ECLI:CZ:NSS:2014:8.AOS.4.2013:50
sp. zn. 8 Aos 4/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci navrhovatele: Ing. R. K., proti
odpůrci: Město Špindlerův Mlýn, se sídlem Svatopetrská 173, Špindlerův Mlýn, zastoupenému
JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, Plzeň, o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy - územního plánu Špindlerův Mlýn, schváleného na 11. zasedání zastupitelstva
města Špindlerův Mlýn, dne 15. 11. 2011, usnesením č. 8/11/2011 – Z, o kasační stížnosti
odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013, čj. 30 A 5/2013 -
122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Zastupitelstvo města Špindlerův Mlýn schválilo usnesením ze dne 15. 11. 2011
pod č. 8/11/2011-Z opatření obecné povahy - územní plán Špindlerova Mlýna. Jeho vydání bylo
oznámeno veřejnou vyhláškou ze dne 16. 11. 2011. Územní plán nabyl účinnosti dne 1. 12. 2011.
[2] Navrhovatel se návrhem ze dne 16. 1. 2013 domáhal u Krajského soudu v Hradci
Králové zrušení územního plánu Špindlerova Mlýna.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, čj. 30 A 5/2013 - 122, odmítl návrh
na zrušení územního plánu v části, kterou došlo k zařazení pozemkových parcel č. 96/16,
č. 100/3 a č. 100/12 v k. ú. Špindlerův Mlýn do funkčních ploch FP - louky a pastviny
a KO - ostatní krajinná zeleň. Soud současně zrušil územní plán v části, ve které byla pozemková
parcela č. 100/7 v k. ú. Špindlerův Mlýn zařazena do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň
a nezastavěné území obce.
[4] Krajský soud již rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 A 10/2012, k návrhu
společnosti Reality Braník, s. r. o., zrušil územní plán v části týkající se pozemkových parcel
č. 96/16, č. 100/3 a č. 100/12 v k. ú. Špindlerův Mlýn. Vzhledem k tomu návrh navrhovatele
v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nynějším návrhem se zabýval pouze
ve vztahu k pozemku par. č. 100/7 v k. ú. Špindlerův Mlýn.
[5] Pozemky par. č. 100/7 a č. 100/3 byly v době, kdy se navrhovatel stal jejich vlastníkem
(tj. v r. 2012), stavebními pozemky určenými k zastavění v souladu s územním rozhodnutím
ze dne 4. 7. 2005, čj. Výst.R1668/2005. Správní rozhodnutí požívají presumpci zákonnosti
a správnosti a jsou závazná pro všechny správní orgány. Napadený územní plán proto nemohl
změnit či zrušit účinky tohoto územního rozhodnutí. Bylo na odpůrci, aby existenci platného
územního rozhodnutí zjistil v rámci opatřování územně analytických podkladů [viz §26 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], a jeho obsah promítl
do územního plánu. Zařazením parcely č. 100/7 do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň
v rozporu s jejím účelovým určením dle územního rozhodnutí tak vznikla protiprávní situace.
[6] Krajský soud přisvědčil námitce, že územní plán neobsahuje důvody, jež odpůrce vedly
k funkční změně pozemku parc. č. 100/7. Textová část odůvodnění územního plánu musí
obsahovat náležitosti stanovené ve správním řádu (srov. §174 odst. 1 správního řádu). Základní
zásady činnosti správních orgánů platí bezvýhradně, ustanovení o správním řízení, v jehož rámci
jsou stanoveny i náležitosti odůvodnění rozhodnutí, platí přiměřeně. Podle soudu je nepřijatelné,
aby rozvoj území probíhal bez ohledů na přísliby plynoucí z předchozího územního plánu.
A má-li k tomu dojít, musí být takové změny odůvodněny. Byl-li tedy pozemek parc. č. 100/7
novým územním plánem určen k odlišnému funkčnímu využití, pak musí jeho vlastník v souladu
s principem právní jistoty znát důvody takové změny.
[7] Požadavek na řádné odůvodnění nelze spojovat jen s tím, zda vlastník uplatnil námitky.
Proto podle soudu neobstojí poukaz odpůrce na to, že předchozí vlastník parcely
č. 100/7 - Reality Braník, s. r. o. – se nedomáhal funkční změny pozemku. Uplatní-li subjekt proti
navrhované změně námitky, rozhodnutí o nich musí být odůvodněno ve směru ke konkrétním
pozemkům. Pokud námitky neuplatní, pak se musí spokojit s odůvodněním směřovaným pouze
k ploše, v níž se jeho nemovitosti nachází. Tyto náležitosti nejsou v napadeném opatření obecné
povahy obsaženy a jeho odůvodnění je proto nepřezkoumatelné. Za řádné odůvodnění soud
nepovažuje bezobsažné konstatování, že „ÚP se snaží o navrácení lázeňského charakteru města (volné
louky, návrh parků, veřejných prostranství, zeleně, regulace výstavby).“
[8] Soud dále uvedl, že územní plán se o vymezení hranice zastavěného území zmiňuje
jedinou větou, a sice že bylo stanoveno k 1. 1. 2009. Z odůvodnění územního plánu není zřejmé,
proč jeho pořizovatel nezahrnul do zastavěného území též parcelu č. 100/7, která se podle
navrhovatele nachází v intravilánu obce a byla určena k zastavění platným územním
rozhodnutím, které již bylo zčásti realizováno. Není z něj ani patrné, proč hranice zastavěného
území není vedena po hranicích parcel a proč odděluje pozemky zastavěné stavbami od pozemků
s nimi tvořícími jeden celek.
II. Kasační stížnost odpůrce
[9] Proti rozhodnutí městského soudu podal odpůrce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně vyložil jeho vyjádření a repliku k podané
žalobě a na úkor nestranného přístupu k účastníkům řízení si domýšlel navrhovatelova tvrzení.
Rozsudek krajského soudu považuje za nepřezkoumatelný v části týkající se závěrů
o nerespektování územního rozhodnutí napadeným územním plánem. Stěžovatel souhlasí,
že po nabytí právní moci územního rozhodnutí není možné, aby územní plán omezil či zakázal
výstavbu pravomocně odsouhlasenou stavebním úřadem. Nové funkční využití pozemku
neomezuje realizovat odsouhlasené stavby. K zásahu do práv navrhovatele by mohlo dojít tehdy,
pokud by stavební úřad nepovolil realizaci stavby právě s odkazem na změnu funkčního využití
pozemků. Navrhovatel ani jeho právní předchůdce nebyli dotčeni ve svých veřejných
subjektivních ani vlastnických právech. Stěžovatel zdůraznil, že přestože navrhovatel ve svém
návrhu argumentoval vydaným územním rozhodnutím, svým podáním ze dne 29. 4. 2013
deklaroval, že upouští od provedení staveb, které mu byly povoleny právě daným územním
rozhodnutím. Jeho novým záměrem je vybudovat dva rodinné domy s ubytovací kapacitou
do 8 lůžek a restauraci se sportovním vybavením.
[11] Argumentace krajského soudu je podle stěžovatele rozporná, jelikož soud na jednu stranu
uvádí, že nemůže dojít ke změně či zrušení práv přiznaných územním rozhodnutím a na druhou
stranu konstatuje, že k zásahu došlo právě změnou funkčního využití pozemků. V soudem
zmiňovaném §26 stavebního zákona není uvedeno, že pořizovatel územního plánu musí
zjišťovat veškerá územní rozhodnutí na stavby, a to zvláště za situace, kdy neví, zda povolené
stavby budou realizovány.
[12] Podle stěžovatele nebyly dány důvody pro zrušení územního plánu ani vzhledem
k vytýkanému neodůvodnění jeho textové části. Krajský soud na toto odůvodnění klade stejné
nároky jako na individuální správní rozhodnutí a nerespektuje, že takové požadavky měly být
splněny až v případném rozhodnutí o námitkách. Sám soud uvedl, že pokud subjekt neuplatní
námitky, postačí odůvodnění pouze ve vztahu k ploše, v níž se jeho nemovitosti nachází.
Navrhovatel, resp. jeho předchůdce, námitky ve vztahu k pozemku par. č. 100/7 neuplatnil.
Závěr soudu o tom, že napadený územní plán není ve vztahu k navrhovateli dostatečně
odůvodněný, proto není správný. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, podle kterého přehnané požadavky na rozsah vypořádání
se s námitkami vlastníka pozemku nesmí být přemrštěné. V nynějším případě jsou stejné
formalistické požadavky kladeny přímo na odůvodnění územního plánu.
[13] Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že neprovedl test proporcionality zásahu. Jelikož
navrhovatel neuplatnil ve vztahu k posuzovanému pozemku námitky, územní plán nemusel
v tomto směru obsahovat individualizované odůvodnění veřejného zájmu a posouzení
přiměřenosti zásahu. Přesto soud považuje odůvodnění územního plánu za nedostatečné právě
ve vztahu ke změně funkčního využití daného pozemku. Právní předchůdce navrhovatele
se u krajského soudu domáhal zrušení územního plánu ve vztahu k pozemkům parc. č. 96/16,
č. 100/3 a č. 100/12, čímž podle stěžovatele deklaroval svůj záměr na zrušení územního plánu
jen v tomto rozsahu.
[14] Za nesprávné a nepřezkoumatelné považuje stěžovatel i rozhodnutí krajského soudu
o náhradě nákladů řízení. Navrhovatel požadoval v primárním petitu zrušení napadeného
územního plánu jako celku. S tímto návrhem a ani s návrhem na zrušení územního plánu v části
týkající se pozemků parc. č. 96/16, č. 100/3 a č. 100/12 neuspěl. Úspěšným byl pouze v části
týkající se pozemku parc. č. 100/7. Soud nezohlednil neúspěch navrhovatele v primárním petitu
a rozsahu návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že měl v soudním řízení úspěch a že mu měla
být přiznána poměrná výše náhrady nákladů řízení, např. v rozsahu poměrů (např. co do řešené
plochy) celého napadeného územního plánu ku rozsahu jeho zrušené části.
III. Vyjádření navrhovatele
[15] Navrhovatel nevyužil svého práva podat vyjádření ke kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Podstatou projednávané věci je nesouhlas navrhovatele se změnou funkčního využití jeho
pozemku parc. č. 100/7 v k. ú. Špindlerův Mlýn z plochy č. II – komerční plocha nižší intenzity
podle původního územního plánu na plochu KO – ostatní krajinná zeleň. Tento pozemek
byl (společně s pozemky parc. č. 96/3, č. 100/3, č. 65/2, č. 63/3, č. 924/2 a č. 96/5 v témže
katastrálním území) určen územním rozhodnutím ze dne 4. 7. 2005, čj. Výst.R1668/2005
na stavbu bytového domu, včetně přípojek, venkovního parkoviště, objektu rychlého občerstvení,
dětského vleku, snowtubingu, stavby lyžařského vleku, přeložky sdělovacího kabelu
a vodovodního řadu, zpevněné příjezdové komunikace s parkovištěm a vjezdem do garáží.
Samotný pozemek parc. č. 100/7 byl, a to i s ostatními pozemky, určen ke stavbě nových
přípojek vody, plynu, kanalizace splaškové a dešťové, telefonu, přípojky NN, venkovního
parkoviště, objektu rychlého občerstvení, dětského vleku, snowtubingu, stavby lyžařského vleku,
přeložky sdělovacího kabelu a vodovodního řadu DN 150 a 300.
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že navrhovatel byl nepochybně oprávněn podat návrh
na zrušení územního plánu ve smyslu §101a odst. 1 s. ř. s. Aktivní procesní legitimace se zakládá
pouhým tvrzením o dotčení na právech navrhovatele. Pokud napadeným územním plánem došlo
k přeřazení pozemku, na němž chtěl navrhovatel umístit stavbu, z plochy č. II – komerční plocha
nižší intenzity na plochu KO – ostatní krajinná zeleň, jedná se nepochybně o úpravu, která
je způsobilá zasáhnout do jeho vlastnického práva ve smyslu omezení možností užívání předmětu
vlastnictví.
[20] Cílem územního plánování je rozvoj území, při kterém dochází ke koordinování
veřejných a soukromých zájmů. Z žádné zákonné či ústavní normy nelze obecně dovodit
existenci subjektivního práva vlastníka pozemku, aby v rámci nově přijímané územně plánovací
dokumentace byla jeho nemovitost zahrnuta do konkrétního funkčního využití. Stanovit funkční
využití území je přitom činností, do které správní soudy mohou zasahovat jen omezeně. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen
způsob funkčního využití. Přísluší mu však posoudit, zda pořizovatel územního plánu postupoval
zákonem předepsaným způsobem, zda zvolené řešení není v rozporu s požadavky hmotného
práva, případně zda nejde o řešení ve vztahu k navrhovateli zjevně nepřiměřené, které
představuje reálné porušení jeho vlastnického práva a které nelze odůvodnit ani veřejným zájmem
na využití území v souladu s cíly územního plánování uvedenými v §18 stavebního zákona
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, čj. 9 Ao 2/2008 – 62).
[21] Krajský soud zrušil napadenou část územního plánu zejména pro nedostatečné
odůvodnění změny funkčního využití pozemku parc. č. 100/7. Nejvyšší správní soud přisvědčuje
krajskému soudu v tom, že způsob a rozsah odůvodnění změn v území se má rovněž odvíjet
od procesní aktivity vlastníka pozemku dotčeného přijímaným územním plánem. Pokud vlastník
zůstane při procesu přijímání územního plánu nečinným a neuplatní námitky, nemůže
pořizovateli územního plánu následně před soudem úspěšně vytýkat, že změna funkčního využití
jeho pozemku není detailně odůvodněna a že neobsahuje odpověď na výtky, které vlastník
uplatní ve fázi soudního přezkumu. Územní plán jako relativně obecný nástroj územního
plánování nemá a ani nemůže zohlednit veškeré skutečnosti vážící se ke každému konkrétnímu
pozemku v regulovaném území (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010,
čj. 8 Ao 1/2007 - 94).
[22] Podmíněností aktivity navrhovatele a úspěšnosti návrhu se zabýval rozšířený senát
v usnesení ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010 - 116 (viz také rozsudek tohoto soudu dne
21. 7. 2011, čj. 7 Ao 3/2011 - 56), v němž vyslovil, že úspěch návrhu rozhodující měrou závisí
na tom, zda v řízení bude prokázáno, že navrhovatel skutečně, dle svých tvrzení, byl na svých
právech zkrácen přijatým opatřením obecné povahy. Rozšířený senát konstatoval, že procesní
pasivita navrhovatele ve fázích správního řízení předcházejícího přijetí opatření obecné povahy
může být způsobena faktory subjektivními i objektivními. Její význam pro úspěšnost žaloby
posoudí soud s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, a to při zkoumání
procesního postupu správního orgánu, při hodnocení případného rozporu opatření obecné
povahy s právními předpisy, jakož i při hodnocení přiměřenosti zásahu do práv a povinností
navrhovatele. Je tedy zřejmé, že není k dispozici obecně platné pravidlo, jak postupovat
při zjištění, že byl navrhovatel pasivní před přijetím územního plánu. Podstatnou roli tu hrají
konkrétní okolnosti, za kterých byl navrhovatel v předchozím řízení pasivní. Může tak dojít
i k tomu, že i ve vztahu k totožnému územnímu plánu může být předchozí pasivita různých
subjektů hodnocena odlišně, v závislosti na konkrétních okolnostech, které mohou tuto pasivitu
částečně osvětlit. Není tedy vyloučeno, aby i přes pasivitu navrhovatele soud shledal za určitých
okolností takové nedostatky napadeného opatření obecné povahy, že pro ně zhodnotí příslušné
body návrhu jako důvodné. Ke zrušení územního plánu by soud měl přistoupit tehdy, pokud jeho
přijetím došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující
zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
[23] Stěžovatel opakovaně poukazoval na to, že se navrhovatel, resp. jeho právní předchůdce,
nezúčastnil procesu schvalování územního plánu. Ačkoliv se navrhovatel stal majitelem pozemků
dotčených územním plánem až necelý rok po jeho přijetí, Nejvyšší správní soud nepřehlédl,
že jménem předchozího majitele – společnosti Reality Braník s. r. o. – podal námitky vůči změně
funkčního využití u pozemků parc. č. 100/12, 100/3 a 96/16. Navrhovatel rovněž jménem
společnosti CENTRUM 2000, a. s. podal námitky ke konceptu územního plánu, v nichž
se domáhal změny navrhovaného územního plánu tak, aby mohl na pozemku parc. č. 100/12
umístit dva rodinné domy s ubytovací kapacitou do osmi lůžek a na pozemcích parc. č. 100/3
a č. 96/16 restauraci se sportovním vybavením. Navrhovatel, resp. jeho právní předchůdci,
v procesu přijímání tedy nebyli pasivní, byť neuplatnili námitky výslovně ve vztahu
k pozemku parc. č. 100/7. Navrhovateli, resp. jeho právním předchůdcům, nic nebránilo,
aby se i u předmětného pozemku bránil proti plánované změně funkčního využití posuzovaného
pozemku již během procesu přijímání územního plánu. Nejvyšší správní soud však zohlednil,
že tento pozemek byl pouze pozemkem „pomocným“, umožňujícím obslužnost stavebních
pozemků parc. č. 96/3 a č. 100/3 a zčásti pak pozemků parc. č. 63/3, č. 65/2, č. 924/2 a č. 96/5,
tak jak je vymezeno v územním rozhodnutí ze dne 4. 7. 2005. I z uvedených důvodů nelze
považovat navrhovatele za zcela pasivního při přijímání územního plánu s fatálními důsledky této
skutečnosti pro výsledek následného soudního přezkumu opatření obecné povahy.
[24] Stěžovatel se proto nemusel při stanovení konkrétních podmínek pro využití pozemku
parc. č. 100/7 vypořádat s jednoznačně formulovaným zájmem navrhovatele na zachování
stávajícího funkčního využití pozemku. Pokud by navrhovatel uplatnil konkrétní námitky
výslovně ve vztahu k tomuto pozemku, bylo by třeba klást na odůvodnění rozhodnutí o námitce
vyšší nároky. To ale neznamená, že stěžovatel mohl změnu ve funkčním využití pozemku zcela
pominout.
[25] Nejvyšší správní soud ověřil, že posuzovaný územní plán neobsahuje konkrétní zmínku
o dotčeném pozemku a zejména ani o ploše, v níž se nachází. Ve vztahu k funkčnímu využití
KO - ostatní krajinná zeleň lze na str. 65 územního plánu nalézt přípustné a nepřípustné způsoby
využití. Z odůvodnění ale není zřejmé, proč stěžovatel přistoupil ke změně funkčního využití
daného pozemku, resp. pozemků nacházejících se v blízkých plochách a pozemků se shodným
určením, a oproti předchozímu stavu znemožnil jeho zastavení. Především z něj tak nelze zjistit,
zda stěžovatel přihlížel k existenci územního rozhodnutí vážícího se k dané ploše (k tomu
viz dále). Odpověď na tyto otázky nelze nalézt ani pod bodem F. II. nazvaného Shrnutí přínosu
územního plánu k vytváření podmínek pro předcházení zjištěným rizikům ovlivňujícím potřeby
života současné generace obyvatel řešeného území a předpokládaným ohrožením podmínek
života generací budoucích. V něm stěžovatel pouze obecně poukázal na snahu o navrácení
lázeňského charakteru města a na skutečnost, že v řešeném území jsou již prakticky vyčerpány
možnosti pro další územní rozvoj s tím, že pro další období a generace bude stále
problematičtější umisťování nových rozvojových lokalit (zbývá možnost přestaveb
a rekonstrukcí). Jak již bylo uvedeno, požadavku na řádné zdůvodnění změny by v tomto případě
postačovalo přezkoumatelné vysvětlení, proč dochází ke změně vymezení plochy. I s poukazem
na shora zmíněnou relativní procesní pasivitu navrhovatele pokud jde o konkrétní pozemek,
nelze po územním plánu vyžadovat, aby za takové situace obsahoval podrobné vymezení změny
ve vztahu ke každému konkrétnímu pozemku. To však na druhou stranu neznamená, že lze
rezignovat na odůvodnění nutnosti změny funkčního využití území, resp. je opatřit pouze
stručnými a zcela obecnými tvrzeními o potřebě takového opatření. Územní plán je přijímán
k zajištění veřejného zájmu, jímž zajisté může být i potřeba koordinovat masivní výstavbu. Tento
zájem lze chránit i prostřednictvím vymezení zastavěného území dle §58 stavebního zákona.
Hodnoty chráněné územním plánem nicméně musí být nejenom řádně pojmenovány
a specifikovány, ale také doloženy.
[26] Ačkoliv stěžovatel polemizoval s jednotlivými požadavky krajského soudu na odůvodnění
územního plánu, zůstal v rovině obecných polemik a sám neuvedl, kde přesně se změnou
posuzovaného území (alespoň v nějaké míře) zabýval. Kasační argumentace proto není
s to zvrátit závěr soudu o nepřezkoumatelnosti územního plánu.
[27] Krajský soud zrušil napadený územní plán i z důvodu, že stěžovatel pominul existenci
územního rozhodnutí vztahujícího se k posuzovanému území. I tuto okolnost musel soud
zohlednit. Nejvyšší správní soud souhlasí, že platné a pravomocné územní rozhodnutí může
být limitem využití území ve smyslu §26 odst. 1 stavebního zákona, který omezuje „libovolné“
nové funkční určení plochy či území. Při přípravě územního plánu je třeba zohlednit pozemky,
které jsou součástí limitů vzniklých na základě vydaných platných územních rozhodnutí
a omezení z nich plynoucí. Ani stěžovatel netvrdil, že by při přípravě územního plánu
zohlednil existenci územního rozhodnutí zahrnujícího i pozemek parc. č. 100/7. I s ohledem
na §26 odst. 1 a §27 odst. 2 stavebního zákona je úkolem pořizovatele územního plánu mít
povědomí o tom, jaká územní rozhodnutí byla vydána ve vztahu k regulovanému území a která
v době přijímání územního plánu limitují využití území.
[28] Současně ovšem platí, že platnost územního rozhodnutí nemůže být zpochybněna
ani při jeho nezohlednění při přijímání územního plánu. Územně plánovací dokumentace nemůže
působit retroaktivně a nemůže derogovat účinky pravomocného a realizovatelného územního
rozhodnutí. Územní rozhodnutí jsou totiž platná, nepozbudou-li platnosti ve smyslu §93
stavebního zákona, nebo nebudou-li změněna nebo zrušena postupem dle §94 stavebního
zákona. Pokud tedy dojde po vydání územního rozhodnutí ke změně územního plánu, subjekt
má nadále právo na provedení té stavby, která byla umístěna pravomocným územním
rozhodnutím. Oprávněný z územního rozhodnutí si nicméně nemůže bez dalšího nárokovat
vydání jiného územního rozhodnutí, které je již v době podání žádosti v rozporu s nově přijatým
územním plánem. Nevyužití práv plynoucích z územního rozhodnutí nezakládá navrhovateli
právní nárok na vydání jiného územního rozhodnutí pro stavbu jiného charakteru.
[29] Uvedené podporuje i dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu. Soud
např. v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, čj. 1 As 107/2012 - 139 (obdobně v rozsudku ze dne
28. 7. 2010, čj. 5 As 77/2009 – 107), vyslovil, že stavební úřad není ve stavebním řízení oprávněn
posuzovat soulad projektové dokumentace s územním plánem, který nabyl účinnosti poté,
co v předcházejícím územním řízení bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí. Takový
postup by představoval nepřípustný zásah do práv účastníků územního (resp. stavebního) řízení
nabytých v dobré víře. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 9. 2013, čj. 1 Aos 3/2013 - 58, ve kterém uvedl, že posuzovaný územní plán se nemohl
dotknout práv navrhovatele v tom směru, že by v jeho důsledku byla zmařena výstavba
bioplynové stanice, a to za situace, kdy územní plán nerespektuje rozhodnutí o umístění stavby,
které nabylo právní moci již před nabytím účinnosti územního plánu.
[30] Nejvyšší správní soud se nicméně za stávající situace nemůže blíže vyjádřit k tomu,
jak se má stěžovatel dále vypořádat s předmětným územním rozhodnutím. Z podaného návrhu
ani z kasační stížnosti nelze prokazatelně zjistit, zda a v jaké míře došlo k využití pozemku
parc. č. 100/7 v souladu s územním rozhodnutím. Ze soudního spisu lze naopak vysledovat,
že navrhovatel upustil od realizace práv plynoucích z daného rozhodnutí s tím, že na pozemcích
parc. č. 100/7, č. 100/3 a č. 100/12 hodlá umístit stavbu dvou rodinných domů (viz žádost
navrhovatele o pořízení změny územního plánu ze dne 29. 4. 2013). Je proto na stěžovateli,
aby při znalosti místních poměrů v území zohlednil platná územní rozhodnutí, i aktuální poměry
v území a případně dále náležitě zdůvodnil, z jakých důvodů nadále – pro futuro - trvá na potřebě
změny funkčního využití plochy oproti předchozímu územnímu plánu.
[31] Jako nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační námitku směřující
do rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Navrhovatel ve svém návrhu požadoval,
aby krajský soud zrušil územní plán Špindlerova Mlýna jako celek. Z protokolu o konaném
ústním jednání vyplývá, že navrhovatel setrval na vymezeném petitu, nicméně ponechal na úvaze
soudu, zda zruší územní plán jen ve vztahu k nemovitostem, které vymezil ve svém návrhu.
Krajský soud posoudil územní plán meritorně pouze ve vztahu k pozemku parc. č. 100/7
a ve vztahu k pozemkům č. 96/16, č. 100/3 a č. 100/12 návrh odmítl.
[32] V posuzované věci šlo pouze o jediný předmět řízení. Úspěšnost ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nelze posuzovat podle
počtu pozemků, ohledně nichž bylo návrhu vyhověno, či dokonce podle jejich velikosti,
ale pouze v tom směru, zda krajský soud návrhu vyhověl či nikoliv. Ostatně i výše soudního
poplatku za takovýto návrh je stanovena jednotně, nezávisle na tom, zda se navrhovatel domáhá
zrušení územního plánu jako celku, jeho části nebo dokonce ve vztahu k jedinému pozemku
[viz §6 odst. 9 ve spojení s položkou 18 odst. 2 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích]. Stěžovatel nemůže zpochybnit zákonnost rozhodnutí krajského soudu
o úspěchu navrhovatele na základě toho, že navrhovatel ponechal na krajském soudu, v jakém
rozsahu bude územní plán posuzovat a ani na základě toho, že navrhovatelův návrh byl zčásti
odmítnut. Navrhovateli proto přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši.
[33] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Navrhovatel, který byl ve věci úspěšný, v řízení o kasační stížnosti neučinil žádný úkon, za který
by mu příslušela náhrada nákladů řízení. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. června 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu