ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.25.2013:46
sp. zn. 8 Afs 25/2013 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného
Mgr. Vladimírou Píchovou, advokátkou se sídlem Podivínská 1236, Velké Bílovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2010, čj. JMK 171052/2009, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013, čj. 31 A 107/2010 -
79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Obecní úřad Lukovany (dále též „správce poplatku“) vyměřil žalobci platebním výměrem
ze dne 18. 11. 2009, čj. 403/2009/25, místní poplatek v částce 3559 Kč za užívání veřejného
prostranství na parcele č. 4922. Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2010, čj. JMK 171052/2009, Krajský
úřad Jihomoravského kraje změnil napadené rozhodnutí podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále též „zákon o správě daní a poplatků“), tak, ž e číslo parcely 4922
nahradil číslem 4922/1, neboť v mezidobí proběhlo přečíslování parcel. Podrobně zhodnotil
podmínky pro stanovení poplatku podle pomůcek a shledal postup správce poplatku v souladu
se zákonem.
II.
[2] Žalobce podal žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Namítl,
že výrok rozhodnutí ze dne 24. 9. 2010 byl neurčitý, protože správce poplatku jednoznačně
nepopsal skutek, za který uložil místní poplatek. Odůvodnění rozhodnutí bylo podle jeho názoru
nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Správce poplatku neshromáždil důkazní prostředky tak,
aby umožňovaly naplnění zásady materiální pravdy. Není vlastníkem předmětů, za jejichž
umístění mu správní orgán vyměřil poplatek a neumístil je na veřejné prostranství. Zpochybnil
průkaznost a důkazní hodnotu svědeckých výpovědí a namítl neurčité ohraničení časových úseků,
po které se předměty na parcele nacházely.
[3] Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 2. 2012,
čj. 31 A 107/2010 - 42. Postup správních orgánů obou stupňů označil za zmatečný. Správce
poplatku rozhodoval podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a poplatek vyměřil
za použití pomůcek. Za této situace měl žalovaný přezkoumat platební výměr podle §50 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný však rozhodoval podle §50 odst. 6 tohoto zákona.
S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nelze v řízení o vyměření místního
poplatku vyloučit použití pomůcek, nicméně tento postup závisí na existenci poplatkové
povinnosti. Jelikož napadené rozhodnutí trpělo podle krajského soudu vnitřními rozpory a bylo
nepřezkoumatelné, soud se dosud nemohl vyjádřit k existenci poplatkové povinnosti. Krajský
soud podrobně citoval z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 – 96, podle kterého nelze směšovat pojmy nicotnosti, neplatnosti
a nezákonnosti individuálního správního aktu. Věcnými námitkami se krajský soud nezabýval.
[4] Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stí žností. Rozsudkem ze dne
27. 9. 2012, čj. 8 Afs 26/2012 – 34, Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud totiž neuvedl žádnou úvahu, proč se domnívá, že byly
splněny podmínky pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud rovněž nepovažoval nepřesné označení právního ustanovení ve výrokové
části napadeného rozhodnutí za pochybení takové intenzity, pro které bylo nutné rozhodnutí
stěžovatele zrušit.
[5] Krajský soud následně převzal právní závěry Nejvyššího správního soudu do rozsudku
ze dne 13. 2. 2013, čj. 31 A 107/2010 – 79, kterým žalobu zamítl. Uvedl, že je vázán právními
názory Nejvyššího správního soudu vyslovenými ve zrušujícím rozhodnutí. Rozhodl proto
ve věci dle intencí Nejvyššího správního soudu, který jednoznačně uvedl, že se žalovaný
podrobně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a i v ostatních namítaných skutečnostech
se s nimi vypořádal dostatečně.
III.
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu ze d ne 13. 2. 2013 kasační
stížnost. Namítl, že krajský soud pouze konstatoval, že je vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, a nezabýval se v žalobě uplatněnými námitkami. Krajský soud je sice vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale pouze k otázkám, které tento soud řešil.
Nikoli pokud jde o žalobní námitky, které jsou po celé řízení přehlíženy a ke kterým se ani jeden
ze soudů nevyjádřil.
IV.
[7] Žalovaný nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se k jeho žalobním námitkám
žádný ze soudů nevyjádřil. Otázka vlastnictví věci nebyla rozhodná pro vznik a trvání
poplatkové povinnosti u místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Poplatníkem
je fyzická nebo právnická osoba, která veřejné prostranství užívá způsobem podle §4 odst. 2
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a to bez
ohledu na vlastnictví těchto věcí. Stěžovatel neposkytl správci poplatku součinnost a ani na výzvu
mu nesdělil skutečnosti rozhodné pro vyměření poplatku. Rovněž nenamítl, že by nebyl
poplatníkem místního poplatku.
[8] Platební výměr byl vydán dne 18. 11. 2009, tedy v době, kdy podle tehdy účinné právní
úpravy nemusel obsahovat odůvodnění. Poplatek byl vyměřen podle pomůcek, což bylo
zohledněno jak v odůvodnění platebního výměru, tak v rozhodnutí žalovaného.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s .). Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud bral při úvahách o důvodnosti podané
kasační stížnosti v úvahu nejen kasační námitky a v pořadí druhý rozsudek krajského soudu,
ale rovněž to, že již ve věci dříve rozhod oval a posoudil, zda vytčená pochybení v uvedení
ustanovení právního předpisu, podle kterého žalovaný rozhodoval, mají za následek nezákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí.
[11] Stěžovatel formuloval kasační stížnost relativně stručně a obecně. Tvrdil, že v celém
soudním řízení byly setrvale přehlíženy jeho žalobní námitky a žádn ý ze soudů se k nim
nevyjádřil.
[12] Rozsah přezkumu byl v řízení o předchozí kasační stížnosti limitován kasačními
námitkami žalovaného, které směřovaly proti nesprávnému názoru krajskéh o soudu o nicotnosti
žalobou napadeného rozhodnutí a proti názoru, že pochybení v citaci §50 odst. 6 místo §50
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků způsobilo jeho nezákonnost. Nejvyšší správní soud však
rovněž konstatoval, že ve věci nebylo sporu, že správce poplatku vyměřil místní poplatek podle
pomůcek. Správce poplatku zjistil při místním šetření, že jsou na veřejném prostranství uloženy
různé předměty a stavební materiál. Stěžovatel vlastní sousední nemovitost. Správce poplatku
zaslal dne 22. 7. 2009 stěžovateli výzvu k ohlášení poplatkové povinnosti, ve které jej vyzval,
aby ve stanovené lhůtě sdělil identifikační údaje poplatníka, vznik a zánik poplatkové povinnosti,
rozsah poplatkové povinnosti a vznik případného nároku na osvobození resp. úlevu od místního
poplatku. Současně jej poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude správce poplatku oprávněn
stanovit poplatek podle pomůcek. Postup správce místního poplatku vyplýval z §14 odst. 2
zákona o místních poplatcích, který vyhrazoval ohlašovací povinnost k platbě místního poplatku
obecně závazné vyhlášce, kterou obce byly (a jsou) oprávněny přijmout k zavedení místních
poplatků. Je vhodné zmínit, že s účinností zákona č. 281/2009 Sb. (od 1. 1. 2011) již obecně
závazné vyhlášky obcí mohou upravovat pouze vznik a zánik poplatkové povinnosti; ohlašovací
povinnost je nyní upravena přímo v §14a zákona o místních poplatcích.
[13] V rozhodném období platila na území obce Lukovany obecně závazná vyhláška
č. 4/2008, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, v souladu s jejímž čl. 3 byla
vydána shora uvedená výzva. V ní správce poplatku specifikoval, že jde o skládku stavebního
a železného materiálu na parcele č. 4922, která sousedí s parcelou stěžovatele u nemovitosti
v Lukovanech č. p. 102. Z výzvy ze dne 22. 7. 2009 bezpečně vyplývá, na základě jakého
předpokladu dospěl správce poplatku k předběžnému závěru, že právě stěžovatel je poplatníkem
místního poplatku. Nešlo o případ, kdy by žádná skuteč nost nenasvědčovala tomu,
že by poplatková povinnost stíhala stěžovatele a ze strany správníh o orgánu tak o projev svévole.
Z výzvy jednoznačně vyplývá, že byla vydána podle §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
který se pro řízení ve věcech místního poplatku použil s odkazem na §13 zákona o místních
poplatcích. Podle první věty tohoto ustanovení „nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné
daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly -li na výzvu ve stanovené lhůtě
odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici,
anebo které si sám opatří, a to i bez součinn osti s daňovým subjektem“. Stěžovateli tedy mělo být zřejmé,
že i když nebude na doručenou výzvu reagovat, bude mu místní poplatek vyměřen za použití
pomůcek. Výzva byla stěžovateli doručena 23. 7. 2009. Stěžovatel z ůstal ve věci nečinný.
Tvrzení, že jednotlivé předměty, za jejichž umístění byl poplatek vyměřen, nejsou jeho
vlastnictvím, stěžovatel poprvé uplatnil až v doplnění odvolání, které bylo správci poplatku
doručeno 15. 12. 2009.
[14] Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani
sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití
tohoto způsobu stanovení daně (§50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků). Z žalobou
napadeného rozhodnutí však bezpečně vyplývá, že se žalovaný podrobně vypořádal i s námitkou
týkající se vlastnictví věcí na skládce. I přes limity v rozsahu přezkumu rozhodnutí vydaných
za použití pomůcek správně s odkazem na §4 zákona o mí stních poplatcích vysvětlil,
že poplatníkem poplatku není vlastník skladovaných věcí, ale ten, kdo užívá veřejné prostranství.
Žalovaný rovněž správně poukázal na to, že poté, kdy stěžovatel k zaslané výzvě neposkytl
součinnost, provedl správce poplatku relativně obsáhlé dokazování (místní šetření, výslechy
svědků). Výsledky tohoto dokazování poté využil jako pomůcky při stanovení rozsahu užívání
veřejného prostranství a doby, po kterou k užívání docházelo. Přehledně vysvětlil, že stěžovatel
v reakci na výpověď svědka Hrůzy sám připustil, že dřevo odklidí. Na páté straně odůvodnění
rozhodnutí o odvolání shrnul, že i ostatní vyjmenovaní svědci označili právě stěžovatele za toho,
kdo věci umístil na veřejné prostranství. Podpůrně a rgumentoval územním souhlasem
a souhlasem s provedením stavby ze dne 26. 2. 2007, neboť právě v souvislosti se s tavbou
na sousedním pozemku byly věci umístěny na pozemek.
[15] Nejvyšší správní soud nemůže žalovanému cokoli vytknout stran pečlivosti a požadavku
na podrobné zdůvodnění existence poplatkové povinnosti stěžovatele. Žalobní námitky jsou však
naproti tomu velice obecné. Jeví se, jako by nesměřovaly proti žalobou napadenému rozhodnutí
o odvolání, ale proti prvostupňovému platebnímu výměru. Pokud stěžovatel rozhodnutí vytýká,
že není uvedeno, z jakých svědeckých výpovědí správce poplatku ke svým závěrům dospěl,
je takové tvrzení v přímém rozporu zejména se čtvrtou a pátou stranou odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, kde je přehledně shrnuto, výslechy kterých osob správce poplatku
provedl a co z nich vyplynulo. Žalovaný rovněž vysvětlil, že správce poplatku z jistil při místním
šetření výměru, na které došlo k užívání veřejného prostranství a jak byla stanovena minimální
doba, po kterou byly věci na prostranství umístěny.
[16] Za obdobně obecné je třeba považovat žalobní námitky týkající se obsahových náležitostí
správních rozhodnutí. Žalobní námitka vytýká rozhodnutí o odvolání neurčitost a nedostatek
preciznosti. V žalobě se však již neuvádí, v čem stěžovatel tyto nedostatky spatřuje. Lze proto
obecně konstatovat, že žalovaný změnil platební výměr pouze tak, že up řesnil označení veřejného
prostranství parcelním číslem. Výrok rozhodnutí odvolání není neurčitý či neprecizní.
[17] Stěžovatel rovněž vytkl platebnímu výměru, že jednání, za které byl poplatek vyměřen,
mělo být ve výrokové části popsáno tak, aby jej nebylo m ožné zaměnit s jiným. Takový
nedostatek však platební výměr neobsahuje. Naopak, ve výroku platebního výměru je uvedena
nejen celková částka poplatku, ale i specifikace, za umístění jakých věcí (houpačka, dopravní pás,
písek, dřevo) se poplatek ukládá, za j aké období a jakou plochu tyto věci zabíraly. Platebnímu
výměru nelze v tomto ohledu cokoli vytknout. Jeho výrok je dostatečně konkrétní, aby nehrozilo
nebezpečí záměny s jiným jednáním a nebezpečí případného dvojího postihu.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení n epřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úř ední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. září 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu