ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.36.2014:34
sp. zn. 7 Azs 36/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: S. H.,
zastoupena Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 17. 2. 2014, č. j. 10 A 162/2013 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2014,
č. j. 10 A 162/2013 – 20, byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti
rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ředitelství
policie“) ze dne 12. 12. 2013, č. j. CPR-9591/ČJ-2013-930310-V243, jímž bylo zamítnuto
její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje
Vysočina, odboru cizinecké policie ze dne 29. 5. 2013, č. j. KRPJ-22669/ČJ-2013-160022-SV,
kterým bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
neboť byla na území České republiky zaměstnaná bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto
povolení je podmínkou výkonu zaměstnání, a doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. V odůvodnění rozsudku krajský soud
uvedl, že je nedůvodná námitka stěžovatelky, že podala-li novou žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželem podle ust. §42a odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, je třeba na ni nahlížet jako na cizince, u něhož se nevyžaduje
povolení k zaměstnání, neboť na území České republiky pobývá na základě žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny ve smyslu ust. §98 písm. l) zákona
č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Stěžovatelka
v době pobytové kontroly sice byla žadatelkou o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny,
avšak vzhledem k tomu, že o této žádosti nebylo rozhodnuto, vztahovalo se na její pobyt
na území České republiky ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož pobývala
na území České republiky na základě původního víza k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání. Stěžovatelka proto byla oprávněna vykonávat pouze podnikatelskou činnost na pozici
výkonného manažera, na níž jí bylo uděleno původní vízum. Ust. §98 písm. l) zákona
o zaměstnanosti by bylo v jejím případě možné aplikovat až na základě pravomocného
rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Zákon
neopravňuje stěžovatelku pobývat na území České republiky na základě žádosti o udělení
dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny před tím, než je o této žádosti
pravomocně rozhodnuto. Na základě těchto skutečností považoval krajský soud za prokázané,
že stěžovatelka v době od konce roku 2012 do 7. 3. 2013 vykonávala pracovní činnost na základě
dohody o provedení práce, k níž neměla potřebná povolení úřadu práce, čímž naplnila podmínky
správního vyhoštění ve smyslu ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
Z uvedených důvodů krajský soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost
ani nezákonnost.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas s výkladem
ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců krajským soudem. Podle jejího názoru nemůže citované
ustanovení sloužit k tomu, aby v případě, kdy dojde k zániku platnosti původního dlouhodobého
pobytu, za situace, kdy současně v době platnosti tohoto původního dlouhodobého pobytu byla
podána žádost o nové povolení k dlouhodobému pobytu podle ust. §45 zákona o pobytu
cizinců, a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti původního dlouhodobého pobytu,
došlo k tomu, že fikce pobytu upravená právě ust. §47 odst. 2 citovaného zákona způsobuje
prodloužení platnosti původního pobytu, i když o jeho prodloužení cizinec nepožádal.
Ve prospěch tvrzení stěžovatelky, že v době od 9. 11. 2012, tedy po skončení původního
dlouhodobého pobytu, pobývala na území České republiky v rámci fikce pobytu podle ust. §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců za účelem společného soužití rodiny, svědčí i jiná ustanovení
tohoto zákona (§60 odst. 7 a §88 odst. 3), která předpokládají existenci určitého druhu pobytu
již na základě podané žádosti, aniž by tento druh pobytu byl žadateli pravomocně udělen. Stejný
princip lze vztáhnout i na případ stěžovatelky a je logičtější považovat fikci jejího pobytu z titulu
žádosti o nové povolení k dlouhodobému pobytu za dlouhodobý pobyt za účelem společného
soužití rodiny, k jehož povolení tato nová žádost směřuje, než fikci oprávněnosti jejího pobytu
z titulu žádosti o nové povolení k dlouhodobému pobytu považovat za dlouhodobý pobyt
za účelem, o jehož prodloužení již nežádala a tudíž platnost tohoto dlouhodobého pobytu a jeho
účelu skončila dne 8. 11. 2012. Fikci pobytu nelze podle stěžovatelky vázat na takový účel pobytu,
k němuž nepodala žádnou žádost, a tedy žádným svým úkonem neprojevila vůli směřující k tomu,
aby jí tento účel pobytu zůstal zachován. Stěžovatelka má za to, že krajský soud dospěl na základě
nesprávného výkladu ustanovení zákona o pobytu cizinců k nesprávnému závěru, že tato byla
povinna mít v době od 9. 11. 2012 v případě výkonu práce na území České republiky platné
povolení k zaměstnání. Stěžovatelka se však domnívá, že tuto povinnost neměla, neboť se na ni
vztahovala výjimka uvedená v ust. §98 písm. l) zákona o zaměstnanosti. Ze shora uvedených
důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců hodlá-li cizinec pobývat na území
za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového
povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit
v případech uvedených v ust. §33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v §42 odst. 2.
Podle ust. §47 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti
víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání
důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů
po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné.
Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum
za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.
Podle ust. §98 písm. l) zákona o zaměstnanosti se povolení k zaměstnání, zelená karta
nebo modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který na území České republiky pobývá
na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jde-li
o společné soužití rodiny s cizincem podle písmene a) nebo c).
Na stěžovatelku, která pobývala na území České republiky na základě povolení
k dlouhodobému pobytu (tedy nikoliv víza k pobytu nad 90 dnů), se ust. §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců přímo nevztahuje. Protože však situace cizince, který pobývá na území
České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů a cizince, který zde pobývá na základě
povolení k dlouhodobému pobytu, je z hlediska účelu citovaného ustanovení zcela srovnatelná,
je nutno i ve vztahu ke stěžovatelce aplikovat citované ustanovení analogicky. Není zde žádný
legitimní důvod pro rozlišování těchto dvou případů pro účely uplatnění pravidla o zachování
titulu k pobytu při včasném podání žádosti o dlouhodobý pobyt a uplynutí doby
platnosti víza před rozhodnutím o této žádosti. Není ospravedlnitelné, aby osoby pobývající
na území České republiky na základě víza byly oprávněny vyčkat rozhodnutí o jejich žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu za jiným než dosavadním účelem, zatímco osoby,
které zde již pobývají na základě povolení k dlouhodobému pobytu, by měly povinnost opustit
území České republiky přes existenci včas podané nové žádosti o dlouhodobý pobyt, i když
za jiným než dosavadním účelem. Pobývá-li cizinec na území České republiky dlouhodobě
a dodrží lhůty pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt výslovně stanovené zákonem, je zcela
neekonomické, a také iracionální, aby byl nejprve nucen z území vycestovat s argumentací,
že dosud nebylo o jeho žádosti rozhodnuto, čímž ztratil oprávnění k pobytu, a teprve poté bylo
o jeho žádosti rozhodováno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 7 As 96/2011 - 73).
V daném případě je nesporné, že stěžovatelka pobývala na území České republiky
na základě povolení k dlouhodobému pobytu s účelem výkonný manažer – účast v právnické
osobě, které bylo platné do 8. 11. 2012, a že požádala včas o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny, přičemž platnost původního povolení k pobytu uplynula
před rozhodnutím o této žádosti (ze správního ani soudního spisu není zřejmé, že by správní
orgán o žádosti rozhodl). Dne 7. 3. 2013 byla stěžovatelka kontrolovaná v prostorách
masokombinátu firmy Prantl Masný průmysl, spol. s. r. o., kde od 1. 3. 2013 pracovala na výrobní
lince na základě dohody o provedení práce ze dne 28. 2. 2013, přičemž neměla povolení
k zaměstnání vydané úřadem práce.
Jak jednoznačně vyplývá z ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, až do doby nabytí
právní moci rozhodnutí o včasně podané žádosti cizince o povolení dlouhodobého pobytu
se považuje jeho vízum, tj. v případě stěžovatelky povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání, za platné a pobyt na území České republiky za oprávněný. To tedy znamená,
že až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, pobývá tato na území
České republiky legálně na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
Za této situace ve vztahu k ní nelze aplikovat ust. §98 písm. l) zákona o zaměstnanosti,
podle kterého pouze v případě, že cizinec má povolen dlouhodobý pobyt za účelem společného
soužití rodiny, se povolení k jeho zaměstnání nevyžaduje. Pobývala-li stěžovatelka na území
České republiky na základě povolení k pobytu za účelem podnikání, musela mít příslušné
povolení k zaměstnání. Proto závěr správních orgánů i krajského soudu, že stěžovatelka
v rozhodné době byla zaměstnaná bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou
výkonu zaměstnání, je věcně správný a byl tak dán důvod pro uložení správního vyhoštění
podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na ust. §60 odst. 7 a §88 odst. 3
zákona o pobytu cizinců, pak je třeba uvést, že tato ustanovení nebyla v jejím případě aplikována.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu navíc text těchto ustanovení svědčí spíše v neprospěch
stěžovatelky a podporuje právní závěry správních orgánů i krajského soudu, neboť je z nich
jednoznačně seznatelný úmysl zákonodárce, aby bylo v těchto výjimečných případech [udělení
víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle §33 odst. 1 písm. c) a pobyt
cizince narozeného na území] postupováno odlišně, tj. aby byl další pobyt cizince na území
považován za pobyt podle podané žádosti, a to až do doby rozhodnutí o ní. Je tedy zřejmé,
že zákonodárce tyto situace vědomě rozlišuje, a soud proto není oprávněn vykládat ust. §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců v rozporu s jednoznačně projeveným úmyslem zákonodárce.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ředitelství policie žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu