět odvolání žalobkyně, na což nemá žádný vliv mylný závěr
žalovaného, že proti sdělení krajského úřadu ze dne 16. 9. 2013 (které bylo ve skutečnosti
rozhodnutím) nebylo možné brojit odvoláním. Situace v posuzované věci je v tomto směru
srovnatelná se situací, kterou posuzoval Ústavní soud v krajským soudem citovaném nálezu
ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III.ÚS 542/09. Jak Ústavní soud zdůraznil, je nutno v podobných
případech vycházet z toho, že vůle správního orgánu zamítnout odvolání byla projevena.
Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že s dělení žalovaného ze dne
27. 2. 2014, jakož i sdělení krajského úřadu ze dne 16. 9. 2013, jsou podle jejich obsahu
rozhodnutími ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje také se závěrem krajského soudu, že obě rozhodnutí
bylo na místě zrušit pro procesní vady, respektive pro nepřezkoumatelnost. Na základě obsahu
správního spisu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu žalovaným zaslán, nelze rozhodně
uzavřít, že by správní řízení proběhlo v souladu se správním řádem. Především rozhodnutí obou
stupňů neobsahují náležitosti dle ust. §68 a 69 správního řádu. Zcela zásadní je absence jasně
formulovaného výroku. Kromě toho nelze rozhodnutí považovat za řádně odůvodněná. Ačkoliv
správní orgány zcela zjevně vyslovily závěr, že nehodlají žádosti žalobkyně vyhovět, zůstaly
u pouhého konstatování, že Smlouva je účinná a nebyla zrušena. Z velké části tak vůbec
nereagovaly na námitky žalobkyně, především na námitku, že Smlouva nemohla nabýt účinnosti
z důvodu, že nebyl vyžadován její souhlas, ačkoliv měl být v yžadován. Nutno připomenout,
že právě absence souhlasu osoby, jejíž souhlas zákon vyžaduje, je důvodem neúčinnosti
veřejnoprávní smlouvy (viz ust. §161 odst. 1 a §168 správního řádu). Měli -li žalovaný a krajský
úřad za to, že souhlas žalobkyně neměl být vyžadován, měli tento závěr přezkoumatelným
způsobem zdůvodnit a vyvrátit zcela konkrétní argumentaci žalobkyně. Této otázky se však
dotýká pouze krátká pasáž rozhodnutí žalovaného, která ovšem zůstává u konstatování toho,
co žalobkyni sdělil krajský úřad k jejímu podnětu ze dne 13. 5. 2013 k provedení přezkumného
řízení. Jednak se tedy nejednalo o úkon krajského úřadu v této věci (v řízení dle ust. §142
správního řádu), jednak žalovaný konstatováním obsahu tohoto sdělení nijak nereagoval
na argumenty žalobkyně.
Pokračování 7 As 100/2014 - 57
Jelikož krajský soud (správně) zrušil rozhodnutí žalovaného i krajského úřadu
pro procesní vady, resp. nepřezkoumatelnost, veškeré námitky stěžovatelů, kterými se snaží
poukázat na nedůvodnost žádosti žalobkyně, se zcela míjí s důvody, pro které krajský soud vydal
napadený rozsudek. Takové námitky je nutno považovat již proto za nedůvodné (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 Afs 161/2005 - 87). Do této skupiny patří
veškerá argumentace stěžovatelů podporující jejich závěry, že žalobkyně nebyla (respektive
by nebyla) účastníkem správního řízení, neměl být vyžadován její souhlas se Smlouvou,
neprokázala nezbytnost podání žádosti. Všechny tyto otázky bude na místě řešit až ve chvíli, kdy
správní orgány v řádně provedeném správním řízení vydají přezkoumatelná rozhodnutí
obsahující náležitosti vyžadované správním řádem. Stejně tak se zcela míjí s důvody rozsudku
námitka, že meritornímu rozhodnutí o žádosti bránila překážka věci rozho dnuté. I zde platí,
že takový závěr by se nejdříve musel promítnout do řádně odůvodněného rozhodnutí správního
orgánu, aby jeho správnost mohly soudy přezkoumat.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výroky o náhradě nákladů řízení se opírají o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Kasační stížnosti byly zamítnuty, proto stěžovatelé (žalovaný a osoba
zúčastněná na řízení) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně zastoupen á na základě
plné moci advokátem měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má
právo na náhradu nákladů, které jí vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem.
Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služb y (vyjádření ke kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení) v hodnotě 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen:
„advokátní tarif“)] a v ná hradě hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože
je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která
činí 714 Kč. Náklady řízení žalobkyně tak činí částku 4.114 Kč. Tyto náklady přitom žalobkyni
vznikly výlučně ve vztahu ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení. Vyjádření žalobkyně
ze dne 16. 7. 2014 (doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 7. 2014) totiž reagovalo
výhradně na kasační námitky osoby zúčastněné na řízení. K námitkám žalovaného se žalobkyně
v tomto vyjádření ani vyslovit nemohla, neboť tyto námitky byly obsaženy v doplnění kasační
stížnosti, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno až 1. 8. 2014. Možnosti vyjádřit
se k tomuto doplnění kasační stížnosti již žalobkyně nevyužila. Jelikož náklady řízení žalobkyně
vznikly výlučně ve vztahu ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení, uložil soud povinnost
k náhradě těchto nákladů osobě zúčastněné na řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu