ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.56.2014:30
sp. zn. 7 As 56/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: a) J. K., b) M.
K., c) T. C. V., d) Ing. J. V., e) P. B., f) Ing. L. Š., g) Z. Š., h) H. Z., ch) Z. F., i) M. F.,
j) P. M., k) P. S., l) A. S., m) K. B., n) L. S., o) B. S., p) J. S., q) Ing. J. D., r) Mgr. J. Č.,
s) Mgr. L. Č., t) A. P., u) V. M., v) M. N., w) P. U., x) P. U., y) Ing. Z. P., z) P. M. B.,
všichni zastoupeni JUDr. Michalem Filipinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 18, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor dopravy, se sídlem Kounicova 67, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce u) V. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
14. 3. 2014, č. j. 62 A 18/2014 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce u) V. M. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
14. 3. 2014, č. j. 62 A 18/2014 - 18, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením zastavil řízení
o žalobě žalobců a) až z) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2013,
č. j. 5400/OD/MMB/235171/2013/-Ro-/17/, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců
a dalších osob a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Brno – střed ze dne 17. 5. 2013,
č. j. 120067233/ADAM/SSU/014. Tímto rozhodnutím bylo nařízeno vlastníkům pozemku
parc. č. 1448/3, v k. ú. Staré Brno, kteří byli ve výroku rozhodnutí vyjmenováni a mezi nimiž jsou
také žalobci a) až z), odstranit nepovolenou pevnou překážku z veřejně přístupné účelové
komunikace, která se nachází na tomto pozemku.
Žalobci a) až z) podali spolu s třemi dalšími žalobci žalobu proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Jelikož žalobci a) až z) nezaplatili (každý samostatně) přes výzvu
krajského soudu soudní poplatek za žalobu, vyloučil krajský soud jejich žalobu usnesením ze dne
28. 2. 2014, č. j. 62 A 89/2013 - 44, k samostatnému projednání, a následně jejich žalobu nyní
napadeným usnesením zastavil podle ust. §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s ust. §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích). Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na ust. §33 odst. 8 s. ř. s.
tvoří žalobci aktivní samostatné společenství účastníků, a je proto každý zvlášť povinen zaplatit
soudní poplatek.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce u) V. M. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podřaditelného pod ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že žalobci byli původně členy družstva, které vystavělo dům B. 21. Při
přechodu do vlastnictví soukromého došlo k rozdělení domu i pozemků s ním souvisejících.
Ideální spoluvlastnictví žalobců k předmětnému pozemku se odvíjí od spoluvlastnictví k domu B.
21 a je zcela neoddělitelné, neboť tvoří funkční celek. Napadené rozhodnutí de facto zřizuje
veřejnou účelovou komunikaci na pozemku, který je v ideálním spoluvlastnictví žalobců. Logický
závěr je pak, že žalobě jako celku může být vyhověno, nebo může být jako celek zamítnuta.
Nepřichází v úvahu závěr, že ideální podíl některého z účastníků je veřejnou komunikací, zatímco
u jiného není. K tomu by totiž došlo, pokud by u jednotlivých účastníků byla žaloba zamítnuta
nebo naopak jí bylo vyhověno. Nelze totiž abstrahovat od toho, že vůči některým účastníkům by
rozhodnutí žalovaného bylo pravomocné, zatímco některým by bylo zrušeno. Takovéto
rozhodnutí by narušilo zásadním způsobem stabilitu právních vztahů ohledně předmětného
pozemku. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského
soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti rozporuje závěr krajského soudu, že v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu tvoří žalobci samostatné společenství účastníků. Svou
argumentací směřuje k tomu, že za jedinou žalobu podanou více žalobci měl být vyměřen jediný
soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, a řízení o žalobě žalobců a) až z) proto nemělo být zastaveno.
Podle ust. §33 odst. 8 s. ř. s., podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám
za sebe a s účinky jen pro svou osobu.
Podle ust. §2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích je ve věcech správního
soudnictví poplatníkem poplatku ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje
řízení.
Podle ust. §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vznikne-li více poplatníkům
povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.
Předpokladem vzniku společné poplatkové povinnosti dle ust. §2 odst. 8 zákona
o soudních poplatcích je existence nerozlučného společenství žalobců, neboť pouze v takovém
případě lze hovořit o jediné poplatkové povinnosti více poplatníků. O nerozlučné společenství
účastníků jde tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení
jde, nedílné povahy. V důsledku toho lze žalobě vyhovět pouze v případě, že na straně žalující
vystupují všechny osoby, jimž svědčí právo nedílné povahy, respektive že na straně žalované
vystupují všechny osoby, jimž svědčí povinnost nedílné povahy. Pokud by tedy v nyní
projednávané věci skutečně šlo o právo či povinnost nedílné povahy, které svědčí všem
spoluvlastníkům dotčené nemovitosti, museli by žalobu podat všichni spoluvlastníci. Spíše
na okraj lze proto poznamenat, že stěžovatelova argumentace vede k tomu, že by žaloba v dané
věci byla předem odsouzena k neúspěchu, neboť nebyla podána všemi spoluvlastníky.
O nerozlučné společenství účastníků se však v posuzované věci nemůže jednat. Jak
vyplývá z ust. §33 odst. 8 s. ř. s., v řízení před správními soudy tvoří více žalobců vždy
samostatné společenství účastníků. Z tohoto pravidla neexistují žádné zákonné výjimky a ani
s přihlédnutím k povaze předmětu nyní projednávané věci není dán žádný důvod, proč by tomu
zde mělo být jinak.
Nelze stěžovateli přisvědčit, že by v dané věci žalobě všech žalobců mohlo být pouze
vyhověno jako celku, nebo by mohla být jako celek zamítnuta. Nesplní-li například někteří
ze žalobců podmínky řízení, nebude jejich žaloba vůbec věcně projednána, zatímco na základě
žaloby ostatních žalobců může soud správní rozhodnutí jako celek zrušit. Vyhovění žalobě
jednoho z žalobců by nemělo za následek to, že by bylo rozhodnutí žalovaného pravomocné vůči
některým žalobcům, kdežto vůči jiným nikoliv. Výrok rozhodnutí žalovaného se sice vztahuje
k více osobám, nicméně tvoří nedílný celek. Jakmile by správní soud vyhověl žalobě byť jediného
žalobce, zrušil by rozhodnutí jako celek (popř. vyslovil jeho nicotnost), a to s účinky vůči všem
účastníkům správního řízení. Povinnost uložená v této věci prvostupňovým rozhodnutím by tak
zanikla všem spoluvlastníkům.
Jedná se tedy o typické samostatné společenství účastníků, na jejichž žalobu je nutno
hledět jako na více žalob, o nichž je toliko vedeno společné řízení (není-li žaloba některého
ze žalobců vyloučena k samostatnému projednání). Každý ze žalobců je v takovém případě sám
poplatníkem ve vztahu ke své žalobě. Není vůbec rozhodné, zda je více žalob obsaženo v jediné
či více listinách. I v případě, že žaloba žalobců tvořících samostatné společenství účastníků je
podána na jediné listině a každý ze žalobců tak uplatňuje tytéž námitky, sdílí každá žaloba
samostatný osud. V prvé řadě může být žaloba některých žalobců věcně projednána, zatímco
žaloba jiných žalobců vyústí v jiné procesní rozhodnutí (například zastavení řízení či odmítnutí
žaloby). Kromě toho může být věcná legitimace jednotlivých žalobců tvořících samostatné
společenství účastníků různá. V takovém případě může být žalobě některých žalobců vyhověno,
zatímco žaloby ostatních žalobců budou zamítnuty.
Koncepce aktivního společenství účastníků ve správním soudnictví (výlučně jako
samostatného) eliminuje výše popsané závažné důsledky plynoucí z aktivního nerozlučného
společenství účastníků (spoluvlastníci by se nemohli domoci ochrany svých práv individuálně).
Není rozhodné, že se zásah do veřejných subjektivních práv více osob týká věci v jejich ideálním
spoluvlastnictví. Je věcí každého ze spoluvlastníků, zda bude proti takovému zásahu brojit či
nikoliv. A každý se může domoci ochrany individuálně, aniž by se musel spoléhat na součinnost
jiných osob. Zároveň si pochopitelně každý ze spoluvlastníků musí být vědom toho, že správní
rozhodnutí týkající se společné věci může být i s účinky vůči němu ve správním soudnictví
zrušeno, bez ohledu na to, zda se o to sám přičiní.
S ohledem na ust. §33 odst. 8 s. ř. s. je tedy aplikace ust. §2 odst. 8 zákona o soudních
poplatcích vyloučena, a každému ze žalobců tak podáním žaloby vznikla na základě ust. §2
odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích poplatková povinnost. Krajský soud proto
postupoval správně, pokud vyzval každého ze žalobců k zaplacení soudního poplatku za žalobu,
a posléze zastavil řízení o žalobě žalobců, kteří tak neučinili. Tyto závěry plně odpovídají
konstantní judikatuře správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 - 251, č. 2410/2011 Sb. NSS, a v něm citovaná judikatura)
a Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal důvod se od ní odchýlit.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému ani zbývajícím žalobcům pak podle obsahu spisu žádné
náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu