ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.12.2014:78
sp. zn. 8 Afs 12/2014 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: TITUS CZ, s. r. o.,
se sídlem Tovární 1112, Chrudim, zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem,
advokátem se sídlem Holečkova 103/31, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci
Králové ze dne 19. 12. 2012, čj. 7746/12-1300-607589, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 12. 2013,
čj. 52 Af 25/2013 – 66,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutími ze dne 14. 6. 2010, čj. 75784/10/233912601967,
čj. 75787/10/233912601967, a čj. 75789/10/233912601967, Finanční úřad v Chrudimi doměřil
žalobci daň z přidané hodnoty včetně penále za zdaňovací období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2008.
2. Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) zamítlo odvolání
žalobce rozhodnutím ze dne 8. 3. 2012, čj. 1719/12-1300-607589, které bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2012, čj. 31 Af 42/2012 – 60, a věc byla vrácena
finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
3. Finanční ředitelství v dalším řízení zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne
19. 12. 2012, čj. 7746/12-1300-607589. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, stávající finanční ředitelství zanikla ke dni
1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich
nástupcem stalo Odvolací finanční ředitelství.)
II.
4. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji rozsudkem ze dne 11. 12. 2013,
čj. 52 Af 25/2013 – 66, zamítl.
III.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podáním ze dne 20. 3. 2014 požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
6. Stěžovatel uvedl, že úhrada daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 337 671 Kč (částka
doměřené daně i za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí roku 2007) by vedla k jeho likvidaci,
případně insolvenčnímu řízení, stěžovatel není schopen tak vysoký dluh uhradit. Tyto důsledky
podle stěžovatele plynou „ze zákonných podmínek spojených s možnou odpovědností osob jednajících jménem
stěžovatele“. Jakékoliv konečné rozhodnutí ve věci samé je již pouze formální, stěžovatel bude
vyloučen z dalšího podnikání. Stěžovatel podotkl, že posuzovaná věc je prakticky jediným
konfliktem se správcem daně, za celou dobu své existence se stěžovatel neocitl v situaci,
kdy by nebyl schopen dostát svým závazkům vůči státnímu rozpočtu.
7. K žádosti o odkladný účinek stěžovatel přiložil (1) výpis z bankovních účtů, který podle
něj prokazuje záporný stav disponibilních finančních prostředků, (2) předběžnou výsledovku
za rok 2013, podle níž měl stěžovatel dosáhnout v předchozím období ve výkonech 871 000 Kč
při dosažení výsledku hospodaření 1 070 000 Kč, v roce 2013 pak výkon pouze 189 000 Kč
při výsledku hospodaření (ztrátě) - 24 000 Kč, a (3) rozvahu, která během celého roku 2013
eviduje neměnný stav pohledávek, přičemž podmínky podnikání stěžovatele podle něj byly
od počátku nastaveny na postup, že správce daně nevylučoval nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty.
8. Stěžovatel rovněž podotkl, že podal žádost o posečkání úhrady daně, která však byla
zamítnuta. Stěžovatel bude proti tomuto rozhodnutí brojit odvoláním, tento postup však nemá
vliv na vykonatelnost daňových rozhodnutí.
IV.
9. Ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný uvedl,
že ze stěžovatelem předložených dokladů nelze dovodit konkrétní poměr mezi stávající hodnotou
majetku stěžovatele a jeho dluhem na daňové povinnosti, což je zásadní ve vztahu k prokázání
vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele výkonem daňových rozhodnutí. Podle žalovaného
by přiznání odkladného účinku mohlo být v rozporu s veřejným zájmem, resp. zájmem státu
a společnosti na zajištění úhrady daňové povinnosti stěžovatele. Z tvrzení stěžovatele lze dovodit,
že přiznáním odkladného účinku by byla ohrožena (dílčí) úhrada dlužné daně
i v budoucnosti. Takový důsledek by však byl v rozporu s předmětem a účelem správy daně
(srov. §1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný
uzavřel, že v dané věci nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí.
V.
10. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí
přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.
11. Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost
proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem,
u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno.
12. Žádost o přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizovaná a podepřená
konkrétními důkazy, protože stěžovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
Stěžovatel tedy musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem tato újma spočívá
a jaký je její rozsah. Hrozící újma přitom musí být závažná a skutečná. Na podporu svých tvrzení
musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé důkazy.
13. Stěžovatel tvrdil, že není schopen uhradit vysoký daňový dluh, úhrada doměřené daně
by pro něj měla likvidační účinky a mohla by vést k insolvenčnímu řízení. K návrhu na přiznání
odkladného účinku stěžovatel přiložil (1) výpis z bankovního účtu č. 5338055036/5500 za období
od 1. 2. 2014 do 28. 2. 2014, podle kterého je konečný, resp. disponibilní, zůstatek
na účtu 1 907,56 Kč, (2) výpis z bankovního účtu č. 5338055001/5500 za období od 1. 2. 2014
do 28. 2. 2014, podle kterého je konečný zůstatek na účtu - 800 000 Kč a disponibilní zůstatek
na účtu - 805 405,48 Kč, (3) výpis z bankovního účtu č. 19-5265180257 za období březen 2014,
podle kterého je konečný zůstatek na účtu - 95 790,29 Kč, (4) rozvahu ke dni 31. 12. 2013, podle
které je výsledek hospodaření běžného účetního období - 24 tis. Kč, (5) výkaz zisku a ztráty
ke dni 31. 12. 2013, podle kterého je výsledek hospodaření za běžnou činnost, za účetní období
a před zdaněním - 24 tis. Kč, (6) žádosti o posečkání úhrady daně, resp. povolení splátek,
z 19. 12. 2013, 15. 1. 2014 a 3. 2. 2014, a (7) rozhodnutí ze dne 11. 2. 2014, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o posečkání úhrady daně.
14. Nejvyšší správní soud po zvážení předložených listin uzavřel, že podmínky pro přiznání
odkladného účinku nebyly splněny.
15. Stěžovatel tvrdil, že úhrada daňové povinnosti by pro něj měla likvidační účinky. Toto
tvrzení přitom doložil pouze nepodepsanou rozvahou a výkazem zisku a ztráty a dále výpisy
ze tří bankovních účtů jen za období únor a březen 2014. Předložené doklady, vztahující se toliko
k mimořádně omezenému období hospodaření, ovšem neposkytují úplný obraz o majetkové
a finanční situaci stěžovatele. Stěžovatel proto neprokázal tvrzení, že by pro něj úhrada daňové
povinnosti, o níž se jedná v posuzované věci, měla likvidační účinek. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání újmy, která by mu vznikla
nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, nebylo možno posoudit, zda by tato újma byla
nepoměrně větší než újma, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným
osobám. Stěžovatel ostatně nic takového ani netvrdil.
16. Nad rámec shora uvedených důvodů lze doplnit, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti může mít zpravidla význam pouze tehdy, pokud odkladný účinek byl přiznán
již žalobě v řízení před krajským soudem. Rozhodnutí správních orgánů napadená žalobou
ve smyslu §65 a násl. s. ř. s. jsou totiž pravomocná a vykonatelná. Platí, že pokud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není žalobě přiznán odkladný účinek za podmínek
stanovených v §73 s. ř. s. (ať už proto, že o něj žalobce vůbec nežádal, nebo proto, že jeho návrh
neshledal krajský soud důvodným a zamítl jej), a nedošlo-li rozhodnutím krajského soudu
o meritu věci ve vztahu k napadenému správnímu rozhodnutí ke změně této skutečnosti
(tedy došlo-li k zamítnutí či odmítnutí žaloby, takže správní rozhodnutí nebylo rozhodnutím
krajského soudu nijak dotčeno), odkladný účinek kasační stížnosti působící jen vůči rozhodnutí
krajského soudu nemůže mít na účinky správního rozhodnutí podstatný vliv. Smyslem
rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je přitom oddálit nastoupení
nepříznivých důsledků napadeného správního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli a to do právní
moci soudního rozhodnutí.
17. Z obsahu spisu krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel o přiznání odkladného účinku
v řízení o žalobě nežádal. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, a rozhodnutí finančního
ředitelství proto nebylo napadeným rozsudkem nijak dotčeno. Případné přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by tedy nemělo žádný vliv na účinky rozhodnutí finančního ředitelství,
a tudíž ani na právní postavení stěžovatele.
18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
19. Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze
z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. dubna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu