ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.44.2014:79
sp. zn. 7 As 44/2014 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Karlovarské
minerální vody, a. s., se sídlem Horova 3, Karlovy Vary, zastoupena JUDr. Petrou Mirovskou,
advokátkou se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad
Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2014, č. j. 57 A 37/2012 – 201,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Petry Mirovské, advokátky.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Krajský úřad Karlovarského kraje domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 1. 2014, č. j. 57 A 37/2012 – 201, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 3. 2012, č. j. 185/SÚ/12-5, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí
Magistrátu města Karlovy Vary, oddělení památkové péče, ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 173/OPP/11/Ha, a to ve výčtu objektů ve vlastnictví žalobkyně zahrnutých do nemovitých
kulturních památek zapsaných v Ústředním seznamu kulturních památek pod č. rej. 51304/4-930
a 21052/4-929 (dále jen „dotčené objekty“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Prvostupňovým rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím druhého stupně byla žalobkyni, jakožto
vlastnici dotčených objektů uložena pokuta 1.800.000 Kč za správní delikt, který byl popsán
následovně: „Společnost Karlovarské minerální vody a.s., IČO: 147 06 725, Horova 1361/3, Karlovy Vary,
360 01, zapsaná ke 28.3.1991 v obchodním rejstříku vedeného rejstříkovým soudem v Plzní spis. značka B71,
zastoupená právním zástupcem pí. JUDr. Petrou Mirovskou, ČAK 11094, advokátkou kanceláře Kocián Šolc
Balaštík, Jungmannova 24 Praha 1, 110 00, (dále jen „obviněná“), jako vlastník výše uvedených nemovitých
kulturních památek v obci Kyselka v okrese Karlovy Vary, tím, že v období od roku 2004 do doby zahájení
tohoto řízení, u objektu čp. 64 na st.p.č. 69 v k.ú. Kyselka nedostatečnou údržbou spočívající v neprovádění
běžných oprav a údržby klempířských prvků a dalších součástí střech včetně střech technické části objektu,
nezajištění komínových těles proti devastaci, nechránění a neošetřování dřevěných prvků venkovních konstrukcí
schodiště a balkonu a dále podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí a od roku 2005 do doby zahájení tohoto
řízení, u objektu čp 53 na st.p.č. 57 v k.ú. Kyselka nedostatečnou údržbou spočívající v neprovádění běžných
oprav a údržby klempířských prvků a dalších součástí střech hlavního objektu i přilehlých částí, neúdržbě
konstrukce krovů, nezajištění komínových těles proti devastaci, nezamezení nebezpečného zasypávání zadní části
objektu sutí z přiléhajícího svahu, neúdržbě konstrukčních prvků chránících fasádu hlavního objektu a dále
podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí a od roku 2005 do doby zahájení tohoto řízení, u objektu čp. 74
na st.p.č. 107/1 v k.ú. Radošov, nedostatečnou údržbou spočívající v neprovádění běžných oprav a údržby
klempířských prvků a dalších součástí střech a krovu, nezabezpečení statických poruch způsobených dlouhodobým
zatékáním do prostoru v zadní části schodiště, nezabezpečení vnitřních konstrukcí proti dalšímu poškozování
vlivem zatékání a dále podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, naplnila skutkovou podstatu správního
deliktu uvedenou v ustanovení §35 odst. l písm. c) zákona o státní památkové péči, neboť v souladu
s ustanovením §9 odst. 1 zákona o státní památkové péči neplnila povinnosti zde stanovené, tj. jako vlastník
kulturní památky na vlastní náklad nepečovala o její zachování, neudržovala ji v dobrém stavu a nechránila
před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.“
Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze závěru, že ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
památkové péči“) sankcionuje čtyři ohrožovací a dva poruchové delikty. To ovlivňuje i výklad
a použitelnost ust. §36 zákona o státní památkové péči. V případě ohrožovacího deliktu není
možné přihlížet ke způsobené škodě a v případě poruchového deliktu k hrozící škodě. Co se týče
výroku prvoinstančního rozhodnutí, po formální stránce byl popis skutku uveden v souladu
s judikaturou i odbornou literaturou. Ač podle výroku prvoinstančního rozhodnutí byla
žalobkyni uložena pokuta za tři ohrožovací delikty, ve skutečnosti byla žalobkyni uložena pokuta
za širší okruh správních deliktů, aniž by však tyto další delikty byly uvedeny ve výroku
prvoinstančního rozhodnutí. Prvoinstanční orgán, nejen že při stanovení výše pokuty nezákonně
přihlížel ke způsobené škodě, nýbrž zcela pominul zásadu, že trest je možné ukládat pouze
za skutky, jejichž spáchání se měla žalobkyně podle výroku rozhodnutí dopustit. Tím, že správní
orgány neuvedly ve výroku rozhodnutí poruchové delikty, jejichž spáchání žalobkyni
ve skutečnosti přičítaly, zásadně zkrátily žalobkyni na jejím právu na obhajobu. Správní orgány
si tak nepřípustně zjednodušily postup v řízení. Pokud by totiž uvedly poruchové delikty
ve výroku prvoinstančního rozhodnutí, byly by povinny konkrétně popsat k jakému poškození
té které památky došlo, kdy se tak stalo a jak se tak stalo. Spáchání těchto skutků by pak byly také
povinny ve správním řízení prokázat. Správní orgány shledaly žalobkyni odpovědnou za výsledný
stav dotčených objektů, avšak nijak nespecifikovaly, kdy ke konkrétním poškozením kulturních
památek došlo. Nelze tedy například vůbec zjistit, zda žalobkyni není přičítáno něco,
co nezpůsobila, či něco, co jí již pro uplynutí lhůt uvedených v ust. §37 odst. 2 zákona o státní
památkové péči přičítat nelze. Nebyly předloženy žádné listiny dokládající provádění soustavné
kontroly plnění povinností žalobkyně. Totéž platí pro závěr o počátku porušování povinností
vytýkaných žalobkyni obecně od roku 2004, resp. 2005, když tento je dovozován toliko
z několika málo fotografií neuvedeného data pořízení. Krajský soud tak shledal důvodnou
podstatnou část námitek dotýkajících se zejména nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci,
nesprávného hodnocení důkazů a nepřesného popisu a přičitatelnosti v odůvodnění správních
rozhodnutí uvedeného poruchového jednání žalobkyni. Z toho důvodu se blíže nezabýval
námitkami směřujícími proti výši uložené pokuty. Ve zbytku shledal žalobní námitky
nedůvodnými.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že dle dikce zákona o státní památkové péči je nepochybné,
že zákonodárce u skutkových podstat, které krajský soud označil jako poruchové, vždy použil
dokonavý vid – „znehodnotí“ a „zničí“. Z toho lze dovodit, že má jít o jednání ukončené a tedy
fakticky jednorázové. Předmětem postihu není v tomto případě soustavné jednání v podobě
„znehodnocování“ nebo „ničení“ kulturní památky tj., které by bylo v logice rozsudku krajského
soudu možné označit pouze jako skutek ohrožovací. Jak soustavné „znehodnocování“ tak
„ničení“ kulturní památky jsou projevem dvou jiných skutkových podstat, které krajský soud
označil jako ohrožovací, a to „neudržování kulturní památky v dobrém stavu“ a „nepečování
o zachování kulturní památky“. Výsledkem tohoto protiprávního jednání musí být proměna stavu
kulturní památky, tj. pachatel svým jednáním (převážně nečinností) uvádí kulturní památku
do horšího stavu nebo do stavu, který vylučuje nebo ztěžuje její zachování. V obou případech
k naplnění skutkové podstaty nestačí pouhé neprovádění činnosti, ale musí dojít k poškození
(poruchám). Pokud vlastník kulturní památky neudržuje kulturní památku v dobrém stavu, pak
logickým výsledkem musí být změna stavu kulturní památky k horšímu a tedy výskyt poruch
kulturní památky. Skutková podstata v tomto případě nepředpokládá pro své naplnění prosté
„neudržování“ kulturní památky, ale neudržování kulturní památky v „dobrém stavu“. Proměna
stavu kulturní památky z dobrého na stav horší tak musí být podmínkou pro naplnění této
skutkové podstaty a jejím výsledkem je stejně jako v případě „znehodnocení“ poškození kulturní
památky. Předmětem postihu je nečinnost, jejíž projevy jsou dlouhodobé povahy a projevují
se průběžnou změnou stavu kulturní památky. Pokud by nedošlo k negativní změně na předmětu
ochrany, nebylo by možné prokázat ani naplnění skutkové podstaty. Výsledek naplnění skutkové
podstaty „neudržování kulturní památky v dobrém stavu“ a „znehodnocení“ kulturní památky
se na předmětu ochrany může odrazit nástupem jiných typů poruch, které pro zachování kulturní
památky mohou mít zcela odlišný dopad. Znehodnocením kulturní památky může být rozbití
oken, pomalování jejích zdí sprejem, výsledkem neudržování kulturní památky v dobrém stavu
může být propad krovu a stropů. Komentář zákona, který použil krajský soud, neobsahuje
rozdělení skutkových podstat, tak jak je popsal krajský soud. Krajský soud chybně rozdělil
skutkové podstaty na poruchové a ohrožovací, a to v důsledku pominutí vidu použitého slovesa
„znehodnotí“. To reaguje na porušení povinnosti vlastníka v podobě jeho aktivní činnosti, jejímž
projevem je fakticky jednorázové poškození kulturní památky. Na nečinnost vlastníka reagují jiné
skutkové podstaty. Krajský soud fakticky položil rovnítko mezi poruchové a jednorázové delikty
a mezi ohrožovací a trvající delikty. Obě skupiny se mohou prolínat a překrývat. V důsledku toho
krajský soud napadeným rozhodnutím nesprávně vytýká, že u poruchových deliktů se musí
prokázat, kdy nastal konkrétní účinek, což u trvajícího poruchového deliktu je problém,
protože z povahy věci je proměna věci k horšímu soustavná a dlouhodobá. Nelze pak prokázat
ke které minutě v důsledku nepečování, odpadla konkrétní částečka omítky nebo dřevokazná
houba vypustila konkrétní spóru. Krajský soud tak dospěl k mylným závěrům ohledně náležitostí
dokazování. Krajský soud fakticky tvrdí, že se měla žalobkyně dopustit pokračování správního
deliktu v podobě „znehodnocení“ kulturní památky, přičemž každá dílčí změna dosavadního
stavu k horšímu je samostatným skutkem, u kterého je třeba provést dokazování o čase jeho
spáchání a okolnostech. Takový výklad jde za hranu logického a systematického výkladu ust. §35
odst. 1 písm. c) a §9 zákona o státní památkové péči. Nelze souhlasit, že by žalobkyně byla
zkrácena na svém právu na obhajobu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že správní delikty v ust. §35
odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči jsou určeny k ochraně téhož zájmu – zachování
kulturní památky. Znakem poruchových správních deliktů je účinek, který v případě
ohrožovacích deliktů není předvídán. Poruchové (které postihují znehodnocení nebo zničení
kulturní památky) a ohrožovací správní delikty jsou ve vzájemném poměru speciality. Jejich
jednočinný souběh je vyloučen. Je-li žalobkyni přičítána odpovědnost za výsledný stav dotčených
objektů, je vyloučeno ji současně činit odpovědnou za jednání popsané ve výroku
prvoinstančního rozhodnutí. V případě prvních čtyř správních deliktů dle ust. §35 odst. 1
písm. c) zákona o státní památkové péči se jedná o delikty ohrožovací. Poslední dva delikty
postihují jednání, jímž již došlo k vyvolání poruchy chráněného zájmu. Žalobkyně navrhla,
aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu, že prvostupňový správní
orgán jednání žalobkyně kvalifikoval ve výroku rozhodnutí jako ohrožovací delikt, zatímco
v odůvodnění rozhodnutí je popisoval jako delikt poruchový. Z tohoto závěru plynou veškeré
důvody, pro které bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno – porušení práva na obhajobu,
nesprávný popis skutku, nedostatečně zjištěný skutkový stav či nesprávné hodnocení důkazů.
Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje ve prospěch závěru, že správní delikty uvedené
v ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči se nedělí na ohrožovací a poruchové,
nýbrž na trvající a jednorázové, přičemž v případě žalobkyně šlo o delikt trvající.
Tato námitka není důvodná.
Podle ust. §9 odst. 1, věty prvé zákona o státní památkové péči vlastník kulturní památky
je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit
ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Podle věty druhé citovaného
ustanovení je kulturní památku povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně
politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.
Podle ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči obecní úřad obce
s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 2.000.000 Kč právnické osobě, nebo fyzické
osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání nepečuje o zachování kulturní
památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně
politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením,
poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí.
Z ust. §9 odst. 1 zákona o státní památkové péči plynou vlastníku kulturní památky
povinnosti, jejichž porušení je na základě ust. §35 odst. 1 písm. c) tohoto zákona sankcionováno
uložením pokuty až do výše 2.000.000 Kč. Jelikož se jedná o různorodý okruh povinností, také
k jejich porušení může docházet jednáním rozdílného charakteru a s různými důsledky. Proto
ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči nelze pokládat za jedinou skutkovou
podstatu správního deliktu, nýbrž jako souhrn relativně různorodých skutkových podstat.
Důvodem jejich zahrnutí do jediného ustanovení je zde skutečnost, že jde vždy o porušení
některé z povinností uvedených v ust. §9 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že jednotlivé správní
delikty popsané v ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči lze rozčlenit na delikty
ohrožovací a poruchové. Důvodem je skutečnost, že u některých jednání zjevně
postačuje ohrožení právem chráněného zájmu, zatímco jiné již ze své povahy způsobují porušení
právem chráněného zájmu.
Do první skupiny spadá „nepečování o zachování kulturní památky“, „neudržování
kulturní památky v dobrém stavu“, „užívání kulturní památky způsobem neodpovídajícím jejímu
kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu“ a „nechránění
kulturní památky před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením“. Ve všech těchto
případech k naplnění skutkové podstaty správního deliktu nemusí dojít k účinku, tj. změně
na hmotném předmětu útoku, zde konkrétně ke zhoršení stavu kulturní památky. Jedná se tedy
o delikty ohrožovací.
Druhou skupinu tvoří „znehodnocení kulturní památky“ a „zničení kulturní památky“.
U obou těchto skutkových podstat je z jejich popisu zřejmé, že musí dojít ke zhoršení stavu
kulturní památky (k jejímu znehodnocení či zničení). Jde tedy o delikty poruchové.
Způsobení účinku ovšem automaticky nevede k závěru, že pachatelovo jednání není
ohrožovacím deliktem. Účinek v takovém případě sice není obligatorním znakem skutkové
podstaty, může však být pachateli přičítán k tíži při stanovení výše sankce. Správní orgány tedy
v projednávané věci nemusely pochybit tím, že jednání žalobkyně na jednu stranu kvalifikovaly
jako ohrožovací delikt a na druhou stranu přihlížely k výši způsobené škody. Takovýto postup by
byl obecně možný, ovšem pouze v případě, že by dané jednání s ohledem na vzniklý účinek
nenaplňovalo také skutkovou podstatu poruchového deliktu (zakotveného v zákoně na ochranu
téhož zájmu).
Obsahuje-li skutková podstata poruchového deliktu všechny znaky ohrožovacího deliktu
a navíc ještě znak účinku, jsou obě skutkové podstaty v poměru subsidiarity. Tato okolnost
vylučuje jednočinný souběh obou deliktů. Nedojde-li k účinku, popisovanému ve skutkové
podstatě poruchového deliktu, je nutno jednání (při splnění všech znaků skutkové podstaty)
kvalifikovat pouze jako ohrožovací delikt. Dojde-li k takovému účinku je totéž jednání nutno
kvalifikovat výlučně jako poruchový delikt.
V projednávané věci je tak nutno posoudit, zda mezi poruchovými a ohrožovacími delikty
obsaženými v ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči existuje popsaný vztah
subsidiarity, a pokud ano, zda s ohledem na správními orgány popsané zhoršení stavu dotčených
objektů mohlo dojít k naplnění některé ze skutkových podstat poruchových deliktů.
Klíčový je zde výklad pojmů „znehodnotí“ a „zničí“, a to hned v několika ohledech.
V prvé řadě je potřeba posoudit, zda některý z těchto pojmů zahrnuje také poškození kulturní
památky, aniž by došlo k úplné destrukci kulturní památky. V druhé řadě jde o interpretaci těchto
pojmů s ohledem na použitý dokonavý vid, z něhož stěžovatel dovozuje, že se jedná o delikt
jednorázový.
Nejvyšší správní soud má za to, že pojmy „znehodnocení“ a „zničení“ je nutno v souladu
s jejich obecným významem vykládat jako podstatné snížení kulturní hodnoty památky
(až na hodnotu nulovou), respektive její podstatné poškození (až destrukci). Zatímco v případě
„zničení“ jde o fyzickou změnu stavu památky k horšímu (např. výrazné chátrání památkově
chráněného domu), pro „znehodnocení“ postačuje snížení kulturní hodnoty památky
(např. poškození fresky, pro kterou je dům památkově chráněn). Pro naplnění obou skutkových
podstat tedy nemusí dojít ke krajní situaci, kdy již památka nemá zcela žádnou kulturní hodnotu,
respektive kdy dojde k její úplné destrukci. Zároveň však nepostačuje snížení kulturní hodnoty či
poškození památky pouze v nepodstatné míře (například rezivějící okap, či několik chybějících
střešních tašek). Takovýto účinek není dostatečně intenzivní pro naplnění skutkové podstaty
poruchových deliktů znehodnocení či zničení kulturní památky.
Dojde-li tedy v důsledku jednání vlastníka kulturní památky pouze k nepodstatnému
snížení kulturní hodnoty památky nebo k jejímu nepodstatnému poškození, může se jednat pouze
o některý z ohrožovacích deliktů dle ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči.
Toto nepodstatné snížení hodnoty či poškození je pak účinkem, který lze zohlednit při stanovení
výše sankce.
Dojde-li však k podstatnému snížení hodnoty či poškození kulturní památky, zákon
nerozlišuje mezi způsoby, jakými k tomuto účinku došlo. K naplnění skutkových podstat
poruchových deliktů tedy může dojít kterýmkoliv způsobem, který je popsán u ohrožovacích
deliktů. Nastane-li výše popsaný účinek, je nutno jednání považovat za poruchový delikt
„znehodnocení“ nebo „zničení“ kulturní památky, bez ohledu na to, zda k němu došlo
v důsledku „nepečování o zachování kulturní památky“, „neudržování kulturní památky
v dobrém stavu“, „užívání kulturní památky způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně
politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu“ nebo „nechránění kulturní
památky před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením“. Skutkové podstaty poruchových
deliktů dle ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči jsou oproti zde obsaženým
skutkovým podstatám ohrožovacích deliktů toliko doplněny o jeden znak, konkrétně dostatečně
intenzivní účinek. Je-li účinek v takové míře naplněn, může být pachatel postižen pouze
pro poruchový delikt.
Lze uzavřít, že samotné přihlédnutí ke vzniklé škodě ze strany správních orgánů
v projednávané věci nebylo a priori v rozporu s kvalifikací jednání žalobkyně jako ohrožovacího
deliktu. Poškození dotčených objektů, jak bylo správními orgány popsáno, nicméně vykazuje
znaky podstatného poškození kulturní památky, a tudíž i znaky poruchového deliktu „zničení
kulturní památky“ (viz dále). V takovém případě byla žalobkyně nezákonně postižena pro delikt
ohrožovací.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu k naplnění skutkové podstaty vyjádřené
použitím slovesa v dokonavém vidu (zde „znehodnotí“, resp. „zničí“) může dojít jak
jednorázovým aktem, tak jednáním rozloženým do delšího časového úseku. K samotnému
účinku spočívajícímu ve zničení (ve smyslu podstatného poškození, jak bylo vyloženo výše) může
totiž dojít nejen v jediném konkrétním okamžiku, ale také postupně v rámci déletrvajícího
období. Dojde-li v důsledku jednání (konání či opomenutí) vlastníka k pozvolnému chátrání
kulturní památky, které nabude intenzity „zničení“, stále bude možné vyslovit závěr, že vlastník
památku „zničil“. Jeho jednání tedy bude možné vyjádřit slovesem v dokonavém vidu. Dokonavý
vid zde necharakterizuje samotné jednání, pouze klade důraz na důsledek (účinky). Skutečnost,
že účinek (charakter poškození památky) se může kvalitativně i kvantitativně v průběhu času
měnit, neznamená, že by každá změna představovala nový útok pokračujícího deliktu. Není tedy
například nutné v rozhodnutí o správním deliktu popsat (včetně časové identifikace) a v řízení
prokázat každou postupnou změnu na předmětu útoku. Podstatná je celková změna mezi
původním stavem v okamžiku zahájení jednání vlastníka a konečným stavem v době ukončení
jednání. Tyto stavy však musí být správním orgánem dostatečně popsány a prokázány. Je proto
lichá obava stěžovatele, že by musel například prokazovat, kdy odpadla konkrétní částečka omítky
nebo dřevokazná houba vypustila konkrétní spóru. Ačkoliv některé úvahy krajského soudu tuto
obavu stěžovatele podporují, postačuje závěry krajského soudu v tomto směru korigovat.
V případě objektu č. p. 64 na st. p.č. 69 v k. ú. Kyselka z výroku prvostupňového
rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni bylo vytýkáno „neprovádění běžné opravy a údržby klempířských prvků
a dalších součástí střech včetně střech technické části objektu, nezajišťování komínových těles proti devastaci,
nechránění a neošetřování dřevěných prvků venkovních konstrukcí schodiště a balkonu“, a to v období
od roku 2004 do zahájení správního řízení.
V případě objektu č. p. 53 na st. p. č. 57 v k. ú. Kyselka bylo žalobkyni vytýkáno
„neprovádění běžných oprav a údržby klempířských prvků a dalších součástí střech hlavního objektu i přilehlých
částí, neúdržba konstrukce krovů, nezajištění komínových těles proti devastaci, nezamezení nebezpečného
zasypávání zadní části objektu sutí z přiléhajícího svahu, neúdržba konstrukčních prvků chránících fasádu
hlavního objektu“, a to v období od roku 2005 do zahájení správního řízení.
V případě objektu č. p. 74 na st. p.č. 107/1 v k. ú. Radošov pak bylo žalobkyni vytýkáno
„neprovádění běžných oprav a údržby klempířských prvků a dalších součástí střech a krovu, nezabezpečení
statických poruch způsobených dlouhodobým zatékáním do prostoru v zadní části schodiště, nezabezpečení
vnitřních konstrukcí proti dalšímu poškozování vlivem zatékání“, a to v období od roku 2005 do doby
zahájení správního řízení.
Ve světle výše uvedeného mohou všechna uvedená jednání představovat některý
z ohrožovacích i poruchových deliktů uvedených v ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní
památkové péči. Rozhodující pro posouzení, zda jde o ohrožovací či poruchový delikt, je povaha
správním orgánem zjištěných poškození dotčených objektů.
V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí správní orgán v části C („Specifikace poškození
na chráněných objektech“) poukázal na poškození třech objektů. V případě vily Stallburg mělo
například dojít ke zřícení střechy přístavku a zadní část objektu je zapadaná sutí. V případě
Löschnerova pramene mělo dojít mimo jiné k částečnému zřícení dřevěného bočního schodiště,
v objektu mělo být velké množství suti a neustále do něj zatékat. A v případě Hotelu Praha
správní orgány zmiňují úplnou destrukci či zmizení některých hodnotných prvků a dlouhodobé
zatékání. Stejně jako prvostupňový orgán i žalovaný ve svém rozhodnutí popisuje poškození
dotčených objektů jako značné: „Výše uvedené objekty se právě proto ocitly ve stavu, který magistrát
podrobně popsal v napadeném rozhodnutí, tedy ve stavu značného poškození, což bylo způsobeno právě vlivem
nepéče a neúdržby odvolatelky, která je jejich vlastníkem. […] Odvolací orgán musí konstatovat, že se v daném
případě nejedná o pokutu exemplární, ale o pokutu odpovídající míře znehodnocení a nevratné devastace
předmětných součástí kulturní památky. […] Tímto protiprávním jednáním došlo k závažnému poškození
památkové hodnoty předmětných objektů a tím i k narušení celku, jehož jsou tyto objekty součástí.“
S ohledem na skutkový stav, jak je správními orgány popisován, je zcela zřejmé,
že poškození dotčených objektů není nijak nepodstatné. Ostatně ani správní orgány je jako
nepodstatné nepovažovaly a výrazně je promítly do výše uložené sankce. Takováto rozsáhlá
a intenzivní poškození je přitom v souladu s výše uvedeným závěry nutno považovat za „zničení“
ve smyslu ust. §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči.
Správní orgány tedy pochybily, jestliže žalobkyni na jedné straně přičítaly k tíži výrazná
poškození dotčených objektů a na straně druhé její jednání kvalifikovaly jako ohrožovací delikt,
spočívající v tom, že žalobkyně „na vlastní náklad nepečovala o její zachování, neudržovala ji v dobrém
stavu a nechránila před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.“ Je nutno souhlasit
s krajským soudem, že tento zásadní nesoulad mezi výrokem prvostupňového správního
rozhodnutí a jeho odůvodněním představuje podstatné pochybení, které mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V prvé řadě byla totiž žalobkyně fakticky postihována za jiný správní delikt, než jaký byl
uveden ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí. Tento výrok v důsledku toho
neobsahoval veškeré podstatné náležitosti, neboť nepopisoval účinek, který je znakem skutkové
podstaty poruchového deliktu, pro který byla žalobkyně fakticky postižena (tj. správního deliktu
„zničení kulturní památky“). Jak přitom uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
(usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008, dostupné na www.nssoud.cz),
„[v]ýrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
[…] Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení
[§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s].“
Krajský soud tedy správně zrušil napadené rozhodnutí a výrok jeho rozsudku stojí
na důvodech, které v řízení před Nejvyšším správním soudem v podstatné míře, byť ne zcela,
obstály. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
zamítl (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně zastoupená na základě plné moci advokátem
měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení, které jí vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem. Náklady
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
v hodnotě 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)]
a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je
povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 714 Kč.
Jelikož má žalobkyně právo na náhradu těchto nákladů vůči stěžovateli, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů
řízení částku 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu