ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.131.2013:86
sp. zn. 7 As 131/2013 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) T-Mobile
Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupena JUDr. Petrem
Hromkem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 a b) Vodafone Czech Republic a. s.,
se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, zastoupena Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem
se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad,
se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Telefónica Czech
Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, II. UPC Česká republika,
s. r. o., se sídlem Závišova 5, Praha 4 - Nusle, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 A 54/2011 – 181,
takto:
I. Soudnímu dvoru Evropské unie se p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:
1) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES,
o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických
komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde
zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny
zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13)
přímý účinek?
3) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči
obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost
Telefónica Czech Republic, a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?
4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé
v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004
do 30. 4. 2004)?
II. Řízení se p ř e r u š u je .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 27. 9. 2010 Český telekomunikační úřad pod č. j. 28 799/05-611/IX.vyř. rozhodl tak,
že: „Ověřuje se, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 předložená společností Telefónica
Czech Republic, a.s. dopisem čj. 136/2005-RIU-REG III. vyř. dne 29. 7. 2005 v části A ve verzi
po mimořádném odpisu realizovaném v roce 2003 (impairmentu) činí 302.622.498 Kč“.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podaly samostatně opravné prostředky (rozklad) společnosti
Telefónica Czech Republic, a. s., T-Mobile Czech Republic a. s. a Vodafone Czech Republic a. s.
V těchto opravných prostředcích uvedly důvody, z nichž dovozují, že ověřená výše ztráty
z poskytování univerzální služby společností Telefónica Czech Republic, a. s., za rok 2004 není
správná. Je tomu tak proto, že byla nesprávně vyšší, a to zejm. v otázce režijních nákladů
(zahrnutí mezd vrcholného managementu do nákladů univerzální služby), a naopak nezahrnovala
nehmotné výhody související s poskytováním univerzální služby. Výše ztráty byla stanovena také
v rozporu se Směrnicí, kdy vůbec nebyla posuzována otázka nespravedlivé zátěže
pro poskytovatele univerzální služby. Podle společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. (dále
také „Telefonica“) byla výše této ztráty naopak nesprávně nízká. Nebyla v ní zahrnuta část
nákladů, které bylo třeba z její strany v minulosti vynaložit na zajištění univerzální služby a dále
v ní nebyla též zahrnuta ztráta z poskytování ztrátových služeb v celém jejich rozsahu tak,
jak jej stanoví český zákon o telekomunikacích.
[3] Český telekomunikační úřad (dále též „ČTÚ“) svým rozhodnutím ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 137 781/2010-603/III. vyř. podané rozlady zamítl a napadené rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu, odboru ekonomické regulace, ze dne 27. 9. 2010,
č. j. 28 799/05-611/IX.vyř., potvrdil.
[4] Pokud šlo o výhrady společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., které se týkaly nezahrnutí
části dřívějších nákladů a ztráty z poskytování ztrátových služeb v celém jejich rozsahu ve smyslu
českého zákona o telekomunikacích, konstatoval shora uvedený správní orgán, že byl vázán zejm.
ust. §77 a 79 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění
účinném pro rok 2004 (dále jen „zákon o telekomunikacích“) a vyhláškou Ministerstva dopravy
a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty
z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále jen „vyhláška“),
a proto tyto výhrady neshledal opodstatněnými.
[5] Český telekomunikační úřad neshledal ve vztahu k námitkám společnosti Vodafone Czech
Republic a. s. důvodnými vytýkaná procesní pochybení správního orgánu, který rozhodoval
v prvním stupni, ani to, že by se nezabýval přírůstkovými náklady univerzální služby. Tento
správní orgán neviděl ani opodstatněné důvody k tomu, aby byly do výše ztráty poskytovatele
univerzální služby zohledněny tržby a výnosy z provozu telefonních stanic se slevou (příchozích
i odchozích hovorů). Již uvedený správní orgán rozhodující o rozkladu rovněž neshledal
opodstatněným požadavek mající původ v aplikační přednosti norem práva Evropské unie
na zohlednění (započtení) nepřímých výhod a vypořádání se formou správního uvážení
s otázkou, zda prokazatelná ztráta představuje pro poskytovatele univerzální služby (dále
též „US“) nespravedlivou zátěž. Je tomu tak proto, že tato námitka byla pouze obecná a obecně
se jí také správní orgán rozhodující v prvním stupni zabýval na str. 15 - 24 svého rozhodnutí.
Zde napadené rozhodnutí obsahuje i úvahu, zda ztráta z US představuje pro jejího poskytovatele
nespravedlivou zátěž.
[6] Český telekomunikační úřad posléze neshledal opodstatněnými výhrady T-Mobile Czech
Republic a. s. ani v otázce režijních nákladů (zahrnutí mezd vrcholného managementu do nákladů
univerzální služby), ani v otázce rozporu se Směrnicí. Skutečnost, že správní orgán rozhodující
v prvním stupni neprovedl odečet nehmotných výhod a posouzení nespravedlivé zátěže vyplývá
z okolnosti, že postup výpočtu ztráty z univerzální služby je jednoznačně určen vyhláškou,
ve které nejsou tyto úkony stanoveny. Tato vyhláška totiž stanoví, které služby jsou považovány
za ztrátové. Jsou to služby, které jsou ztrátové ze své podstaty, neboť jsou poskytovány bezplatně
nebo za ceny, které představují jen zlomek nákladů vynaložených na jejich poskytování. Vyčíslení
nehmotných výhod by se tak mohlo vztahovat pouze k těmto službám. Lze však odhadnout,
že jejich hodnota by byla zanedbatelná, pokud by se ji vůbec podařilo vyčíslit. Jde-li o vytýkané
neposouzení nespravedlivé zátěže, tak tato námitka též není opodstatněná. Správní orgán
rozhodující v prvním stupni se vypořádal se vznesenými připomínkami ve svém rozhodnutí,
a to ve smyslu požadavku pro něj závazné vyhlášky. Tento správní orgán naopak nebyl
již povinen provádět zkoumání nespravedlivé zátěže ve smyslu Směrnice. Je tomu tak proto,
že určení rozsahu nespravedlivé zátěže provedl již zákonodárce v rámci mechanismu ověření výše
ztráty stanovené českými právními předpisy.
I.A Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 137 781/2010-603/III. vyř., podaly společnosti a) T-Mobile Czech Republic a. s. a b)
Vodafone Czech Republic a. s. jako žalobkyně k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) správní žaloby. Obě žalobkyně ve svých žalobách namítly nezákonnost shora uvedeného
rozhodnutí žalovaného správního orgánu zejména pro porušení Směrnice (čl. 12 a čl. 13),
kterou bylo třeba v projednávané věci přímo aplikovat. Žalobkyně mají především za to,
že tuzemská právní úprava (zákon o telekomunikacích a vyhláška) účinná v roce 2004, podle níž
byla v této věci posuzována, vyčíslena a následně ověřena výše prokazatelné ztráty v souvislosti
s poskytováním univerzální služby, je v rozporu s čl. 12 a čl. 13 Směrnice. Je tomu tak a) v otázce
nezohlednění nehmotných výhod univerzální služby a b) v otázce absence posouzení,
zda vyčíslená prokazatelná ztráta představuje „nespravedlivou zátěž“, či nikoliv.
[8] Městský soud žalobami napadené rozhodnutí ČTÚ zrušil pro jeho nezákonnost z důvodu
porušení práva Evropské unie (Směrnice EP a Rady č. 2002/22/ES) a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[9] Městský soud především přisvědčil žalobkyním v tom, že tuzemská právní úprava - zákon
o telekomunikacích a vyhláška - jsou v rozporu se Směrnicí. Konkrétně dovodil, že ust. §31
zákona o telekomunikacích (účinné do 30. 4. 2005) bylo v rozporu s čl. 12 a čl. 13 Směrnice.
K odstranění rozporu došlo až přijetím nové právní úpravy - zákonem č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o elektronických komunikacích“), který nabyl účinnosti 1. 5. 2005. Konkrétní rozpory pak podle
městského soudu spočívají v rozdílném určení výše ztráty a v rozdílném způsobu výpočtu
a určení prokazatelné ztráty. Je tomu tak proto, že podle tuzemských právních předpisů byla
žalovaným nesprávně zohledňována jakákoliv ztráta, ačkoliv podle Směrnice měla být zohledněna
toliko ztráta, která představuje „Nespravedlivou zátěž“. Takovou ztrátou je podle názoru městského
soudu vycházejícího z judikátu C-222/08 - Komise proti Belgii (čl. 35, 37, 42, 43) jen taková
ztráta, která je nadměrná z hlediska možnosti ji unést vzhledem k velikosti podniku,
jeho postavení na trhu, finančním možnostem atd. (nikoliv tedy jakákoliv ztráta, jak bylo
upraveno v tuzemské právní úpravě pro rok 2004). V posuzované věci byl podle názoru
městského soudu správním orgánem do výpočtu prokazatelné ztráty podle tuzemského práva
jednak zahrnut přiměřený zisk a jednak nebyly ve smyslu unijní úpravy zohledněny „výhody“,
a to včetně výhod nehmotných. Jde-li o započtení přiměřeného zisku, správní soud vycházel
z toho, že úprava výpočtu čistých nákladů obsažená ve Směrnici je orientována pouze na zjištění
nákladů jako takových. Podle této unijní úpravy se započítávají pouze náklady na provozování
univerzální služby, a to dosti striktním způsobem. Při tom je zásadně třeba zohlednit veškeré
výhody (i nehmotné), které provozovateli (zde Telefónica Czech Republic, a. s.) vznikly
poskytováním univerzální služby. Žádným způsobem se však do určení nepromítají možné ušlé
zisky, jak tomu bylo podle české právní úpravy v roce 2004. Cílem Směrnice tak je (případně – viz
měřítko spravedlivosti nesené zátěže) kompenzovat pouze vzniklé náklady a vyloučit jakékoliv
možné ovlivnění rovné hospodářské soutěže na telekomunikačním trhu společenství (zejm. body
4 a 18 odůvodnění). Tuzemská právní úprava účinná v roce 2004 tak nejenže umožňovala zvýšení
ztráty z provozu univerzální služby zahrnutím do ní i přiměřeného zisku, což je v rozporu s unijní
úpravou, ale současně neumožňovala při určení výše ztráty zohlednit veškeré výhody, včetně
výhod nehmotných, jak to bylo naopak výslovně vyžadováno Směrnicí.
[10] Městský soud proto dovodil, že tuzemská právní úprava byla v roce 2004 v rozporu
se Směrnicí, a byly tak naplněny předpoklady pro přímé použití Směrnice.
[11] Je tomu tak proto, že implementace Směrnice do právního České republiky neproběhla
úspěšně a uběhla i implementační lhůta stanovená Směrnicí. Rovněž tak je pravidlo stanovené
Směrnicí jasné a bezpodmínečné. Směrnice v čl. 13 odst. 1 jednoznačně stanoví, že k zavedení
mechanismu pro úhradu čistých nákladů (prokazatelné ztráty) je nezbytné nejprve posoudit, zda
čisté náklady představují pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. V tomto
ohledu není členským státům ponechán žádný prostor pro uvážení, jak bylo ostatně i potvrzeno
výkladem Evropského soudního dvora ve věci Base (C-389/08). Lze tedy bez pochybností určit,
jak má regulační orgán postupovat. Na uvedeném nic nemění ani neurčitý právní pojem
„nespravedlivá zátěž“, jehož obsah má být určen až úvahou správního či soudního orgánu.
Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) především nepovažuje ve své judikatuře interpretační
nejasnosti ohledně obsahu použitých termínů za překážku přímého účinku (srov. rozhodnutí
ve věci C-41/1974). Městský soud přitom současně neshledal možným použít při výkladu
tuzemského práva eurokonformní výklad. Je tomu tak proto, že tuzemský právní řád neumožňuje
žalovanému (Český telekomunikační úřad), aby při svém rozhodování nezohlednil tuzemským
právem umožňované zahrnutí přiměřeného zisku do výše čistých nákladů za US. Přímý účinek
Směrnice není k tíži jednotlivce - což by jinak vylučovalo přímou aplikaci Směrnice. Poskytovatel
univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech Republic, a. s. také nebyl privátním
podnikatelským subjektem (jednotlivcem), ale „státní entitou“ pod kontrolou státu [většinovým
vlastníkem (51,1% akcií) této společnosti byl stát, resp. Fond národního majetku, jenž byl
podřízen Ministerstvu financí České republiky], který plnil i univerzální službu ve veřejném
(státním) zájmu, a nad plněním této povinnosti dohlížel stát prostřednictvím žalovaného ČTÚ.
I.B Argumenty kasační stížnosti
[12] Proti citovanému rozsudku městského soudu podal žalovaný Český telekomunikační úřad
jako stěžovatel (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že rozsudek správního soudu
je nezákonný, neboť městský soud vadně po právní stránce posoudil otázku možného přímého
účinku Směrnice (dovodil, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla státní entitou,
ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není; nesprávná je při tom i úvaha, že je tomu jak skrze
majetkový podíl, tak i skrze výkon výjimečných pravomocí).
[13] Závěr městského soudu, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla v roce 2004
státní entitou skrze majetkový podíl státu v této společnosti, nemá zákonnou oporu ani oporu
v judikatuře tuzemské či v judikatuře ESD. Ten sice hovoří o „kontrole entity ze strany státu“,
nehovoří však již o tom, jak velký tento podíl má být (zda podíl 100%, jak se domnívá stěžovatel,
nebo postačí 51%, jak dovozuje městský soud; v poukazované judikatuře ESD vystupoval
příslušný členský stát vždy v pozici 100% společníka).
[14] Nesprávnost vysloveného názoru městského soudu dokládá i to, že společnost Telefónica
Czech Republic, a. s. byla soukromou osobou obchodovatelnou na burze a měla i soukromé
akcionáře. Tito - v důsledku posouzení statusu společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. jako
státní entity – by pak skrze své podíly získali nižší podíl na výnosu této společnosti. K názoru
stěžovatele se přiklání i odborná literatura. Nadto městským soudem poukázaný případ Foster
a další z 12. 7. 1990, C-188/89, na danou věc vůbec nedopadá. V poukazované věci šlo
o znárodněnou společnost s monopolním postavením. Takové postavení společnost Telefónica
Czech Republic, a. s. v roce 2004 v České republice neměla. Nemohla proto být skrze dílčí
obchodní podíl státu v této společnosti považována za státní entitu. Nelze se ani dovolávat
přímého účinku k tíži jednotlivce - zde společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. a jejích
menšinových akcionářů.
[15] Nesprávný je také závěr městského soudu, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s.
byla státní entitou pro výjimečné pravomoci spočívající v poskytování univerzální služby. Je tomu
tak proto, že univerzální služba není ničím zvlášť výjimečná. Ve skutečnosti jde jen
o poskytování služby nad rámec běžné telekomunikační služby. Nejde ani o nepřímý výkon
funkcí státu, který by byl nadto neobvyklý v soukromých vztazích. Povinnosti a oprávnění
společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. nelze také přirovnat ke kompetencím ve věci
souzené ESD pod sp. zn. C-425/12 (Portgáz). Ničím výjimečným není ani okolnost,
že společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. jako provozovateli univerzální služby vzniká
právo na úhradu ceny těchto služeb.
[16] Městský soud rovněž nesprávně posoudil otázku, že Směrnice z časového hlediska dopadá
i na univerzální službu poskytovanou společností Telefónica Czech Republic, a. s.
v celém roce 2004 na základě telekomunikační licence z roku 2002 [tedy i pro období roku 2004,
které předcházelo vstupu České republiky do Evropské unie (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)].
Takový výklad temporálních účinků unijní právní úpravy univerzální služby je v přímém rozporu
se zásadou právní jistoty a ochrany nabytých práv. Telefónica Czech Republic, a. s. byla pověřena
poskytováním univerzálních služeb již v roce 2002, tedy ještě před vstupem České republiky
do Evropské unie (stejně tak i před přijetím samotné Směrnice, která poskytování univerzální
služby regulovala i před účinností asociační dohody). Je tak zjevné, že přímá aplikace Směrnice
by byla v přímém rozporu s principem právní jistoty pro poskytovatele univerzální služby. Výklad
městského soudu by naopak společnost Telefónica Czech Republic, a. s. zbavil práv nabytých
před vstupem do Evropské unie podle tehdy platných a účinných právních předpisů, včetně
očekávané odměny (určené náhrady) za poskytovanou univerzální službu. I kdyby však bylo
skutečně třeba od 1. 5. 2004 postupovat pro účely vyčíslení ceny (úhrady prokazatelné ztráty
z poskytování univerzální služby) výhradně podle Směrnice, městský soud pochybil minimálně
již tím, že vztáhl vadně účinnost Směrnice na celý kalendářní rok 2004. Správně měl Směrnici
aplikovat jen na období od vstupu České republiky do Evropské unie (od 1. 5. 2004
do 31. 12. 2004). Stěžovatel má také za to, že Směrnici nelze aplikovat též z toho důvodu,
že ustanovení v ní uvedená nejsou ani dostatečně určitá a bezpodmínečná.
[17] Městský soud se ve svém rozsudku mýlí, i pokud jde o jeho úvahu o nepřípustnosti
zohlednění přiměřeného zisku poskytovatele univerzální služby. Přiměřený zisk
je z ekonomického hlediska číselným vyjádřením nákladů na kapitálové investice. Nezahrnutí
nákladů kapitálu do výpočtu ztráty je zásadní vadou rozsudku. Přiměřený zisk nepředstavuje
vyjádření ušlých zisků poskytovatele univerzálních služeb, jak nesprávně dovozuje správní soud,
ale představuje vyjádření nákladů na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální
služby uložené společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. Jinak řečeno, „přiměřený zisk“
koresponduje s náklady na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální služby.
[18] Městský soud rovněž pochybil, dovozuje-li, že stěžovatel nezkoumal, zda prokazatelná ztráta
představovala pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. Prokazatelná ztráta
nespravedlivou zátěž pro poskytovatele univerzálních služeb bezesporu představovala,
neboť byla vyčíslena v řádu stamilionů Kč. Navíc existuje vícero definic neúnosné zátěže.
[19] Vzhledem ke složitosti posuzované věci stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, v jejímž rámci by se vyslovil
k otázce:
• zda bylo možno společnost Telefónica Czech Republic, a. s. v roce 2004 považovat
za státní entitu, vůči níž by byl připuštěn přímý účinek Směrnice,
• zda lze na právní vztah vzniklý na základě telekomunikační licence z roku 2002 aplikovat
Směrnici o univerzální službě, zejména s přihlédnutím k tomu, že Česká republika nebyla
do 30. 4. 2004 členským státem Evropské unie,
• zda lze do čistých nákladů ve smyslu Směrnice zahrnout přiměřený zisk, který odpovídá
nákladům na kapitálové investice nutné k poskytování univerzální služby společností
Telefónica Czech Republic, a. s.
I.C Vyjádření žalobkyně b) ke kasační stížnosti
(Vodafone Czech Republic, a. s.)
[20] Žalobkyně b) se ztotožnila se závěrem městského soudu, že v projednávané věci (ověření
výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004) bylo třeba přímo aplikovat Směrnici
o univerzální službě. Dovodila, že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (dříve Český
Telecom, a. s.), která byla po celé období roku 2004 ovládána Fondem národního majetku
(Českým státem), jenž byl jeho majoritním akcionářem, bylo třeba nahlížet jako na státní entitu
ve smyslu judikatury ESD. Nelze odhlédnout též od okolnosti, že společnost Telefónica Czech
Republic a. s. v tomto období navíc zajišťovala poskytování služeb ve veřejném zájmu
(např. rozsudek ESD ze dne 12. 7. 1990, Foster, C-188/89 nebo rozsudek ze dne 22. 6. 1989,
Fratelli Constanzo SpA Comune di Milano, C-103/88). Přímou aplikovatelnost Směrnice lze
rovněž dovodit ze skutečnosti, že subjektem, kterému předmětná Směrnice ukládá povinnosti
při posuzování (ověřování) výše ztráty, je primárně žalovaný (ČTÚ), tedy orgán státu, a nikoliv
společnost Telefónica Czech Republic, a. s. V daném případě by se tak mohlo jednat
o tzv. Triangulární vertikální vztah přímého účinku Směrnice (viz rozsudek ESD
ze dne 7. 1. 2004, Wells, C-201/02), kde se jednotlivec (zde žalobkyně) dovolává přímé
aplikace Směrnice vůči státnímu orgánu, avšak přímá aplikace má vliv na právní postavení třetích
osob - jednotlivců (zde Telefónica Czech Republic, a. s.), který může být ve svém důsledku
příznivý i nepříznivý. Přímý účinek Směrnice v projednávané věci (ověření výše ztráty
z poskytování univerzální služby) je proto v tomto případě nezpochybnitelný.
[21] Oproti stěžovateli má ale za to, že rozpor předchozí právní úpravy (zákon
o telekomunikacích a vyhláška) se Směrnicí je zcela evidentní. Tuto okolnost sama o sobě
dokazuje i činnost zákonodárce, který přijal nový - „eurokonformní“ - zákon o elektronických
komunikacích (č. 127/2005 Sb.). Tento však nabyl účinnosti až ode dne 1. 5. 2005.
I.D Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
(Telefónica O2 Czech Republic a. s.)
[22] Společnost Telefónica Czech Republic, a. s. se plně ztotožňuje s obsahem podané kasační
stížnosti a odkazuje na své vyjádření k žalobě žalobkyně b) ze dne 9. 9. 2013 a na své vyjádření
k žalobě žalobkyně a) ze dne 7. 11.2011, která jsou založena v soudním spise.
II.
Relevantní právní úprava
II.A Relevantní právo E vropské unie
[23] Otázky poskytování univerzální telekomunikační služby (zajišťování sítí a poskytování služeb
elektronických komunikací pro koncové uživatele) na úrovni práva Evropské unie upravuje
Směrnice. Jejím cílem je (čl. 1) „zajistit přístup k veřejně dostupným službám v dobré kvalitě v celém
Společenství prostřednictvím účinné hospodářské soutěže a možnosti výběru a řešit okolnosti, za nichž trh
nenaplňuje uspokojivě potřeby koncových uživatelů. Směrnice rovněž obsahuje ustanovení týkající se některých
aspektů koncových zařízení, včetně ustanovení pro usnadnění přístupu pro zdravotně postižené koncové uživatele“
(článek 1 Směrnice). Pro posuzovaný případ je rozhodný článek 12 a 13 této směrnice:
Článek 12
Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby
1. Pokud se vnitrostátní regulační orgány domnívají, že poskytování univerzální služby podle článků 3 až 10
může představovat pro podniky určené k poskytování univerzální služby nespravedlivou zátěž, vypočítají čisté
náklady na její poskytování.
Za tímto účelem vnitrostátní regulační orgány:
a) v souladu s přílohou IV části A vypočítají čisté náklady na povinnost poskytování univerzální služby, přičemž
zohlední jakoukoli tržní výhodu, která vyplyne pro podnik určený k poskytování univerzální služby, nebo
b) použijí čisté náklady na poskytování univerzální služby, které byly zjištěny v rámci mechanismu určování podle
čl. 8 odst. 2.
2. Audit nebo ověření účetnictví a nebo jiných informací sloužících jako základ pro výpočet čistých nákladů
na povinnosti univerzální služby podle odst. 1 písm. a) provádí vnitrostátní regulační orgán nebo subjekt nezávislý
na zúčastněných stranách a schvaluje vnitrostátní regulační orgán. Výsledky výpočtu nákladů a závěry auditu
musí být veřejně přístupné.
Článek 13
Financování povinností univerzální služby
1. Pokud vnitrostátní regulační orgány na základě výpočtu čistých nákladů podle článku 12 zjistí, že podnik
je zatížen nespravedlivou zátěží, rozhodnou členské státy na základě žádosti určeného podniku:
a) o zavedení mechanismu náhrady zjištěných čistých nákladů takovému podniku z veřejných prostředků
za průhledných podmínek, a nebo
b) o rozdělení čistých nákladů na povinnosti univerzální služby mezi podniky zajišťující sítě a poskytující služby
elektronických komunikací.
2. Pokud jsou čisté náklady rozdělovány podle odst. 1 písm. b), zavedou členské státy mechanismus rozdělování
spravovaný vnitrostátním regulačním orgánem nebo subjektem nezávislým na příjemcích, který je pod dohledem
vnitrostátního regulačního orgánu. Financovány mohou být pouze čisté náklady zjištěné podle článku 12, které
se vztahují k povinnostem stanoveným v článcích 3 až 10.
3. Mechanismus rozdělování respektuje zásady průhlednosti, minimálního narušení trhu, nediskriminace
a proporcionality v souladu se zásadami uvedenými v příloze IV části B. Členské státy se mohou rozhodnout,
že nebudou vyžadovat příspěvky od podniků, jejichž obrat na vnitrostátním trhu nedosahuje stanoveného
limitu.
4. Případné poplatky související s rozdělováním nákladů na povinnosti univerzální služby musí být rozčleněny
a určovány pro každý podnik samostatně. Podnikům, které neposkytují služby na území členského státu,
který vytvořil mechanismus rozdělování, nemohou být takové poplatky ukládány ani od nich nesmějí být
vybírány.
Článek 8
Určení podniků
2. Pokud členské státy určí podniky na celém území státu nebo jeho části jako podniky mající povinnosti
univerzální služby, učiní tak prostřednictvím účinného, objektivního, průhledného a nediskriminačního
mechanismu určování, přičemž žádný podnik není předem zbaven možnosti být určen. Takové metody určování
zajistí, aby univerzální služba byla poskytována rentabilním způsobem a mohla být využívána jako prostředek
k určování čistých nákladů na povinnosti univerzální služby v souladu s článkem 12.
II.B Relevantní vnitrostátní právo
[24] Poskytování univerzální služby a náhrady za ni bylo v roce 2004 upraveno zákonem
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rok 2004,
(zákon o telekomunikacích).
§31
Prokazatelná ztráta
(1) Poskytovatel univerzální služby má nárok na úhradu prokazatelné ztráty.
(2) Prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného
zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu,
které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy
dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu.
(3) Poskytuje-li držitel telekomunikační licence mimo univerzální službu ještě jiné telekomunikační služby
nebo vykonává jiné činnosti, je povinen vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci
univerzální služby.
(4) Způsob výpočtu prokazatelné ztráty, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy,
a vymezení přiměřeného zisku stanoví prováděcí předpis.
[25] Na uvedený zákon o telekomunikacích navázala vyhláška Ministerstva dopravy a spojů
č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty
z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence. Podle této vyhlášky platilo:
§2
Způsob výpočtu prokazatelné ztráty
(1) Prokazatelnou ztrátu vypočítá poskytovatel univerzální služby jako rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů
z poskytování ztrátových služeb na jedné straně a součtem ekonomicky oprávněných nákladů na poskytování
těchto služeb a přiměřeného zisku na straně druhé. Výpočet prokazatelné ztráty poskytovatel univerzální služby
předkládá na formuláři vydaném Úřadem.
(2) K posouzení ekonomické oprávněnosti nákladů je poskytovatel univerzální služby Úřadu povinen
předkládat oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby podle §34
odst. 2 písm. a) zákona, a to do 31. května každého kalendářního roku.
§3
Doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy
(1) Poskytovatel univerzální služby předkládá Úřadu spolu s výpočtem prokazatelné ztráty za příslušný rok
a) účetní závěrku sestavenou podle zvláštního právního předpisu,
b) analytickou účetní evidenci nákladů a výnosů,
c) výsledky oddělené evidence nákladů a výnosů podle §34 odst. 2 písm. a) zákona a způsobů pro stanovení výše
ekonomicky oprávněných nákladů. Údaje o ztrátových službách se člení podle jednotlivých nákladových
a výnosových položek a podle struktury uvedené v příloze č. 1,
d) přehled zařazení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku do odpisových skupin včetně použití
koeficientu pro zrychlené odepisování, včetně způsobů pro přiřazení vlastního kapitálu na pořízení tohoto majetku,
e) přehled poskytnutých slev podle druhů.
(2) Poskytovatel univerzální služby umožní Úřadu na požádání ověřit údaje v rozsahu výpočtu prokazatelné
ztráty včetně přiměřeného zisku, zejména z technické dokumentace, ze statistických dokladů a z prvotních účetních
dokladů.
(3) Zúčtování prokazatelné ztráty, doklady předané poskytovatelem univerzální služby a doklady použité
pro ověření výpočtu prokazatelné ztráty uchovává Úřad po dobu pěti let od konce příslušného roku.
§4
Vymezení přiměřeného zisku
Přiměřený zisk se pro účely zúčtování prokazatelné ztráty určí vzhledem k účetní hodnotě vlastního
kapitálu, který poskytovatel univerzální služby přiřadil na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného
majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb. Přiměřený zisk poskytovatel univerzální služby vypočítá
podle postupu uvedeného v příloze č. 3.
Příloha č. 3
Výpočet přiměřeného zisku
1. Přiměřený zisk vypočítá poskytovatel univerzální služby podle vzorce:
PZ = 0,145 x VJZS
V tomto vzorci je:
PZ - přiměřený zisk
VJZS - účetní hodnota vlastního kapitálu, který byl přiřazen na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného
majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb.
2. Účetní hodnota vlastního kapitálu se stanoví podle právních předpisů o účetnictví.
[26] K harmonizaci zákona o telekomunikacích, resp. jeho nahrazení jiným právním předpisem -
v důsledku závazků vyplývajících mimo jiné i ze Směrnice - došlo až ke dni 1. 5. 2005,
a to zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a na něj navazujícími prováděcími předpisy.
V dané věci jsou pak relevantními zejm. ustanovení §§38-50 tohoto zákona.
III.
Důvody položení předběžných otázek
[27] V posuzované věci správní orgán rozhodující v prvém stupni a správní orgán rozhodující
o rozkladu aplikoval český zákon o telekomunikacích a rozhodl tak, že ověřil výši
ztráty z poskytování univerzální služby společností Telefónica Czech Republic, a. s.
ve výši 302.622.498 Kč. Městský soud v řízení o žalobách dospěl k závěru, že uvedený zákon
o telekomunikacích neměl být v projednávané věci aplikován, neboť je v rozporu s právem
Evropské unie, konkrétně s článkem 12 a 13 Směrnice, které se mimo jiné dovolávaly obě
žalobkyně. Městský soud současně neshledal, že by přímé aplikaci Směrnice bránila okolnost,
že by její použití mohlo být k tíži jednotlivce - zde společnosti Telefónica Czech Republic, a. s.
Městský soud zjistil, že ve společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. měl v roce 2004 český stát
majoritní podíl (51,1% akcií). Z výše tohoto podílu, který státu umožňoval kontrolu společnosti,
pak dovodil, že na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech
Republic, a. s. - nelze nahlížet jako na jednotlivce, ale jako na státní entitu. Žalobkyně se proto
mohly úspěšně domáhat přímého účinku Směrnice.
[28] Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem městského soudu, že v projednávané věci
(určení ceny univerzální služby v roce 2004) jsou splněny předpoklady k přiznání přímého účinku
Směrnice. Je tomu tak proto, že 1) implementace Směrnice do právního řádu členského státu
(České republiky) neproběhla úspěšně (rozpor Směrnice se zákonem o telekomunikacích),
2) uběhla implementační lhůta stanovená Směrnicí (1. 5. 2004) a 3) pravidlo stanovené Směrnicí
je jasné a bezpodmínečné (srov. např. C-397/2001, C-403/2001, C-389/2008).
[29] Jde-li o posouzení otázky, zda lze ve smyslu Směrnice do čistých nákladů univerzální služby
na její poskytování zahrnout i tuzemským právem předpokládaný přiměřený zisk, Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem dovozuje, že nikoliv (v obecné rovině). Z povahy věci
i z jazykového výkladu nelze zisk (ať již je přiměřený či nikoliv) považovat za nákladovou
položku podřaditelnou termínu „čistých nákladů“ univerzální služby, jak to deklaruje a stanoví
Směrnice. V tomto směru také podle Nejvyššího správního soudu není, resp. v roce 2004 nebyla,
vnitrostátní právní úprava regulující poskytování univerzální služby zcela v souladu se Směrnicí.
[30] Současně nelze podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího odhlédnout ani od tvrzení
a požadavku stěžovatele na to, aby v čistých nákladech ve smyslu Směrnice byly zohledněny i dílčí
náklady „vlastního kapitálu“ vynaloženého při poskytování univerzální služby ze strany jejího
poskytovatele (Telefónica Czech Republic, a. s.), které byly ne zcela případně vnitrostátní právní
úpravou podřazeny tuzemskému termínu „přiměřený zisk“. V projednávané věci je podle ust. §31
a §77 zákona o telekomunikacích ve spojení s ust. §4 a přílohy č. 3 vyhlášky přiměřený zisk
konstituován hodnotou 14,5% z účetní hodnoty vlastního kapitálu, který poskytovatel univerzální
služby přiřadil na „pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku sloužícího k poskytování ztrátových
služeb“ (příloha č. 1 vyhlášky). Podle Nejvyššího správního soudu tak není na jisto postaveno
ani to, zda deklarované náklady vlastního kapitálu (zahrnované podle tuzemské právní úpravy
účinné v roce 2004 ve výši 14,5% z účetní hodnoty tohoto vlastního kapitálu pod pojem
přiměřeného zisku) odpovídají termínu čistých nákladů podle Směrnice, ani to, zda jejich
procentní výše není nepřiměřeně nízká. Nejvyšší správní soud proto v uvedeném smyslu položil
Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, a to, zda „je třeba články 12 a 13 směrnice
Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí
a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde
zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých
nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele, byť by i byl vyjádřený ve formě
nákladů na kapitálové investice ve výši 14.5% z účetní hodnoty tohoto vlastního kapitálu, a zda
„v případě kladné odpovědi, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek“.
[31] Nejvyšší správní soud se již neshoduje se závěrem Městského soudu v Praze v otázce,
zda lze na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech
Republic, a. s. - nahlížet jako na státní entitu (výklad tuzemských soudů v této otázce ale není
jednotný). V uvedeném směru má naopak za to, že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s.
je nutno nahlížet jako na jednotlivce. Za státní entitu by podle Nejvyššího správního soudu
mohla být společnost Telefónica Czech Republic, a. s. označena pouze tehdy, pokud
by Česká republika (stát) v roce 2004 disponoval výhradně 100% podílem v této společnosti.
Ekonomicky kontrolovat soukromou firmu lze totiž nejen s podílem 51,1%, jak tomu je v tomto
případě, ale reálně v určitých případech i od hranice podílu nižšího. Není přitom rozhodné,
jak členský stát tento podíl nabyl [zda tomu tak bylo jeho koupí, odúmrtí, znárodněním
či prodejem jeho většinového/menšinového podílu (privatizací)]. Podle Nejvyššího správního
soudu proto v této věci nelze na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. nahlížet
jako na státní entitu. Z tohoto důvodu nelze také po této osobě, byť v ní má či měl členský stát
i majoritní podíl, ani po jejich ostatních (minoritních) akcionářích spravedlivě požadovat,
aby nesli následky nečinnosti státu při procesu aproximace práva Evropské unie (do 30. 4. 2005).
Tato otázka (určení hranice „státní entity“) pak nabývá na významu především v členských
zemích bývalého východního bloku, kde v důsledku privatizací podíl státu v soukromých
společnostech, byť by i byl marginální, není stále zanedbatelný.
[32] Za stavu, kdy Směrnice nemůže zakládat povinnosti pro jednotlivce (zákaz horizontálního
přímého účinku), má Nejvyšší správní soud oproti městskému soudu za to, že ze strany
žalobkyň se v projednávané věci nelze účinně dovolávat přímého účinku Směrnice
(srov. rozsudek C-192/94). Ten by se totiž mohl přímo promítnout v povinnostech soukromé
osoby - společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. - za situace, kdy by na základě Směrnice byla
vyčíslená výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 v nižší výši, než činí výše
určená dle tuzemské právní úpravy (zákona o telekomunikacích). Směrnici by tak byl nepřípadně
přiznán i horizontální účinek.
[33] Otázkou výkladu pojmu jednotlivce ve vztahu k zákazu horizontálního přímého
účinku se ESD zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 12. 7. 1990, Foster
a další, C-188/89. Zde připustil, že se procesně způsobilé subjekty mohou dovolávat
bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení Směrnice vůči organizacím nebo útvarům,
které jsou podřízeny svrchované moci nebo dohledu státu nebo vůči těm, které disponují
mimořádnými pravomocemi vymykajícími se těm, které vyplývají z pravidel uplatňovaných mezi
soukromými osobami, a že je třeba zabránit tomu, aby stát získal výhodu z toho, že nedodržuje
právo Společenství (čl. 17 a 18). Z předestřeného rozsudku by pak bylo možno i dovodit,
že přímého účinku Směrnice se lze dovolávat nejen proti veřejnoprávním subjektům (státním
orgánům), ale také vůči soukromoprávním subjektům, v nichž má členský stát kontrolu. Co vše
lze pod „kontrolu ze strany státu“ zahrnovat, však již Soudní dvůr Evropské unie blíže
nevymezil. V této souvislosti nelze též přehlédnout stanovisko generálního advokáta Jakobse
ve věci Vaneetweld ze dne 27. 1. 1994 (C-316/1993), kde se vyjádřil k připuštění horizontálního
účinku směrnic.
[34] Vzhledem k tomu, že z dostupné judikatury Soudního dvora Evropské unie není zřejmá
hranice, od které lze obchodní společnost (pod kontrolou státu), jejímiž podílníky jsou mimo
členského státu i další soukromé osoby - jednotlivci, považovat za státní entitu (zda je touto
hranicí 100% podíl členského státu, nebo jiný podíl umožňující kontrolu této soukromoprávní
společnosti ze strany členského státu), položil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru Evropské
unie třetí předběžnou otázku: „Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku
dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica
Czech Republic, a.s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?“
[35] Bude-li ze strany Soudního dvoru Evropské unie předestřená třetí otázka zodpovězena tak,
že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. bylo třeba v roce 2004 nahlížet jako na státní
entitu, předkládá Nejvyšší správní soud tomuto soudnímu dvoru následnou doplňující otázku,
a to, zda „lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky
k Evropské unie (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)“.
[36] Je tomu tak proto, že Nejvyšší správní soud nesdílí právní názor Městského soudu v Praze,
že Směrnici EP a Rady č. 2002/22/ES o univerzální službě, ze dne 7. 3. 2002, bylo třeba jednotně
aplikovat (v otázce určení výše ztráty z poskytování univerzální služby) za celé období
kalendářního roku 2004 (tedy i za období bezprostředně předcházející vstupu České republiky
do Evropské unie). V tomto směru není rozhodná okolnost, že povinnost poskytovat univerzální
službu trvala kontinuálně a bez jakýchkoliv změn po celý rok 2004. Není též rozhodné, že řízení
o ověření prokazatelné ztráty bylo zahájeno až v roce 2005 či že lze v této souvislosti hovořit
o „trvajícím právním vztahu“, o němž bylo rozhodováno až v době působení práva
Evropské unie. Na uvedeném nic nemění ani městským soudem poukazovaný rozsudek ESD
ve věci C-96/2008, CIBA. Podle Nejvyššího správního soudu je naopak jedinou relevantní
skutečností to, že v období před vstupem České republiky do Evropské unie nebylo možno
Směrnici považovat za pramen práva v České republice, který by při kolizi evropského práva
s účinnými právními předpisy členského státu měl přednost, resp. který by vylučoval aplikaci
tuzemského práva. V tomto směru - v otázce určení (ověření) výše ztráty za poskytování
univerzální služby za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 (období před vstupem) - mohla být
proto unijní právní úprava týkající se poskytování univerzální služby (Směrnice) toliko
výkladovou pomůckou či metodou při výkladu tuzemských právních předpisů. Nemohla však
vylučovat účinnost tuzemských právních norem - zde zákona o telekomunikacích a vyhlášky.
Pokud by tedy Směrnice (čl. 12 a 13) měla přímý účinek a nepůsobila by vůči jednotlivci
(Telefónica Czech Republic, a. s. by byla státní entitou), měl žalovaný správně posoudit výši
ztráty za poskytování univerzální služby v roce 2004 odděleně [samostatně za období
od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 podle tehdy účinných tuzemských právních předpisů (zákona
o telekomunikacích a vyhlášky) a za období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004 podle Směrnice].
[37] Nejvyšší správní soud je soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Jelikož před ním vyvstaly výše uvedené otázky
výkladu práva Evropské unie, vznikla mu v souladu s článkem 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie povinnost obrátit se s nimi na Soudní dvůr.
IV.
Přerušení řízení
[38] Nejvyšší správní soud proto rozhodl o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru
Evropské unie a zároveň přerušil řízení o kasační stížnosti žalovaného dle ust. §48 odst. 1 písm.
b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“).
Poté, co Soudní dvůr Evropské unie o předložených otázkách rozhodne, předseda senátu
Nejvyššího správního soudu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje (§48
odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní
věci žalobkyň: a) T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4,
zastoupena JUDr. Petrem Hromkem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2
a b) Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, zastoupena
Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému:
Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osob zúčastněných
na řízení: I. O2 Czech Republic a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle,
II. UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem Závišova 5, Praha 4 - Nusle, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 3 A 54/2011 – 181,
takto:
A. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86,
se v bodu I. záhlaví a v bodu I.3) výroku o p r a v u je tak, že se název společnosti
„Telefónica Czech Republic, a. s., nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“,
(s účinností změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení
uvedeným).
B. V odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014,
č. j. 7 As 131/2013 - 86, se označení názvu společnosti „Telefónica Czech
Republic, a. s.“, „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“,
o p r a v u je tak, že se nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“, (s účinností
změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení uvedeným).
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86,
tak, že
„I. Soudnímu dvoru Evropské unie se p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:
5) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální
službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002
(dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“
na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut
i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?
6) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek?
7) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti,
v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a. s.
(jde o „státní entitu“), či nikoliv?
8) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období
předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?
II. Řízení se p ř e r u š u je “.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
Podle ust. §55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.
V tomto případě bylo uvedeno v důsledku „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné
nesprávnosti“ v záhlaví v bodě I., ve výroku v bodě I.3) i v odůvodnění usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, nesprávné (neaktuální) označení
osoby zúčastněné na řízení „Telefónica Czech Republic, a. s.“, namísto správného označení této
osoby zúčastněné na řízení, které ode dne 21. června 2014 zní „O2 Czech Republic a. s.“.
V této věci jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech a jiné
zjevné nesprávnosti“ lze podřadit i případ, kdy správní soud - v záhlaví, výroku i v odůvodnění
svého usnesení uvede nesprávné (již neaktuální) označení (název) jedné z osob zúčastněných
na řízení, a zda jej lze změnit opravným usnesením.
Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v ust. §54
odst. 4 s. ř. s. se lze obrátit k judikatuře vztahující se k ust. §164 o. s. ř., podle které předseda
senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, opravit
rozsudek podle §164 o. s. ř. je možné jen v případech, kde jde o chyby v psaní a počtech a dále
o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní
a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé;
zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (např. z údajů ve veřejných rejstřících).
Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že podle
ust. §54 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s ust. §55 odst. 5 s. ř. s., ve světle judikátu R 37/1969,
který je použitelný i v soudním řízení správním, je možno provést uvedenou
opravu již citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014,
č. j. 7 As 131/2013 - 86.
Při zpracovávání písemného vyhotovení tohoto usnesení Nejvyššího správního soudu
došlo k chybě v psaní a ke zjevné nesprávnosti v záhlaví usnesení pod bodem I., ve výroku
usnesení pod bodem I.3) i v odůvodnění tohoto usnesení. V těchto částech shora uvedeného
usnesení byl nesprávně (podle obsahu spisu) uveden ke dni rozhodování Nejvyššího správního
soudu dne 23. října 2014 v té době již neaktuální název obchodní společnosti „Telefónica
Czech Republic, a. s.“ namísto aktuálního správného názvu „O2 Czech Republic a. s.“
(dne 21. června 2014 byl ve veřejném rejstříku již vymazán předchozí název obchodní společnosti „Telefónica
Czech Republic, a. s.“ a téhož dne zapsán název společnosti „O2 Czech Republic a. s.“). Se zřetelem ke shora
uvedenému šlo pouze o změnu názvu společnosti. Uvedení chybného označení (názvu)
společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ v záhlaví, ve výroku a v odůvodnění citovaného
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, a chybného názvu obchodní
společnosti „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“ v odůvodnění výše
uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, namísto aktuálního názvu „O2 Czech
Republic a. s.“, je pak chybou v psaní i jinou zjevnou nesprávností, kterou lze opravit. Změna
názvu uvedené společnosti bez přeměny je též patrna z notářského zápisu zn. NZ 307/2014,
N 306/2014 JUDr. Marie Malé, notářky se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2 a z výpisu
z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 2322,
ze dne 20. 11. 2014.
Z těchto důvodů bylo proto rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu