ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.38.2014:42
sp. zn. 7 As 38/2014 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupena Mgr. Janem Paparegou, advokátem se sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, Most, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48 Ústí nad
Labem, zastoupen Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 336,
Litvínov, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 – 103,
takto:
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27,
se d o p l ň u je tímto výrokem:
„ III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27 (pozn.: jde o č.j. zkráceného
písemného vyhotovení rozsudku bez odůvodnění a o č.j. již odůvodněného rozsudku), rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že: I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 - 103, se zamítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 15 A 40/2010 - 103, se zrušuje ve výroku II., a věc
se v rozsahu tohoto zrušení vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem shledal důvodnou kasační stížnost
žalovaného proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, a naopak kasační stížnost proti výroku ve věci samé shledal nedůvodnou. Jak uvedl
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64
(č. 2116/2010 Sb. NSS), v popsané situaci rozhoduje o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud. Jeho rozsudkem totiž je řízení ve věci samé ukončeno a v tomto rozsahu
tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení (viz ustanovení
§110 odst. 2 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud v dalším řízení rozhoduje pouze
o nákladech předchozího řízení.
Podle ust. §61 odst. 1 s. ř. s. o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud
zpravidla v rozsudku nebo usnesení, jímž se řízení končí.
Ve světle výše uvedeného tedy mělo být rozsudkem ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Jelikož
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nerozhodl o nákladech řízení, přistoupil v souladu
s ust. §64 s. ř. s. ve spojení s ust. §166 o. s. ř. k vydání doplňujícího usnesení.
Podle ust. §64 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §166 odst. 1 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu
řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů
od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci,
doplnit i bez návrhu.
Podle ust. §166 odst. 2 o. s. ř., doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem,
pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením.
Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne.
Nejvyšší správní soud vydal doplňující usnesení z úřední povinnosti, neboť v době jeho
vydání nebyl rozsudek Nejvyššího správního soudu doručen účastníkům řízení a nenabyl tedy
dosud právní moci (ust. §54 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Výrok o náhradě nákladů řízení, kterým se rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, doplňuje, vychází z ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Podle
něj, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.
Předmětem řízení o kasační stížnosti bylo jednak posouzení věci samé, jednak posouzení
zákonnosti výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Rozsudek 17. 4. 2014,
č. j. 7 As 38/2014 - 15, 27, tak pro oba účastníky řízení představuje částečný úspěch. Žalobkyně
uspěla v části týkající se věci samé, žalovaný v části týkající se náhrady nákladů řízení
před krajským soudem. Při poměřování úspěchů obou účastníků dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná ve větší části. Tento závěr vychází
primárně ze skutečnosti, že předmětem řízení o kasační stížnosti byl v prvé řadě výrok
napadeného rozsudku krajského soudu ve věci samé. Ten tvořil podstatu sporu. Možnost
přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení byla přímo odvozena od napadení meritorního
výroku, a v dané věci navíc tento přezkum plnil zjevně okrajovou roli. Ačkoliv se nemůže jednat
o jediné hledisko pro poměřování úspěchu v řízení o kasační stížnosti, přihlédl Nejvyšší správní
soud také k finančnímu vyjádření pomyslné hodnoty sporu. Zatímco ve věci samé šlo
o odstranění změny stavby provedené v části 1. NP budovy „Středisko občanského vybavení
SEVER, č. p. 344, ulice K.H. Máchy v Mostě“, náklady řízení o žalobě krajský soud vyčíslil
částkou 18.800 Kč.
Lze uzavřít, že žalobkyně by měla s ohledem na částečný úspěch v řízení o kasační
stížnosti (převyšující úspěch žalovaného) právo na náhradu poměrné části nákladů řízení vůči
žalovanému. Přesné určení poměrného úspěchu žalobkyně je zde však zcela nadbytečné, neboť jí
v řízení o kasační stížnosti žádné opodstatněné náklady nevznikly (ke kasační stížnosti
se nevyjádřila ve stanovené lhůtě do 2. 4. 2014, ale až po vyhlášení rozsudku Nejvyššího
správního soudu dne 20. 4. 2014). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Doplňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je ve výroku I. tohoto usnesení
označen číslem listu (které tvoří součást čísla jednacího) zkráceného písemného vyhotovení
rozsudku bez odůvodnění (15) a číslem listu již odůvodněného rozsudku (27) toliko pro účely
přesné identifikace rozsudku. Tímto usnesením je tedy doplňován rozsudek Nejvyššího
správního soudu jako takový (jeho zkrácené znění bez odůvodnění i odůvodnění jeho písemného
vyhotovení).
Jelikož se doplňovaný výrok o náhradě nákladů řízení vztahuje ke stavu řízení v době
vydání doplňovaného rozsudku, vážil Nejvyšší správní soud také to, zda by mělo být nyní opět
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tentokráte nákladů řízení, které účastníkům mohly
vzniknout v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení. Odborná literatura zde zastává názor,
že při vydání doplňujícího rozsudku i doplňujícího usnesení musí být vždy rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, a to i v případě, že účastníkům žádné náklady v této souvislosti nevznikly
(srov. např. Drápal, L.; Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. Praha :
C.H.Beck, 2009, s. 1126-1127; nebo Holub, M.; Škárová, M. a kol. Vzory rozhodnutí a úkonů soudů
všech tří stupňů v občanském soudním řízení. Praha: Linde, 2002, s. 237-238). Existence nákladů řízení
v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku či usnesení totiž není pojmově vyloučena.
Zejména v situaci, kdy byl doplňující rozsudek (resp. usnesení) vydán na návrh, vzniknou často
navrhovateli náklady řízení (např. je-li zastoupen, sepsání návrhu je úkonem právní služby,
neboť se jedná o podání ve věci samé), o nichž musí být rozhodnuto. Otázka, zda účastníkům
vůbec nějaké náklady řízení vznikly, se přitom promítá výlučně až do úvah o způsobu rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení. Závěr o neexistenci nákladů řízení nemůže vést k tomu, že o náhradě
nákladů řízení nebude vůbec rozhodováno. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s právním
názorem, že i v nyní posuzované věci je potřeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení,
které mohly v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení vzniknout.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení souvisejících s vydáním doplňujícího usnesení
vyšel Nejvyšší správní soud opět z úvah o úspěchu účastníků řízení, a to v řízení o kasační
stížnosti jako celku. I v tomto případě by tedy měla žalobkyně na základě ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož ani v souvislosti s vydáním doplňujícího
usnesení žalobkyni žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem
II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu