ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.68.2012:87
sp. zn. 8 Afs 68/2012 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. M., zastoupeného
JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2012, čj. 743/12-1500-505085, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne
17. 10. 2012, čj. 59 Af 3/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 23. 9. 2010 vydal Finanční úřad v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“) řadu
dodatečných platebních výměrů, kterými žalobci doměřil daň z příjmů ve zdaňovacích
obdobích let 2006 a 2007 a daň z přidané hodnoty v jednotlivých měsících těchto dvou let. Proti
platebním výměrům se žalobce bránil odvoláními.
[2] Dne 7. 2. 2011 žalobce nahlížel do svého daňového spisu a pořizoval si kopie některých
písemností na svůj fotoaparát. Požadoval vydání ověřených opisů daňových přiznání. Správce
daně jej proto vyzval k zaplacení správního poplatku ve výši 2790 Kč. Proti této výzvě žalobce
podal odvolání. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem v rozhodnutí ze dne 10. 6. 2011 dospělo
k závěru, že výzva byla zákonná, odvolání proto zamítlo.
[3] Správce daně poté rozhodnutím ze dne 17. 6. 2011 zastavil řízení o žádosti žalobce
na vydání ověřených opisů písemností z důvodu nezaplacení správního poplatku. Proti tomuto
rozhodnutí se žalobce také odvolal.
[4] Dne 28. 6. 2011 a 27. 7. 2011 vydalo finanční ředitelství rozhodnutí o odvolání ve věcech
doměření daní. K tomu viz dále [9].
[5] Finanční ředitelství dále rozhodnutím ze dne 23. 1. 2012 zamítlo odvolání žalobce proti
rozhodnutí o zastavení řízení o vydání ověřených opisů z důvodu nezaplacení správního poplatku
a rozhodnutí správce daně potvrdilo.
[6] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které ve věci původně rozhodovalo, bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho
působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány,
zde Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné
dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného
bude dále v textu souhrnně označováno jak Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, tak i jeho
kompetenční nástupce, Odvolací finanční ředitelství.
II.
[7] Žalobce rozhodnutí o odvolání [5] napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci. Krajský soud usnesením označeným v záhlaví žalobu odmítl. Zabýval se tím,
zda rozhodnutí správce daně je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Zhodnotil, že žalobce
požadoval vydání opisů listin v průběhu daňového řízení ve fázi řízení o odvolání. Poukázal
proto na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Aps 1/2011 - 101. V něm Nejvyšší správní
soud rozlišil mezi porušením procesních práv daňového subjektu podle §23 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“), v rámci probíhajícího
daňového řízení a mimo daňové řízení. Z tohoto rozsudku krajský soud dovodil, že rozhodnutí
správce daně v uvedené věci je rozhodnutím procesním, na něž se vztahuje kompetenční výluka
dle §70 písm. a) s. ř. s. [sic! – viz odst. [48]] ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.].
[8] Krajský soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 164/2002 - 8,
podle něhož lze vady způsobené nesprávnou aplikací §23 zákona o správě daní napadnout
ve správním soudnictví jedině po vyčerpání řádných opravných prostředků v daňovém řízení,
a to žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti
poplatníka. Z těchto důvodů tedy žalobu jako nepřípustnou odmítl dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[9] Žalobce uplatnil námitky proti výzvě i v odvoláních a žalobách proti konečným
rozhodnutím žalovaného ve věcech doměření daně z příjmů a krajský soud se jimi zabýval
v rozhodnutích čj. 59 Af 44/2011 - 90 a 59 Af 46/2011 - 104. Tato rozhodnutí krajského soudu
žalobce rovněž napadl kasačními stížnostmi.
III.
[10] Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve zopakoval důvody, které jej vedly k podání žaloby.
Namítal, že výzva ze dne 7. 2. 2011 k uhrazení správního poplatku je nicotným, eventuálně
nezákonným rozhodnutím. Namítal rovněž chybně zjištěný skutkový stav a chybnou aplikaci
zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen „zákon o správních poplatcích“).
Ověřené opisy listin, které stěžovatel požadoval, nejsou předmětem správního poplatku
dle položky č. 3 ani č. 4 zákona o správních poplatcích. Byť se jednalo o daňová přiznání
původně předložená stěžovatelem, správce daně na tyto listiny doplnil podstatné údaje týkající
se daňových povinností, nejedná se tedy o totožné listiny. Na listiny správce daně doplnil údaj
o vyměření daně a takovou listinu dosud stěžovatel neobdržel. Jednalo by se o její první vydání,
což dle zákona o správních poplatcích není zpoplatněno. Nadto existuje obvyklá praxe u správců
daně, že na žádost vydávají ověřený opis podaného daňového přiznání bez správního poplatku.
[12] Dle stěžovatele neuvedl správce daně ve výzvě žádné skutečnosti, které by osvědčovaly,
že se na stěžovatele nevztahují ustanovení, podle nichž nemusí správní poplatek platit. Uložení
poplatku by měl zdůvodnit nejen pozitivně, ale i výslovně negativně. Výrok výzvy, který pouze
odkazuje na §5 odst. 2 a položky č. 3 a 4 přílohy zákona o správních poplatcích, je neurčitý.
Podle těchto ustanovení je totiž možné jak správní poplatek vyměřit, tak zhodnotit, že se jedná
o úkon, který není předmětem poplatku. Správce daně nešetřil podstatu a smysl zákonného
ustanovení. Stěžovatel potřeboval pro odvolací řízení určit okamžik vyměření daňové povinnosti,
který ale neplynul z daňového přiznání tak, jak jej podal. Výzva ze dne 7. 2. 2011 také
neobsahovala podpis úřední osoby, který je podstatnou náležitostí rozhodnutí dle §102
odst. 1 písm. g) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“).
[13] Nebyl zde tedy zákonný podklad pro vyměření správního poplatku, neboť požadované
úkony správního orgánu nebyly předmětem správního poplatku a výzva k zaplacení poplatku
nebyla zákonná. Proto nebylo možné ani zastavit řízení. Naopak dosud trvá zásah správce daně
spočívající v nevydání listin stěžovateli. Tím byl stěžovatel zasažen na svém procesním právu
a nemohl uplatnit listiny v probíhajícím řízení jako důkazy.
[14] Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací řízení neproběhlo v souladu s projednací zásadou.
Stěžovatel byl z odvolacího řízení dle svých slov „vyloučen“, proto mu skutečný průběh
odvolacího řízení není znám a nebyl seznámen se všemi listinami ve spise. Žalovaný
nepostupoval ani dle zásad součinnosti a hospodárnosti a bezdůvodně nevyhověl žádostem
stěžovatele, například na označení rozhodnutí o odvolání.
[15] Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby krajským soudem spatřoval stěžovatel
v tom, že krajský soud na věc aplikoval rozsudky, které se týkají odlišné právní otázky,
a to nahlížení do spisu u správce daně. V posuzované věci se však jednalo o vydání ověřených
opisů konkrétních písemností ze spisu, jedná se tedy o odlišnou věc, než byla posuzována
Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí čj. 1 Aps 1/2011 - 101. Nadto se ve věci stěžovatele
nejedná ani o zásahovou žalobu jako v případě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[16] Stěžovatel navíc žalobu nepodal proti výzvě k zaplacení správního poplatku, ale proti
rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti stěžovatele. Žaloba je tedy přípustná; obdobně se vyslovil
Nejvyšší správní soud v rozhodnutích čj. 2 Azs 252/2004 - 93 a 8 As 28/2006 - 30.
[17] Stěžovatel dále potřeboval opisy listin i v jiné nedaňové věci, probíhající daňové řízení
tak nebylo jediným důvodem k žádosti o vydání ověřených opisů. Odmítl právní názor krajského
soudu, že o věci již bylo rozhodováno ve věcech sp. zn. 59 Af 44/2011 a 59 Af 46/2011. Nadto
bylo rozhodnutí žalovaného o odvolání v této věci vydáno až po podání žalob ve věcech výše
uvedených spisových značek. Proto stěžovatel do žalob nemohl vtělit námitky proti rozhodnutí
žalovaného, jak tvrdí krajský soud.
[18] Stěžovatel se domníval, že odmítnutím projednání žaloby bylo porušeno jeho právo
na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále namítl předčasnost zastavení řízení správce daně
s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 162/99, protože výzva
k zaplacení správního poplatku nebyla doposud doručena přímo stěžovateli. Namítl také porušení
čl. 4 odst. 1 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů požadoval zrušení usnesení krajského
soudu.
IV.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že kasační stížnost mohla
být podána opožděně, byla-li Nejvyššímu správnímu soudu doručena až 6. 11. 2012. Pro případ,
že by kasační stížnost byla včasná, uvedl, že krajský soud odmítl žalobu v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu i v návaznosti na zjištěný skutkový stav. Rozsudky Nejvyššího
správního soudu, na něž krajský soud odkazoval, na věc dopadají. Na podporu tohoto tvrzení
žalovaný citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Aps 1/2011 - 101.
[20] Žalovaný také uvedl, že stěžovatel doplnil žaloby ve věcech doměření daně,
a v doplněních výslovně namítal pochybení správce daně spočívající v nepředložení
požadovaných ověřených opisů listin bez úhrady správního poplatku. Krajský soud se s touto
námitkou vypořádal v rozsudku čj. 59 Af 44/2011 - 90. Tvrzené pochybení správce daně tak bylo
přezkoumáno soudem, proto nemohlo být porušeno právo stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel sám potvrdil, že o opisy daňových přiznání žádal v souvislosti
s probíhajícím daňovým řízením, proto krajský soud správně postupoval dle výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
V.
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Žalovaný poukázal na to, že by kasační stížnost mohla být opožděná. Usnesení
krajského soudu bylo doručeno zástupkyni stěžovatele dne 22. 10. 2012. Lhůta pro podání
kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.) by tedy uplynula dne 5. 11. 2012. Toho dne ve dvacet
tři hodin a padesát dva minut byla kasační stížnost se zaručeným elektronickým podpisem
doručena e-mailem na elektronickou podatelnu Nejvyššího správního soudu. Proto došlo
ke zpracování takto doručeného podání až dne 6. 11. 2012. Nic to však nemění na tom,
že kasační stížnost byla doručena v zákonné lhůtě, tj. dne 5. 11. 2012.
[22] Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil, že jsou splněny podmínky řízení. Protože kasační
stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil Nejvyšší
správní soud důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost míří proti usnesení krajského soudu,
který žalobu v předložené věci odmítl pro nepřípustnost. Krajský soud tedy žalobu neposuzoval
meritorně. Proto se Nejvyšší správní soud může zabývat pouze částí argumentace stěžovatele,
která směřuje proti nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby krajským soudem podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 45/2005 - 65;
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Naopak se nemůže zabývat například tvrzenou nezákonností samotné výzvy k zaplacení
správního poplatku či nevydáním ověřených opisů z daňového spisu.
[25] Nejvyšší správní soud se proto má v této věci zabývat jedinou právní otázkou, a to,
zda rozhodnutí o odvolání proti zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku je vyloučeno
ze (samostatného) soudního přezkumu podle §70 s. ř. s. Přitom musí zohlednit, že se v uvedené
věci jednalo o řízení o žádosti o poskytnutí ověřených opisů listin ze spisu správce daně
v souvislosti s probíhajícím daňovým řízením.
[26] Jak již uvedl krajský soud, stěžovatel se domáhal vydání ověřených opisů v průběhu
daňového řízení, které bylo zahájeno ještě za účinnosti zákona o správě daní. Podle §264 odst. 8
daňového řádu se při vedení spisu a nahlížení do spisu u daňových řízení zahájených do dne
nabytí účinnosti daňového řádu postupuje podle dosavadních právních předpisů.
[27] V zákoně o správě daní bylo právo na nahlížení do spisu v širším smyslu upraveno v §23.
Podle tohoto ustanovení platilo, že:
(1) Daňový subjekt je oprávněn nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou
částí spisu uvedených v odstavci 2. (…)
(…)
(3) Na žádost daňového subjektu pořídí správce daně ze spisového materiálu, do něhož lze nahlížet nebo
kde to bylo povoleno, doslovné opisy nebo stejnopisy či výpisy nebo potvrzení o skutečnostech tam
obsažených, ověří jejich shodu s originálem, vyznačí na nich účel jejich užití a vydá daňovému subjektu.
(4) Nesouhlasí-li daňový subjekt s rozsahem, v jakém mu bylo do spisu umožněno nahlédnout, může
se odvolat do patnácti dnů ode dne, kdy do spisu nahlížel.
[28] Problematikou práva na nahlížení do spisu (a v jeho rámci i práva na vydání opisů
či stejnopisů) a následné soudní ochrany se Nejvyšší správní soud již vícekrát zabýval, jak plyne
i z odkazů na judikaturu předkládaných stěžovatelem i žalovaným. Tato judikatura bude níže
shrnuta, neboť je podstatná pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předložené věci.
[29] V obecné rovině uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Aps 1/2011 - 101, že právo
na pořízení opisů a stejnopisů (§23 odst. 3 zákona o správě daní) lze chápat jako procesní právo
odvozené od práva nahlížet do spisů (§23 odst. 1 zákona o správě daní), tedy jako součást práva
na nahlížení do spisu v širším smyslu. Rovněž vyslovil, že v odvolání podaném podle §23 odst. 4
zákona o správě daní může daňový subjekt brojit proti rozsahu, v jakém mu bylo umožněno
do spisu nahlédnout, nebo může namítat nezákonný postup správce daně při odepření vydání
opisů.
[30] Tento názor zastává Nejvyšší správní soud i nadále. Stěžovatel tedy nemá pravdu, když
tvrdí, že na něj rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se práva na nahlížení do spisu
nedopadají z toho důvodu, že se v jeho věci jednalo o pořizování opisů. V tom se stěžovatel mýlí;
kasační soud vychází z toho, že pořízení opisu je speciální případ nahlížení do spisu.
[31] Stěžovatel měl dále za to, že v jeho věci uplatní právní názory z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu čj. 2 Azs 252/2004 - 93 a 8 As 28/2006 - 30.
[32] Ve věci sp. zn. 2 Azs 252/2004 byl žalobce vyzván k zaplacení správního poplatku
za udělení víza za účelem strpění pobytu. Proti této výzvě podal odvolání a po jeho zamítnutí
žalobu dle §65 s. ř. s. Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval, žalobu odmítl. Nejvyšší
správní soud se s právním názorem městského soudu ztotožnil. Dospěl k závěru, že rozhodnutí
o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku je rozhodnutím, jímž se pouze upravuje
vedení řízení před správním orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s. Výslovně také uvedl,
že rozhodnutí ve věcech správních poplatků lze jako rozhodnutí o vedení řízení vyloučit
ze soudního přezkumu v souladu s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je to možné tehdy, pokud
tato rozhodnutí sama o sobě neukončují proceduru konanou správním orgánem ve věci samé,
tj. ve věci, za niž má být správní poplatek zaplacen, a pokud konečná rozhodnutí jsou soudně
přezkoumatelná nebo jinak podřízená kontrole soudní moci.
[33] Ve věci sp. zn. 8 As 28/2006 brojil žalobce obdobným způsobem proti výzvě
katastrálního úřadu k zaplacení správního poplatku. V této věci se však Nejvyšší správní soud
vyjadřoval pouze k tomu, že žalobce měl v dané věci nejprve požádat o vrácení správního
poplatku. Pasáže rozsudku, které by snad stěžovatel v právě posuzované věci mohl vztahovat
na svůj případ, jsou pouhou rekapitulací rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnosti. Toto
rozhodnutí tedy na věc stěžovatele nedopadá.
[34] Ve věci stěžovatele naopak krajský soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu čj. 6 A 164/2002 - 8, publ. pod č. 15/2003 Sb. NSS. To vysvětluje,
že rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout
do spisů týkajících se jeho daňových povinností, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení,
a to i přesto, že je přezkoumatelné hierarchicky vyšším správcem daně v odvolacím řízení.
Na taková rozhodnutí se proto vztahuje kompetenční výluka stanovená v §70 písm. c) s. ř. s.
a žaloba ve správním soudnictví není podle §68 písm. e) s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
dále uvedl, že vady způsobené nesprávnou aplikací §23 zákona o správě daní lze ve správním
soudnictví napadnout jedině po vyčerpání řádných opravných prostředků v daňovém řízení,
a to žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti
poplatníka.
[35] Toto usnesení je věci stěžovatele bližší než jím citovaná rozhodnutí již tím, že se týká
nahlížení do spisu, a jak bylo vyloženo výše (odst. [29]), pořizování opisů (věc stěžovatele)
je speciálním případem – jak již uvedeno - nahlížení do spisu. V daném usnesení stejně jako
ve věci stěžovatele bylo navíc toto právo uplatňováno v rámci probíhajícího daňového řízení, což
je proti běžným poplatkovým věcem podstatnou odlišností, neboť daňové řízení má mnohdy
zvláštní režim vyplývající ze speciální právní úpravy.
[36] Další rozdíl mezi rozhodnutími čj. 6 A 164/2002 - 8 a 2 Azs 252/2004 - 93 spočívá
v tom, že ve věci druhého senátu byl správní poplatek spojen pouze s jediným konkrétním
řízením (udělení víza). Soudní přezkum případně nezákonné výzvy je proto možný na základě
žaloby proti rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci, za niž je správní poplatek vyžadován.
Naopak, jedná-li se o nahlížení do spisu, resp. vydání ověřených opisů, v rámci probíhajícího
daňového řízení, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 6 A 164/2002, vedl správní orgán ve věci
stěžovatele jak řízení o vydání opisů, tak daňové řízení. Tato dvě řízení navíc byla propojena tím,
že stěžovatel nahlížel do spisu a žádal vydání opisů pro účely probíhajícího daňového řízení. ¨
[37] Úvaha, že se tedy rozhodnutími o rozsahu nahlížení do spisu nebo zaplacení správního
poplatku pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem [§70 písm. c) s. ř. s. ], je logická
a vychází ze zásady procesní ekonomie. Současně, pokud je zajištěn soudní přezkum rozhodnutí
v rámci konečného rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti, neporušuje kompetenční
výluka, která naplňuje zásadu hospodárnosti, právo na přístup k soudu dle Listiny a Úmluvy
(viz odst. [32]).
[38] Pro úplnost je dále vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Afs 33/2009 - 43, který odlišil procesní situace v daňové oblasti, v nichž je právo
na nahlížení do spisu uplatňováno mimo jakékoli daňové řízení. Jde o situaci, kdy žádné daňové
řízení neprobíhá, a není proto možné vyžadovat, aby daňový subjekt vyčkával na konečné
rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti. Jedině tehdy nedopadá kompetenční výluka
dle §70 písm. c) s. ř. s. na rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci nahlédnutí do daňových spisů.
Rozhodnutí o odvolání pak v těchto situacích (odlišných od věci stěžovatele) podléhá
samostatnému soudnímu přezkoumání na základě žaloby dle §65 a násl. s. ř. s.
[39] Dvě naposledy zmiňovaná rozhodnutí pak sloužila jako podklad Nejvyššímu správnímu
soudu v již citovaném rozsudku čj. 1 Aps 1/2011 - 101 (odst. [29]). Nejvyšší správní soud v něm
posuzoval, zda lze nevydání opisů a stejnopisů, případně podmiňování vydání části opisů
zaplacením správního poplatku, považovat za zásah ve smyslu §82 s. ř. s. nebo za nečinnost
správního orgánu. Poté, co shrnul výše zmíněnou judikaturu, uvedl obecný závěr, že „[p]roti
nezákonnému odepření vydání opisů či stejnopisů správcem daně je daňový subjekt oprávněn brojit žalobou proti
konečnému rozhodnutí v daňovém řízení (§65 s. ř. s.). Není-li žádost o pořízení opisů spjata s probíhajícím
daňovým řízením, lze se nápravy proti nezákonnému postupu správce daně domáhat nejprve podáním odvolání
podle §23 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, v němž je možné namítat rovněž nezákonný postup správce
daně při odepření práva na vydání opisů, a následně podáním správní žaloby (§65 s. ř. s.) proti rozhodnutí
nadřízeného správce daně o podaném odvolání; výluka ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s.
se v takovém případě neuplatní.“
[40] Níže v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud také poznamenal, že „nezákonné omezení
práva daňového subjektu na vydání opisů či stejnopisů, případně podmiňování vydání některých opisů zaplacením
správního poplatku, významným způsobem nezasahuje do procesních ani hmotných práv daňového subjektu.
Nedosahuje totiž takové intenzity jako právo nahlížet do spisů (…). Při nezákonném omezení práva na vydání
opisů je daňový subjekt oprávněn sám do spisu nahlédnout, seznámit se s jeho obsahem a pořídit si požadované
kopie na své náklady za použití vlastní techniky.“
[41] Skupina daňových rozhodnutí Nejvyššího správního soudu představovaná rozhodnutími
čj. 6 A 164/2002 - 8 (odst. [34]), čj. 5 Afs 33/2009 - 43 (odst. [38]) a čj. 1 Aps 1/2011 - 101
(odst. [29] a [39]) tvoří konzistentní celek, který vykládá §23 zákona o správě daní, pokrývá právo
nahlížení do spisů (v užším smyslu) i právo na vydání opisů či stejnopisů a řeší situace, kdy jsou
tato práva uplatňována v rámci daňového řízení i mimo něj.
[42] Proti těmto rozhodnutím jen zdánlivě stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Azs 252/2004 - 93 (odst. [32]), který však vycházel z odlišné skutkové situace v azylové věci,
nijak se nedotýká daňové oblasti a představuje obecný postup při přezkoumávání rozhodnutí
ve věcech správních poplatků. Pro specifika správy daní byla z tohoto obecného postupu
vytvořena výjimka představovaná výše uvedenými rozhodnutími v daňových věcech, která
se všechna vztahují přímo k §23 zákona o správě daní. V nyní posuzované věci proto nejsou
splněny podmínky §17 s. ř. s. pro to, aby rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu.
[43] Pro již výše popsanou podobnost věci by daňová rozhodnutí na věc stěžovatele dopadala
bezvýhradně, pokud by žalobou podle §65 s. ř. s. brojil proti rozhodnutí o odvolání proti výzvě
k zaplacení správního poplatku. Jedinou odlišností v případě stěžovatele je to, že správce daně
rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku. Stěžovatel tedy žalobu podle
§65 s. ř. s. podal až proti rozhodnutí o odvolání, kterým bylo napadáno zastavení řízení. Probíhá-
li daňové řízení, nelze však ani tato rozhodnutí správce daně hodnotit jinak, než že rovněž
upravují vedení řízení před správcem daně (totiž probíhající daňové řízení), dopadá na ně tedy
kompetenční výluka podle §70 písm. c) s. ř. s. Pokud totiž Nejvyšší správní soud v rozsudku
čj. 1 Aps 1/2011 - 101 dovodil, že je možné brojit proti nezákonnému odepření vydání opisů
až žalobou proti konečnému rozhodnutí v daňovém řízení, bylo by proti smyslu tohoto závěru,
aby nyní Nejvyšší správní soud umožnil samostatné soudní řízení řešící otázku zaplacení
správního poplatku za vydání opisů. Ta bude obvykle spjata právě s posouzením nezákonnosti
odepření vydání opisů, které zmiňoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku.
[44] Krajský soud nepochybil, když na věc stěžovatele aplikoval zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v daňových věcech. Námitky stěžovatele nebyly důvodné. Nejvyšší
správní soud potvrzuje, že pokud stěžovatel nahlížel do spisu v průběhu daňového řízení a žádal
vydání opisů ze spisu, může své námitky proti výzvě k zaplacení správního poplatku vtělit
do žaloby proti konečnému rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti (za podmínky
vyčerpání řádných opravných prostředků v daňovém řízení). Na základě těchto žalob bude soud
moci přezkoumat i otázku vydání opisů a placení správního poplatku. Přitom bude hodnotit i vliv
případných nedostatků na zákonnost daňového řízení jako celku.
[45] Stěžovatel ostatně této možnosti využil. V doplnění žaloby ze dne 3. 10. 2011, vedené
krajským soudem pod sp. zn. 59 Af 46/2011 a podané proti platebním výměrům na daň z příjmů
fyzických osob, na str. 5 – 7 namítá nezákonný postup správce daně při nahlížení do spisu,
nevydání opisů a vyžadování zaplacení správního poplatku. Uvedenými námitkami se krajský
soud zabýval ve svém rozsudku čj. 59 Af 46/2011 - 104, na listech č. 114 a 115. Tímto
rozsudkem se vzhledem k podané kasační stížnosti bude zabývat Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 8 Afs 71/2012.
[46] Rovněž 3. 10. 2011 doplnil stěžovatel i žaloby vedené krajským soudem pod
sp. zn. 59 Af 45/2011 a 59 Af 44/2011 (později spojeny pod sp. zn. 59 Af 44/2011) proti
platebním výměrům na daň z přidané hodnoty. I tyto žaloby obsahují námitky proti výzvě
k zaplacení správního poplatku a postupu správce daně při nahlížení do spisu. Krajský soud
je vypořádal v rozsudku čj. 59 Af 44/2011 - 90 na listech č. 101 a 102. Tímto rozsudkem
se vzhledem k podané kasační stížnosti bude zabývat Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 8 Afs 73/2012.
[47] Přezkoumání námitek stěžovatele krajským soudem v uvedených věcech nevadilo ani to,
že rozhodnutí o odvolání proti zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku žalovaný
vydal v lednu 2012, tedy po podání žalob proti konečnému rozhodnutí správce daně. Stěžovatel
mohl tyto žaloby argumentačně doplnit, rovněž mohl poukázat na probíhající správní řízení před
žalovaným a případně požádat o přerušení řízení před soudem. Krajský soud rozsudky vydal
až v září a říjnu 2012 a ještě bezprostředně před jejich vydáním podával stěžovatel repliku (ve věci
sp. zn. 59 Af 46/2011).
[48] Na závěr Nejvyšší správní soud ještě posuzoval to, že krajský soud v odůvodnění
napadeného usnesení uvedl, že „žalobou napadené rozhodnutí (…) je rozhodnutím svou povahou procesním,
upravujícím vedení daňového řízení, na které se vztahuje kompetenční výluka dle §70 písm. a) s. ř. s.“.
Dle textu přitom zřejmě chtěl odkázat na §70 písm. c) s. ř. s. Toto ustanovení zmiňují
i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která krajský soud citoval. Ze všech souvislostí tedy
vyplývá, že uvedení nesprávného odkazu na písmeno v §70 s. ř. s. je zjevnou nesprávností podle
§54 odst. 4 s. ř. s., která na zákonnost usnesení nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 4 Ads 139/2011 - 400).
[49] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s usnesením krajského soudu v tom, že rozhodnutí
o odvolání proti zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku je vyloučeno ze soudního
přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s., bylo-li předmětem správního poplatku vydání opisů
z daňového spisu v době, kdy probíhalo daňové řízení. Námitky proti postupu správce daně
při nahlížení do spisu a vydávání opisů je možné vtělit do žaloby proti konečnému rozhodnutí
správce daně o daňové povinnosti.
VI.
[50] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. března 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu