ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.19.2014:35
sp. zn. 8 As 19/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce:
ERIMPEX, s. r. o., se sídlem třída Čsl. legií 562, České Velenice, zastoupeného JUDr. Petrem
Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2013, čj. KUJCK 2125/2013/OZZL, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2013,
čj. 10 A 17/2013 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2013,
čj. 10 A 17/2013 – 28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Městský úřad České Velenice, stavební odbor, rozhodnutím ze dne 20. 9. 2012,
čj. 2676/12/SO, předepsal žalobci odvod ve výši 218 138 Kč za trvalé odnětí zemědělské půdy
o výměře 1,5044 ha ze zemědělského půdního fondu na pozemku parc. č. 275/223
v katastrálním území České Velenice [§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o ZPF“]. Současně
městský úřad zamítl námitky žalobce a uvedl, že v případě nezaplacení odvodu včas a v plné výši,
vzniká právnické osobě povinnost hradit penále ve výši 0,05 % dlužné částky za každý
den prodlení.
2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013, čj. KUJCK 2125/2013/OZZL, změnil
rozhodnutí městského úřadu tak, že z výroku vypustil text týkající se případného vzniku
povinnosti hradit penále a zamítnutí námitek.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který rozsudkem ze dne 30. 12. 2013, čj. 10 A 17/2013 – 28, zrušil rozhodnutí
žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že z napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé,
zda stěžovatel považoval procesní námitky žalobce za nedůvodné nebo zda se jimi opomněl
zabývat. Stěžovatel byl přesvědčen, že se s námitkami žalobce (především s námitkami týkajícími
se přerušení řízení a seznámení se s podklady) vypořádal způsobem odpovídajícím obecnému
názoru krajského soudu a na podporu tohoto tvrzení citoval příslušnou pasáž napadeného
rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí odpovídalo rozsahu přezkumu podle §89 odst. 2 správního
řádu.
6. Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu rozpornost odůvodnění v části týkající
se posouzení přechodu práv a povinností z žalobce na společnost Viktor Property, s. r. o.
Krajský soud nejprve uvedl, že znění zákona nedává prostor pro úvahy, zda došlo ke smluvnímu
přechodu práv a povinností vyplývajících ze souhlasu s odnětím půdy. Následně ale připustil,
že povinnost platit odvod přešla na společnost Viktor Property, byla-li mezi žalobcem
a zmíněnou společností uzavřena dohoda ohledně práv a povinností vyplývajících z rozhodnutí
ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. Výst. 1968/09/Li, v němž byla zakotvena podmínka, že bude
předepsán odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Jinými slovy, krajský soud
poučil stěžovatele o tom, že zákonná úprava vylučuje možnost smluvního přechodu práv
a povinností, ale zároveň mu uložil, aby v případě rozhodnutí podle zvláštních předpisů takovou
dohodu akceptoval.
7. Podle stěžovatele je přechod práv a povinností upraven zvláštním právním předpisem
[viz §2 odst. 2 a §118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů].
8. Časovým okamžikem, k němuž je třeba vztáhnout povinnost platit odvod, je právní moc
rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů (viz §10 odst. 1 zákona o ZPF). Pokud
byl žalobce oprávněným subjektem z rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů v době
nabytí právní moci předmětného rozhodnutí, svědčilo mu nejen právo k odnětí půdy, ale stíhala
jej i povinnost platit příslušný odvod.
9. Dále stěžovatel upozornil na novelu zákona o ZPF provedenou zákonem č. 402/2010 Sb.,
zejm. čl. V bod 2. Připustil ovšem že použití předmětného ustanovení by bylo v posuzované věci
sporné s ohledem na nabytí účinnosti tohoto ustanovení až dne 1. 1. 2011, tedy po nabytí právní
moci relevantního rozhodnutí vydaného podle zvláštního právního předpisu.
10. Závěrem stěžovatel namítl, že podle závazného právního názoru krajského soudu
je subjektem, kterému má stěžovatel uložit povinnost platit odvod, společnost Viktor Property.
Respektování tohoto právního názoru by však vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí, protože
stěžovatel by byl povinen předepsat odvod subjektu, kterému zákon o ZPF takovou povinnost
neukládá.
IV.
11. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil s krajským soudem, že se stěžovatel
nevypořádal s námitkami žalobce dostatečně. Především se nezabýval námitkou, že městský úřad
vydal rozhodnutí v době, kdy bylo správní řízení přerušeno. Rozhodnutí krajského soudu, podle
kterého je povinným subjektem k platbě odvodu společnost Viktor Property, žalobce považoval
za logické a správné, protože tato společnost se stala stavebníkem. Zákon č. 402/2010 Sb. nelze
v posuzované věci použít, protože by došlo k nepřípustné retroaktivitě.
V.
12. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
13. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad,
k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a uzavřel, že řízení před krajským soudem bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 4 s. ř. s. Mezi takové vady patří situace, kdy soud
nevyrozuměl o probíhajícím řízení osobu, která mohla uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení podle §34 odst. 1 s. ř. s., a neumožnil jí tak účastnit se řízení v tomto postavení
(viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006,
čj. 8 As 32/2005 – 81).
14. Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení mimo jiné osoby,
které mohou být přímo dotčeny zrušením správního rozhodnutí (nejsou-li účastníky), pokud
oznámily, že budou v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Aby dotčená osoba
mohla soudu oznámit, že hodlá uplatňovat svá práva vyplývající z §34 s. ř. s., je třeba,
aby nejprve soud vyrozuměl potenciální okruh dotčených osob o tom, že soudní řízení probíhá.
V posuzované věci krajský soud takto nepostupoval.
15. Předmětem řízení byla otázka, kdo je povinným subjektem k platbě odvodu za odnětí
půdy ze zemědělského půdního fondu na pozemku parc. č. 275/223 v katastrálním území
České Velenice. Krajský soud uzavřel, že povinným subjektem není žalobce, ale společnost
Viktor Property. Z tohoto důvodu soud napadené rozhodnutí zrušil, aniž by vyrozuměl
společnost Viktor Property o probíhajícím soudním řízení a vyzval ji k podání sdělení, zda bude
v řízení uplatňovat práva osoby zúčastěné na řízení.
16. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že se zrušení správního rozhodnutí mohlo
dotknout práv a povinností společnosti Viktor Property, neboť krajský soud fakticky stěžovatele
zavázal, aby v řízení vedeném z moci úřední uložil povinnost k platbě odvodu za odnětí půdy
na pozemku parc. č. 275/223 v katastrálním území České Velenice právě této společnosti.
Krajský soud proto postupoval v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s.
17. Opomenutí krajského soudu znemožnilo společnosti Viktor Property účastnit
se předmětného řízení a vyjádřit její stanovisko. Krajský soud jí nedoručil ani rozhodnutí ve věci
samé, proti němuž by se mohla případně bránit kasační stížností. Vzhledem k tomu,
že v posuzované věci krajský soud opomněl společnost Viktor Property již na samém počátku
řízení, Nejvyšší správní soud nemohl jeho pochybení sám zhojit (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 8. 2011, čj. 8 As 49/2011 – 87).
18. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval námitkami směřujícími k věcnému posouzení
otázky, kdo má být povinným subjektem k platbě předmětného odvodu. Takové hodnocení
by bylo předčasné s ohledem na shora uvedené pochybení krajského soudu, které znemožnilo
jednomu z potenciálních povinných subjektů se k této otázce vyjádřit.
19. Výše popsané pochybení krajského soudu však nebrání Nejvyššímu správnímu soudu
v posouzení námitky týkající přezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, neboť tato otázka
se sama o sobě nijak nedotýká práv společnosti Viktor Property. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil krajskému soudu, že z rozhodnutí stěžovatele nebylo patrné, zda procesní námitky
žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, nebo se jimi opomněl zabývat.
20. V odvolání žalobce namítl, že městský úřad vydal rozhodnutí ve věci samé v době,
kdy bylo řízení přerušeno. V tomto pochybení pak žalobce spatřoval zásah do svého práva
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 správního řádu.
21. V napadeném rozhodnutí stěžovatel připustil, že se městský úřad dopustil
pochybení, pokud vydal rozhodnutí ve věci samé, aniž by žalobce vyrozuměl o tom,
že v řízení se pokračuje. Dále stěžovatel popsal svůj procesní postup během odvolacího
řízení, kterým na tuto vadu řízení reagoval. Dopisem ze dne 10. 12. 2012 stěžovatel vyrozuměl
žalobce o podání společnosti Viktor Property a o možnosti seznámit se s podklady pro
rozhodnutí. Dne 14. 12. 2012 žalobce využil možnosti nahlížet do spisu a dne 19. 12. 2012 zaslal
stěžovateli své vyjádření, v němž uvedl, že setrvává na svých argumentech (viz str. 3 rozhodnutí
stěžovatele). Po věcném posouzení odvolacích námitek stěžovatel uzavřel, že vytýkané procesní
vady by mohly být důvodem ke zrušení pouze tehdy, pokud by měly za následek zásah do práv
účastníka. Stěžovatel zopakoval, že umožnil žalobci seznámit se spisem a zaslal mu vyjádření
společnosti Viktor Property. Po dodatečném seznámení se s podklady žalobce nevznesl žádné
námitky, které by zpochybnily úvahy městského úřadu a které by ovlivnily výrok rozhodnutí
prvního stupně. Stěžovatel proto neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí
(viz str. 5 rozhodnutí stěžovatele).
22. Výše shrnuté odůvodnění rozhodnutí stěžovatele odpovídá obsahu správního
spisu a je z něj nepochybné, jakým způsobem stěžovatel reagoval na námitky žalobce uplatněné
v rámci odvolacího řízení. Pokud stěžovatel připustil vadu řízení prvního stupně,
tuto vadu napravil v rámci odvolacího řízení a svůj postup v rozhodnutí popsal s tím,
že neshledal natolik závažný zásah do práv žalobce, který by odůvodňoval zrušení
rozhodnutí vydaného v prvním stupni, nelze tvrdit, že z rozhodnutí není zřejmé,
zda se stěžovatel opomněl předmětnými námitkami zabývat. Nejvyšší správní soud proto
nepřisvědčil krajskému soudu, že rozhodnutí stěžovatele bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
23. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury
je třeba správní řízení posuzovat v zásadě jako jeden celek, vady rozhodnutí prvního
stupně lze proto zpravidla odstranit i v odvolacím řízení, případně v řízení o rozkladu
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 7 As 72/2006 - 167,
ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009 – 48, ze dne 8. 10. 2010, čj. 4 Ads 104/2010 – 76, nebo
ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 Afs 16/2011 – 55). Je-li vada řízení vedeného v prvém stupni
plně zhojena v řízení odvolacím, není správní řízení jako celek stiženo vadou, která
by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 2 A 10/2002 – 269, č. 280/2004 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2010,
čj. 9 As 37/2010 – 217, nebo ze dne 17. 1. 2013, čj. 8 Afs 17/2012 – 375, č. 2822/2013 Sb. NSS).
24. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nezákonným, proto jej zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm tento soud rozhodne
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
25. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu