ECLI:CZ:NSS:2014:9.ADS.24.2014:62
sp. zn. 9 Ads 24/2014 – 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Staves.cz,
družstvo, se sídlem Lipová 370/6, Brno, zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem
se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 47091/010/9014/22.6.2012/2600/M6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 36 Ad 12/2012 – 31,
takto:
Věc se po st up uj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví, jímž bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 24. 5. 2012, č. j. 47002/310/9014/84/3828/11/772/24.5.2012/ŠL (dále jen
„platební výměr“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli
uložena podle ustanovení §104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení“), povinnost uhradit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) ve výši 204 614 Kč zjištěný
za kontrolované období od 1. 3. 2011 do 30. 6. 2011 a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši
35 917 Kč vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru.
[2] Důvodem, pro který byla stěžovateli vyměřena povinnost zaplatit dlužné pojistné, byly
skutečnosti zjištěné v průběhu kontroly pojistného a plnění úkolů zaměstnavatele v nemocenském
a důchodovém pojištění provedené u stěžovatele ve dnech 17. 8. 2011, 24. 8. 2011, 29. 8. 2011,
14. 9. 2011, 12. 10. 2011 a 20. 10. 2011 a dále nové posouzení skutečností zjištěných při této
kontrole (dále jen „kontrola“). Na základě provedené kontroly dospěl správní orgán I. stupně
k závěru, že 33 členů družstva – stěžovatele bylo v kontrolovaném období ve smyslu §5 písm. a)
bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), osobami činnými v poměru, který má obsah
pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené
pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Proto zahrnul tyto členy družstva mezi poplatníky
pojistného podle §3 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o pojistném“).
[3] Již v průběhu kontroly stěžovatel zpochybňoval její výsledky. Jako výsledek kontroly
byl vydán protokol č. 3828/11/772 (dále jen „protokol o kontrole“), kterým žalovaná konstatovala,
že stěžovatel nepřihlásil k pojištění členy družstva, kteří spadají do okruhu nemocensky pojištěných
osob dle ustanovení §5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění, podle nějž jsou pojištění
účastni zaměstnanci, jimiž se podle uvedeného zákona rozumí i členové družstva, pokud
podmínkou členství v družstvu je jejich pracovní vztah k družstvu, jestliže mimo pracovněprávní
vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni. Proti protokolu o kontrole
podal stěžovatel dne 7. 11. 2011 námitky, o kterých bylo rozhodnuto rozhodnutím o námitkách
ze dne 18. 1. 2012, č. j. 47002/300/3828/11/772/N/12/SE. Námitky byly shledány důvodnými.
Dne 5. 3. 2012 byl proto vydán Dodatek č. 1 k protokolu o kontrole, ve kterém správní orgán
I. stupně změnil právní kvalifikaci a uvedení členové družstva byli uznáni nemocensky pojištěnými
podle ustanovení §5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění, dle nějž jsou pojištěny
osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť
nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Stěžovatel znovu
podal proti dodatku č. 1 námitky. Správní orgán I. stupně z podání vyvodil jedinou relevantní
námitku, kterou shledal nedůvodnou – a to nesouhlas s konstatováním, že předmětných 33 členů
družstva bylo v kontrolovaném období účastno nemocenského pojištění. Na základě výsledků
kontroly vydal správní orgán I. stupně platební výměr celkem znějící na částku 240 531 Kč (viz bod
[1] tohoto usnesení).
[4] K odvolání stěžovatele žalovaná potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a stěžovatel se proto obrátil na krajský soud se správní žalobou. Ten se ztotožnil se závěry žalované
a konstatoval, že správní řízení proběhlo řádným způsobem, veškeré pochybnosti vyjádřené
v žalobě již byly správními orgány uvedeny na pravou míru a odůvodněny a hodnotil jako správnou
i právní kvalifikaci zařazení družstevníků pod §5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění,
tedy konstatoval, že vykonávali práci v tzv. faktickém pracovním poměru. Žádnou žalobní námitku
neshledal důvodnou, a proto žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje námitky,
jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pro rozhodování rozšířeného senátu
jsou podstatné pouze námitky, které jsou přiblíženy v následujících bodech.
[6] První námitkou stěžovatel poukazuje na rozpor mezi výsledkem předchozí kontroly
[tj., kontroly za období od 1. 1. 2009 do 28. 2. 2011 (dále jen „předchozí kontrola“)] a aktuální
kontroly. Ačkoliv byly kontroly provedeny bezprostředně po sobě, navzdory stejnému skutkovému
stavu a platnosti stejných zákonů byly shledány zcela odlišné závěry, ačkoli tento rozdíl nebyl
žádným způsobem vysvětlen nebo opřen o důkazy. Dle předchozí kontroly nebyli družstevníci
považováni za zaměstnance, následná kontrola dospěla k opačnému závěru. Tím byl narušen
princip legitimního či oprávněného očekávání a princip předvídatelnosti a správní orgán I. stupně
postupoval v rozporu s hlavními zásadami zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[7] Stejně tak byly uvedené zásady porušeny, když došlo ke změně právní kvalifikace
v protokolu o kontrole ve znění dodatku č. 1, který vyšel ze stejných kontrolních zjištění
jako původní verze protokolu o kontrole. Nejprve správní orgán I. stupně tvrdil, že družstevníci
spadají pod §5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění, následně se stejnou jistotou tvrdil,
že na ně dopadá bod 15 téhož ustanovení. Jelikož však před vydáním dodatku č. 1 neproběhlo
žádné dokazování, které by odůvodnilo změnu kontrolního nálezu, je takový kontrolní nález
neočekávaný a překvapivý a je tedy výsledkem libovůle správního orgánu. Vydáním překvapivého
rozhodnutí bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ve spisu není jediný důkaz, který by mohl
vést k novému kontrolnímu závěru, stěžovatel ani nebyl vyzván k předložení důkazů, které
by mohly nový kontrolní závěr vyvrátit. Nesouhlasí s názorem žalované, že výsledek kontroly
je stejný, tudíž není překvapivý a ustanovení §5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění
bylo použito omylem.
[8] Dále uvádí, že v protokolu o předchozí kontrole byla provedena změna textu, což považuje
za chybu, zejména proto, že mu tato změna nebyla oznámena. Ani touto změnou ale nedošlo
ke změně významu textu protokolu a správní orgán I. stupně nadále nepovažoval družstevníky
za zaměstnance. Vysvětlení důvodů změny textu se stěžovatel nedočkal. V protokolu o ústním
jednání ze dne 29. 8. 2011 správní orgán I. stupně pouze tvrdil, že při předchozí kontrole měli
družstevníci příjem do 2 000 Kč. Pokud ale družstevníci nejsou zaměstnanci, je výše příjmů
irelevantní. Výši příjmů ani nelze ve spisu z předchozí kontroly ověřit, tato skutečnost je tedy
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Pokud správní orgán I. stupně zasáhl do protokolu
z předchozí kontroly a změnil jeho text, dělo se tak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Ze strany správního orgánu I. stupně tak došlo k neoprávněné manipulaci se spisem.
[9] Míní dále, že bylo porušeno jeho právo obsažené v §36 odst. 3 správního řádu a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když mu nebylo umožněno před vydáním dodatku
č. 1 k protokolu o kontrole vyjádřit se k podkladům pro toto rozhodnutí. Tato námitka byla
uvedena již v odvolání a žalovaná k ní pouze uvedla, že stěžovatel využil svého práva podat námitky
podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o státní kontrole“). Stěžovatel je však přesvědčen, že právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod mu svědčí ještě v průběhu kontroly, zatímco námitky lze podat až po skončení kontroly.
[10] Rovněž napadá skutečnost, že se krajský soud nezabýval námitkami ohledně porušení
§2 odst. 1 a §3 odst. 1 správního řádu. Má za to, že pracovnice správního orgánu I. stupně měla
svůj závěr o výsledku kontroly hotový již v jejím průběhu, když vyhlásila výsledek kontroly ihned
poté, co jí byly předloženy další podklady k prostudování, kterými se tak neměla čas zabývat.
Takové chování je v hrubém rozporu s povinností shromáždit nejprve veškeré důkazní prostředky,
pak je zhodnotit každý zvlášť a v jejich vzájemných vztazích, osvědčit, které budou použity jako
důkazní prostředky a proč a které nikoli a proč.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že kasační námitky se shodují
s námitkami odvolacími i žalobními, a proto se plně odvolala na své rozhodnutí o odvolání
(specifikované v záhlaví tohoto rozsudku) a vyjádření k žalobě proti tomuto rozhodnutí.
III. Důvod pro postoupení věci rozšířenému senátu
[12] Výše uvedené kasační námitky se objevují již jako odvolací námitky v odvolání stěžovatele
ze dne 5. 6. 2012. Žalovaná k nim v žalobou napadeném rozhodnutí pouze konstatovala,
že obecným předpisem, podle kterého je kontrola prováděna, je zákon o státní kontrole. Práva
kontrolovaného jsou upravena v §17 uvedeného zákona, dle kterého může kontrolovaná osoba
podat námitky do protokolu o kontrole. Jelikož o námitkách stěžovatele proti protokolu o kontrole
i dodatku k protokolu o kontrole již bylo rozhodnuto, žalovaná se odvolacími námitkami
směřujícími do postupu dle zákona o státní kontrole (totožné s výše uvedenými kasačními
námitkami) již nezabývala, jelikož kontrola v režimu tohoto zákona již byla ukončena. S jedinou
relevantní námitkou obsaženou v námitkách podle §17 zákona o státní kontrole (že členové
družstva nebyli v kontrolovaném období účastni nemocenského pojištění) se správní orgán I.
stupně v obou rozhodnutích o námitkách řádně vypořádal. Stejným způsobem se žalovaná
vypořádala i s tvrzením stěžovatele, že nebyly vzaty v úvahu všechny jeho výtky obsažené
v námitkách do protokolu o kontrole. Pro posouzení věci je tedy nezbytné zabývat se mimo jiné
vztahem mezi kontrolou prováděnou podle zákona o státní kontrole a navazujícím správním
řízením před žalovanou.
[13] Při předběžném posouzení věci devátý senát narazil na rozdílnou judikaturu Nejvyššího
správního soudu v otázce aplikace zákona o státní kontrole na kontrolu prováděnou dle zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jedno rozhodnutí dochází k závěru, že se zákon
o státní kontrole pro regulaci průběhu takové kontroly nepoužije. Pokud by nebylo možno zákon
o státní kontrole na posuzovaný případ vůbec aplikovat, byla by výše předestřená argumentace
žalované zcela chybná, neboť podle zákona o státní kontrole vůbec postupovat neměla. Pokud
by se naopak zákon o státní kontrole aplikovat měl, musí se postupující senát vypořádat
se vzájemnými vztahy mezi oběma předpisy.
[14] S aplikací zákona o státní kontrole při kontrole dle zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení počítá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2006,
č. j. 6 Ads 18/2005 – 65. Ze zákona o státní kontrole vychází v celém rozsudku, když nejprve
vymezuje vzájemný vztah zákona o státní kontrole a dalších předpisů, které se pro provádění
kontroly plnění pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
použijí: „V posuzované právní věci jde o rozhodování o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, a o penále. Tato materie je převážně z hmotněprávního hlediska upravena v zákoně
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen
„zákon o pojistném“). Organizační a procesní aspekty ve vztahu k pojistnému upravuje zákon č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Plnění povinností, které pro
plátce pojistného (tedy zaměstnavatele, kteří jsou povinni odvádět i pojistné, které je povinen platit zaměstnanec - srov.
§3 odst. 1, §8 zákona o pojistném) stanoví zákon o pojistném a zákon č. 582/1991 Sb., kontrolují příslušné
okresní správy sociálního zabezpečení (místní příslušnost je určena místem útvaru, ve kterém je vedena evidence mezd
- §7 písm. d/ zákona č. 582/1991 Sb.), věcná příslušnost plyne z §6 odst. 4 písm. o) citovaného zákona.
Oprávnění zaměstnanců okresních správ sociálního zabezpečení při kontrole jsou explicitně vyjádřena v §15 zákona
č. 582/1991 Sb., totiž vstupovat do kontrolovaných subjektů, kontrolovat plnění povinností uložených předpisy
o sociálním zabezpečení, k odstranění zjištěných nedostatků jsou oprávněni vyžadovat přijetí opatření k nápravě;
kontrolované subjekty jsou pak povinny poskytnout potřebnou součinnost. V §13 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
je založeno oprávnění orgánů sociálního zabezpečení kontrolovat účetní a další podklady, které jsou rozhodné
pro určení výše pojistného; k tomu jsou povinné subjekty povinny poskytnout potřebnou součinnost. Subsidiárně
se pro kontrolu v oblasti plnění povinností při odvodu pojistného užije zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (srov. jeho §8 odst. 2). Řízení ve věcech pojistného je upraveno v ustanoveních
§104a a následujících zákona č. 582/1991 Sb. (v hlavě čtvrté části šesté citovaného zákona).“ (zvýrazněno
devátým senátem Nejvyššího správního soudu)
[15] Naopak v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 Ads 83/2007 – 64, Nejvyšší správní soud
s využitím ustanovení zákona o státní kontrole pro kontrolní činnost podle zákona organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, jejímž výsledkem byla (stejně jako v posuzovaném případě)
povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného, nepočítá. Tento postoj vyjádřil v uvedeném
rozsudku následujícím závěrem: „K poukazu stěžovatelky na nevyužitou možnost žalobkyně podat ve smyslu
§17 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole námitky proti protokolu, Nejvyšší správní soud pouze stručně
konstatuje, že zákon č. 552/1991 Sb., se na posuzovaný případ nevztahuje. Státní kontrolou se pro účely cit.
zákona podle jeho §3 odst. 1 rozumí kontrolní činnost orgánů uvedených v §2 tohoto zákona zaměřená
na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně
závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů, přičemž je zjevné, že žalobkyně
s finančními a hmotnými prostředky České republiky nehospodaří.“
[16] Pro rozhodnutí devátého senátu v nyní posuzované věci je velmi důležité, zda má být zákon
o státní kontrole aplikován či nikoli. Devátý senát se přitom přiklání k názoru, že je třeba tento
zákona použít, a ztotožňuje se tak s právním názorem šestého senátu.
[17] Podle §2 písm. d) zákona o státní kontrole vykonávají státní kontrolu i ostatní orgány státní
správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů.
Dle devátého senátu je takovou specializovanou kontrolou i kontrola prováděná okresními
správami sociálního zabezpečení, k níž jsou zmocněny ustanovením §6 odst. 4 písm. o) zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Okresní správu sociálního zabezpečení (případně
Městskou správu sociálního zabezpečení Brno či Pražskou správu sociálního zabezpečení – viz
§6 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) tak lze považovat za orgán
státní správy ve smyslu §2 písm. d) zákona o státní kontrole.
[18] Ustanovení §3 zákona o státní kontrole potom obsahuje definici státní kontroly. Tou
se rozumí kontrolní činnost orgánů uvedených v §2 tohoto zákona zaměřená na hospodaření s finančními
a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů
nebo uložených na základě těchto předpisů. Čtvrtý senát ve výše citovaném rozsudku konstatoval
na základě definice uvedené v §3 zákona o státní kontrole, že na provádění kontroly ve věcech
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti se nepoužijí
ustanovení zákona o státní kontrole, jelikož se nejedná o kontrolu hospodaření s finančním
a hmotnými prostředky České republiky. Devátý senát ale upozorňuje na druhou část definice
vymezující státní kontrolu a tím i aplikaci zákona o státní kontrole, která považuje za státní kontrolu
i kontrolu plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto
předpisů. Devátý senát má za to, že se jedná i o povinnosti stanovené zákonem o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení a zákonem o pojistném. Bezpochyby se totiž jedná o obecně
závazné právní předpisy, z nichž plynou kontrolovaným osobám nejrůznější povinnosti. Použití
spojky „a“ nemá v daném případě znamenat nutnost kumulativního splnění obou podmínek
nastavených v §3 zákona o státní kontrole, jak by tomu napovídal gramatický výklad tohoto
ustanovení. Devátý senát je toho názoru, že účelem tohoto ustanovení nebylo vztáhnout zákon
o státní kontrole pouze na kontrolu těch subjektů, které hospodaří s finančními a hmotnými
prostředky České republiky, přičemž při takové kontrole by bylo kontrolováno kromě hospodaření
také plnění povinností vyplývajících z obecných právních předpisů. V takovém případě by totiž
zcela chyběl obecný předpis upravující výkon kontroly orgány veřejné moci ve všech ostatních
případech. Státní kontrola se uplatňuje i v jiných oblastech výkonu státní správy, proto výklad
ustanovení §3 zákona o státní kontrole musí, dle předkládajícího senátu, odpovídat účelu celého
zákona, kterým zjevně je upravit obecně institut kontroly, pokud zvláštní právní předpis nestanoví
úpravu odlišnou. Tomu ostatně svědčí i to, že při výkonu kontrolní činnosti postupovaly podle
zákona o státní kontrole i další orgány státní správy, aniž by vykonávaly kontrolu hospodaření
s prostředky České republiky (například Česká obchodní inspekce nebo orgány veterinární správy),
aniž by byl takový postup jakkoliv zpochybňován.
[19] Definice státní kontroly tak byla beze zbytku naplněna, když kontrolu provedl orgán
vymezený v ustanovení §2 zákona o státní kontrole a předmětem kontroly bylo plnění povinností
vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů.
Již ze samotného znění textu zákona tak dle devátého senátu vyplývá povinnost řídit se při
provádění kontroly dle §6 odst. 4 písm. o) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
subsidiárně zákonem o státní kontrole.
[20] K tomu je nutno podotknout s poukazem na §8 odst. 2 zákona o státní kontrole, že podle
zákona o státní kontrole postupují kontrolní orgány (§2 zákona o státní kontrole) pouze v případě,
kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Právní úpravu řízení ve věcech pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti obsahuje zákon o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení (§104a - §104i), tato právní úprava však není dostatečná. Pokud se tedy
řešení některých otázek týkajících se řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (jakožto
zákoně speciálním) nenachází, je třeba využít subsidiárně jiný právní předpis, který potřebnou
materii obsahuje. Takovým předpisem je dle devátého senátu Nejvyššího správního soudu zákon
o státní kontrole, čemuž odpovídá i výše uvedená argumentace.
[21] S ohledem na uvedené má rozhodující senát za to, že závěry učiněné ohledně aplikace
zákona o státní kontrole jsou rozporné. Dle názoru devátého senátu jsou proto dány zákonné
důvody pro předložení věci rozšířenému senátu dle ustanovení §17 s. ř. s.
[22] Otázka, jež je v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena rozdílně a jež
předkládá devátý senát rozšířenému senátu k rozhodnutí, zní: Postupuje se při kontr ole plnění
povinností ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení subsidiárně dle zákona o státní kontrole?
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Zdeněk Kühn, Jan Passer, Barbara
Pořížková, Aleš Roztočil, Karel Šimka, Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou namítnout podjatost
těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému
senátu.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu