ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.113.2013:51
sp. zn. 8 As 113/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21, spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
9. 4. 2013, čj. DRD/1579/2013, ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013,
čj. DRD/1579/2013, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 11. 2013, čj. 6 A 140/2013 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2013, čj. DRD/1579/2013, ve spojení s opravným
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013, čj. DRD/1579/2013, žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši
250 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Odvysíláním filmu Kajínek dne 14. 10. 2012
ve 20:20 hodin na programu Nova žalobkyně porušila povinnost nezařazovat do vysílání v době
od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo
mravní vývoj dětí a mladistvých.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, čj. 6 A 140/2013 - 50, zamítl. Rozsudek městského soudu
je stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
4. Podle stěžovatelky žalovaná nesplnila podmínku předchozího upozornění podle §59
odst. 1 zákona o vysílání. S odkazem na žalobní argumentaci stěžovatelka setrvala na názoru,
že vytýkané scény, resp. prvky filmu, nebyly ve všech podstatných rysech obdobou jednání,
na jehož závadnost byla upozorněna předchozím rozhodnutím. Jednání nebyla ve všech
skutkových aspektech totožná i vzhledem k odlišnému vysílacímu času.
5. Z důvodů uvedených v žalobě stěžovatelka setrvala i na stanovisku, že s ohledem
na závažnost prezentovaného tématu, počet scén označených za závadné, délku jejich trvání,
celkovou stopáž pořadu, způsob ztvárnění scén (prolínající se sekvence, umělecky stylizované
záběry a flashbacky uměleckého ztvárnění), jejich vyznění v kontextu děje a dobu vysílání pořadu
v hlavním vysílacím čase od cca 20:27 hodin, film jako celek ani jeho jednotlivé scény nebyly
způsobilé ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Materiální stránka
správního deliktu podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání tedy nebyla naplněna.
IV.
6. Žalovaná uvedla, že otázkou účinnosti předchozího upozornění se zabývá rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47), protože mezi
jednotlivými senáty tohoto soudu došlo k rozkolu ve výkladu závěrů usnesení rozšířeného senátu
ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101, č. 2632/2012 Sb. NSS. Provozovatelé vysílání i některé
senáty Nejvyššího správního soudu jsou toho názoru, že pokuta může být uložena pouze
za reprízování pořadu. Podle žalované a některých jiných senátů Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudky ze dne 30. 5. 2012, čj. 6 As 26/2010 - 123, nebo ze dne 15. 8. 2012,
čj. 6 As 3/2011 – 119) však nelze obdobnost mezi předchozím upozorněním a následným
jednáním vykládat jako obdobnost (či shodu) skutkovou. Na paměti je třeba mít profesionalitu
provozovatele vysílání, který by měl být schopen v upozornění rozpoznat prvky, které podle
žalované vedou k rozporu pořadu se zákonem. Žalovaná dále poukázala na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2013, čj. 3 As 64/2012 – 31 a čj. 3 As 65/2012 – 24, podle kterých
je rozhodující působení pořadu na diváka, nikoliv přesná shoda pořadů. Soud zde shledal
typovou shodu mezi upozorněním vztahujícím se k odvysílání filmu a pokutou uloženou
za odvysílání seriálu.
7. Žalovaná podotkla, že závěry usnesení čj. 6 As 26/2010 - 101 by měly být vyloženy
v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/2009, odkázala
na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, a dovodila, že městský soud
nepochybil, pokud nevyžadoval skutkovou totožnost mezi předchozím upozorněním
a následným jednáním. Podrobně se zabýval typovou obdobností mezi oběma jednáními
a žalovaná se s jeho závěry ztotožnila. Stěžovatelka byla dostatečně upozorněna na porušení
zákona, proto jí muselo být zřejmé, že pořad obsahující popsané násilné scény není v souladu
s §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání.
8. Dobou vysílání pořadu se městský soud zabýval při posouzení, zda došlo k porušení
zákona. Není-li doba vysílání rozhodná při posuzování porušení zákona, nemůže být relevantní
ani při posuzování podobnosti předchozího upozornění a posuzovaného jednání. V obou
případech měla stěžovatelka předvídat stejnou možnost ohrožení dětského diváka. Nadto scény
v nyní posuzované věci byly explicitnější než scény, za které byla uložena pokuta v minulosti.
V předchozím případě scény představovaly pouhé vzpomínky a náznaky dění v minulosti,
zatímco v posuzované věci byly scény natočeny realisticky a detailně. Typová obdobnost byla
dána zejména tím, že pořady obsahovaly scény zobrazující násilí, strach, těla obětí, znásilnění,
bezcitnost, apod., odehrávající se v minulosti. Pořad Odložené případy sice byl vysílán
odpoledne, nebyl však zpracován natolik reálně jako posuzovaný film. Stěžovatelce muselo být
zřejmé, že nesmí-li odpoledne vysílat násilné scény ztvárněné v rychlých vzpomínkových
záběrech, reálně zpracované násilí nebude možno vysílat ani před desátou hodinou večerní.
Negativní dopad na mladistvé bude nadto v obou časech stejný. V pozdější hodině bude vysílání
sledovat nepochybně méně dětských diváků, což žalovaná zohlednila při rozhodování o výši
pokuty. Tato skutečnost však nemá vliv na vztah mezi předchozím upozorněním
a sankcionovaným jednáním. Výklad stěžovatelky, že pro účinnost upozornění je rozhodná nejen
totožnost skutku, ale také konkrétní čas vysílání pořadu, by vedl k absurdním závěrům, popíral by
smysl porušeného zákonného ustanovení a zároveň by byl v rozporu s účelem a smyslem
směrnice 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních
mediálních službách) (v tomto ohledu žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 6 Ads 70/2012 – 60). Vztah mezi předchozím upozorněním
a následně uloženou pokutou tedy v řešené věci existoval. Žalovaná i městský soud dostatečně
zdůvodnily, že stěžovatelka mohla předpokládat, že zařazením pořadu do vysílání poruší
povinnost stanovenou v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání.
9. Ve vztahu k námitce nesprávného posouzení předmětného pořadu žalovaná setrvala
na svém vyjádření k žalobě, ve kterém zejména uvedla, že §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
nerozlišuje v zapovězené době konkrétní časové úseky. K porušení uvedeného ustanovení
postačuje možnost ohrožení dětského či mladistvého diváka (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 4 As 34/2007 – 129). Přítomnost dětí a mladistvých u televizní
obrazovky nelze mezi osmou a desátou hodinou večerní vyloučit, byť je pravděpodobné,
že v této době budou vysílání sledovat spíše dospělí diváci.
10. Předmětnému pořadu nebylo vytýkáno pouze zobrazení krve. Žalovaná posoudila
celkové ztvárnění scén a jejich možné působení na dětského a mladistvého diváka. Vycházela
přitom z judikatury správních soudů (např. z rozsudku městského soudu ze dne 3. 2. 2010,
čj. 9 Ca 184/2009 – 44). Žalovaná poukázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 5. 2008, čj. 6 As 70/2007 – 104, a doplnila, že zohlednila i dobu vysílání pořadu ve večerních
hodinách.
11. Žalovaná se ohradila proti žalobní námitce, že její přístup hraničí s cenzurou.
Zpravodajské pořady sice prezentují negativní společenské jevy, tyto jevy jsou však od počátku
ukazovány jako nevhodné a odporující zákonům. Díky fakticitě a žurnalistickému podání
reportáž nepředává vzorce chování, které by vybízely k napodobování. Nelze srovnávat
zpravodajství, které prostě informuje o nežádoucích jevech, a seriálové či filmové dílo, ve kterém
je závadné jednání prezentováno jako výhodné. Skutečnost, že je takové jednání následně
odsouzeno, není z hlediska působení scény na dítě (mladistvého) rozhodná (srov. rozsudek
čj. 9 Ca 184/2009 – 44). Chráněná skupina diváků se může u televizní obrazovky vyskytnout jen
náhodně. Reportáž oproti tomu poskytuje veškeré informace ihned, zároveň není natočena
atraktivně a nevtahuje do děje.
12. Odkaz stěžovatelky na rozsudek městského soudu ze dne 27. 1. 2009,
čj. 7 Ca 336/2008 - 34, nebyl relevantní, protože scény v tam posuzovaném pořadu byly hraniční,
neschopné vyvolat traumatickou reakci dětského diváka. V nyní posuzované věci se však jednalo
o realistické záběry, které mohly mít na dětského a mladistvého diváka negativní dopad. Daný
případ odpovídá závěrům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2011, čj. 8 As 79/2010 – 84, a ze dne 28. 12. 2011, čj. 8 As 80/2011 – 82. Vytýkané tři
scény byly natočeny realisticky a byly odvysílány v době mezi půl devátou a desátou hodinou
večer, tedy v časté frekvenci. Záběry stříkání krve, nelítostného zabíjení a brutálního znásilnění
a mučení nelze omluvit. Nebezpečnost tohoto jednání nebyla časem odvysílání snížena,
materiální stránka deliktu tedy byla naplněna. Počet a délku scén (i ve vztahu k celkové délce
pořadu), zasazení do kontextu a dobu vysílání žalovaná zohlednila při stanovení výše pokuty
ve prospěch stěžovatelky. Žalovaná dále konstatovala, že film byl klasickým akčním thrillerem,
nejednalo se o analýzu a prezentaci závažného tématu. Žalovaná hodnotila pouze scény, které
byly odvysílány před desátou hodinou večerní, z jejich popisu je zřejmé, že se jednalo o scény
skutečně ohrožující. Závadné scény byly sice krátké, například v případě scény mučení
a znásilňování ale nelze říci, že by se jednalo o krátký záběr, který na dětského diváka nemohl
nijak zapůsobit. V pořadu se do desáté hodiny objevily tři závadné scény, což lze považovat
za intenzivní zařazování nevhodných scén. Ke způsobu ztvárnění scén žalovaná odkázala
na odůvodnění správního rozhodnutí. Co se týče kontextu snímku, pro dětského diváka není
rozhodující, že film popisuje dění v historii (organizovaný zločin). Tento divák vnímá pouze
prvky jako krev, násilí, mučení, atp., které na něj negativně působí, a nemusí se s obsahem pořadu
vypořádat ve vztahu k jeho celku.
13. Žalovaná uzavřela, že městský soud napadený rozsudek řádně odůvodnil, stěžovatelka
přitom proti němu nevznesla žádnou konkrétní námitku.
V.
14. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15. Kasační stížnost není důvodná.
16. Stěžovatelka namítla, že v posuzované věci nebyla splněna podmínka předchozího
upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání, protože jednání, za které byla sankcionována
předchozím rozhodnutím, nevykazovala ve všech podstatných rysech znaky jako jednání, za které
byla sankcionována nyní přezkoumávaným rozhodnutím. Jednání nebyla ve všech skutkových
aspektech totožná i vzhledem k odlišnému vysílacímu času.
17. Otázkou předchozího upozornění se zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne
14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012 – 88. Dovodil, že upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání
je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení zákona, resp. podmínek
licence, pokud je s ohledem na obsah upozornění zřejmé, že následné porušení je svými
skutkovými okolnostmi typově obdobné tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel
upozorněn, a je i shodně právně kvalifikováno. Rozšířený senát připustil, že tento výklad může
vést v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona
„kryto“ předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je namístě celkový pohled
na povahu pořadu, na účel jeho vysílání, jakož i na porušené povinnosti.
18. V posuzované věci byla podle žalované podmínka předchozího upozornění naplněna
uložením sankce za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
odvysíláním pořadu Odložené případy (rozhodnutí ze dne 25. 3. 2009, čj. 3001/09/drd), který
obsahoval scény způsobilé ohrozit psychický a morální vývoj dětí a mladistvých. Žalovaná vytkla
pořadu zejména zařazení scény hromadné vraždy zákazníků obchodního centra (detailní záběry
postřílených, zakrvácených lidí a krvavých skvrn a stop, záběry chaosu během střelby, kdy se lidé
zoufale snaží zachránit útěkem, záběry lidí pod vlivem strachu) a znásilnění mladé dívky (byť bylo
zobrazeno pouze náznakově, scéna byla zhodnocena jako nevhodná pro dětského diváka).
V pořadu byli rovněž zobrazeni pachatelé násilných činů, kteří neprojevili žádný soucit či lítost.
19. Městský soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů jsou závadné scény v posuzovaném
případě obdobou závadných scén v pořadu Odložené případy. Zejména konstatoval, že v obou
případech pořady obsahují scény naturalisticky ztvárněného zabíjení, chlad a bezcitnost útočníků
a zobrazení sexuálního násilí jako extrémně ponižujícího a zraňujícího jednání. Byť byly závadné
scény v předchozím případě umírněnější, žalovaná je shledala jako potenciální hrozbu vývoje dětí
a mladistvých. O to spíše mělo být stěžovatelce zřejmé, že žalovaná bude považovat za deliktní
jednání odvysílání explicitního a naturalistického ztvárnění obdobného námětu. Soud uzavřel,
že typová obdoba vytýkaných scén byla natolik dostatečná, že stěžovatelka mohla rozlišit jejich
závadný potenciál, přestože se jednalo o různá díla.
20. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že uvedeným rozhodnutím byla
naplněna podmínka předchozího upozornění na porušení zákona o vysílání. Skutkové okolnosti
tohoto případu byly obdobné jako v nyní posuzované věci – stěžovatelka odvysílala v době
od 6:00 do 22:00 hodin pořady, které obsahovaly násilné scény (zastřelení několika lidí,
znásilnění). Obdobná byla i povaha pořadů – v posuzované věci se jednalo o kriminální film
(thriller), předmětem posouzení v předchozím rozhodnutí byl díl seriálu (detektivové zde řeší
neobjasněné vraždy z minulosti, nebo případy, ve kterých se objevily nové skutečnosti). Žalovaná
popsaná jednání shodně právně kvalifikovala – spatřovala v nich porušení povinnosti stanovené
v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, tj. povinnosti nezařazovat v uvedené době do vysílání
pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých.
21. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky účinnosti předchozího upozornění podle §59
odst. 1 zákona o vysílání, vymezené rozšířeným senátem v usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88, byly
naplněny. Stěžovatelka na základě předchozího rozhodnutí o uložení sankce musela vědět, jaké
jednání žalovaná považuje za závadné, a že odvysíláním pořadu obsahujícího násilné scény
obdobné těm, na jejichž závadnost již byla upozorněna, v době od 6:00 do 22:00 hodin porušuje
svoji zákonnou povinnost, a dopouští se deliktního jednání.
22. Kasační soud nepřisvědčil ani stížní námitce, že typovou podobnost předchozího
upozornění a aktuálně sankcionovaného případu bylo třeba posuzovat i s ohledem na konkrétní
čas vysílání pořadu, a že pořad jako celek ani jeho jednotlivé scény nebyly způsobilé ohrozit vývoj
dětí a mladistvých, proto nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu.
23. Z hlediska účinnosti předchozího upozornění bylo rozhodné, že stěžovatelka již byla
sankcionována za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání odvysíláním pořadu
s obdobnými závadnými scénami v zákonem zapovězené době, tj. od 6:00 do 22:00 hodin.
Skutečnost, že v minulém případě byl pořad odvysílán od 16:05 hodin, zatímco v posuzované
věci od 20:20 hodin, nebyla sama o sobě podstatná. Stěžovatelka si na základě předchozího
upozornění musela být vědoma, že se dopustí deliktního jednání odvysíláním pořadu
s podobnými násilnými scénami kdykoliv v době od 6:00 do 22:00 hodin. Povinnost stanovená
v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání se totiž vztahuje na celý tam vymezený časový úsek.
Určitou výjimku z tohoto pravidla zdejší soud připustil v rozsudku čj. 8 As 79/2010 – 84,
skutkové okolnosti tohoto případu se však lišily od posuzované věci. Stručně lze připomenout,
že i přes odvysílání dříve hodnoceného pořadu krátce před desátou hodinou večerní bylo
v uvedené věci vzhledem ke kvalitě a množství sporných záběrů shledáno porušení zmíněného
ustanovení. V posuzované věci však byly pořady odvysílány od 16:05 hodin, resp. 20:20 hodin,
tj. v čase, který není blízký desáté hodině večerní a který nijak nemohl ovlivnit posouzení
materiální stránky deliktu.
24. Městský soud k obdobné žalobní námitce uvedl, že čas odvysílání pořadu může být
relevantní při posuzování naplnění materiální stránky správního deliktu (srov. rozsudek
čj. 8 As 79/2010 – 84). V posuzované věci byl však pořad odvysílán v brzkém večerním čase,
který zjevně není blízký desáté hodině večerní. V zákonem zapovězené době byla odvysílána
podstatná část pořadu, doba od 20:20 hodin, od kdy byl pořad vysílán, je hlavním vysílacím
časem, kdy nelze předpokládat, že by chráněná skupina diváků nesledovala televizní vysílání.
Doba vysílání pořadu tedy nemohla mít v kontextu řešené věci vliv na závěr o naplnění znaků
předmětného deliktu. Soud dále uvedl, že kromě retrospektiv se jiné umělecky stylizační
prostředky ve scénách nevyskytly. Scény byly zpracovány syrově a naturalisticky, volba
uměleckých prostředků neoslabila jejich potenciálně ohrožující obsah. Nadto se jednalo o scény
s relativně dlouhou stopáží. Soud neshledal důvodnou námitku, že význam závadných scén
je vysvětlen v dalším kontextu filmu. Vytýkaný správní delikt spočívá v jednání, u něhož
postačuje riziko ohrožení vývoje dětí a mladistvých. Žalovaná tedy správně dovodila, že umělecký
charakter filmu byl právně bezvýznamný. Soud připomněl tzv. fragmentární diváctví, tj. že děti
mohou sledovat pouze určité části pořadu, přičemž se nelze odvolávat na rodinné a sociální
zázemí dítěte. Posuzovaný pořad neusiloval o hlubokou uměleckou reflexi společensky závažných
témat, nelze proto dovodit, že by dětský divák po jeho zhlédnutí získal historické či umělecké
poznatky, které by mu umožnily reflexi spatřených scén. Městský soud nepřisvědčil ani námitce
předběžné cenzury vysílání. Předmětné scény nezobrazovaly negativní společenské jevy samy
o sobě, jejich předmětem bylo hrubé, syrové násilí.
25. Městský soud se s žalobní námitkou vypořádal řádně. Vysvětlil, z jakého důvodu v řešené
věci nemohl být rozhodný konkrétní čas vysílání pořadu, a řádně se zabýval všemi žalobními
argumenty týkajícími se naplnění materiální stránky deliktu. Nejvyšší správní soud
se s podrobným a pečlivým hodnocením městského soudu ztotožnil. Posuzovaný pořad byl
vysílán od 20:20 hodin, závadné scény se objevily během jeho prvních 40 minut. Je tedy zřejmé,
že nebyly odvysílány krátce před desátou hodinou večerní (jako v případě stěžovatelkou
zmiňovaného rozsudku čj. 8 As 79/2010 – 84), a konkrétní čas vysílání pořadu tak nemohl mít
vliv na naplnění materiální stránky správního deliktu. Závadné scény v pořadu obsahovaly násilné
obrazy vražd a znásilnění, které byly nepochybně i v kontextu celého děje způsobilé ohrozit
psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Materiální stránka správního deliktu proto byla
naplněna.
26. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
27. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu