ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.30.2013:63
sp. zn. 8 Afs 30/2013 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: 4 DVORY a. s.,
se sídlem Okružní 2615, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou
se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
ze dne 31. 8. 2012, čj. 6508/12-1300, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2013, čj. 10 Af 574/2012 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Českých Budějovicích (správce daně) vyměřil žalobci platebním výměrem
ze dne 23. 4. 2012, čj. 263786/12/077910305043, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
4. čtvrtletí 2011 ve výši 574 474 Kč.
[2] Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 31. 8. 2012,
čj. 6508/12-1300, zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Soud
jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, čj. 10 Af 574/2012 – 49.
[4] Předmětem sporu je otázka, zda částka 22 500 000 Kč, kterou Statutární město České
Budějovice (dále též „město“) vyplatilo žalobci na základě dohody o ukončení smlouvy
o spolupráci a smlouvy o nájmu, je předmětem daně z přidané hodnoty. Výše úplaty byla
stranami dohodnuta na základě znaleckého posudku o ocenění vynaložených nákladů
na demoliční práce v pronajatém areálu bývalých kasáren Čtyři Dvory v Českých Budějovicích.
K ukončení spolupráce došlo z důvodů ležících na straně města. Krajský soud zohlednil,
že žalobce provedl demoliční práce v souladu s navrženým projektem a vytvořil tak majetkově
využitelnou hodnotu, kterou následně převedl na základě dohody o ukončení smlouvy
o spolupráci i smlouvy o nájmu na město. Finanční vyrovnání, jež bylo žalobci poskytnuto,
má charakter úplaty za plnění, které je dle §2 odst. 1 písm. b), §2 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, zdanitelným plněním.
[5] Soud odmítl, že by správce daně nehodnotil vyjádření Statutárního města České
Budějovice ze dne 24. 1. 2012, čj. NP-J/33/2012, vyjádření společnosti SPRÁVA DOMŮ ze dne
6. 3. 2012 a projektovou dokumentaci developerského záměru, ze které vyplývá, že na místě
odstranění nemovitostí byla plánována vlastní výstavba žalobce. Správce daně na základě
vyjádření města správně posoudil vyplacenou finanční částku jako náhradu vynaložených nákladů
na provedené demoliční práce. Soud dodal, že skutečnost, že město v minulosti nemovitosti
pronajímalo, neznamená, že město nevyužije změny provedené na pronajímaných nemovitostech
a že tyto změny pro něj neznamenají přínos. V případě realizace vlastních staveb může město
na pozemcích zahájit výstavbu, aniž by se zabývalo odstraněním staveb. Město na své záměry
nerezignovalo a zvažuje jinou strukturu.
[6] Žalobce dále namítl, že žalovaný nesprávně hodnotil jeho tvrzení, že deponie nebyla
výsledkem jeho činnosti ani jeho vlastnictvím, a proto ani jejím odstraněním společností
A.K.U.P.I. (která byla skutečným původcem a vlastníkem deponie) nemohla být žalobcem
poskytnuta „spotřebovatelná“ služba. Soud zjistil, že město podmínilo vyplacení částky
10 000 000 Kč odstraněním navezeného materiálu a prokázáním, že byla odstraněna ekologická
zátěž na vymezených místech. Podle soudu je zcela irelevantní, kdo je vlastníkem deponie či jejím
původcem, neboť v dané věci je spor o to, zda městem poskytnutá úplata je úplatou za zdanitelné
plnění či nikoliv. Uvedená částka nebyla poskytnuta z důvodu náhrady nákladů na odstranění
mezideponie. Vlastníkem a původcem deponie nebyl podle správce daně žalobce, nýbrž jeho
podnájemce. Krajský soud souhlasí se správcem daně v tom, že ze smlouvy o nájmu nevyplývá,
že by žalobce mohl v pronajatém areálu skladovat jiný materiál, resp. že by mohl areál využívat
jako skládku. S ohledem na to, že zde byly prováděny demoliční práce, pak lze předpokládat,
že i tyto demolice jsou zdrojem deponie, a její odstranění je z povahy věci zřejmé. Správce daně
správně dovodil, že zdrojem deponie jsou žalobcem provedené demoliční práce.
[7] Soud jako nedůvodnou shledal námitku, že se žalovaný nevypořádal se smlouvou
o podnájmu části nemovitosti ze dne 1. 10. 2009 a dne 1. 1. 2011. V dané věci nebylo nutné
provádět výslech jednatele společnosti A.K.U.P.I. ohledně podnájmu plochy a vzniku vlastnictví
navezeného materiálu. Za nepřípadný pak soud označil i odkaz žalobce na rozsudky Soudního
dvora EU C-277/05 a C-222/81, neboť s danou věcí skutkově nesouvisí.
[8] Tím, že se pronajímaný majetek vrátil městu zhodnocen, žalobce vytvořil majetkově
využitelnou hodnotu ve smyslu §14 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty.
Na základě ukončení nájemního vztahu se dostaly majetkové hodnoty do dispozice pronajímatele
a došlo ke zdanitelnému plnění. Přenechání zhodnoceného majetku nájemcem pronajímateli
je poskytnutím práva na využití jiné majetkově využitelné hodnoty ve smyslu citovaného
ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 70/2010 - 63). Náhrada, která
byla žalobci vyplacena v souladu s článkem VIII. smlouvy o nájmu, je tak náhradou za obstarání
či dodání předmětných stavebních prací nájemcem pronajímateli. Nejedná se tak o náhradu škody
ani bezdůvodného obohacení. Soud neshledal, že by město porušilo nějaké právní povinnosti.
III.
[9] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jím přijaté finanční plnění od statutárního města
České Budějovice za demoliční práce je úplatou za plnění, tedy zdanitelným plněním. V dané věci
musela být nejprve provedena demolice stávajících objektů vojenských kasáren a teprve poté
mohlo být přistoupeno k výstavbě plánované zástavby. Demoliční práce nebyly prováděny
ve prospěch města, ale výhradně za účelem vlastní výstavby stěžovatele. Město si u stěžovatele
žádné práce neobjednalo. Jak pro případ ukončení smluvního vztahu dohodou,
tak i při odstoupení od smlouvy, čl. VIII nájemní smlouvy předvídal stejné důsledky pro finanční
vypořádání stran. Stěžovateli byly navráceny doposud vynaložené náklady. Znalec nestanovil tržní
cenu za provedené práce, ale pouze odhad nákladů za ně. Pokud by se mělo jednat o úplatu,
pak by tato částka musela zahrnovat zisk. Finanční plnění, které stěžovatel obdržel, má charakter
náhrady škody, spočívající v marném vynaložení nákladů na developerský projekt. Jednalo
se tak o zmařenou investici s tím, že stěžovatel byl k ukončení spolupráce de facto donucen.
[11] Podle stěžovatele je právní výklad podaný krajským soudem nepřezkoumatelný
a nesrozumitelný. Soud na jednu stranu uvedl, že v dané věci je nepodstatné, kdo je vlastníkem
či původcem deponie a na stranu druhou za zdroj deponie označuje stěžovatelem provedené
demoliční práce. Stěžovatel předložil dostatek důkazních prostředků k prokázání toho,
že původcem deponie je společnost A.K.U.P.I. Za nesrozumitelný považuje i ten závěr, podle
kterého stěžovatel poskytl městu majetkově využitelnou hodnotu, tj. zhodnocený majetek.
Jediným výsledem dosavadní činnosti stěžovatele bylo, že majetkové hodnoty ve vlastnictví města
zdemoloval. Nesrozumitelné je i to tvrzení, že pokud stěžovatel přenechal při ukončení nájmu
pozemky, na kterých provedl demoliční práce dle navrženého projektu, vytvořil majetkovou
hodnotu. Podle stěžovatele však nelze z podstaty věci na pozemcích provést demoliční práce,
neboť pozemek je přirozenou částí zemského povrchu, kterou nelze zdemolovat.
[12] Podle krajského soudu se v dané věci nejedná o náhradu škody, jelikož město neporušilo
žádné své povinnosti. Ačkoliv stěžovatel v žalobě namítl, že tento závěr ze spisu neplyne, soud
na tuto námitky dostatečně nereagoval. Navíc, tento závěr není pravdivý. Město vědělo, že svým
povinnostem - přenechat nemovitosti v nájmu na dohodnutou dobu – nedostojí. Skutečnost,
že k ukončení spolupráce došlo dohodou, neznamená, že se tak nestalo z důvodů porušení
smluvních povinností. Takový závěr popírá princip autonomie vůle stran a vylučoval by institut
dohody o náhradě škody.
[13] Stěžovatel dále poukázal, že žalovaný opakovaně uvedl, že se jednalo o náhradu nákladů
a zároveň o úplatu za plnění, resp. o náhradu za vynaložené náklady. Tyto pojmy si vzájemně
odporují. Žalovaný ve vyjádření k žalobě potvrdil, že si město od stěžovatele nic neobjednalo.
Proto se nemohlo ani jednat o plnění, za nějž by bylo povinno hradit úplatu. Město bylo toliko
povinno v souladu s čl. VIII smlouvy o nájmu hradit náklady, které stěžovatel vynaložil. Svou
podstatou se jednalo o škodu.
IV.
[14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním rozsudku
krajského soudu. Přenechání zhodnoceného majetku nájemcem pronajímateli je poskytnutím jiné
majetkově využitelné hodnoty ve smyslu §14 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty.
Žalovaný nicméně namítl, že podle krajského soudu mu nevznikly žádné náklady přesahující
rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Žalovaný přitom vyčíslil náklady řízení částkou 2381,
16 Kč, kterou tvoří cestovní náhrady za cestu na trase Brno – České Budějovice a stravné
pověřeného zaměstnance. Žalovaný nesouhlasí, že zastupování správních orgánů před soudy
je běžnou administrativní činností.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že vzhledem k podání stěžovatele ze dne
8. 7. 2013, ve kterém upozornil na příbuzenský vztah bývalého společníka stěžovatele k soudci
Nejvyššího správního soudu JUDr. Janu Passerovi, rozhodl předseda Nejvyššího správního
soudu opatřením ze dne 10. 12. 2013 o vyloučení uvedeného soudce z projednávání
a rozhodování v této věci. V souladu s pravidly pro zastupování, která jsou uvedena v rozvrhu
práce Nejvyššího správního soudu, určil na jeho místo JUDr. Jaroslava Hubáčka,
což koresponduje též procesnímu poučení ze dne 1. 7. 2013, které bylo oběma účastníkům řádně
doručeno.
[18] Stěžovatel má za to, že účelem městem poskytnuté platby bylo refundovat
jím vynaložené náklady, tj. odškodnit jej. Město za tuto platbu nic neobdrželo a nelze
ji tak posuzovat jako úplatu ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. Daňové orgány a krajský
soud naopak shledali, že poskytnutá částka je zdanitelným plněním, neboť představuje jinou
majetkově využitelnou hodnotu ve smyslu §14 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty.
[19] Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem předloženého spisového materiálu a shodně
s krajským soudem dospěl k závěru, že přenechal-li stěžovatel při ukončení nájmu městu
pozemky, na kterých provedl demoliční práce v souladu s navrženým projektem i v souladu
se záměrem města a jeho souhlasem, vytvořil tak majetkově využitelnou hodnotu. Při posouzení
věci přitom vycházel z §2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého
je předmětem daně poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování
ekonomické činnosti. Podle §14 odst. 1 písm. b) téhož zákona se poskytnutím služby pro účely
tohoto zákona rozumí všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem
nemovitosti. Poskytnutím služby se rozumí také poskytnutí práva využití věci nebo práva anebo
jiné majetkově využitelné hodnoty.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že mu marným vynaložením nákladů na jeho
developerský projekt vznikla škoda. Poskytnutí náhrady škody představuje plnění z titulu
odpovědnosti za způsobenou škodu. Obecně se nejedná o úplatu za plnění, které by bylo
předmětem daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že není
podstatné, jak je důvod vyplacené částky v dohodě označen. Musí se však jednat o částku
odpovídající vzniklé škodě jakožto újmě v majetkové sféře poškozeného. Důkazní břemeno
k prokázání těchto skutečností nese daňový subjekt.
[21] Stěžovatel neprokázal, že by na straně města došlo k porušení právních či smluvně
přijatých povinností. Čl. VIII smlouvy o nájmu umožňoval, aby se smluvní strany dohodly
na ukončení nájemního vztahu již před uplynutím sjednané doby. Stěžovatel v tomto směru
poukazoval na možnost smluvní úpravy náhrady škody. V obecné rovině lze připustit,
že se k náhradě vzniklé škody může smluvně zavázat i ten, kdo k tomu nemá zákonnou
povinnost. Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že sjednané finanční vyrovnání poskytnuté stěžovateli na základě čl. VIII smlouvy o nájmu
a čl. IV. dohody o ukončení smlouvy o spolupráci a smlouvy o nájmu neodpovídá institutu
náhrady škody ani z materiálního hlediska (tedy, že by se jednalo o částku odpovídající újmě
v majetkové sféře stěžovatele) a ani takto formálně nebylo ve smlouvě označeno.
[22] Aby se v posuzovaném případě mohlo uvažovat o tom, že poskytnuté plnění bylo
náhradou škody, nesmělo by město za vyplacenou částku obdržet adekvátní protiplnění.
Tak tomu ovšem nebylo, protože městu byla poskytnuta služba - majetkově využitelná hodnota.
Stěžovatel totiž v průběhu trvajícího nájemního vztahu provedl v areálu Čtyři Dvory demoliční
práce v souladu se svým projektem na využití lokality Čtyři Dvory (viz Návrh projektu Čtyři
Dvory) a se smlouvou o nájmu (viz čl. III a VI smlouvy o nájmu, Dodatek č. 1 ke Smlouvě
o nájmu). Takto změněný a zhodnocený majetek se s ukončením nájemního vztahu dostal zpátky
do dispozice města, které jej tak mohlo dále využívat. Stěžovatelem provedené změny umožňují
pokračovat v přípravě a zástavbě předmětného území. Ostatně ze správního spisu vyplývá,
že v areálu nadále pokračují bourací práce, které provádí zhotovitel odlišný od stěžovatele.
Žalovaný i krajský soud příhodně odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2010, čj. 1 Afs 70/2010 – 57 (obdobně také rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
čj. 2 Afs 111/2008 – 52), podle něhož přenechání zhodnocení majetku nájemcem pronajímateli
je poskytnutím práva využití jiné majetkově využitelné hodnoty ve smyslu §14 odst. 1 písm. b)
zákona o dani z přidané hodnoty. Nejedná se proto o náhradu škody, jak tvrdil stěžovatel.
[23] Z předložených listin je zřejmé, že město bylo s provedením demoličních prací
srozuměno a souhlasilo s nimi. Není podstatné, že demolice nebyly provedeny na základě
konkrétní smlouvy, např. smlouvy o dílo. Stačí, že byly realizovány v souladu se stěžovatelem
prováděným projektem, který byl v souladu se záměrem města a uzavřenými smlouvami. To,
že stěžovatel prováděl na pronajatých pozemcích demoliční práce či terénní úpravy za účelem
realizace vlastní budoucí výstavby, neznamená, že město od něj po ukončení nájemního vztahu,
nemohlo získat majetkově využitelnou hodnotu. Jinými slovy řečeno, jestliže záměrem projektu
bylo provést rekonverzi a revitalizaci určitého objektu (a to prostřednictvím nové výstavby),
je třeba za zhodnocení majetku považovat také demoliční práce (a případné terénní úpravy), které
tuto výstavbu umožňují. Toto zhodnocení areálu bylo následně převedeno do dispozice města.
Výsledek stěžovatelem provedených demoličních prací na pronajímaných pozemcích je proto
majetkově využitelnou hodnotou dle §14 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty.
[24] Stěžovatel tvrdí, že byl k ukončení smluvní spolupráce de facto donucen. Stěžovatel
ani město nepopírali, že k ukončení smluvního vztahu došlo z důvodů ležících na straně města.
Poměry mezi smluvními stranami, které předcházely uzavření dohody o ukončení smlouvy
o spolupráci a smlouvy o nájmu, nejsou pro posouzení zdanitelnosti obdržené úplaty podstatné.
Podstatné toliko je, že na základě čl. VIII nájemní smlouvy byla stěžovateli vyplacena náhrada
vynaložených nákladů za poskytnutí majetkově využitelné hodnoty, a to na základě zjištění
obsažených ve znaleckém posudku.
[25] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat,
že by se v případě peněžitého plnění přijatého od města na základě dohody o ukončení smlouvy
o nájmu a smlouvy o spolupráci jednalo o náhradu škody, a že se nejednalo o plnění, které
je předmětem daně z přidané hodnoty. Ačkoliv došlo k ukončení nájemního vztahu dříve,
než bylo původně zamýšleno, stěžovatel neprokázal, že by město porušilo své zákonné či smluvní
povinnosti, pročež by mu tím vznikla škoda, za kterou by od města obdržel částku
22 500 000 Kč.
[26] Důvodnost kasační stížnosti nemohou založit ani stížní důvody namítající
nesrozumitelnost rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výtkami
týkajícími se deponie. Město podmínilo výplatu částky 22 500 000 Kč (v částce 10 000 000 Kč
a 12 500 000 Kč) splněním několika podmínek. Jak vyplývá z čl. IV. dohody o ukončení smlouvy
o spolupráci a smlouvy o nájmu, výplata částky 10 000 000 Kč byla podmíněna mimo jiné
odstraněním navezeného materiálu (mezideponie). Navezený materiál byl z pronajímaných
pozemků odstraněn, pročež stěžovateli byla uvedená částka vyplacena. Stěžovateli
lze dát za pravdu, že krajský soud na jednu stranu uvedl (str. 8 rozsudku), že vlastníkem
a původcem deponie byl podnájemce a na stranu druhou, že zdrojem deponie jsou stěžovatelem
provedené demoliční práce. Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že ať byl vlastníkem
či původcem navezeného materiálu stěžovatel či podnájemce, tato skutečnost nemá vliv na právní
hodnocení zdanitelnosti úplaty. Soud se proto danou otázkou blíže nezabýval.
[27] Je srozumitelný a správný závěr krajského soudu, že stěžovatel městu přenechal
po ukončení nájmu pozemky, u kterých zvýšil jejich majetkovou hodnotu. Ta byla zvýšena
provedením demoličních prací dle navrženého projektu. Za irelevantní považuje Nejvyšší správní
soud tvrzení stěžovatele, že na pozemcích nelze provést demoliční práce, neboť pozemek nelze
zdemolovat. Jistě ani stěžovatel nemá pochyb o tom, že úplatu získal v souvislosti s demolicí
objektů nacházejících se v areálu Čtyři Dvory a nikoliv za demolici pozemků samotných.
[28] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že ve vyjádření ke kasační stížnosti nepřehlédl
výtku žalovaného vztahující se k výroku o náhradě nákladů řízení. Nicméně se jí nemohl věcně
zabývat, neboť nebyla uplatněna žalovaným jako samostatný a přípustný kasační důvod.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným. Protože v řízení neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým je podle §109
odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu