ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.64.2013:49
sp. zn. 7 As 64/2013 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013,
č. j. 11 A 41/2012 -58,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 11 A 41/2012 – 58
a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 2. 1. 2012, č. j. 1043/2011-160-SPR/7
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
3.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 11 A 41/2012 – 58, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva dopravy
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 1. 2012, č. j. 1043/2011-160-SPR/7, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“)
ze dne 29. 4. 2011, č. j.: S - MHMP 291645/2011, týkající se vyřízení žádosti stěžovatele
o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
č. 106/1999 Sb.). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že způsob vyřízení žádosti
stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 23. 9. 2010 správními orgány zcela odpovídá
principům, pravidlům a mezím zákona č. 106/1999 Sb. a je s tímto v naprostém souladu. Správní
orgány zcela správně a oprávněně rozhodly na základě svých úvah, když poskytly informace
v rozsahu, který je nezbytný k zodpovězení položených otázek, a plně respektující ochranu
osobnosti, tj. když ve stanoveném rozsahu upřednostnily nutnost ochrany osobnosti a soukromí
fyzické osoby před právem na informace. Stěžovatel sice zmiňoval četnou judikaturu Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu, která podle jeho názoru podporuje oprávněnost
a důvodnost jeho námitek, ale podle městského soudu ji nesprávně vykládá, resp. používá pouze
některá fakta z rozhodnutí vyplývající a podává je v jiných souvislostech. Stěžovatel zejména
poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2010, č. j. I. ÚS 517/10, který se týkal
zveřejňování údajů o členství soudců v KSČ ke dni 17.11.1989. Tento však v žádném případě
nedopadá na danou věc, kdy se stěžovatel domáhá přístupu k informacím týkajících se okolností
protiprávního jednání, kterého se dopustil soudce Obvodního soudu pro Prahu 9, avšak nikoli
jako osoba veřejně činná v postavení veřejného činitele, respektive úřední osoby, jelikož v daný
okamžik nevykonával žádnou činnost spojenou s výkonem soudcovské funkce. V daném případě
tedy nelze dovodit veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací. Ke stěžovatelově
námitce, že správní rozhodnutí jsou ve výrocích i v odůvodnění ve vzájemném rozporu, jsou
nesrozumitelná a vnitřně nekonzistentní, městský soud uvedl, že zmiňované vady v předmětných
rozhodnutích nespatřuje. Magistrát sdělil stěžovateli informaci, že jinému orgánu věc postoupena
nebyla, že u magistrátu bylo zahájeno řízení o oznámených přestupcích a v současné době
je příslušným správním orgánem vedeno řízení o podaném odvolání proti rozhodnutí
o přestupku. Ve výroku II. pak magistrát rozhodl, že žádosti o poskytnutí informace se částečně
nevyhovuje a informace se neposkytne, neboť její poskytnutí by bylo v rozporu s ust. §8a zákona
č. 106/1999 Sb. a §38 a 49 odst. 2 až 4 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Jelikož však v době vydání rozhodnutí druhostupňovým správním
orgánem byla věc již pravomocně skončena, nebyla na překážku konkretizace poskytnutých
informací, tj. že dotyčnému soudci byla za spáchaný přestupek proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců, a že r ozhodnutí o přestupku
nabylo právní moci dne 23. 8. 2011. Ministerstvo přitom nijak nepřekročilo meze (povahy)
informací poskytnutých magistrátem, když je pouze konkretizovalo a setrvalo na odepření
poskytnutí informace o obsahu rozhodnutí a poskytnutí jeho kopie. Současně přitom
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že poskytlo stěžovateli oprávněně požadované
informace, tj. v uvedeném rámci oprávněně požadovaných informací mu zcela vyhovělo.
Ve vztahu k žalobní námitce o neproporcionalitě a nedůvodnosti neposkytnutí písemného
vyhotovení rozhodnutí městský soud uvedl, že postup správních orgánů byl zcela důvodný,
měl své nepopiratelné opodstatnění a ctil omezení poskytování informací s ohledem na znění
ust. §8a zákona č. 106/1999 Sb. Městský soud rovněž odmítl jako nedůvodnou námitku
nicotnosti rozhodnutí magistrátu, který ve výroku I. rozhodl o částečném poskytnutí informace,
protože podle stěžovatele k vydání takového rozhodnutí povinný subjekt nemá pravomoc.
Ust. §15 zákona č. 106/1999 Sb. upravuje postup v případě, byť i částečného, nevyhovění
žádosti o poskytnutí informace, kdy předpokládá pro tento případ vydání rozhodnutí. Uvedená
právní úprava však nestanoví konkrétní způsob, jak postupovat, když se žádosti o informace
vyhovuje, tj. nestanoví, že se rozhodnutí v takém případě nevydává. Lze tedy dovodit, že uvedený
postup není v rozporu se zákonem. K zákonnosti (a ústavnosti) uvedeného postupu lze dojít
i s odkazem na respektování principů efektivnosti a hospodárnosti při výkonu státní správy.
Stěžovatelem naznačované vady řízení [opakované porušování ust. §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu v důsledku neoznačení obálky nebo rozhodnutí potřebnými údaji, resp. označení
špatnými údaji, porušení ust. §16 odst. 2, 3 zákona č. 106/1999 Sb.], které jsou podle
něj porušením jeho základního práva na spravedlivý proces, městský soud shledal sice
důvodnými, ale tyto vady nemohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy
a na jeho správnost.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Předně namítal, že správní řízení bylo zatíženo
celou řadou procesních vad, včetně nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí podle ust. §16
odst. 2, 3 zákona č. 106/1999 Sb. a nedodržení postupu podle ust. §71 odst. 2 písm. a) správního
řádu při vydávání rozhodnutí. Takové vady samy o sobě sice nezpůsobují nezákonnost vydaného
rozhodnutí, avšak svědčí o svévolném způsobu, jakým správní orgány obou stupňů v této věci
postupovaly. V této souvislosti stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 - 92. Dále stěžovatel namítal, že výrok rozhodnutí
ministerstva je odůvodněn takovým způsobem, který činí rozhodnutí nesrozumitelným a vnitřně
nekonzistentním. Ačkoliv výrok rozhodnutí je zamítavý, z jeho odůvodnění vyplývá,
že z podstatné části jde fakticky o rozhodnutí vyhovující. Pokud tedy magistrát rozhodl tak,
že zčásti se žádosti nevyhovuje a informace se neposkytne, neboť poskytnutí informace by bylo
v rozporu s ust. §8a zákona č. 106/1999 Sb., §10 zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zásadou neveřejnosti správního řízení (§49 odst. 2 až 4 správního řádu) a úpravou
práva na nahlížení do spisu (§38 správního řádu), a pokud rozhodnutím ministerstva bylo
odvolání zamítnuto a rozhodnutí magistrátu potvrzeno, pak výroky a odůvodnění těchto
rozhodnutí jsou ve vzájemném rozporu a činí je nesrozumitelnými a vnitřně nekonzistentními,
protože v rozporu s výrokem stěžovatel byl o obsahu požadovaného rozhodnutí a o tom,
zda je v právní moci, fakticky informován. Takový dvojaký postoj správního orgánu
je nesrozumitelný a nelze jej podřadit pod akceptovatelnou výluku z práva na informace
z důvodů podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“). Poskytl-li nakonec správní orgán informaci o obsahu rozhodnutí, pak není
důvodným ani proporcionálním neposkytnutí jeho kopie, když případné části rozhodnutí
obsahující citlivé osobní údaje mohl v kopii učinit nečitelnými, jak tento postup předpokládá
ust. §12 zákona č. 106/1999 Sb. Neposkytnutí kopie rozhodnutí, ohledně kterého byla
poskytnuta informace o jeho obsahu, je zcela nedůvodným a neproporcionálním omezením práva
na informace, které postrádá jakékoliv racionální odůvodnění. Stěžovatel dále namítal,
že rozhodnutí, které fakticky poskytuje požadovanou informaci, je zároveň nicotným. Podle
ust. §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se totiž rozhodnutí vydává pouze v případě
(byť jen částečného) odmítnutí žádosti o informace, nikoliv v případě vyhovění žádosti.
V takovém případě se informace podle ust. §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. žadateli
faktickou cestou poskytne. Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5 A 5/2002 - 33. Proto je rozhodnutí ministerstva, jehož obsahem
je poskytnutí požadované informace, nejen nezákonné, ale především je nicotné, neboť žádné
ustanovení právního řádu České republiky vydání takového rozhodnutí nepředpokládá.
Nicotným je nepochybně i rozhodnutí magistrátu ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto
o částečném poskytnutí informace. K vydání takového rozhodnutí povinný subjekt nemá
pravomoc, a proto bylo vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Pokud se jedná obecně
o poskytování informací o výsledku správního řízení na žádost o informace osobám, které nebyly
jeho účastníky, stěžovatel odkázal na stanovisko veřejného ochránce práv k podnětu
č. 373/2003/VOP/KČ, podle kterého má každý nárok na informace z pravomocného správního
rozhodnutí v rozsahu zákona č. 106/1999 Sb., i když nebyl účastníkem správního řízení.
Byť na toto stanovisko poukázal v replice ze dne 10. 9. 2012, městský soud toto stanovisko
pominul. Stěžovatel má za to, že i soukromá sféra souvisí a prolíná se s profesionální sférou
soudce jako veřejně činné osoby, pokud se veřejně činná osoba chová v soukromé sféře
způsobem, kterým narušuje důstojnost soudcovské funkce. Stěžovatelova žádost o informace
nesměřovala k protiprávnímu jednání běžného občana, nýbrž soudce jako osoby veřejně činné,
a netýkala se jeho soukromí, nýbrž události, k níž došlo na veřejnosti a o níž poměrně široce
informovaly sdělovací prostředky. V odůvodnění jak správních rozhodnutí, tak i rozsudku
městského soudu je argumentováno nutností ochrany osobních údajů, zásadou neveřejnosti
správního řízení a ust. §38 a §49 správního řádu s tím, že ochrana osobnosti a soukromí fyzické
osoby má přednost před poskytováním informací. Takové odůvodnění je formalistické již samo
o sobě, zejména však v souvislosti s osobou pachatele, ke které se požadované informace
vztahovaly. Byť k předmětnému jednání došlo mimo výkon soudcovské funkce, je způsobilé
narušit důstojnost soudcovské funkce, a proto je kárným proviněním. Tím přestává být takové
jednání soukromou věcí a stává se věcí veřejného zájmu. Řízení, jehož předmětem je obvinění
z přestupku, je řízení obdobné jako řízení trestní. Na řízení o přestupku je proto nutno aplikovat
obdobné principy jako na trestní řízení. Podle ust. §11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.
přitom povinný subjekt neposkytne informace o probíhajícím trestní řízení. K tomuto ustanovení
se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010 - 103, v němž
konstatoval, že ust. §11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. je nutno vykládat ústavně
konformním způsobem, tedy restriktivně tak, že ani dosud probíhající trestní řízení nepředstavuje
důvod pro odepření poskytnutí informací. Zároveň zdůraznil veřejný zájem na informacích
o trestním řízení tam, kde se jedná o řízení proti veřejným činitelům. Protože v dané věci se jedná
o řízení o přestupku proti osobě veřejně činné, nelze aplikovat striktně režim ust. §38 a §49
správního řádu, ale je nutno postupovat analogicky podle ust. §11 odst. 4 písm. a) zákona
č. 106/1999 Sb. Ministerstvo takto nepostupovalo a formalisticky upřednostnilo obecnou právní
úpravu ochranu osobních údajů před veřejným zájmem. Ačkoliv stěžovatel tuto námitku uplatnil
již v žalobě, městský soud se s ní dostatečně nevypořádal a ani z tohoto ustanovení nevyvodil
závěr ve prospěch práva na poskytnutí informace o již skončeném řízení o „trestním obvinění“.
V dané věci je legitimní zájem na výkonu práva na informace umocněn tím, že v rámci
skutkového děje, k němuž se žádost o informace váže, došlo ze strany dotyčného soudce
ke korupčnímu jednání, kdy se pokusil z titulu své funkce působit na výkon úřední pravomoci
Policie ČR, které místo občanského průkazu a řidičského průkazu předložil ještě průkaz soudce,
a to úspěšně, neboť mu nebyl zadržen řidičský průkaz ani mu nebylo zabráněno v další jízdě.
V době podání žádosti o informace navíc existovala legitimní otázka, zda se dotyčný soudce
nepokusí dál ovlivňovat průběh navazujícího správního řízení o přestupku. Stěžovatel v této
souvislosti označil jako důkaz výtisky 4 zpráv z webových stránek www.idnes.cz týkající se toho,
že úředníci magistrátu jsou podezřelí z korupčního jednání a navrhl, aby správní orgán tyto
výtisky opatřil, založil do spisu a provedl jimi důkaz. Magistrát tyto skutečnosti a označené
důkazy pominul a především tento svůj postup nijak nezdůvodnil. Obdobně na tyto skutečnosti
a označené důkazy nereagovalo ani ministerstvo, ačkoliv na ně stěžovatel poukázal v odvolání,
vyjma nekonkrétní poznámky na str. 2 rozhodnutí, že je třeba abstrahovat od všech
„nepodstatných a nedůležitých argumentů a frází, odkazů na judikáty a z nich vytrhávaných
právních vět“, což ve skutečnosti žádným odůvodněním, které by přezkoumatelným způsobem
reagovalo na uplatněné námitky, není. Postup a rozhodnutí magistrátu tak nebylo přezkoumáno
v celém rozsahu, který stěžovatel uplatnil v odvolání, což činí rozhodnutí ministerstva
pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelným. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem
na veřejnou funkci dotyčného soudce a jeho korupční jednání, kterého se dopustil dne 5. 9. 2010,
a s ohledem na podezření, jež se vznášejí nad možným korupčním jednáním úředníků magistrátu
v souvislosti s projednáváním dopravních přestupků prominentních pachatelů, byla
a je stěžovatelova žádost o poskytnutí informace otázkou veřejného, tj. legitimního, zájmu,
na níž se nevztahuje žádná z výluk obsažených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, které je navíc nutno
vykládat zásadně restriktivně. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud měl zrušit napadené rozhodnutí
pro vady řízení, neboť ve správním řízení opakovaně došlo k porušení ust. §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu a §16 odst. 2, 3 zákona č. 106/1999 Sb. Pokud jde o skutečnost, že při vydání
rozhodnutí magistrátu a i napadeného rozhodnutí ministerstva, nebyl dodržen postup podle
ust. §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, tj. že data uvedená na obálkách či rozhodnutích
se neshodovala s daty předání stejnopisů jejich písemného vyhotovení k doručení, případně
že na nich nebyl vyznačen údaj „Vypraveno dne“, jednalo se o vadu, která nemohla mít žádný
vliv na zákonnost těchto rozhodnutí. Rovněž skutečnost, že magistrát nedodržel lhůtu
stanovenou v ust. §16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. pro předložení odvolání a spisového
materiálu nadřízenému orgánu, a že ministerstvo vydalo rozhodnutí o odvolání až po uplynutí
lhůty stanovené v odst. 3 citovaného ustanovení, nemůže mít vliv na zákonnost napadeného
správního rozhodnutí. Jak zcela správně v této souvislosti uvedl městský soud, jedná se o lhůty
pořádkové a nikoliv propadné. Podle Nejvyššího správního soudu nelze v daném případě
aplikovat právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 2 As 19/2004 - 92, na který poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, neboť vytýkané vady
nelze s ohledem na jejich charakter posoudit tak, že by došlo k porušení celého souboru
procesních práv stěžovatele jako účastníka správního řízení, z něhož by bylo možno bez dalšího
dovozovat absenci řádného procesu. Právní závěr městského soudu, že tyto vady správního řízení
nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je tedy správný a stížní námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
Stěžovatel dále namítal, že výrok rozhodnutí ministerstva je odůvodněn takovým
způsobem, který ho činí nesrozumitelným a vnitřně nekonzistentním, neboť ačkoliv
jde o rozhodnutí, jehož výrok je zamítavý, z jeho odůvodnění vyplývá opak. Nejvyšší správní
soud namítaný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí ministerstva neshledal.
Ve výroku je uvedeno, že odvolání stěžovatele se zamítá a napadené rozhodnutí magistrátu
se potvrzuje. V odůvodnění rozhodnutí pak ministerstvo magistrátem poskytnuté informace
doplnilo o sdělení, jaká sankce byla přestupci uložena a kdy rozhodnutí o přestupku nabylo
právní moci. Tyto informace byly sice stěžovateli odvolacím orgánem sděleny nad rámec
rozhodnutí magistrátu, a to proto, že v rozhodné době bylo již řízení o přestupku pravomocně
skončeno a jednalo se tak pouze o doplnění poskytnuté informace tak, aby byla komplexní.
Ministerstvo však současně potvrdilo rozhodnutí magistrátu v tom směru, že setrvalo na odepření
informace o podrobnějším obsahu rozhodnutí o přestupku a poskytnutí jeho kopie stěžovateli.
Uvedená námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
Důvodná není ani stížní námitka nesprávného posouzení nicotnosti rozhodnutí
magistrátu ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o částečném poskytnutí informace.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že povinná osoba má informace fakticky poskytnout, jak vyplývá
z ust. §14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., a to nikoli formou rozhodnutí. Pokud však
byla stěžovateli požadovaná informace poskytnuta tak, že byla obsažena ve výroku rozhodnutí,
jímž bylo současně v souladu s ust. §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodnuto o odmítnutí
části žádosti, nelze z toho dovodit nicotnost rozhodnutí ve smyslu v ust. §77 správního řádu,
a to ani částečnou.
Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministerstva pro nedostatek
důvodů, neboť nereagovalo na skutečnosti a navržené důkazy, které se týkaly podezření
z korupčního jednání úředníků magistrátu. Ministerstvo v napadeném rozhodnutí uvedlo,
že podle jeho názoru „nelze vzniklou situaci řešit jinak, než abstrakcí od všech nepodstatných a nedůležitých
argumentů a frází, odkazů na judikáty a z nich vytrhávaných právních vět, a nadále přísně posuzovat jednotlivá
podání žadatele podle jejich redukovaného, nicméně věcného obsahu.“ Z hlediska ústavních principů je sice
třeba důsledně trvat na povinnosti dostatečně odůvodnit rozhodnutí, ale tato povinnost nemůže
být chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí
a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle
názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní orgán v rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání
některých dílčích a souvisejících námitek. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního
soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění
náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem
jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí
tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
Byť se tento nález týká náležitostí soudního rozhodnutí, lze tyto závěry bezpochyby vztáhnout
i na rozhodnutí odvolacího správního orgánu. V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že absence výslovného posouzení argumentace poukazující na podezření z korupčního
jednání úředníků magistrátu v jiných nesouvisejících případech, která s ostatními odvolacími
námitkami věcně nesouvisela, nemůže způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministerstva.
Tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatele, že neposkytnutí kopie
rozhodnutí o přestupku je zcela nedůvodným a neproporcionálním omezením práva
na informace, které postrádá jakékoliv racionální odůvodnění. Jak vyplývá z judikatury
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 28. 3. 2008, č. j. 3 As 13/2007 - 75,
publikovaný pod č. 2202/2011 Sb. NSS, a ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009 - 106) je nutno
respektovat ust. §12 zákona č. 106/1999 Sb., z něhož vyplývá, že případný důvod pro odepření
poskytnutí pouze některých údajů uvedených např. na požadované listině nemůže být důvodem
k odepření poskytnutí kopie celé této listiny, ale pouze důvodem k vyloučení právě těch údajů,
na něž se zákonná výjimka z poskytování informací vztahuje. Pokud tedy taková listina obsahuje
např. osobní údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění
pozdějších předpisů, je povinností správního orgánu, nejsou-li jiné zákonné důvody
k jejímu odepření, kopii takové listiny žadateli poskytnout, ovšem v anonymizované podobě,
tedy v podobě, kde budou na listině uvedené osobní údaje znečitelněny. Žádal-li tedy stěžovatel
o poskytnutí kopie rozhodnutí o přestupku, pak správní orgány měly postupovat výše uvedeným
způsobem a kopii tohoto rozhodnutí v anonymizované podobě mu poskytnout. Důvody, které
uvedlo jak ministerstvo, tak i městský soud, jimiž bylo odůvodněno odepření poskytnutí kopie
rozhodnutí o přestupku, tj. rozpor s ust. §8a zákona č. 106/1999 Sb. a ust. §38 a 49 odst. 2 až 4
správního řádu, nemohou proto s ohledem na výše uvedené obstát.
Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek podle
ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení
napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil
i napadené rozhodnutí ministerstva a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ministerstvo je vázáno
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s ust. §78 odst. 4 a 5 s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kromě napadeného rozsudku
i rozhodnutí ministerstva, v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl o náhradě nákladů
za řízení o žalobě i o kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení o žalobě se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů
tohoto řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku ve výši 3.000 Kč.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku
ve výši 5.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Eliškou Cihlářovou v právní
věci žalobce: Mgr. M. Š., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 12/1222, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 11 A 41/2012 - 58,
takto:
Výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 7 As 64/2013 - 49, se o p r a v u j e
takto:
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
V projednávané věci Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 11 A 41/2012 - 58, včetně napadeného rozhodnutí žalovaného
a vrácení věci tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobci náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti. Při vyhotovení rozsudku
došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v tom, že ve výroku III. chybí slovo „žalobci“.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. V souladu s citovaným ustanovením
předsedkyně senátu na návrh žalobce opravila zřejmou nesprávnost v chybném znění výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu