ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.21.2014:32
sp. zn. 7 As 21/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci navrhovatele: Ing. C. F.,
zastoupen JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti odpůrci:
Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. 50 A 4/2013 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se navrhovatel Ing. C. F. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 1. 2014, č. j. 50 A 4/2013 – 55, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy – Zásad
územního rozvoje Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. 4-20/2011/ZK, v části,
jíž se stanovuje „Nadregionální biokoridor K 59“. Ve věci rozhodoval znovu poté,
co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Aos 3/2013 - 30. Krajský soud v novém rozsudku zopakoval
argumentaci provedenou Nejvyšším správním soudem a uzavřel, že s ohledem na učiněné závěry
je nutno návrh zamítnout. Krajský soud především vyšel ze závěru Nejvyššího správního soudu,
že případná pochybení při přijímání plánu systému ekologické stability je nutno posuzovat
jak při schvalování zásad územního rozvoje (dále jen „ZÚR“), tak při jejich následném soudním
přezkumu. Neshledal však důvodným jediný návrhový bod, že daný biokoridor nebyl stanoven
po dohodě s navrhovatelem, jak vyžaduje ust. §59 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“),
čímž mělo dojít k porušení ust. §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). Krajský soud vyšel ze závěru Nejvyššího správního soudu, že ust. §59 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny ukládá povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku
až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků. Souhlas tedy není vyžadován již ve fázi
vymezování systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability,
popřípadě při schvalování ZÚR. K vymezení Nadregionálního biokoridoru K 59 proto nebylo
potřeba souhlasu navrhovatele.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal navrhovatel jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem, s odkazem
na následující pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu: „Případná pochybení při přijímání plánu
systému ekologické stability je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání ZÚR.
Zákonnost procesu přijímání plánu systému ekologické stability je proto nutno posuzovat jak při schvalování
ZÚR, tak při jejich následném soudním přezkumu.“ Ve zbytku kasační stížnosti, jakož i v jejím
doplnění ze dne 3. 3. 2014 stěžovatel namítl, že jeho pozemku se daný biokoridor bezprostředně
dotýká, a mělo být proto jednáno na základě dohody s ním ve smyslu ust. §59 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny. Jelikož tak odpůrce neučinil, došlo k porušení ust. §40 odst. 1 písm.
d) stavebního zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
nejprve její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky,
jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní
soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak,
že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního
názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil,
anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména
pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla.
Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech
účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního
názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci kasačním soudem by se tím popřel.
Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve
v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet
na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl.
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Námitky,
které již byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí
kasační stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv
uplatněny být mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné (viz například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010-105, nebo ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 40/2012 - 36).
Výše uvedené se týká veškerých námitek směřujících proti závěru,
že ust. §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ukládá povinnost postupovat v dohodě
s vlastníkem pozemku až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků; souhlas
není vyžadován již ve fázi vymezování systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu
systému ekologické stability, popřípadě při schvalování ZÚR. Tento závěr vyslovil Nejvyšší
správní soud v předchozím rozsudku v této věci a podrobně jej odůvodnil. Brojí-li stěžovatel
v převážné části kasační stížnosti proti tomuto závěru, snaží se o opětovné posouzení otázky,
která již byla Nejvyšším správním soudem jednou posouzena. Jelikož se nejedná o žádnou
z výjimek připouštěných zákonem nebo shora citovanou judikaturou, jedná se o námitky
nepřípustné dle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Za jedinou přípustnou kasační námitku tak lze považovat pouze tvrzení stěžovatele,
že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel
konkrétně poukázal na následující pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Aos 3/2013 - 30: „Případná pochybení při přijímání plánu systému ekologické
stability je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání ZÚR. Zákonnost procesu
přijímání plánu systému ekologické stability je proto nutno posuzovat jak při schvalování ZÚR, tak při jejich
následném soudním přezkumu.“
Stěžovatel na uvedený právní názor pouze obecně odkázal a nespecifikoval,
který konkrétní závěr krajského soudu je s tímto právním názorem v rozporu. Nejvyšší správní
soud proto mohl taktéž pouze v obecné rovině posoudit, zda byl citovaný právní názor krajským
soudem respektován.
Krajský soud v napadeném rozsudku zopakoval argumentaci Nejvyššího správního soudu
a plně z ní následně také vycházel. Na rozdíl od svého předchozího rozsudku v této věci již vzal
za východisko právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem, že při soudním přezkumu
ZÚR je nutno posuzovat také zákonnost procesu přijímání plánu systému ekologické stability.
Proto také přistoupil k posouzení zákonnosti tohoto procesu a shledal, že k namítanému
porušení ust. §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny v tomto procesu nedošlo (citované
ustanovení ukládá povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku až ve vztahu k samotné
realizaci konkrétních kroků; souhlas není vyžadován již ve fázi vymezování systému ekologické
stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování ZÚR).
Tento závěr také učinil plně v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Aos 3/2013 - 30. Námitka nerespektování
závazného právního názoru je tedy nedůvodná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému odpůrci pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu