ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.38.2014:27
sp. zn. 7 As 38/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupena JUDr. Petrem Hrabákem, advokátem se sídlem K. H. Máchy 344, Most,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, zastoupen Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 336,
Litvínov, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 – 103,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 – 103, se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 - 103
se zrušuje ve výroku II., a věc se v rozsahu tohoto zrušení vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se Krajský úřad Ústeckého kraje domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 – 103, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „krajský soud“) zrušil
pro vady řízení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování
a stavebního řádu (dále též „žalovaný“) ze dne 26. 4. 2010, č. j. 434/UPS/2009-3,
ev.č. 210847/2009/Duch a rozhodnutí Magistrátu města Mostu, stavebního úřadu (dále jen
„stavební úřad“) ze dne 21. 7. 2009, č. j. SÚ/787/2009-330-Ga, kterými bylo žalobkyni nařízeno
odstranění změny stavby (herny Krijcos) provedené v části 1. NP budovy „Středisko občanského
vybavení SEVER, č. p. 344, ulice KH Máchy v Mostě“ na pozemku p. č. 6398/48 v katastrálním
území Most II., bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Výrokem II. napadeného rozsudku pak rozhodl krajský soud o nákladech řízení
tak, že stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
18.800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud především neshledal opodstatněnými žalobní výhrady o tom, že by
rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu trpěly vytýkanou nicotností. Současně také neshledal,
že by tato rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Je tomu tak proto, že minimálně, v rozsahu
žalobkyní včas uplatněných námitek, jsou tato rozhodnutí přezkoumatelná.
Krajský soud se zabýval i přípustností žalobkyní postupně uplatňovaných námitek
a dospěl k závěru, že žalobní námitky uplatněné po dni 29. 6. 2010 (zejména obsažené v replice
žalobkyně ze dne 8. 10. 2010 a v následujících podáních) nejsou přípustné, a to z důvodu
zmeškání lhůty k podání žaloby, resp. lhůty k jejímu rozšíření ve smyslu ust. §71 odst. 2 s. ř. s.
a §72 s. ř. s.
V dalším se proto krajský soud zabýval jen jedinou včas uplatněnou námitkou žalobkyně,
spočívající jednak v tvrzení, že „nedošlo ke změně způsobu využití předmětné stavby
bez příslušného rozhodnutí, neboť tato stále slouží jako „kulturně společenské zařízení“, jak bylo
vymezeno v kolaudačním rozhodnutí ze dne 17. 2. 1984, č. j. ÚP 69/84/Kr-332/1 (dále jen
„kolaudační rozhodnutí“), a jednak v tvrzení, že „nové“ vnitřní prostorové uspořádání budovy
bylo v minulosti vždy řádně stavebnímu úřadu ohlášeno (stavební úpravy). Na uvedeném nic
nemění ani okolnost, že uvedená žalobní námitka nebyla žalobkyní uplatněna již v odvolacím
řízení ve formě odvolacího důvodu. Touto otázkou se již dříve zabýval i rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62,
v němž judikoval, že žalobce je oprávněn uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil již
v odvolacím řízení. Nic tak nebránilo žalobkyni, aby ve své žalobě namítala, že provedené
stavební úpravy, které jí bylo nyní uloženo odstranit, byly ve skutečnosti provedeny v souladu
se zákonem, že byly příslušnému orgánu vždy řádně oznámeny a tento je řádně schválil, nebo
aby namítala, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, jak o povolených úpravách oba správní
orgány uvážily. Obdobně žalobkyni nic nebránilo, aby k těmto - pro žalovaného novým tvrzením
a argumentům o nezákonnosti napadených rozhodnutí - předkládala i relevantní důkazy.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný ve svém rozhodnutí těmito argumenty nezabýval
a ve svém vyjádření k žalobě pouze uvedl, že se předkládané důkazy týkají jiných částí budovy,
vyšel při svém rozhodování krajský soud z obsahu předloženého správního spisu. Dospěl při tom
k závěru, že se správní orgány nezabývaly otázkou, zda v průběhu více než 20 let nedošlo
v souladu se zákonem ke stavebním úpravám dané stavby. Žalovaný vycházel pouze ze stavební
dokumentace, která byla podkladem pro kolaudační rozhodnutí v roce 1984. Z důkazů
provedených při jednání u krajského soudu ale vyplývá, že ve vztahu k předmětné budově byla
od vydání kolaudačního rozhodnutí (dne 17. 2. 1984) ohlášena celá řada stavebních úprav, mezi
kterými bylo i bourání nenosných vnitřních příček, zařízení WC pro hosty, vyrovnání schodiště,
zkrácení přístupu v prodejně, vybourání dveřních otvorů, oprava podlah, provedení obkladů
apod. Není tedy vyloučeno, že některé ze stavebních úprav, které byly žalobkyni uloženy
k odstranění předmětnými rozhodnutími o odstranění stavby, byly provedeny po řádném
ohlášení příslušnému stavebnímu úřadu. Jelikož se touto otázkou správní orgány blíže
nezabývaly, dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány v tomto směru vyšly při svém
rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Takto nedostatečně zjištěný
skutkový stav je však vadou řízení ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Je tomu tak proto,
že tento skutkový stav věci, který vzaly správní orgány za základ svého rozhodnutí, vyžaduje
zásadní doplnění. Krajský soud proto zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak i prvostupňové
rozhodnutí stavebního úřadu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ohledně vyčíslení nákladů řízení krajský soud přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení
o žalobě částku 18.800 Kč, která se sestávala z částky 2.000 Kč za soudní poplatek, ze 7 úkonů
(á/2.100Kč) právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podaná žaloba, podaná replika
a 4 další písemná podání) v částce 14.700 Kč a z 8 (správně 7) režijních paušálů (á/300 Kč)
ve výši 2.100 Kč.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný - Krajský úřad Ústeckého kraje,
jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel především vytýká krajskému soudu, resp. výroku I. rozsudku krajského soudu,
že správní soud vadně po právní stránce posoudil možnost žalobkyně uplatnit hmotně-právní
námitky až v žalobě bez toho, že by je uplatnila v odvolacím řízení. Pokud krajský soud vyšel
z již poukazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, měl se uplatněnou hmotně-právní námitkou žalobkyně zabývat sám
a nikoli věc vracet žalovanému k dalšímu řízení. Sám měl tedy posoudit, zda se předložené
důkazy vztahují ke správnímu spisu, který měl správní soud k dispozici, resp. ke stavebním
úpravám, jejichž odstranění žalobkyni pravomocně uložil žalovaný svým rozhodnutím. Takto
ale krajský soud nepostupoval. Namísto toho vadně věc vrátil žalovanému s tím, že pokud
se předestřenou otázkou - statutem deklarovaných úprav stavby po vydání kolaudačního
rozhodnutí nezabýval, jde o zásadní vadu řízení před správním orgánem. Stěžovatel má tedy
za to, že krajský soud měl důvodnost žalobní námitky posoudit sám a ke zrušení napadených
rozhodnutí přistoupit až v okamžiku shledání jejich nezákonnosti.
Krajský soud však mylně posoudil i otázku výše žalobkyni přiznaných nákladů řízení
o žalobě. V tomto směru pak správní soud pochybil formálně i věcně. Formální pochybení
spočívá v tom, že na str. 10 v odstavci 5 svého rozsudku hovoří o 8 režijních paušálech,
i když přiznaná částka 2.100 Kč odpovídá ve skutečnosti poskytnutým 7 úkonům právní služby
(á/300 Kč). Zásadní pochybení krajského soudu při výpočtu náhrady žalobkyni přiznaných
nákladů řízení však spočívá v tom, že přiznal žalobkyni náhradu i z úkonů, které i podle
samotného krajského soudu učinila žalobkyně opožděně a které sám označil jako nepřípustné
doplnění žaloby (pro opožděnost). Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že mu nelze
spravedlivě (v souladu s §60 s. ř. s.) stanovit povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částky
za úkony (podání) žalobkyně, které tato učinila opožděně – tj. po lhůtě 29. 6. 2010, nebo které
mohla učinit jedním podáním - ve své žalobě. Krajský soud proto pochybil, pokud přiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení i z úkonů, ke kterým meritorně nepřihlížel, resp. které
obsahovaly nepřípustné důvody a skutečnosti.
Žalobkyně se ve stanovené lhůtě k podané kasační stížnosti žalovaného nevyjádřila.
K vyjádření žalobkyně doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 4. 2014, tedy
až po vynesení tohoto rozsudku, Nejvyšší správní soud proto nepřihlížel a ani se jím blíže
nezabývá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti opodstatněná.
Jde-li o výrok I. rozsudku krajského soudu, stěžovatel pouze namítal, že krajský soud
nesprávně po právní stránce posoudil projednávanou věc, pokud zrušil správní rozhodnutí
z důvodu, který žalobkyně nenamítala ve svém odvolání v průběhu správního řízení; chtěl-li
proto k této námitce přihlížet, měl se jí zabývat sám a nikoliv bez dalšího zrušit žalobami
napadená rozhodnutí.
Výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu není nezákonný pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
Otázkou přípustnosti žalobních bodů, jak na to poukázal již krajský soud, se Nejvyšší
správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, dostupné na www.nssoud.cz,
v němž tento soud mimo jiné vyslovil právní názor, že „Žalobce je oprávněn uvést v žalobě všechny
důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé
z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení §5 s. ř. s. na rozsah přezkumné činnosti
soudu nedopadá“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně byla v projednávané věci oprávněna namítat
jakoukoliv dovozovanou nezákonnost. Byla tedy oprávněna ve formě žalobních bodů namítat
i skutkové a právní důvody, svědčící nezákonnosti napadených rozhodnutí, které neuplatnila
v podaném odvolání. Krajský soud proto z uvedeného důvodu nepochybil, posuzoval-li
zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného (včetně jemu předcházejícího rozhodnutí
stavebního úřadu) i skrze důvody a k nim se vztahujícím důkazům, které předložila žalobkyně.
Stěžovatel se mýlí také v tom, že připustil-li krajský soud - oproti odvolacímu řízení -
„nové důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí“, a dospěl-li při tom k závěru, že toto
rozhodnutí je založeno na zásadních nedostatcích při zjišťování a objasnění skutkového stavu
věci [zde statutu posuzované stavby, resp. jejích změn od okamžiku kolaudace v roce 1984
až do okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby (6. 3. 2009)], měl sám doplnit skutkový stav
věci a rozhodnout, v jakém rozsahu pak bylo napadené rozhodnutí v rozporu s tímto stavem věci
(nezákonné). Je tomu tak proto, že krajskému soudu nepřísluší zcela nově zjišťovat skutkový stav
věci tam, kde měl v tomto směru vést v prvé řadě šetření žalovaný či stavební úřad. Již z užité
dikce §77 odst. 2 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že správní soud při dokazování jen „může
zopakovat nebo doplnit“ důkazy provedené správním orgánem. Ono oprávnění zopakovat nebo
doplnit důkazy (skutkový stav věci) však v žádném případě neznamená povinnost správního
soudu vést dokazování od prvopočátku v relevantní otázce, která nebyla vůbec předmětem
zjišťování před správním orgánem. Pokud by tak krajský soud postupoval, zcela nepřípustně by
nahrazoval činnost správního orgánu. Je tomu tak i proto, že by ve svém důsledku předjímal
skutkové a právní závěry, které přísluší apriori správnímu orgánu. Jelikož ani z rozhodnutí
stavebního úřadu, ani z rozhodnutí žalovaného, ale ani z obsahu předložených správních spisů
obou správních orgánů nevyplývá, že by se tyto orgány při svém rozhodování o odstranění stavby
jakkoliv opřely o jiná, než kolaudační rozhodnutí, resp. o při jednání správního soudu předestřená
ohlášení změny sporné stavby (stavebních úprav předmětné nemovitosti), dospěl krajský soud
k odpovídajícímu závěru, že správní orgány při svém rozhodování vyšly z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci. Vzhledem k tomu, že relevantní otázka - provádění ohlášených
staveb na sporné nemovitosti - zůstala zcela stranou pozornosti správních orgánů obou stupňů,
krajský soud přiléhavě a zcela oprávněně zrušil pro zásadní vady řízení jak rozhodnutí
žalovaného, tak i rozhodnutí stavebního úřadu.
Současně s výrokem I. rozsudku krajského soudu napadl stěžovatel pro nezákonnost
i výrok II. tohoto rozsudku o nákladech řízení.
Podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel, byť to explicitně nevyjadřuje, svou kasační stížnosti krajskému soudu vytýká,
že mu v rozporu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s., uložil povinnost zaplatit žalobkyni i náhradu těch
nákladů řízení, které na ochranu svých práv nevynaložila účelně. Šlo o podání žalobkyně ze dnů
12. 10. 2010, 3. 11. 2010 a 23. 3. 2012, k jejichž obsahu i sám krajský soud nepřihlížel pro jejich
opožděnost.
Kasační stížnost směřující proti výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu je
opodstatněná.
Je tomu tak proto, že ze strany krajského soudu nelze současně - v otázce posouzení
zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí - dovozovat, že to které podání žalobkyně je
nepřípustné (neúčinné), a současně u týchž podání na straně druhé a bez dalšího (v otázce
vyčíslení a přiznání náhrady nákladů řízení) dovodit, že šlo o účelně vynaložené náklady v řízení
před soudem. Takové vnitřně rozporné hodnocená týchž úkonů žalobkyně krajským soudem trpí
logickým rozporem a činí vyslovený závěr krajského soudu nepřezkoumatelným pro jeho
nesrozumitelnost.
Vyslovený názor krajského soudu o výši účelně vynaložených nákladů žalobkyní v řízení
před soudem je současně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Legitimnímu požadavku
na spravedlivý soudní proces, který je pro oblast správního soudnictví rozveden v ust. §54
odst. 2 s. ř. s., a to zejména v požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, odpovídá
povinnost správního soudu náležitě svá rozhodnutí odůvodnit. Na tom ničeho nemění okolnost,
že výrok o nákladech řízení (jeho odůvodnění) je výrokem (odůvodněním) akcesorickým,
nadaným méně významným obsahem oproti odůvodnění výroku ve věci samé. Aby tedy i výrok
rozhodnutí o nákladech řízení mohl obstát na poli přezkoumatelnosti, musí obsahovat úvahy
soudu, byť i ve zjednodušené podobě, z kterých lze dovozovat, že ten který úkon žalobkyně
(vyjma podané žaloby) byl pro řízení před soudem oprávněný, nezbytný, a tedy i účelně
vynaložený, a který případně nikoliv. Uvedené platí tím spíše, pokud již dříve krajský soud
ve svém rozsudku uvedl, že takové podání bylo naopak nepřípustné a proto k jeho obsahu
nepřihlížel. Takto ale krajský soud v otázce úkonů ze dnů 12. 10. 2010, 3. 11. 2010 a 23. 3. 2012
v projednávané věci nepostupoval. Zatížil proto výrok II. svého rozsudku vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti, a to pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud tudíž z důvodu dílčí
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v otázce náhrady nákladů řízení přiznaných
žalobkyni zrušil rozsudek krajského soudu co do jeho výroku II. a věc mu vrátil v tomto rozsahu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost stěžovatele
směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2014,
č. j. 15 A 40/2010 – 103 (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.), a současně zrušil jeho výrok II.,
o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil v rozsahu tohoto zrušení k dalšímu řízení (§110 odst. 1
věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení proto bude na krajském soudu, aby ve světle právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku opětovně rozhodl o nákladech řízení před krajským soudem
a vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O kasační stížnosti pak rozhodl Nejvyšší správní soud postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o tomto mimořádném opravném prostředku rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupena Mgr. Janem Paparegou, advokátem se sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, Most, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48 Ústí nad
Labem, zastoupen Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 336,
Litvínov, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 – 103,
takto:
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27,
se d o p l ň u je tímto výrokem:
„ III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27 (pozn.: jde o č.j. zkráceného
písemného vyhotovení rozsudku bez odůvodnění a o č.j. již odůvodněného rozsudku), rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že: I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 - 103, se zamítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 - 103, se zrušuje ve výroku II., a věc
se v rozsahu tohoto zrušení vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem shledal důvodnou kasační stížnost
žalovaného proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, a naopak kasační stížnost proti výroku ve věci samé shledal nedůvodnou. Jak uvedl
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64
(č. 2116/2010 Sb. NSS), v popsané situaci rozhoduje o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud. Jeho rozsudkem totiž je řízení ve věci samé ukončeno a v tomto rozsahu
tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení (viz ustanovení
§110 odst. 2 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud v dalším řízení rozhoduje pouze
o nákladech předchozího řízení.
Podle ust. §61 odst. 1 s. ř. s. o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud
zpravidla v rozsudku nebo usnesení, jímž se řízení končí.
Ve světle výše uvedeného tedy mělo být rozsudkem ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Jelikož
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nerozhodl o nákladech řízení, přistoupil v souladu
s ust. §64 s. ř. s. ve spojení s ust. §166 o. s. ř. k vydání doplňujícího usnesení.
Podle ust. §64 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §166 odst. 1 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu
řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů
od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci,
doplnit i bez návrhu.
Podle ust. §166 odst. 2 o. s. ř., doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem,
pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením.
Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne.
Nejvyšší správní soud vydal doplňující usnesení z úřední povinnosti, neboť v době jeho
vydání nebyl rozsudek Nejvyššího správního soudu doručen účastníkům řízení a nenabyl tedy
dosud právní moci (ust. §54 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Výrok o náhradě nákladů řízení, kterým se rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, doplňuje, vychází z ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Podle
něj, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.
Předmětem řízení o kasační stížnosti bylo jednak posouzení věci samé, jednak posouzení
zákonnosti výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Rozsudek 17. 4. 2014,
č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, tak pro oba účastníky řízení představuje částečný úspěch. Žalobkyně
uspěla v části týkající se věci samé, žalovaný v části týkající se náhrady nákladů řízení
před krajským soudem. Při poměřování úspěchů obou účastníků dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná ve větší části. Tento závěr vychází
primárně ze skutečnosti, že předmětem řízení o kasační stížnosti byl v prvé řadě výrok
napadeného rozsudku krajského soudu ve věci samé. Ten tvořil podstatu sporu. Možnost
přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení byla přímo odvozena od napadení meritorního
výroku, a v dané věci navíc tento přezkum plnil zjevně okrajovou roli. Ačkoliv se nemůže jednat
o jediné hledisko pro poměřování úspěchu v řízení o kasační stížnosti, přihlédl Nejvyšší správní
soud také k finančnímu vyjádření pomyslné hodnoty sporu. Zatímco ve věci samé šlo
o odstranění změny stavby provedené v části 1. NP budovy „Středisko občanského vybavení
SEVER, č. p. 344, ulice K.H. Máchy v Mostě“, náklady řízení o žalobě krajský soud vyčíslil
částkou 18.800 Kč.
Lze uzavřít, že žalobkyně by měla s ohledem na částečný úspěch v řízení o kasační
stížnosti (převyšující úspěch žalovaného) právo na náhradu poměrné části nákladů řízení vůči
žalovanému. Přesné určení poměrného úspěchu žalobkyně je zde však zcela nadbytečné, neboť jí
v řízení o kasační stížnosti žádné opodstatněné náklady nevznikly (ke kasační stížnosti
se nevyjádřila ve stanovené lhůtě do 2. 4. 2014, ale až po vyhlášení rozsudku Nejvyššího
správního soudu dne 20. 4. 2014). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Doplňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je ve výroku I. tohoto usnesení
označen číslem listu (které tvoří součást čísla jednacího) zkráceného písemného vyhotovení
rozsudku bez odůvodnění (15) a číslem listu již odůvodněného rozsudku (27) toliko pro účely
přesné identifikace rozsudku. Tímto usnesením je tedy doplňován rozsudek Nejvyššího
správního soudu jako takový (jeho zkrácené znění bez odůvodnění i odůvodnění jeho písemného
vyhotovení).
Jelikož se doplňovaný výrok o náhradě nákladů řízení vztahuje ke stavu řízení v době
vydání doplňovaného rozsudku, vážil Nejvyšší správní soud také to, zda by mělo být nyní opět
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tentokráte nákladů řízení, které účastníkům mohly
vzniknout v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení. Odborná literatura zde zastává názor,
že při vydání doplňujícího rozsudku i doplňujícího usnesení musí být vždy rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, a to i v případě, že účastníkům žádné náklady v této souvislosti nevznikly
(srov. např. Drápal, L.; Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. Praha :
C.H.Beck, 2009, s. 1126-1127; nebo Holub, M.; Škárová, M. a kol. Vzory rozhodnutí a úkonů soudů
všech tří stupňů v občanském soudním řízení. Praha: Linde, 2002, s. 237-238). Existence nákladů řízení
v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku či usnesení totiž není pojmově vyloučena.
Zejména v situaci, kdy byl doplňující rozsudek (resp. usnesení) vydán na návrh, vzniknou často
navrhovateli náklady řízení (např. je-li zastoupen, sepsání návrhu je úkonem právní služby,
neboť se jedná o podání ve věci samé), o nichž musí být rozhodnuto. Otázka, zda účastníkům
vůbec nějaké náklady řízení vznikly, se přitom promítá výlučně až do úvah o způsobu rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení. Závěr o neexistenci nákladů řízení nemůže vést k tomu, že o náhradě
nákladů řízení nebude vůbec rozhodováno. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s právním
názorem, že i v nyní posuzované věci je potřeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení,
které mohly v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení vzniknout.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení souvisejících s vydáním doplňujícího usnesení
vyšel Nejvyšší správní soud opět z úvah o úspěchu účastníků řízení, a to v řízení o kasační
stížnosti jako celku. I v tomto případě by tedy měla žalobkyně na základě ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož ani v souvislosti s vydáním doplňujícího
usnesení žalobkyni žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem
II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu