ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.7.2014:37
sp. zn. 7 As 7/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: STUDENT
AGENCY, k. s., se sídlem nám. Svobody 86/17, Brno, zastoupený Mgr. Markétou Jančurovou,
advokátkou se sídlem nám. Svobody 86/17, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti společnosti
ASIANA Transport, s. r. o., se sídlem Terronská 876/68, Praha 6, zastoupená JUDr. Pavlem
Dejlem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 3. 1. 2014, č. j. 62 Af 27/2011 – 505,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2014, č. j. 62 Af 27/2011 – 505, bylo
rozhodnuto, že společnost ASIANA Transport, s. r. o. (dále jen „stěžovatel“) není osobou
zúčastněnou na řízení v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 18. 2. 2011, č. j. ÚOHS-R169/2010/HS-2676/2011/310-PGa, kterým byl změněn
výrok o uložení pokuty a ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 3. 11. 2010, č. j. ÚOHS-S162/2008/DP-4490/2010/820/Dbr, v němž bylo
deklarováno, že společnost STUDENT AGENCY, k. s., dlouhodobým uplatňováním nepřiměřeně
nízkých cen narušila hospodářskou soutěž na daném trhu na újmu stěžovatele a konečných
spotřebitelů a toto jednání bylo této do budoucna zakázáno. V odůvodnění usnesení krajský soud
uvedl, že se stěžovatel podáním ze dne 20. 12. 2013 domáhal, aby s ním bylo jednáno ve smyslu
ust. §34 s. ř. s. jako s osobou zúčastněnou na řízení. Dále krajský soud uvedl, že předmětem řízení
je přezkum rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o jiném správním deliktu spáchaném subjektem
odlišným od stěžovatele. Skutečnost, že k e zneužití dominantního postavení mělo podle
napadeného správního rozhodnutí dojít k újmě stěžovatele, nebyla pro přiznání postavení osoby
zúčastněné na řízení podstatná. Zákon č. 143/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), obsahuje normy práva veřejného a jeho věcnou
působností je ochrana hospodářské soutěže proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení
nebo ohrožení, jež jsou subsumovány pod jednu legislativní zkratku „narušení“. Veřejnoprávní
posuzování chování soutěžitelů přitom klade důraz na odhalování dopadů protisoutěžního jednání
na celou společnost – na základní principy, na základní hospodářská pravidla ve společnosti,
na dopady z hlediska samotné soutěže. Ust. §11 zákona o ochraně hospodářské soutěže
pak primárně nezakotvuje právo slabších podnikatelských subjektů na ochranu před agresivní tržní
politikou silnějších podnikatelských subjektů, jak dovozoval stěžovatel, nýbrž znaky
veřejnoprávního protisoutěžního deliktu, o jehož spáchání bylo napadeným rozhodnutím
rozhodováno. Napadené rozhodnutí tedy nebylo přijato primárně za účelem ochrany práv
stěžovatele, nýbrž k ochraně samotné hospodářské soutěže. Jeho faktická „ochrana“ jako účastníka
hospodářské soutěže proto mohla z napadeného rozhodnutí plynout snad pouze zprostředkovaně.
Jako přiléhavou krajský soud neshledal ani stěžovatelovu argumentaci prejudikaturou,
neboť ta se buď netýkala otázky přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení v soudních
řízeních, která souvisejí s aplikací zákona o ochraně hospodářské soutěže, nebo se netýkala
aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže v otázkách zneužití dominantního postavení.
Argumentoval-li stěžovatel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 8 Aps 8/2007 - 90, o který především opíral své postavení osoby zúčastněné na řízení, pak
ani v tomto případě se nejednalo o příhodné využití prejudikatury. Nyní posuzovaná věc totiž není
řízením ve věci nezákonného zásahu, nýbrž ve věci přezkumu rozhodnutí deklarujícího spáchání
správního deliktu vydaného ve správním řízení, jehož účastníkem je ten, u něhož bylo podezření
ze spáchání správního deliktu dáno. Z citovaného rozsudku tedy nelze dovodit, že by práva osoby
zúčastněné na řízení měla v případě přezkumu rozhodnutí o zneužití dominantního postavení
svědčit každému, komu jednáním, v němž bylo shledáno zneužití dominantního postavení,
byla způsobena újma. V řízení před krajským soudem se tak nejednalo o žádném veřejném
subjektivním právu stěžovatele, když ten nebyl přímo dotčen ve svých právech a povinnostech
vydáním napadeného rozhodnutí, jehož zrušení bylo navrhováno, a nemohl proto být přímo
dotčen ani jeho případným zrušením. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel
není osobou zúčastněnou na řízení.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve namítal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se náležitě
nevypořádal s jeho argumentací spočívající v odkazu na jiná soudní řízení, v nichž bylo postavení
osoby zúčastněné na řízení dotčeným subjektům přiznáno. Z odůvodnění napadeného usnesení
tak nebylo zřejmé, z jakého důvodu krajský soud ve vztahu k zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, postavení osob zúčastněných přiznává a ve vztahu
k zákonu o ochraně hospodářské soutěže nikoliv. Dále stěžovatel namítal nesprávné posouzení
právní otázky existence jeho veřejného subjektivního práva. Krajský soud měl v tomto směru
opomenout skutečnost, že hospodářská soutěž představuje ústavní hodnotu, přičemž právo
na nenarušenou hospodářskou soutěž tvoří samostatnou funkční složku práva na svobodné
podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Česká republika se vůči fyzickým
a právnickým osobám deklarací práva na svobodné podnikání v prostředí nenarušené hospodářské
soutěže zaručila, že toto právo bude moci být plně realizováno. Veřejnému subjektivnímu právu
na nenarušenou hospodářskou soutěž, které chrání soutěžitele, tedy i stěžovatele, koresponduje
povinnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže poskytnout tomuto právu a stěžovateli
ochranu skrze aplikaci zákona o ochraně hospodářské soutěže. Z uvedeného pak plyne,
že zrušením předmětných správních rozhodnutí bude stěžovatel přímo dotčen na svém veřejném
subjektivním právu na svobodné podnikání, neboť ta jsou s tímto právem imanentně spojena.
Materiální podmínka přiznání statutu osoby zúčastněné na řízení tak byla splněna, totožně
jako podmínka formální, neboť stěžovatel výslovně oznámil, že bude práva osoby zúčastněné
na řízení uplatňovat. Jelikož krajský soud napadeným usnesením odmítl stěžovateli poskytnout
ochranu jeho veřejnému subjektivnímu právu na svobodné podnikání zahrnující i veřejné
subjektivní právo na nenarušenou hospodářskou soutěž tím, že stěžovateli odepřel postavení
osoby zúčastněné na řízení, nelze než považovat toto usnesení za nezákonné. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu spisu v řízení vedeném před krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 2. 2011, č. j. ÚOHS-R169/2010/HS-
2676/2011/310-PGa (ve fázi, která navazuje na vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 2 Afs 82/2012 - 134), bylo krajskému soudu dne 23. 12. 2013 doručeno
podání stěžovatele, v němž oznamuje, že v tomto řízení hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení. V tomto podání stěžovatel uvedl, že je přezkoumáváno rozhodnutí, kterým bylo
konstatováno zneužití dominantního postavení k jeho újmě, a tedy mu postavení osoby zúčastněné
na řízení přísluší.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení pro nedostatek důvodů. Problematikou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval
(viz např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, všechna dostupná na www.nssoud.cz). Rozhodnutí soudu je třeba považovat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při utváření právního závěru, z jakého důvodu považoval žalobní námitky
za nedůvodné či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě
nebo proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl některou z uplatněných
námitek vypořádat. Meritorní přezkum usnesení je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.
Stěžovatelem tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného usnesení měla konkrétně spočívat
v nevypořádání se s argumentací spočívající v poukazu na jiná soudní řízení. Z odůvodnění tohoto
usnesení je však patrné, že se krajský soud odkazem stěžovatele na prejudikaturu zabýval,
když uvedl, že ta se buď netýká otázky přiznávání postavení osoby zúčastněné na řízení v soudních řízeních,
která se týkají aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže (rozsudky zdejšího soudu ve věcech
sp. zn. 62 Ca 18/2008 a 62 Ca 32/2008), nebo se netýká aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže
v otázkách zneužití dominantního postavení (rozsudek zdejšího soudu ve věci sp. zn. 62 Ca 35/2007
a Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Afs 122/2009). Krajský soud dále uvedl, ve kterých věcech
se rozhodnutí soudu veřejných subjektivních práv přímo dotýká a z jakého důvodu tomu
tak je. Nejvyšší správní soud proto v postupu krajského soudu neshledal žádné z výše uvedených
pochybení, neboť je z odůvodnění napadeného usnesení zcela zřejmé, jakými úvahami
byl při posouzení věci krajský soud veden a jaký závěr na jejich základě učinil. Navíc stěžovatel
nijak blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje nevypořádání se s argumentací ohledně prejudikatury,
když pouze uvedl, že mu není jasné, z jakého důvodu krajský soud ve vztahu k zákonu o zadávání
veřejných zakázek postavení osob zúčastněných přiznává a ve vztahu ke stěžovateli nikoliv.
Dále Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda stěžovatel splňuje zákonné podmínky
ust. §34 s. ř. s., a náleží-li mu tak postavení osoby zúčastněné na řízení.
Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s., jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení
práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Podle ust. §34 odst. 4 s. ř. s., soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení
osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.
Zákon o ochraně hospodářské soutěže upravuje ochranu hospodářské soutěže
jako existujícího fenoménu a jeho objektem je udržení stávající úrovně funkční soutěže,
její rozvíjení do budoucna a bránění praktikám, které by tuto úroveň a její další potenciální rozvoj
narušily. Ochrana konkurence proto slouží nejen k ochraně soutěže již existující, ale současně
i jako vytváření právních předpokladů, aby soutěžní prostředí existovalo i v budoucnosti.
Veřejnoprávní posuzování (podle veřejnoprávních principů) přitom klade důraz na odhalování
dopadů protisoutěžního jednání na celou společnost (na základní principy a základní hospodářská
pravidla ve společnosti), tzn. na dopady z hlediska společenského systému v tom nejobecnějším
smyslu. Zákon o ochraně hospodářské soutěže obsahuje normy práva veřejného a jeho věcnou
působností je ochrana hospodářské soutěže proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení
nebo ohrožení, jež jsou subsumovány pod legislativní zkratku „narušení“. Účelem zákona o ochraně
hospodářské soutěže je tedy ochrana konkurence jako ekonomického jevu, nikoliv ochrana
jednotlivých účastníků trhu. Ti jsou proti narušitelům soutěže chráněni nepřímo, a to výkonem
pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vykonávajícího dozor nad tím, zda a jakým
způsobem soutěžitelé plní povinnosti vyplývající pro ně ze zákona o ochraně hospodářské soutěže
nebo z rozhodnutí tímto úřadem vydaných (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 10. 2004, č. j. 2 A 11/2002 – OL - 227). Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 28. 1. 2005, č. j. 2 A 13/2002 - OL - 4 „Ochrana hospodářské soutěže nestojí primárně na ochraně
slabších, nýbrž jen tehdy, vyplyne-li potřeba jejich ochrany z potřeby ochrany korektního (fair) soutěžního prostředí.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní úprava ochrany hospodářské soutěže zakotvuje pouze
ochranu soutěže samotné, jakási „faktická ochrana“ slabšího podnikatelského subjektu coby
účastníka hospodářské soutěže, tak může z napadeného rozhodnutí vyplývat pouze
zprostředkovaně.
Institut osoby zúčastněné na řízení umožňuje uplatňovat v soudním řízení práva osobám,
které sice účastníkem řízení nejsou, nicméně jsou přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech,
nikoliv ovšem pouze na svých zájmech. K tomu, aby se určitá osoba mohla stát osobou
zúčastněnou na řízení, musí být splněny dvě podmínky stanovené v ust. §34 odst. 1 s. ř. s.,
které musí být splněny kumulativně. Musí se tedy jednat o osobu, která je přímo dotčena ve svých
právech a povinnostech, přičemž se nejedná o účastníka řízení, tj. materiální podmínka, a zároveň
tato osoba výslovně oznámí, že bude v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení
tj. formální podmínka (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010,
č. j. 3 As 10/2010 - 944). Protože stěžovatel splnil formální podmínku, je třeba zkoumat splnění
i druhé podmínky. Je-li předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem rozhodnutí,
jímž je ve vztahu k osobě odlišné od stěžovatele rozhodnuto o spáchání správního deliktu tím,
že tato zneužila svého dominantního postavení, nelze dovodit, že by stěžovatel byl přímo dotčen
na svých veřejných subjektivních právech. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost,
že zneužití dominantního postavení bylo podle napadeného rozhodnutí k újmě právě stěžovateli.
Jak již bylo s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu výše uvedeno, účelem zákona
o ochraně hospodářské soutěže je ochrana soutěže jako určitého ekonomického jevu, nikoliv
ochrana jednotlivých účastníků. Dotčená právní úprava, konkrétně ust. §11 zákona o ochraně
hospodářské soutěže regulující zneužití dominantního postavení ve spojení s ust. §34 s. ř. s., proto
nemůže být vykládána tak, že by práva osoby zúčastněné na řízení svědčila každému, komu
by jednáním, v němž bylo shledáno zneužití dominantního postavení, byla způsobena újma. Má-li
jít o přímé dotčení práv osob zúčastněných na řízení ve smyslu ust. §34 odst. 1 s. ř. s., je nutno,
aby byla právní sféra těchto osob skutečně bezprostředně zasažena. U pouhého nepřímého
dotčení, jak je tomu v případě stěžovatele, nelze dovodit, že by se jednalo o osobu zúčastněnou
na řízení, a to pro nesplnění právě materiální podmínky účasti osoby zúčastněné na řízení.
S názorem stěžovatele, že při rozhodování krajského soudu v předmětné věci budou přímo
dotčena jeho práva z titulu postavení osoby, jíž byla zneužitím dominantního postavení účastníka
řízení způsobena újma, se nelze ztotožnit.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkům řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu