ECLI:CZ:NSS:2014:8.ADS.99.2014:40
sp. zn. 8 Ads 99/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. B., zastoupeného
JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem
Slezská 839, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2013, čj. X, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2014,
čj. 32 Ad 9/2013 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2013, čj. X zamítla žalovaná žádost žalobce o invalidní důchod.
Ve svém rozhodnutí vycházela z toho, že žalobce nesplnil podmínky §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona“). Ke splnění
podmínek uznání invalidity musí totiž dle §38 ve spojení s §39 zákona žadatelova pracovní
schopnost klesnout minimálně o 35 %. V daném případě však podle posudku lékaře Okresní
správy sociálního zabezpečení Hradec Králové žalobcova pracovní schopnost poklesla ke dni
vydání rozhodnutí o 20 % a nebyl tedy invalidní.
[2] Žalobce v zákonné lhůtě podal proti rozhodnutí [1] námitky, v nichž nesouhlasil
se zamítnutím své žádosti a provedený lékařský posudek p ovažoval za nesprávný, jelikož
posuzující lékař nepřihlédl dostatečně ke zprávám lékařů z oboru psychiatrie, neurologie
a rehabilitační ambulance. Žalobce uvedl, že dlouhodobě trpí depresemi a pracovní schopnost
mu poklesla minimálně o 50 %. Již pět let má sníženu pracovní schopnost kvůli degenerativním
změnám na páteři a jeho stav se v posledním roce ještě zhoršil. Nepřiznáním invalidního
důchodu alespoň druhého stupně je tak finančně i existenčně ohrožen.
[3] V řízení o námitkách žalovaná přezkoumala rozhodnutí [1] v plném rozsahu a nechala nově
posoudit zdravotní stav žalobce lékařem posudkové služby žalované. Na základě nového
posudku ze dne 6. 6. 2013 dospěla žalovaná k závěru, že žalobce není invalidní a podané námitky
rozhodnutím označeným v záhlaví dne 17. 6. 2013 zamítla. M íra poklesu pracovní
schopnosti žalobce byla určena ve výši 20 %. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti bylo zdravotní
postižení uvedené v kapitole V (duševní poruchy a poruchy chování), položce 7a (poruchy
osobnosti – lehké postižení) přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb.,
o posuzování invalidity, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „příloha k vyhlášce“), pro které
se stanovuje procentní rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti 5 – 10 %. Lékař žalované
stanovil míru poklesu pracovní schopnosti žalobce na horní hranici tohoto rozmezí, tedy ve výši
10 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu žalobce (vertebrogenní algický syndrom
víceetážový, cervikokraniální syndrom, dyslipidemie) se podle §3 odst. 1 uvedené vyhlášky
zvýšila tato hodnota o 10 % na celkových 20 %.
[4] K námitkám žalovaná dále uvedla, že rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu
žalobce je konkrétně smíšená porucha osobnosti s histriónskými rysy a sklony k výbušnosti
a sebedramatizaci. Posuzující lékař si navíc vyžádal i psychologické vyšetření, které tuto poruchu
potvrdilo. Rozhodující zdravotní postižení zhodnotil posuzující lékař po vyhodnocení veškeré
doložené zdravotnické dokumentace jako lehké. Pravidelná psychiatrická léčba přitom probíhala
až od prosince 2012, byl zde proto předpoklad, že při pravidelné medikaci a kontrolách lékařem
dojde ke stabilizaci žalobcova zdravotního stavu. Žalobci bylo zároveň sděleno, že v případě
zhoršení zdravotního stavu si může znovu požádat o invalidní důchod a jeho stav bude znovu
posouzen.
[5] Proti rozhodnutí o námitkách podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). V ní opět namítal nesprávné posouzení svého zdravotního stavu
a domáhal se zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce se domníval, že jeho pracovní
schopnost poklesla nejméně o 35 %. V žalobě uvedl, že jeho zdravotní stav se nezlepšil a trpí
dalšími zdravotními problémy, především potížemi s krční a bederní páteří, což mu neumožňuje
vykonávat povolání spojená se stáním či zvedáním břemen. Dále žalobce poukázal na své
přetrvávající psychické problémy, deprese, úzkosti a neschopnost zvládat zvýšený stres.
[6] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou a shledal napadená
rozhodnutí správních orgánů v souladu se zákonem. V rozhodnutí vycházel ze souhrnu
odborných posudků, jež byly vyhotoveny ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, tedy
k 17. 6. 2013. V rámci soudního řízení si soud vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, pracoviště Hradec Králové, vyhotovený dne 6. 11. 2013. Tato posudková
komise dospěla k závěru, že žalobce má dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav v důsledku
smíšené poruchy osobnosti s histriónskými a emočně nestabilními rysy s občasnými
dekompenzacemi pod obrazem úzkostného depresivního syndromu. Jedná se tak o středně těžké
zdravotní postižení, jež je uvedeno v kapitole V, pol. 7b přílohy k zmíněné vyhlášce, pro které
se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti na 30 %. Další posudkem zohledněnou zdravotní
obtíží žalobce byl vertebrogenní algický syndrom víceetážový s degenerativními změnami
kyčelních kloubů I. a II. stupně. V souhrnu činil pokles pracovní schopnosti žalobce 30 %.
Posudek se tak posouzením procentní míry poklesu pracovní schopnosti a kvalifikací zdravotního
postižení odlišoval od posudků zmiňovaných v [1] a [3]. Komise však dospěla ke stejnému závěru
jako předešlé posudky, tedy že žalobce nebyl ke dni 17. 6. 2013 invalidní.
[7] Žalobce kvůli rozdílům v posudcích navrhl provést srovnávací posudek svého zdravotního
stavu. Upozornil též na závěry své psychiatričky MUDr. G . (ze dne 25. 2. 2013 a 14. 6. 2013),
která žalobcův stav zhodnotila jako těžkou úzkostně depresivní poruchu. Krajský soud proto
vyžádal vypracování srovnávacího posudku od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí s pracovištěm v Praze. Žalobce se z jednání této komise, konaného 14. 4. 2014, ze
zdravotních důvodů omluvil a omluvil i neúčast svého právního zástupce. Míru poklesu pracovní
schopnosti komise hodnotila dle kapitoly V, pol. 7a přílohy k vyhlášce a činila 10 %. Komise ve
smyslu §3 odst. 1 (s přihlédnutím k bolestivému syndromu páteřnímu) zvýšila tuto hodnotu o 10
% na celkových 20 %. Žalobce proto nebyl shledán invalidním. Tato komise na rozdíl od
posudkové komise uvedené v [6] nehodnotila dle položky 7b, jelikož u posuzovaného (žalobce)
neshledala středně těžkou poruchu osobnosti. Lékařské nálezy z psychiatrie, na které odkazoval
žalobce, popisovaly jeho psychický stav 7 až 8 měsíců po době rozhodné pro posouzení a byla
v nich uváděna úzkostně-depresivní porucha. Diagnostické hospitalizace, učiněné ke dni 17. 6.
2013, však takovou poruchu neprokázaly. Uvedené nálezy proto neměly vliv na změnu
posudkového závěru.
[8] Žalobce při soudním jednání dne 23. 5. 2014 trval na v ypracování znaleckého posudku
z odvětví pracovního práva, jelikož byl přesvědčen, že ke dni 11. 4. 2013 (den vydání rozhodnutí
v prvním stupni) byl invalidní, neboť jeho psychický stav byl stejný jako v roce 2014, kdy mu byl
s účinností od 1. 2. 2014 přiznán invalidní důchod prvního stupně. Krajský soud tomuto
důkaznímu návrhu s odkazem na §52 odst. 1 s. ř. s. nevyhověl a svůj postup odůvodnil zásadou
procesní ekonomie. Zdravotní stav žalobce byl hodnocen dvěma posudkovými komisemi
Ministerstva práce a sociálních věcí a soud neshledal důvodným provádět nad rámec těchto
posudků další dokazování.
[9] Jelikož je rozhodnutí o nároku na invalidní důchod vždy závislé především na odborném
lékařském posouzení a všechny posudkové orgány se v hodnocení a závěrech shodly na tom,
že ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyl žalobce invalidní, krajský soud žalobu
zamítl. V rozhodnutí přitom vycházel z toho, že všechny dosavadní odborné posudky byly řádně
a dostatečně odůvodněny a vyrovnaly se i s žalobou vznesenými námitkami. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku obšírně popsal dosavadní průběh řízení, provedl důkazy všemi
odbornými posudky a zdravotní dokumentací žalobce, a detailně argumentoval, proč nelze
na základě zjištěných skutečností považovat podanou žalobu za důvodnou.
II.
[10] Proti rozhodnutí krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. V ní namítá neúplné zjištění relevantních skutečností a na základě toho i následné
nesprávné zhodnocení svého zdravotního stavu, neuvádí však konkrétní kasační důvody,
obsažené v §103 odst. 1 s. ř. s. Dle úvahy Nejvyššího správního soudu lze veškeré námitky
stěžovatele lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. d), dle nějž lze kasační stížnost podat pouze
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[11] Stěžovatel považuje podané odborné lékařské posudky za neobjektivní a zaujaté. Napadá
závěry posudku komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Praha ze dne 14. 4. 2014,
které potvrdily posudky předcházející, vypracované posudkovými lékaři žalované. Neobjektivnost
posouzení svého zdravotního stavu spatřuje stěžovatel v tom, že všechny posudky
dospěly ke shodným východiskům o snížení jeho pracovní schopnosti. Poukazuje přitom
na lékařskou zprávu MUDr. G., která postižení stěžovatele hodnotila jako těžkou úzkostně -
depresivní poruchu neurologického charakteru a polyfonní poruchu osobnosti, na základě čehož
nemůže stěžovatel pracovat 8 hodin denně. Dále stěžovatel upozorňuje na výsledky
neurologického vyšetření z března 2013 a rehabilitační vyšetření z února 2013, jež dle jeho názoru
také dokládají sníženou pracovní schopnost o nejméně 35 %.
[12] Krajský soud v předchozím řízení odmítl požadavek na vyhotovení dalších zdravotnických
posudků, zapříčinil tak dle stěžovatele neúplné zjištění stavu vě ci. Dle mínění stěžovatele
byla posudková komise podjatá a soud měl vyhovět jeho návrhu na vyhotovení nezávi slého
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, eventuálně neurologie
a psychologie.
[13] Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena
k novému projednání, v němž by soud opatřil nový znalecký posudek pořízený nezávislým
odborníkem. Dále stěžovatel požaduje, aby mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů
právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
[14] Žalovaná se k podané kasační stížnosti vyjádřila tak, že s rozsudkem krajského soudu
souhlasí a navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
III.
[15] Protože kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou
oprávněnou, posoudil Nejvyšší správní soud důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Neobjektivitu a zaujatost posudků a s tím spojené neúplné zjištění rozhodných skutečností
v řízení před krajským soudem vyvozuje stěžovatel primárně z toho, že závěry různých
posudkových komisí se v otázce určení jeho invalidity shodovaly. Všechny totiž dospěly k tomu,
že stěžovatel nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí (17. 6. 2013) invalidní. Nejvyšší správní
soud se vyjádřil již v předchozí judikatuře, že „posouzení zdravotního stavu a souvisejícího pracovního
potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací
k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám v yjádřily. Pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce
a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsude k Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, publikovaný pod č. 526/2005 Sb. NSS). V posudku takové
odborné lékařské komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a zachované pracovní schopnosti
pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry o invaliditě a jejím vzniku. Tento posudek je tedy
v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedosta tku odborné erudice odkázán …“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, čj. 4 Ads 81/2013 - 43). Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že namítaná neobjektivita a zaujatost nemůže pramenit pouze
z toho, že posudkové komise dospěly ke stejným výsledkům. Ačkoliv odborné posudky z dvou
různých pracovišť Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (viz [6] a [7]) se liší
v konkrétní kvalifikaci postižení stěžovatele, obě dospěly k závěru o míře poklesu pracovní
schopnosti nedosahující 35 %. K vypracování srovnávacího posudku, vyhotoveného pražským
pracovištěm komise ministerstva, přitom dal podnět při jednání před krajským soudem sám
stěžovatel. Sám se však z jejího jednání omluvil a komise proto musela zdravotní stav stěžovatele
přezkoumat bez jeho přítomnosti. Tato komise pak ve své zprávě potvrdila závěry dřívějších
posudků žalované, viz [1] a [3]. Jedinou lékařskou zprávou, v níž se hovoří o potvrzení
stěžovatelovi invalidity a těžkém zdravotním postižení, je hodnocení ošetřující lékařky stěžovatele
MUDr. G. ze dne 25. 2. 2013. S tímto rozdílným hodnocením se však vyrovnalo ve své zprávě
pražské pracoviště komise Ministerstva práce a sociálních věcí, které své závěry jasně a dostatečně
odůvodnilo. Především uvedlo, že na základě lékařských nálezů a opakovaných diagnostických
hospitalizací se u stěžovatele neprokázalo těžké neurotické ani psychotické postižení. Jelikož při
posuzování nároku na invalidní důchod se soud opírá v prvé řadě o odborné lékařské posudky,
které v daném případě všechny shodně uzavřely, že stěžovatel není invalidní, nelze než
stěžovatelovu námitku nesprávného posouzení jeho postižení označit za nedůvodnou.
[18] Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti hovoří o podjatosti posudkové komise, kterou
namítal v řízení před krajským soudem, ve spise není žádný takový úkon zaznamenán. V kasační
stížnosti ani nijak nezdůvodňuje, proč považuje komisi za podjatou a vůči které posudkové
komisi se podjatosti vůbec dovolává. V protokolech z jednání krajského soudu se pouze
opakovaně objevuje požadavek stěžovatele, aby byl vyhotoven nezávislý posudek z oboru
pracovního lékařství. Při prvním jednání, konaném dne 17. 2. 2014, vzal stěžovatel návr h
na důkaz znaleckým posudkem zpět, jelikož byl soudem poučen, že nejprve musí být vyčerpány
dosavadní možné postupy a za nejvhodnější považoval soud provedení posudku j iné posudkové
komise ministerstva, přičemž sám stěžovatel navrhl, aby posudek vyhotovilo pracoviště komise
v Praze. Na druhém jednání soudu, konaném dne 23. 5. 2014 , stěžovatel zopakoval návrh
na vypracování posudku z oblasti pracovního lékařství. Krajský soud však tomuto návrhu
nevyhověl, argumentoval přitom zásadou procesní ekonomie a označil navrhovaný důkaz
za nadbytečný. V tomto postupu krajského soudu nespatřuje Nejvyšší správní soud pochybení,
jelikož vzhledem k dosavadnímu vývoji řízení se provádění dalších důkazů nejevilo potřebným.
Všechny posuzující orgány shodně posoudily stěžovatelův stav jako dlouhodobě nepříznivý,
nesnižující však pracovní schopnost o více než 35 %. Za hlav ní příčinu tohoto stavu byla
ve všech případech označena smíšená porucha osobnosti s histriónskými a emočně nestabilními
rysy. Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že „podle právní úpravy platné a účinné od 1. 1. 2010
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely námitkového řízení posuzuje ČSSZ, a pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění jej posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí,
pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím
účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou
správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek Posudkové komise MPSV soud
hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §7 odst. 2 s . ř. s., avšak s ohledem na m imořádný
význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti
a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou -li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými
by správnost posudku mohla být zpo chybněna.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 7. 2014, čj. 3 Ads 93/2013 - 37). Jelikož se posudek komise z 14. 4. 2014 vyrovnal se všemi
předchozími posudkovými závěry a zohlednil i zprávu MUDr. G ., na kterou opakovaně
poukazuje stěžovatel, nezbývá než konstatovat, že postup krajského soudu byl správný a v dané
situaci se nejevilo potřebným vypracování stěžovatelem nav rhovaných znaleckých posudků.
I tuto námitku považuje Nejvyšší správní soud za neopodstatněnou.
[19] Je proto možno uzavřít, že posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, pracoviště Praha, a současně i všechny předešlé posudky stěžovatelova zdravotního stavu,
ze kterých při rozhodování krajský soud vycházel, jsou úplné, přesvědčivé a řádně odůvodněné,
vycházejí z dostatečného množství podkladů, popisují stěžovatelova onemocnění a nalézají
rozhodující příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jež klasifikují a hodnotí
procentní mírou poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti. Všechny rozhodné posudky
tak splňují náležitosti, které na posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti kladou
právní předpisy (§39 zákona o důchodovém pojištění, vyhláška č. 359/2009 Sb.) a judikatura
správních soudů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014,
čj. 3 Ads 93/2013 - 37).
IV.
[20] Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako
nedůvodnou a zamítl ji.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak
měl právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. října 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu