ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.105.2013:50
sp. zn. 8 As 105/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. P., zastoupeného
JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, proti
žalovanému: Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2011, čj. ČÚZK 2415/2011-14/R, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013, čj. 2 A
13/2011 – 46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013, čj. 2 A 13/2011 – 46,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 12. 4. 2011,
čj. ČÚZK 2415/2011-14/R, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši
20 826 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Taťány
Přibilové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 30. 12. 2010,
čj. ZKI-P-3/337/2010-40/10, byl žalobce uznán vinným z přestupku podle §17a odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících
s jeho zavedením (dále jen „zákon o zeměměřictví“), kterého se dopustil tím, že dne 9. 6. 2010
jako vlastník pozemků parc. č. st. 647/12 a 506/5 v k.ú. Kozlovice hlasitým slovním projevem
neumožnil vstup na pozemky, a to ani za přítomnosti hlídky Policie České republiky, Ing. T. B.
jako osobě oprávněné vykonávat zeměměřické činnosti a jeho pomocnému pracovníkovi z firmy
GEOPOINT Frýdlant s.r. o., přestože mu byl vstup pracovníků citované firmy na pozemky
předem písemně oznámen. Tímto jednáním neoprávněně znemožnil vytyčení hranice mezi
uvedenými pozemky. Podle §17a odst. 2 zákona o zeměměřictví byla žalobci uložena pokuta
10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2011, čj. ČÚZK 2415/2011-14/R,
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou podanou Městskému soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 6. 9. 2013, čj. 2 A 13/2011 - 46, žalobu zamítl. Rozsudek městského soudu,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
II.
[4] Žalobce/stěžovatel/podal proti tomuto rozsudku městského soudu kasační stížnost.
V ní namítal vady procesu dokazování před správním orgánem, pro které měl soud napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit, nesprávné posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost
rozsudku z důvodů jiných vad řízení.
[5] Správní orgán v rozporu s §51 odst. 2 správního řádu provedl důkaz výslechem svědka
Ing. B. mimo ústní jednání, o jehož konání stěžovatele neinformoval a bylo mu tím znemožněno
účastnit se výslechu svědka a klást mu otázky. Žalovaný i městský soud toto porušení zákona
uznali, nemohlo však podle nich mít za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť výpověď
svědka byla žalobci čtena a byla mu též v písemné formě dána k vyjádření. S tím stěžovatel
nesouhlasí. Ing. B. byl klíčovým svědkem, protože se skutku přímo zúčastnil; žalobce jako
obviněný z přestupku měl ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Porušení
tohoto procesního práva žalobce žádné předložení učiněné výpovědi nemůže zhojit.
[6] Jako důkazní prostředky byly použity úřední záznamy Policie ČR, tyto ale nenaplňují
požadavek dostatečného zjištění skutkového stavu, poskytují jen předběžnou informaci,
k dokazování slouží až svědecký výslech osoby, která záznam vyhotovila. Městský soud sice jako
důkaz odmítl oznámení o podezření ze spáchání přestupku, úřední záznamy policie ze dne
7. 10. 2010 a sdělení ze dne 20. 10. 2010 však v rozporu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008) jako důkazní prostředky uznal a založil na nich
své rozhodnutí.
[7] Stěžovatel oponuje právnímu závěru soudu, že výrok rozhodnutí o přestupku je určitý,
trvá na tom, že skutek není řádně popsán; uvedení dne nepostačuje, popis jednání „hlasitým
slovním projevem“ považuje za neurčité a nepřezkoumatelné.
[8] Nesprávný je i právní názor soudu, že mohl být spáchán přestupek dle §17a odst. 1
písm. a) zákona o zeměměřictví, protože v daném případě nešlo o výkon zeměměřické činnosti,
která má být využita pro katastr nemovitostí, ale dokumentace o vytýčení hranice pozemku měla
být technickým podkladem pro vydání rozhodnutí ve správním řízení. Nebyla tak splněna
uvedená podmínka a tedy i naplněna skutková podstata přestupku.
[9] Nepřezkoumatelnost rozsudku stěžovatel spatřuje v tom, že soud v rozporu se správním
spisem na mnoha místech (str. 7, 8 a 9) vytýká žalobci (a vyvozuje z toho právní závěry),
opakované protiprávní jednání dne 14. 5. a 9. 6. 2010. Předmětem přestupkového řízení bylo
však pouze jednání žalobce dne 9. 6. 2010, a to proto, že dne 14. 5. 2010 se žalobce žádného
protiprávního jednání nedopustil, protože o provedení tohoto měření byl vyrozuměn
až 18. 5. 2010. Další zmatečnost se týká str. 6. rozsudku. Se žalobcem nebyl sepsán
dne 27. 9. 2010 žádný dodatek k protokolu; uvedenou listinu vyhotovil a zaslal sám žalobce
správnímu orgánu v reakci na to, že mu neumožnil účastnit se výslechu svědka B.
a ani nezaprotokoloval jeho námitky.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, jaký je účel právní úpravy
porušení pořádku na úseku zeměměřictví dle §17a a násl. zákona o zeměměřictví a podrobným
rozborem ustanovení tohoto zákona a souvisejících přepisů oponoval námitce žalobce,
že nemohla být naplněna skutková podstata přestupku dle §17 a odst. 1 písm. a) zákona
o zeměměřictví v bodu (8) shora.
[11] Zdůraznil, že žalobci muselo být zřejmé za jakým účelem je měření nutno provést,
že jde o osoby oprávněné k jeho provedení, odmítl je však pustit na pozemek dvakrát.
Dne 14. 5. 2010 sice nebyl dopředu informován, že bude měření prováděno, a proto nebylo toto
jednání jako přestupek kvalifikováno, ale jiný důvod k odmítnutí vstupu na pozemek zde nebyl.
Jednáním, které bylo naprosto neslučitelné s tím, aby mohlo být měření provedeno
dne 9. 6. 2010, pak naplnil skutkovou podstatu přestupku. Chování žalobce podporuje závěr,
že v rozporu se zákonem odmítá jakékoliv měření na svém pozemku. Svého jednání nelituje,
nadále setrvává na svém mylném právním názoru, že má právo nevpustit na svůj pozemek osoby
oprávněné vykonávat uvedené činnosti.
[12] K namítaným procesním vadám žalovaný odkázal na závěry rozsudku a odůvodnění
svého rozhodnutí. Případné zrušení rozhodnutí správních orgánů (kdy postih by již nemohl
pro uplynutí prekluzivní lhůty uložit) by mohlo stěžovatele utvrdit jen v přesvědčení, že může
bránit vstupu na svůj pozemek stejným způsobem i nadále. Represivní i preventivní účinek
postihu by se tak vytratil.
III.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Svým obsahem stěžovatelem uplatněné kasační důvody jsou podřaditelné pod důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších přepisů (dále jen „s. ř. s.“).
a) Vady správního řízení, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[16] K tvrzenému porušení ust. §51 odst. 2 správního řádu ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy
ze správního spisu vyplývá, že ing. B. podal nejprve vysvětlení (úřední záznam o podání
vysvětlení ze dne 9. 6. 2010) na Policii ČR a následně rovněž vysvětlení dne 20. 7. 2010
na přestupkovém oddělení Magistrátu města Frýdku-Místku. Po postoupení věci a zahájení
přestupkového řízení Inspektorátem ZKÚ v Opavě byl jako svědek vyslechnut (protokol ze dne
20. 9. 2010), výslech probíhal bez přítomnosti stěžovatele od 9.00 hod. Stěžovatel, jako obviněný
z přestupku, byl téhož dne od 10.00 hod. při ústním jednání seznámen s obsahem protokolu
o výpovědi svědka ing. B. (byl mu přečten). Stěžovatel oponoval tvrzení svědka a k jeho žádosti
mu byla poskytnuta kopie protokolu o výslechu svědka a kopie záznamů o podání vysvětlení,
které svědek podal 9. 6. 2010 a 20. 7. 2010 a na které protokol o jeho svědecké výpovědi odkázal
s tím, že svědek vypovídá shodně. Podáním ze dne 27. 9. 2010, označeným jako „Dodatek
k protokolu“ stěžovatel oponoval tomu, jak byla výpověď svědka přenesena do protokolu o
ústním jednání s ním a protokolována jeho reakce, dále namítal rozpory v tvrzeních svědka v
úředních záznamech o vysvětlení a v protokolu o jeho výslechu o znemožnění přístupu na
dotčené pozemky. V odvolání (bod 4.) a následně i v podané žalobě (bod IV. A.) krajskému
soudu stěžovatel námitku proti způsobu provedení důkazu výslechem svědka ing. B. mimo ústní
jednání vznesl.
[17] Podle ust. §51 odst. 2 správního řádu obecně platí, že správní orgán má provádět důkazy
za přítomnosti účastníků, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musí účastníky vyrozumět
s předstihem nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů
účastníky vyrozumět včas, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Účastník řízení má právo
být provádění důkazů přítomen a musí mu být dána možnost (až na výjimku uvedenou)
se účastnit provedení důkazu i tehdy, je-li prováděn mimo ústní jednání. Povinnost řádně předem
informovat účastníky o provedení důkazu je realizací zásad vyjádřených v §4 odst. 3 a 4
správního řádu, smyslem zakotvení tohoto pravidla je umožnit účastníkům řádné uplatnění jejich
práv dle §36 odst. 1 až 3 správního řádu. I když současný správní řád výslovně (oproti předchozí
úpravě §33 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.) neobsahuje právo účastníka klást svědkům otázky
při ústním jednání, nelze novou úpravu vyložit tak, že tuto možnost účastník pozbyl. Tato
možnost je zajištěna právě založením povinnosti informovat účastníka o provedení důkazu
i v případě, bude-li prováděn mimo ústní jednání, aby toto právo mohl využít.
[18] Dle zvláštní právní úpravy v řízení o přestupku podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích
je nařízení ústního jednání obligatorní a v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc
projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo
se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Obviněný z přestupku má právo
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a vyjádřit se bezprostředně k jejich výpovědi.
Přestupkové řízení je tak ovládáno zásadou bezprostřednosti a ústnosti a obviněný z přestupku
má právo účastnit se výslechu svědka.
[19] Nejvyšší správní soud nesdílí závěr žalovaného (str. 13 odůvodnění rozhodnutí)
a následně i městského soudu (str. 6, poslední odstavec), že postup správního orgánu I. stupně
byl vadou řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, protože stěžovateli byla
výpověď svědka přečtena, byl mu předán i protokol o výpovědi svědka a mohl se k němu vyjádřit
a současně správní orgán vycházel i z jiných důkazů.
[20] Záznam o podání vysvětlení ing. B. ze dne 9. 6. 2010 (provedený Policií ČR podle §61
odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.) ani záznam ze dne 20. 7. 2010 (§137 odst. 4 správního řádu, §60
zákona o přestupcích) nelze použít jako důkazní prostředek. Proto správní orgán sice správně
přistoupil k provedení důkazu výslechem svědka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č.j. 1 As 96/2008 - 115), nicméně postup, jakým důkaz výslechem svědka
provedl, byl v rozporu s ust. §51 odst. 2 správního řádu, resp. §74 odst. 1 zákona o přestupcích,
neboť popřel smysl zákonem stanoveného příkazu provádět důkazy „ v zásadě“ při ústním
jednání, tzn. v přestupkovém řízení za přítomnosti účastníka řízení a rovněž zásadu
bezprostřednosti a ústnosti.
[21] V protokolu o výpovědi svědka ze dne 20. 9. 2010 není uvedena celá výpověď svědkem
učiněná toho dne, ale (po úvodních 2 stranách, včetně citace Oznámení o přestupku a poučení
svědka) je na str. 3 nejprve uvedeno, že „…vypovídal tak, jak již bylo zaznamenáno…“
v záznamech o podání vysvětlení, pak následuje odstavec (šest řádek) zaznamenávající toho dne
učiněnou vlastní výpověď svědka. Protokol z ústního jednání konaného následně se stěžovatelem
jako obviněným z přestupku na str. 4 uvádí, že „obviněný byl dále přečtením nahlas seznámen
s obsahem protokolu o výpovědi svědka….“. Jakým způsobem správní orgán vyslýchající svědka
konfrontoval shodu „nezaznamenané“ aktuální výpovědi svědka s dříve podaným vysvětlením
v záznamech, nelze určit (vyloučeno není ani jejich přečtení). Jak byla následně stěžovateli
obviněnému z přestupku předestřena tvrzení svědka ze záznamů o vysvětlení, na která protokol
o výslechu svědka toliko odkazuje s tím, že svědek tvrdil totéž, není zřejmé. Stěžovatel
sice obdržel jak kopii protokolu o výpovědi svědka tak kopie záznamů o vysvětlení, rozpory
na které poukazoval následně v podání z 27. 9. 2010 („dodatku protokolu“), kdy se (tak sic)
s „celou výpovědí“ svědka seznámil, nebyly odstraněny, ač obhajobu stěžovatel jako obviněný
založil na tom, že z výpovědi svědka stran umožnění vstupu na pozemky plynou rozpory.
[22] Postup při provádění důkazu výslechem svědka sám o sobě byl v rozporu se zákonem.
„Dle §55 správního řádu je povinností svědka učinit výpověď, pokud tomu nebrání některý ze zákonem
stanovených důvodů. Správní řád neupravuje způsob, jímž má výslech svědka probíhat. Občanský soudní řád
v §126 odst. 3 a trestní řád v §101 odst. 2 shodně stanoví, že svědek musí souvisle vylíčit vše, co ví o předmětu
výslechu. Teprve následně jsou svědkovi kladeny otázky. Dodržení tohoto postupu je významné při hodnocení
věrohodnosti výpovědi svědka. Není sebemenšího důvodu, proč by tato obecná metodologie výslechu svědka neměla
být aplikována i v řízení správním. Tím spíše, že dle §126 odst. 3 o. s. ř. by byl na základě §64 s. ř. s. povinen
postupovat i správní soud, pokud by přistoupil k zopakování či doplnění dokazování (výslechu svědka)
provedeného ve správním řízení (§77 odst. 2 s. ř. s.)“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 1 As 34/2010 - 73). Správní orgán byl povinen celou výpověď zaznamenat a trvat
na tom, aby svědek souvisle vylíčil průběh události, k níž byl vyslýchán. Hodnocení svědecké
výpovědi, zda je obsahově shodná či nikoli s podaným vysvětlením, mu při provádění tohoto
úkonu nepříslušelo. Důkaz výslechem svědka byl nadto proveden bez přítomnosti obviněného
z přestupku. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele shledal důvodnou, tato vada mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí; právo stěžovatele na obhajobu bylo dotčeno.
[23] Důvodná je i obrana stěžovatele, že úřední záznam Policie ČR ze dne 7. 10. 2010
a sdělení Policie ze dne 20. 10. 2010 nejsou dostatečným důkazním prostředkem.
[24] Krajský soud sice nepřiznal důkazní váhu oznámení o podezření ze spáchání přestupku,
podaném Policií ČR dle §58 odst. 1 zákona o přestupcích, naopak však (str. 7 rozsudku)
za důkaz jednání žalobce podle soudu „…lze považovat sdělení Policie ČR úředním záznamem
ze dne 7. 10. 2010 a výpisem knihy hlášení a fotozáznamů ke dni 14. 5. 2010. Ze sdělení Policie ČR ze dne
20. 10. 2010 vyplývá, že žalobce opakovaně jak 14. 5. tak 9. 6. 2010 znemožnil a to i za přítomnosti
přivolané hlídky Policie ČR provedení zeměměřické činnosti na svém pozemku … pracovníkům firmy
GEOPOINT,s.r.o., kterým znemožnil výkon geodetických prací na svých pozemcích a jejich zaměření tím,
že stát ve středu příjezdové cesty na svém pozemku, nechtěl ustoupit a byl rozhodnutý nikoho na pozemek nepustit,
což provázel hlasitým projevem, kterým dával najevo, že jakožto vlastník pozemku má právo nikoho na pozemek
nepustit. Takto jednal i v přítomnosti přivolané hlídky Policie ČR.“ Posledně uvedené sdělení městský
soud označil za důkaz poskytující dostatečný obraz o chování žalobce dne 14. 5. a 9. 6. 2010.
Nejvyšší správní soud k tomu nad rámec dodává, že předmětem řízení o přestupku bylo jednání
žalobce toliko dne 9. 6. 2010, posuzování či hodnocení jednání žalobce dne 14. 5. 2010 soudu
nepříslušelo. (Nadto z výpisu z Knihy hlášení a fonogramů zaslaného policií výslovně plyne,
že dne 14. 5. 2010 došlo k nedorozumění, pracovníci firmy provádějící měření se domnívali,
že na příjezdové cestě měřit mohou, proto se ani nelegitimovali, k žádnému přestupku
ani trestnému činu nedošlo).
[25] Jestliže městský soud opřel svůj závěr, že naplnění skutkové podstaty přestupku
stěžovatelem bylo prokázáno dostatečně uvedenými záznamy (vedle výpovědi svědka ing. B.,
stran níž namítanou vadu postupu neshledal) zatížil své rozhodnutí vadou. Uvedené úřední
záznamy ze dne 7. 10. 2010 a ze dne 20. 10. 2010 byly sepsány dodatečně policisty zasahujícími
dne 9. 6. 2010, a to k žádosti správního orgánu I. stupně z 5. 10. 2010 o předložení důkazů, v níž
kromě důkazních prostředků označených žalobcem při ústním jednání (zvukový záznam
rozhovoru, záznam z volání na tísňovou linku ze dne 14. 5. 2010) bylo uvedeno též, že žalobce
namítal absenci jakéhokoli dokumentu, kde by byl popsán způsob, jakým znemožnil vstup na
svoje pozemky.
[26] Správní orgán je povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba
k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny
najisto. V projednávané věci měl správní orgán vyslechnout policisty zasahující dle uvedených
záznamů na místě dne 9. 6. 2010, zvláště pak za situace, kdy obviněný z přestupku (žalobce)
v průběhu řízení (následně i v odvolání) zpochybnil okolnosti skutku, jenž mu byl kladen za vinu,
a pravdivost tvrzení svědka. Úřední záznam jako jednostranný úkon nemůže nahradit svědeckou
výpověď policistů ani v případě doznání obviněného, natož pak v případě, kdy obviněný
z přestupku naplnění skutkové podstaty přestupku popírá a tvrdí, že se skutek nestal.
[27] Městský soud při hodnocení důvodnosti žalobních námitek vznesených jak proti postupu
při provedení důkazu výslechem svědka, tak proti použití úředních záznamů, pochybil.
Při zjišťování skutkové podstaty správním orgánem byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a soud měl proto napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit.
b) K námitkám nezákonnosti rozsudku krajského soudu spočívajícím v nesprávném právním závěru soudu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[28] Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 2 As 34/2006 - 73). V daném případě stěžovatel namítal v průběhu řízení, že nepostačuje
určení dne, kdy k jednání došlo, neurčitost výroku spatřoval v bližším vymezení konkrétní
hodinou. Neurčitost a nepřezkoumatelnost výroku spatřoval i ve vymezení, že se jednání dopustil
„hlasitým slovním projevem“.
[29] Nejvyšší správní soud se v hodnocení těchto námitek jako nedůvodných ztotožňuje
s hodnocením žalovaného i městského soudu. Časové vymezení skutku určením dne je v dané
věci postačující. Z podkladů pro rozhodnutí nevyplývá, že by téhož dne na témže místě
v souvislosti se zeměměřickou činností došlo ještě k jinému jednání stěžovatele
než popsanému ve výroku, jímž by byla naplněna skutková podstata dalšího jiného přestupku,
ani že by po neúspěšném pokusu provést vytyčení hranic mezi pozemky byl žalobce opakovaně
v jinou dobu téhož dne vyzván k zpřístupnění pozemků a žalobce v jednání pokračoval. Stejně
tak způsob jednání, kdy ve výroku nejsou uvedeny konkrétně slovní spojení, jakými měl žalobce
zabraňovat vstupu na své pozemky či vykazovat zeměměřiče z pozemků, nečiní výrok rozhodnutí
nepřezkoumatelným či neurčitým.
[30] Právní argumentaci stěžovatele, že k naplnění skutkové postaty přestupku
dle §17a odst. 1 písm. a) zákona o zeměměřictví v daném případě nedošlo, protože
nešlo o zeměměřickou činnost, která měla být využívána pro katastr nemovitostí,
ale vytýčení hranice pozemku mělo být technickým podkladem pro vydání rozhodnutí
ve správním řízení, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Již orgán prvního stupně, stejně
tak i žalovaný a krajský soud v odůvodnění rozsudku opakovaně s odkazem na znění §3 odst. 1
a 3 a §7 odst. 1 zákona o zeměměřictví a další související předpisy zdůraznili, že osoby
oprávněné vykonávat zeměměřické činnosti jsou oprávněny vstupovat na pozemky
po předchozím oznámení vlastníkovi spolu s jejich pomocnými pracovníky; touto činností
se získávají technické údaje, pomocí nichž se v katastru evidují nemovitosti. Jde o omezení
vlastnického práva na základě zákona v zájmu řádného provádění této činnosti. Neoprávněné
znemožnění nebo ztížení výkonu těchto činností je proto jednáním, které naplňuje skutkovou
postatu přestupku dle §17a odst. 1 písm. a) zákona o zeměměřictví. Vytyčení hranice v daném
případě bylo podle §3 odst. 1 uvedeného zákona, §19a zákona č. 344/1992 Sb. o katastru
nemovitostí a příslušných ustanovení vyhlášky č. 26/2007 Sb. takovouto činností prováděnou
oprávněnou osobou, výsledky této činnosti prováděné ve veřejném zájmu využívají pak nejenom
orgány státní správy zeměměřictví a katastru nemovitostí, ale i jiné orgány státní správy a územní
samosprávy v rozsahu své působnosti. Vytyčování hranic je vždy činností využívanou pro katastr
nemovitostí bez ohledu na to, před jakým správním orgánem probíhá správní řízení, pro jehož
účel má být vytyčení hranice pozemku provedeno. Dokumentace o jakémkoliv vytyčení hranic se
stává součástí jedné části katastrálního operátu, tj. dokumentace výsledků šetření a měření
pro provedení a obnovu souboru geodetických informací a může být podkladem pro další
výsledky zeměměřických činností (např. vyhotovení geometrického plánu pro zápis práv
do katastru).
c) K námitce stěžovatele, že odůvodnění rozsudku krajského soudu trpí jinou vadou [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
[31] Stěžovatel tvrdí, že soud v rozporu se správním spisem vytýká žalobci opakované
protiprávní jednání, a to dne 14. 5. a 9. 6. 2010, ačkoli předmětem přestupkového řízení
bylo pouze jednání dne 9. 6. 2010.
[32] Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil. V odůvodnění rozsudku městský soud nejen
v části konstatování obsahu správního spisu, ale i v části hodnocení důkazů (str. 7) a jejich
relevance pro závěr o spáchání přestupku, užívá obrat, že žalobce znemožnil provedení
zeměměřických činností, popř. zabránil vstupu na pozemky ve dnech 14. 5. i 9. 6. 2010 (str. 7, 8),
a to v rozporu s §7 odst. 1 zákona o zeměměřictví. Soud několikrát zdůraznil, že žalobce bránil
vstupu na pozemky opakovaně v uvedených dnech, současně jinde uvedl, že postihovaným
jednáním bylo jednání jen dne 9. 6. 2010 (rovněž str. 7 i 9 odůvodnění rozsudku). Následně
při posouzení výše uložené sankce a požadavku na moderaci, soud přihlíží i k jednání žalobce
dne 14. 5. 2010.
[33] Soudem učiněný závěr z úředních záznamů ze dne 7. 10. 2010 a 20. 10. 2010,
resp. ze sdělení Policie ČR ze dne 20. 10. 2010 a z výpisu z Knihy hlášení a fonogramů ke dni
14. 5. 2010 (podle soudu důkazních prostředků), že žalobce opakovaně zabránil
vstupu na pozemky v rozporu s §7 zákona o zeměměřictví, resp. že se opakovaně ve dnech
14. 5. a 9. 6. 2010 dopustil protiprávního jednání, vyvolává zmatečnost, neboť překročil rozsah
přezkoumávaného rozhodnutí, jímž byl postih byl vyvozen jen za jednání dne 9. 6. 2010. Městský
soud nemohl chování žalobce dne 14. 5. 2010 přičítat žalobci k tíži ani při přezkoumání výše
uložené sankce (str. 9 odůvodnění rozsudku), pakliže toto jednání žalobce nebylo předmětem
řízení o přestupku a nadto v ten den ze strany žalobce nešlo o protiprávní jednání, protože nebyl
o měření dopředu informován. I když se jevilo jako obstrukční nikoli vstřícné (popř. jako
nedorozumění, jak je popsáno ve výpisu z Knihy hlášení a fonogramů, kde se současně uvádí,
že uvedeného dne po vysvětlení situace „osoby dokončily svou práci a z místa odjely“) a dne
14. 5. 2010 tak byly provedeny pouze přípravné práce (dle odůvodnění rozhodnutí o přestupku
ze dne 30. 12. 2010, str. 12, poslední odstavec, str. 13, 2. odstavec zdola, str. 15, 3. odstavec
zdola), nemělo mít vliv na úvahu soudu při přezkoumání výše sankce, popř. užití moderačního
práva soudu.
[34] Městský soud při konstatování obsahu správního spisu (str. 6 rozsudku shora) nesprávně
rovněž uvedl, že „Dne 27. 9. 2010 byl proto sepsán se žalobcem dodatek k protokolu, ve kterém se vyjádřil
k výpovědi Ing. B. ze dne 20. 9. 2010…“. Následně pak vycházel z toho, že tak měl stěžovatel
možnost se vyjádřit k tvrzení svědka ing. B. Jde o dílčí nesprávnost, která bez spojení
s nezákonným postupem při provedení výslechu svědka ing. B., nemůže sama o sobě způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku a vést k jeho zrušení. Svůj dílčí význam má pouze ve spojení
s důvody uvedenými shora k bodu a).
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Ze shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost žalobce je důvodná, a proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Poněvadž Nejvyšší správní soud dále zjistil, že již v řízení před krajským
soudem byly důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, postupoval podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a druhým výrokem zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení (viz přiměřeně §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
[36] Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozsudku městského soudu
postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil napadené rozhodnutí žalovaného,
byl v souladu s §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. povinen rozhodnout jak o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti, tak i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
krajského soudu.
[37] Při úvaze o náhradě nákladů řízení se soud řídil §60 odst. 1 s. ř. s.: jelikož měl žalobce
ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v jeho případě tvoří
odměna a hotové výdaje jeho zástupkyně, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby
činí 2 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2012], resp. 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013]. Soud proto žalobci přiznal částku 6 300 Kč
za tři úkony právní služby provedené do 31. 12. 2012 spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
[§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a podání ve věci samé – správní žaloby a repliky
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Dále soud žalobci přiznal částku 3 100 za jeden úkon
právní služby provedený po 1. 1. 2013 spočívající v podání kasační stížnosti dne 15. 10. 2013
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Ke čtyřem úkonům právní služby soud připočetl
paušální náhradu hotových výdajů zástupkyně žalobce ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem
částku 1 200 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[38] Jelikož zástupkyně žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud v souladu
s §57 odst. 2 s. ř. s. částku odpovídající odměně a náhradě hotových výdajů, o částku 2 226 Kč
odpovídající 21 % sazbě daně z přidané hodnoty [§47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty].
[39] Další náklady žalobce tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 2 000 Kč za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu [položka 18 bod 2. písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích] a 5 000 Kč za kasační stížnost (položka 19 zákona o soudních poplatcích) a 1 000 Kč
za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[40] Celkově tedy žalobci na náhradě nákladů řízení náleží částka ve výši 20 826 Kč, kterou
je žalovaný povinen do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit k rukám zástupkyně
žalobce (§149 odst. 1 zákona č. 63/1999 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu