ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.118.2013:21
sp. zn. 7 As 118/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. S., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 5 A 291/2010 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 5 A 291/2010 – 55,
zrušil rozhodnutí ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 30. 11. 2010,
č. j. OAM-585-3/SŘ-2010, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“)
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 8. 2010, č. j. CPR-9407-2/ČJ-2010-9CPR-V230, kterým
bylo zastaveno řízení o žádosti účastníka řízení o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení
platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve
odkázal na ust. §122 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2010
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a zrekapituloval, že správní orgány považovaly za splněnou
podmínku uplynutí poloviny nebo alespoň 3 let z doby, po kterou nelze občanu Evropské unie
nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území, ale neshledaly splnění podmínky
pominutí důvodů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění účastníkem řízení. Poté městský soud
posoudil jako důvodnou žalobní námitku, že správní orgán I. stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí prezentoval právní názor, který je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, když uvedl, že „(c)izinec, který přes pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestoval z území
ČR, se nemůže dovolávat §122 zákona o pobytu cizinců, neboť tvrdost zákona se nemohla projevit ve vztahu
k cizinci, který území ČR nikdy neopustil“, a že rodinné vazby navázané cizincem po vydání
správního rozhodnutí nemohou být považovány za důvod zrušení platného rozhodnutí
o správním vyhoštění. Městský soud však již nesouhlasil s tvrzením účastníka řízení,
že se stěžovatel s výše uvedeným právním názorem ztotožnil. Rovněž tak městský soud
nesouhlasil s tím, že by se správní orgány odmítly zabývat namítaným zásahem do rodinného
a soukromého života, tj. skutečnostmi uvedenými v žádosti o zrušení platnosti správního
vyhoštění. Správní orgán I. stupně sice uvedl, že rodinné vazby navázané cizincem po vydání
správního rozhodnutí nemohou být považovány za důvod zrušení platného rozhodnutí
o správním vyhoštění, i přesto se ale skutečnostmi uvedenými v žádosti zabýval a soužití
účastníka řízení se Š. K. a nezl. A. K. prověřoval. Se zjištěnými skutečnostmi se však správní
orgán I. stupně řádně nevypořádal, když nebylo možné spolehlivě seznat, k jakým závěrům
vlastně dospěl. Zda byl toho názoru, že účastník řízení s uvedenými osobami nežije ve společné
domácnosti, jejich tvrzení jsou účelová a jedná se tedy o obcházení zákona, nebo zda vyhoštění
účastníka řízení znamená zásah do jeho (existujícího společného) rodinného života, nicméně
tento zásah není nepřiměřený. Stěžovatel pak v napadeném rozhodnutí nejasné závěry
prvostupňového rozhodnutí nenapravil. Městský soud dále poukázal na to, že podle rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 15. 1. 2005, č. j. SCPP-25-/UL-OPK-UL-SV-05-2005, měl účastník
řízení v řízení o správním vyhoštění uvést, že se Š. K. má syna A., nežijí však ve společné
domácnosti a na syna nepřispívá a z žádosti o obnovu řízení ve věci správního vyhoštění
vyplývá, že účastník řízení byl do rodného listu dítěte narozeného 13. 12. 1997 zapsán na základě
souhlasného prohlášení rodičů v roce 2006. V žádosti o zrušení platnosti správního vyhoštění
pak účastník řízení tvrdil dlouhodobé soužití se Š. K., která v písemném vyjádření připojeném
k této žádosti, tvrdí vedení společné domácnosti s žalobcem už od roku 1996. Trestním příkazem
Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2006, č. j. 2 T 183/2006 - 72 byl účastník řízení
odsouzen pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci, jehož se dopustil
dne 5. 9. 2003 „v bytě své bývalé družky Š. K.“. Za doložené přitom městský soud považoval,
že Š. K. spolu se synem opakovaně navštěvovala účastníka řízení ve vazební věznici v době
od 20. 12. 2007 do 3. 5. 2010, tj. v době před podáním žádosti o zrušení platnosti správního
vyhoštění. Žádnou z těchto skutečností však správní orgány nijak nehodnotily. Závěr
o obcházení zákona opřely pouze o úřední záznam o prověrce pobytu ze dne 23. 7. 2010,
který nezmiňuje ani velikost panelového domu, ani kolik a kteří nájemníci byli dotázáni,
což podle městského soudu bez dalšího spolehlivě nedokládá, že účastník řízení s výše
uvedenými osobami na dané adrese nebydlel. Městský soud vyjádřil také nesouhlas s postupem
správních orgánů, které nevyslechly účastníka řízení a jím navrhované osoby, a ani nežádaly
vysvětlení zjištěných rozporů, přičemž se s těmito rozpory nevypořádaly ani ve vydaných
rozhodnutích. Pominutí důvodů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince nastává
v situaci, kdy vzhledem ke všem okolnostem případu, jakož i případným novým skutečnostem,
již nedochází k ohrožení zájmů státu a ponechání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince
v platnosti již neplní svůj účel. Městský soud proto konstatoval, že je nutné posuzovat nejen
konkrétní okolnosti případu, ale také skutečnosti, pro které se cizinec domnívá, že již pominuly
důvody jeho správního vyhoštění. Mezi takové skutečnosti patří i možný zásah do jeho
rodinného a soukromého života. Správní orgán rozhodující o takové žádosti je povinen
vypořádat se se všemi námitkami, jež cizinec uvádí. Posouzení přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života účastníka řízení tak bylo možné učinit jen na základě všech
zjištěných skutečností a okolností věci. Zpochybnil-li účastník řízení závěry správních orgánů
ve vztahu k důvodu, který účastník řízení uplatnil v žádosti o zrušení platnosti správního
vyhoštění, tj. ve vztahu k tvrzení, že vede společnou domácnost se Š. K. a se svým nezletilým
synem a jeho vyhoštěním by s ohledem na tuto skutečnost došlo k nepřiměřenému zásahu
do soukromého a rodinného života, správní orgány nepostupovaly správně, když nehodnotily
skutečnosti, které vyplývají ze správního spisu, nevyslechly dotčené osoby ke zjištěným
rozporům a své rozhodnutí opřely jen o záznam o prověření pobytu. Závěrem městský soud
uvedl, že si je vědom závažnosti trestné činnosti páchané účastníkem řízení, i toho,
že nerespektoval opakovaně mu ukládaná správní vyhoštění, ale nebyl oprávněn, aby místo
správních orgánů na základě skutečností, které do své úvahy nezahrnuly, posuzoval existenci
a intenzitu rodinných vazeb účastníka řízení na území České republiky a na základě toho
pak i otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítal, že městský soud svým
postupem porušil ust. §77 odst. 2 s. ř. s., neboť nehodnotil důkazy v jejich souhrnu
a nepoměřoval výpovědní hodnotu jednotlivých důkazů. Městský soud důkazy provedené
stěžovatelem zcela ignoroval a za důvod zrušení napadeného rozhodnutí označit neprovedení
účastnického výslechu. V daném případě však na základě zjištěného stavu věci neměly správní
orgány pochybnosti o závěrech šetření, a proto k ústnímu jednání pro nadbytečnost
nepřistoupily. Bylo by totiž pouhou formalitou, která by nemohla nic změnit na skutečně
zjištěném stavu věci, neboť správní orgány obou stupňů vycházely z tvrzení účastníka řízení,
které vyvrátily. Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, kterou spatřoval v tom, že městský soud nereflektoval, že při aplikaci ust. §122 odst. 6
písm. a) zákona o pobytu cizinců se jedná o diskreční pravomoc správního orgánu. Správní
uvážení soud nepřezkoumává v plném rozsahu a není oprávněn správní uvážení nahrazovat
uvážením soudním. Zkoumá pouze, zda nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem. Podle stěžovatele bylo správní uvážení správních orgánu obou stupňů řádné
a přezkoumatelné a nejednalo se o překročení mezí správního uvážení. S ohledem na procesní
charakter rozhodnutí neměl městský soud zkoumat věc meritorně, ale měl se zabývat pouze
naplněním podmínek pro zastavení řízení. Stěžovatel také zdůraznil, že správní orgány obou
stupňů, se vzhledem k právní kvalifikaci případu až příliš podrobně zabývaly všemi tvrzeními
účastníka řízení, včetně dopadů do jeho rodinného a soukromého života. S ohledem na vyloučení
skutečného rodinného života ve společné domácnosti důkazním prostředkem, resp. pobytovou
kontrolou policie, se správní orgány věnovaly tomu, zda nezrušení platnosti správního vyhoštění
může účastníku řízení způsobit nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Přitom
se vypořádaly s námitkami účastníka řízení v podané žádosti a v rámci správního uvážení
tvrzenou nepřiměřenost dalšího trvání správního vyhoštění vyloučily. Stěžovatel je přesvědčen,
že jeho závěry v napadeném rozhodnutí jsou plně odůvodněné a podložené, zcela v mezích
správní úvahy a vycházejí z obsahu spisu. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s.
ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu rozhodnutím ze dne 15. 1. 2005,
č. j. SCPP-25/UL-OPK-UL-SV-05-2005 bylo účastníku řízení podle ust. §119 odst. 1 písm. a)
bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění na dobu 10 let s platností
do 15. 1. 2015. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že účastník řízení byl dne 14. 1. 2005
kontrolován hlídkou policie, kdy neprokázal svou totožnost a z údajů, které uvedl, vyplynul jeho
neoprávněný pobyt na území České republiky ode dne 27. 2. 2004. Dne 1. 10. 2003 totiž bylo
účastníku řízení uloženo správní vyhoštění na dobu 3 let, které nabylo právní moci
dne 7. 10. 2003, avšak v té době byl žadatelem o udělení azylu. Rozhodnutí o neudělení azylu
nabylo právní moci dne 11. 2. 2004 a účastník řízení tak byl povinen z území vycestovat
do 26. 2. 2004. To však neučinil. Při rozhodování o délce správního vyhoštění tak vzal správní
orgán v úvahu závažnost protiprávního jednání, kterého se účastník řízení dopustil a jeho
soukromý a rodinný život na území České republiky. Zjistil přitom, že rozhodnutí o správním
vyhoštění nemá nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života, neboť účastník řízení
nemá na území České republiky žádné další příbuzné ani vztah, který by bylo třeba brát v úvahu.
Do protokolu o podání vysvětlení sice uvedl, že má se Š. K. syna A., který se narodil dne X,
ale jako otec není uveden v rodném listě, na syna nepřispívá a ve společné domácnosti s přítelkyní
nežije. Odkaz na rodinné vazby tak správní orgán vyhodnotil jako účelový. Účastník řízení podal
dne 12. 10. 2006 žádost o obnovu řízení pravomocně ukončeného rozhodnutím ze dne
15. 1. 2005, č. j. SCPP-25/UL-OPK-UL-SV-05-2005, ve které uvedl, že vyšel najevo nový důkaz,
který existoval v době vydání rozhodnutí, ale nemohl jej v původním řízení uplatnit. Přitom
se jednalo o skutečnost, že účastník řízení je otcem nezl. A. K., neboť dne 8. 9. 2006 bylo
souhlasným prohlášením rodičů určeno otcovství k nezletilému. Účastník řízení přitom
s matkou dítěte a dítětem žije ve společné domácnosti. Žádosti účastníka řízení bylo vyhověno
a řízení bylo obnoveno rozhodnutím ze dne 7. 11. 2006. Následně pak rozhodnutím
ze dne 10. 4. 2007, č. j. SCPP-511/C-237-2007 bylo rozhodnutí ze dne 7. 11. 2006,
kterým bylo obnoveno řízení, zrušeno s tím, že rodný list pouze prokazuje otcovství,
tj. skutečnost známou již před jeho vystavením, která mohla být uplatněna dříve. Současně bylo
zrušeno i rozhodnutí o správním vyhoštění vydané v obnoveném řízení dne 19. 12. 2006,
č. j. SCPP-25/UL-OPK-UL-SV-05-2005. V žádosti o vydání nového rozhodnutí o zrušení
platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (tj. rozhodnutí ze dne 15. 1. 2005,
č. j. SCPP-25/UL-OPK-UL-SV-05-2005) podané dne 12. 7. 2010 účastník řízení uvedl,
že na území České republiky dlouhodobě žije se Š. K., s níž vede společnou domácnost a spolu
s ní vychovává jejich syna. Dále v žádosti navrhl, aby bylo provedeno ústní jednání. Součástí
správního spisu je prohlášení, Š. K., v němž uvedla, že s účastníkem řízení žije od roku 1996
ve společné domácnosti, v roce 1997 se jim narodil syn, který je na otce silně fixován a odloučení
od něj velmi špatně snáší. S účastníkem řízení je v neustálém kontaktu, protože spolu se synem
chodila za účastníkem řízení na návštěvy do vazební věznice. Žijí spolu 14 let a fungují jako
rodina. Ve správním spisu je založen i rodný list nezl. A. K., v němž je účastník řízení zapsán jako
otec, a osvědčení o českém státním občanství tohoto nezletilého. Oznámením ze dne 19. 7. 2010
bylo zahájeno řízení o předmětné žádosti. Účastník řízení se spolu se Š. K. k věci vyjádřili
podáním ze dne 27. 7. 2010, v němž uvedli, že jsou připraveni doložit další potřebné podklady
nebo se dostavit k provedení úkonu. Podle sdělení Vazební věznice Teplice Š. K. byla
na návštěvě za účastníkem řízení po dobu jeho pobytu od 1. 12. 2007 do 9. 6. 2010 v této
věznici celkem 42x, z toho 21x se synem A. Správní orgán dále požádal o prověření,
zda účastník řízení sdílí se Š. K. společnou domácnost na adrese K. Č. , K. - T. Podle úředního
záznamu ze dne 23. 7. 2010 byla uvedeného dne provedena prověrka pobytu a hlídka Policie ČR
zjistila, že na jmenovkách zvonků ani na domovních schránkách není uvedeno jméno účastníka
řízení ani Š. K. Dotazem u nájemníků v panelovém domě bylo zjištěno, že uvedené osoby nikdo
nezná a na této adrese se údajně nikdy nezdržovaly.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která podle stěžovatele spočívá v tom, že městský soud nereflektoval, že při aplikaci
ust. §122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců se jedná o diskreční pravomoc správního
orgánu.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, úkolem soudu
ve správním soudnictví je přezkoumat, zda je napadené správní rozhodnutí v souladu
se zákonem. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní
uvážení uvážením soudním. Soud pouze posuzuje, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí
dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav
a pokud se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, zda nedošlo k vybočení z mezí a hledisek
stanovených zákonem (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 A 139/2002 - 46). Zkoumal-li tedy městský soud, zda v dané věci bylo důvodně
rozhodnuto o zastavení řízení, přičemž shledal, že nebyly dostatečně hodnoceny skutečnosti,
které vyplývají ze správního spisu, když ke zjištěným rozporům nebyl ani vyslechnut účastník
řízení a jím navrhované osoby, nelze mu vytýkat nezákonnost postupu. V odůvodnění
napadeného rozsudku městský soud zcela srozumitelně uvedl, že v dané věci bylo nutné
posuzovat nejen konkrétní okolnosti případu, ale také skutečnosti, pro které se účastník řízení
domnívá, že již pominuly důvody jeho správního vyhoštění. Mezi takové skutečnosti patří
i možný zásah do jeho rodinného a soukromého života. Správní orgán byl povinen vypořádat
se se všemi námitkami, které účastník řízení uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 38/2007 - 80), přičemž posouzení, zda zásah do soukromého
a rodinného života účastníka řízení je přiměřený, bylo možné učinit pouze na základě všech
zjištěných skutečností a okolností věci. V hodnocení městského soudu tak nelze spatřovat
překročení mezí přezkumu správního uvážení, neboť správní orgán mohl o věci uvážit
jen na základě řádně zjištěných skutečností a okolností. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje
se závěry městského soudu, které jsou v souladu s jeho konstantní judikaturou. Stížní námitku
týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tak shledal nedůvodnou. Navíc je třeba
uvést, že městský soud si byl mezí přezkumu správního uvážení vědom, což také zohlednil
v napadeném rozsudku, když uvedl, že „není oprávněn, aby na místě správního orgánu a na základě
skutečností, které správní orgán do své úvahy nezahrnul, posuzoval existenci a intenzitu rodinných vazeb žalobce
na území České republiky a na základě toho pak i otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého a rodinného života žalobce“.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou, že městský soud svým postupem
porušil ust. §77 odst. 2 s. ř. s., když nehodnotil důkazy v jejich souhrnu a nepoměřoval
výpovědní hodnotu jednotlivých důkazů. Z přípisu ze dne 23. 7. 2010, vyplývá, že v místě
účastníkem řízení uvedeného bydliště, kde měl žít ve společné domácnosti s partnerkou a synem,
na domovních zvoncích či schránkách nebylo jejich jméno a nikdo z nájemníků v domě je neznal.
Tímto bylo podle stěžovatele prokázáno, že účastník řízení uvedl nepravdivou informaci ohledně
jeho soužití a rodinných vazeb s uvedenými osobami na území České republiky a městský soud
tento důkaz zcela ignoroval a za důvod zrušení správního rozhodnutí označil neprovedení
účastnického výslechu. Nejvyšší správní soud se však s tímto stěžovatelovým názorem
neztotožňuje. Podle ust. §77 odst. 2 věty druhé s. ř. s. soud jím provedené důkazy hodnotí
jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém
rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Z odůvodnění rozsudku
je zřejmé, že městský soud právě tímto způsobem postupoval. Není tedy pravdou,
že by opomenul důkaz, kterým byla prověrka pobytu dne 23. 7. 2010, když v napadeném
rozsudku zcela konkrétně uvedl, že „úřední záznam o prověrce pobytu provedené krátce po propuštění
žalobce (tj. účastníka řízení) z vězení, který nezmiňuje ani velikost panelového domu, ani to, kolik a kteří
nájemníci byli dotázáni; podle soudu bez dalšího spolehlivě nedokládá, že účastníci na dané adrese nebydleli“.
Zároveň městský soud upozornil, že aniž by se správní orgány vypořádaly se sdělením vazební
věznice, která potvrdila, že Š. K. v době od 20. 12. 2007 do 3. 5. 2010 opakovaně navštívila
účastníka řízení ve vazbě, uzavřely, že se na základě zjištěných skutečností v daném případě
jedná o obcházení zákona s cílem legitimizovat pobyt účastníka řízení na území České republiky.
Přitom městský soud odkázal i na další skutečnosti, a to písemné vyjádření Š. K., připojené
k žádosti o zrušení platnosti správního vyhoštění účastníka řízení, v níž uvedla vedení společné
domácnosti od roku 1996, a dále na trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7.
2006, č. j. 2 T 183/2006 - 72, jímž byl účastník řízení odsouzen pro trestný čin násilí proti
skupině obyvatelů a jednotlivci, jehož se dopustil dne 5. 9. 2003 „v bytě své bývalé družky Š. K.“.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že městský soud postupoval v souladu s ust. §77
odst. 2 s. ř. s., přičemž v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány nepostupovaly
v souladu se zákonem, když skutečnosti, které vyplývají ze správního spisu, nehodnotily,
ke zjištěným rozporům účastníka řízení nevyslechly a své rozhodnutí opřely pouze o záznam
o pobytové kontrole. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil i tuto stížní námitku jako
nedůvodnou.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníku řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu